Slezké písně
a) intimní lyrika
Jen jedenkrát
Už nevím kdy a kde
Jsem slyšel jednou vypravovat pověst.
Kdes na severu země
Je smutné údolí, sevřené vrchy;
To smutné jest a temné,
Neb žádný den tam nezasvitne slunce.
Tam smutný žije národ
U věčného sněhu v začouzených jurtách,
Kol ohně sedí muži,
Jimž zlata dražší bývá každé slovo,
Za nimi teskné ženy,
A se tisknou v kožešiny děti.
Tu nevím, jak se to stalo,
Či snad se vymkla ze své dráhy Země,
V den jeden svitlo slunce;
A celý národ poděšený září,
Vráz prchl do černé jurty
A balvany zavalil každý vchod,
A tváří klesl k zemi,
K démonu neznáma posílal prosby,
By šetřil jejich žití.
A zatím venku
Slunečná záře sžehla věčné sněhy
A půda nedotknutá
Pode rty slunce dala fial květ, -
Bůh slunečný když viděl
To mrtvé ticho a bázlivé prosby,
Údolí přešel,
A nikdy víc v tu nepohleděl stranu. -
A když strach přešel,
Ze stanů se odvážili lidé,
Viděli vlahou zemi,
Květ neznámí a vůni fial čili,
A zřeli, že se dobrý bůh
Na ně podíval, jimi uražený,
a poznali v své duši,
že nikdy den ten nevrátí se zpátky,
tu smutek hlubší žití
vráz schýlil hlavy zasmušilých mužů
a šíje teskných žen,
a v dvojnásobném dále žili smutku,
neb cítili, že jednou
jas žití sel kol jejich mračné země,
a jejich přešel vinou
a víc se nenavrátí!
Jen jedenkrát kolem mě šla láska.
Vlas černý padl k pasu,
a sladkým hlasem hovořila ke mně:
Vy dobrého jste srdce,
a s vámi bude šťastna každá žena;
a krátký plachý pohled,
jenž více děl než její sladká slova,
jež řekla sladkým tónem,
jak mluví se v mé vlasti u Těšína,
šel s její řečí!
A já, jenž dávno vypil
až v hořké kvasnice života číši
a z knihy žití bílé vyrval listy,
jsem řekl drsným tónem,
tak jak mluví dav černých mužů hore
tam pod ostravskou plání:
Bez konce, slečno, s oným půjde štěstí,
Jenž bude Vaší mužem,
Však na strom zvadlý nepřipínám růži.
Já jsem ji miloval, ona se mi vydala.
Vyhasl můj kb, srdce lehly stíny,
A smutek bez konce mým táhne žitím,
Když vzpomenu si často,
Že sladkým krokem ke mně šla láska,
A já přirazil dveře svojí chaty,
A nikdy více se nevrátí zpátky!
Labutinka
Čím jsi, ztepilá krásko?
Sama chodí, pyšno hledí,
Knížky v ruce, můj pozdrav
nikdy nemá odpovědi,
temné pleti, temných vlasů,
pohled třpyt je hvězdy v šeře,
myšky- nožky, každý pohyb
kmit labutí na jezeře,
chceš mi být jen beznadějné
lásky temnou upomínkou?
Jak jen nazvat kněžnu svých snů?
Buď mi zvána Labutinkou!
Bor jde vrchem, bílý mlýn jde,
Opuštěn na mleče čeká,
Plot je rozbit, slečna praští…
Dáte se mi napít mléka?
Je ta kráska Vaší dcerou?
Švarná, ale nemá věna…
Je to moje Labutinka:
Chcete, bude moje žena?
Dáme rádi. Počkal by pán?
Ještě mladá, útlých boků…
Budu čekat jako Jakub
Na svou ženu sedm roků!
Na dva roky musím v dálku,
Počkáš, budoucí má žínko?
Vrátíš - li se kdy do města,
Budeš věrná Labutinko?
Vrátil jsem se: Bůh stůj při mně!
Městem běží strašná zmínka:
Každému kdo ji chce míti,
Patří tvoje Labutinka!
Lžeš! - Jdi večer na Vrch Žlutý,
Kam děvuchy v létě chodí,
Najdeš tam svou Labutinku,
Jak si ji tam kdo chce vodí.
V zimě zase…- Do hrobu dost
Bolesti jest- nemluv dále!
Labutinko, kudy chodíš,
Šlapeš po mém srdci stále!
Nesuď ženy : kdož bez hříchu,
Nech kamením na tě háže,
Srdce chce ti prominouti,
Však čest domu jinak káže.
Sám dožiju. Bez tvé lásky
Jak ten život dlouho trvá,
Labutinko, Labutinko,
Labutinko černobrvá!
Maryčka Magdonova
Šel starý Magdon z Ostravy domů,
v bartovské harendě večer se stavil,
s rozbitou lebkou do příkopy pad.
v bartovské harendě večer se stavil,
s rozbitou lebkou do příkopy pad.
Plakala Maryčka Magdonova.
Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil.
Pod vozem zhasla Magdonova vdova.
Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot,
nejstarší Maryčka Magdonova.
Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Budeš jim otcem a budeš jim matkou?
Myslíš, kdo doly má, má srdce taky
tak jak ty, Maryčko Magdonova?
Bez konce jsou lesy markýze Gera.
Otcové když v jeho robili dolech,
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdonova?
Maryčko, mrzne a není co jísti…
Na horách, na horách plno je dřeva…
Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat,
má mlčet, Maryčko Magdonova?
Cos to za ženicha vybrala sobě?
Bodák má k rameni, na čapce peří,
drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku,
půjdeš s ním, Maryčko Magdonova?
Cos to za nevěstu? Schýlená hlava,
fěrtoch máš na očích, do něho tekou
hořké a ohnivé krůpěje s lící,
co je ti, Maryčko Magdonova?
Frydečtí grosbyrgři, dámy ze Frydku
jízlivou budou se smáti ti řečí,
se synky uzří tě Hochfelder žid.
Jak je ti, Maryčko Magdonova?
V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla,
kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Nedbá pán bídných. Co znělo ti v srdci
po cestě, Maryčko Magdonova?
Maryčko, po straně ostré jsou skály,
podle nich kypí a utíká k Frydku
šumivá, divoká Ostravice.
Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor?
Jeden skok nalevo, po všem je, po všem.
Černé tvé vlasy se na skále chytly,
bílé tvé ruce se zbarvily krví,
sbohem buď, Maryčko Magdonova!
Na Starých Hamrech na hřbitově při zdi
bez křížů, bez kvítí krčí se hroby.
Tam leží bez víry samovrazi.
Tam leží Maryčka Magdonova.
Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil.
Pod vozem zhasla Magdonova vdova.
Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot,
nejstarší Maryčka Magdonova.
Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Budeš jim otcem a budeš jim matkou?
Myslíš, kdo doly má, má srdce taky
tak jak ty, Maryčko Magdonova?
Bez konce jsou lesy markýze Gera.
Otcové když v jeho robili dolech,
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdonova?
Maryčko, mrzne a není co jísti…
Na horách, na horách plno je dřeva…
Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat,
má mlčet, Maryčko Magdonova?
Cos to za ženicha vybrala sobě?
Bodák má k rameni, na čapce peří,
drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku,
půjdeš s ním, Maryčko Magdonova?
Cos to za nevěstu? Schýlená hlava,
fěrtoch máš na očích, do něho tekou
hořké a ohnivé krůpěje s lící,
co je ti, Maryčko Magdonova?
Frydečtí grosbyrgři, dámy ze Frydku
jízlivou budou se smáti ti řečí,
se synky uzří tě Hochfelder žid.
Jak je ti, Maryčko Magdonova?
V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla,
kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Nedbá pán bídných. Co znělo ti v srdci
po cestě, Maryčko Magdonova?
Maryčko, po straně ostré jsou skály,
podle nich kypí a utíká k Frydku
šumivá, divoká Ostravice.
Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor?
Jeden skok nalevo, po všem je, po všem.
Černé tvé vlasy se na skále chytly,
bílé tvé ruce se zbarvily krví,
sbohem buď, Maryčko Magdonova!
Na Starých Hamrech na hřbitově při zdi
bez křížů, bez kvítí krčí se hroby.
Tam leží bez víry samovrazi.
Tam leží Maryčka Magdonova.
Kantor Halfar
Byl to synek jako jedle,
byla na něj pyšná máti,
ale škaredou měl chybu:
tu, že nechtěl poslouchati
byla na něj pyšná máti,
ale škaredou měl chybu:
tu, že nechtěl poslouchati
těch, kdož vládli pod Lipinou.
A když tak se kantor spustí...
víš, jsou hříchy v katechismu,
co se nikdy neodpustí.
A když tak se kantor spustí...
víš, jsou hříchy v katechismu,
co se nikdy neodpustí.
Leta táhnou, vlasy řidnou
jako listí před jesení.
Halfar pořád za mládence!
Pro Halfara místa není.
jako listí před jesení.
Halfar pořád za mládence!
Pro Halfara místa není.
V krčmě zazní skočná hudba.
Právě v kapli dalo slovo:
či by mělo deset roků
čekat děvče Halfarovo?
Právě v kapli dalo slovo:
či by mělo deset roků
čekat děvče Halfarovo?
Přijdou páni: Škola polská!
Burmistr v klín ruce složí.
Ale zpurný Halfar učí,
jak mu káže zákon Boží.
Burmistr v klín ruce složí.
Ale zpurný Halfar učí,
jak mu káže zákon Boží.
Tich po mezích chodí kantor,
bez úsměvu, be myšlenky,
v krčmě v noci sám za stolem
hledí k zemi, hledí sklenky.
bez úsměvu, be myšlenky,
v krčmě v noci sám za stolem
hledí k zemi, hledí sklenky.
V horký večer, na klekání
když se jednou ve vsi zvoní,
vrazí děvče v černou izbu:
Kantor visí na jabloni!
když se jednou ve vsi zvoní,
vrazí děvče v černou izbu:
Kantor visí na jabloni!
Bez modlitby, bez slzy ho,
jak při hříšné duši jisto,
v roh hřbitova zakopali,
a tak dostal Halfar místo.
jak při hříšné duši jisto,
v roh hřbitova zakopali,
a tak dostal Halfar místo.
Červený květ
Za temným oknem, v květníku sivém,
hrubý a špičatý mračil se kaktus.
Jednoho jitra
červený z lodyhy vyrazil kalich,
červený květ.
Byl u nás básník, co jiné měl oči,
co měl rád vonné a nádherné růže.
Distichem zvučným
pochválil růži a odsoudil pyšně
ten rudý květ.
Jsou duše drsné, co samy šly žitím,
hroty a ostny je zalily vrchem.
Co měly v srdci?
Kvetly-li jednou a kvetly-li v noci,
hleď, rudým květem…
hrubý a špičatý mračil se kaktus.
Jednoho jitra
červený z lodyhy vyrazil kalich,
červený květ.
Byl u nás básník, co jiné měl oči,
co měl rád vonné a nádherné růže.
Distichem zvučným
pochválil růži a odsoudil pyšně
ten rudý květ.
Jsou duše drsné, co samy šly žitím,
hroty a ostny je zalily vrchem.
Co měly v srdci?
Kvetly-li jednou a kvetly-li v noci,
hleď, rudým květem…