Po menší úpravě jsem se rozhodla sem dát zpátky mou povídku na téma noční můry. Je tam sice trocha náznaků na svět, o kterém píši jinde, ale jinak je to celkem samostatné dílo.
Ne všechny noční můry pocházejí z našeho podvědomí. Co když se ocitnete ve snu, který ovládá někdo jiný?
Přeji příjemné čtení a sladké sny :)
Označená
Probudil ji náhlý chlad, pronikající až do morku kostí. Mimovolně se roztřásla. zábly jí ruce i nohy a nepravidelné oblázky ji tlačily mezi lopatkami. Lekla se a ztuhla, když si to uvědomila. Kde by se vzaly kameny v její posteli?
Zuzana se chvíli přemáhala otevřít oči - co uvidí? Bude to další noční můra? Ale zvláštní zvuk šourajících se kroků ji donutil se podívat. V zádech cítila něčí pohled, nebyla tu sama.
Otevřela oči a spatřila nad sebou pokroucené větve stromů, natahující k ní své ostré pařáty. Vykřikla a hned na to si zacpala pusu zápěstím. Omylem se kousla do krve, ale bolest ji konečně probudila. Byla uprostřed tmavého tichého lesa, na cestě z šedivých oblázků a jak to vypadalo - úplně sama. Neprůhlednou tmavou noc osvětlovalo jen světlo hvězd a sem tam vykoukl bledý měsíc v úplňku. Dívka popotáhla, lezavý chlad si našel cestu do jejího nitra a donutil ji obejmout se vlastníma rukama, aby se zahřála. Stála tam jen v noční košilce s medvídkem a lehký mrazivý vítr si pohrával s jejími vlasy. Nevěděla kde je ani jak se sem dostala. Otáčela se na všechny strany a snažila se to pochopit. Poslední, co si pamatovala, byla vůně jejího polštáře, kam si každý večer kápla trochu levandule.
Uslyšela za sebou pomalé šouravé kroky, jako by někdo po štěrkové cestě za sebou tahal chromou nohu, jenže tentokrát to zaznělo mnohem blíž. Kousla se do jazyka, aby nezačala ječet a snažil se uklidnit. Je to jen sen, jen noční můra! přesvědčovala se. Srdce jí leknutím málem vyskočilo z hrudi.
Po chvíli přemlouvání se konečně odhodlala pohnout z místa. Nikoho před sebou ani za sebou neviděla, ale nehodlala tu čekat na místě jako trubka. Vydala se vpřed, opačným směrem, než zněly ty děsivé šouravé kroky. Nervózně se rozhlížela, objímala se stále těsněji, ale neviděla nic, než občasný záblesk husté páry, deroucí se jí z plic. Ochladilo se ještě víc, zuby jí jektaly ostošest.
Nemohla přestat vymýšlet děsivé scénáře, chtěla věřit, že tohle všechno se jí jen zdá. Jestli to ale je noční můra, tak proč je ta zima tak skutečná?
Běžela po úzké cestě a kamínky jí nepříjemně masírovaly kůži na chodidlech. Kam vlastně běžela? Na chvíli si myslela, že měla zůstat na místě a čekat - na majitele kroků. Zavrtěla hlavou, ne, to by bylo určitě horší než utíkat do neznáma. Co ji vůbec vedlo k tomu, že šla správným směrem?
Najednou před sebou spatřila světlo. Šouravé kroky a ostatní zvuky lesa, které byly doteď slyšet zmizely a okolí sevřelo dusivé ticho. Bylo to dobře nebo špatně? Nevěděla. Jen uvnitř sebe cítila nutkání jít dál, musela pokračovat… nesměla se zastavit.
Stromy se rozestoupily a Zuzana spatřila mýtinu, které vévodil starý uschlý strom s větvemi pokroucenými jako děsivé napodobeniny paží, chránící své křehké tělo. Kolem jeho kmenu obíhala malá, skoro rozmazaná světélka - snad světlušky? A přímo pod ním seděla černá kočka, přimhouřené oči upírala na dívku jako by ji dávno očekávala.
"Vítej Zuzano, konečně jsi dorazila," ozvalo se prostorem a dívka leknutím málem zakopla o vlastní nohu. Vyjeveně se rozhlížela, kolena se jí třásla, ale až na kočku tu nikdo nebyl. Zuzana nikdy neoplývala kdovíjakou odvahou, ale teď by se jí špetka hodila… Počkat, snad se nebude bát malé kočky? Chtěla se nervózně zasmát, ale tajemný hlas ji zarazil.
"Pojď, posaď se ke mně." Hlas patřil nějaké ženě, byl zvláštní, melodický, dalo by se říci přitažlivý a do jisté míry autoritativní. Zuzana měla na okamžik pocit, že by stačilo jen zavřít oči, nechat se tím hlasem vést a všechny její malicherné problémy by zmizely. Zatřásla hlavou a chvíli zmateně mrkala… Opravdu se chtěla oddat nějakému hlasu? Co to bylo za nesmysl!
"No tak Zuzano, je neslušné nechat mě čekat." Kočka na ni upírala hluboké jantarové oči a zapředla. To na ni mluvila ta kočka? Kočka?! Zuzana na chvíli úplně zapomněla dýchat a třeštila oči na zvíře před sebou. Olizovalo si packu, ale nespouštělo z ní své oči.
Zuzanu začalo nesnesitelně pálit v hrudi, úplně se zapomněla nadechnout. Prudce nasála vzduch a snažila se nevnímat hořící plíce. Jestli tohle není sen, tak asi brzy přijde o rozum. Zvířata přece nemluví!
"To musí být sen," zašeptala Zuzana, spíš pro sebe. Jenže ve snu by přece necítila takový mráz… Nohy už skoro necítila.
"Ach, Zuzano," zašeptala kočka pobaveně. Její hlas slyšela dívka ve své hlavě, protože zvíře jen nehnutě sedělo a propalovalo ji očima. "Teď bych mohla říct, ne tohle se ti nezdá, je to skutečnost. A kochat se tím, jak se tě zmocňuje šílenství," zasmála se. "Jak koukám, lidé jsou ještě více slepí než kdysi… nic lepšího jsem si nemohla přát. Pravdou je děvče, že opravdu sníš. Ale jsi v mé iluzi a platí tu má pravidla. Uvidíš a ucítíš jen to, co ti dovolím."
Zuzana si jako omámená sedla vedle kočky. Mozek jí pořád ještě protestoval, ale po ujištění, že to opravdu byl sen, se trochu uklidnila. Nezešílela.
Jakmile se Zuzana ocitla v blízkosti zvířete, zaplavilo ji hřejivé teplo. V prstech na rukou a nohou jí mravenčilo, jak se svaly probouzely k životu. Ale strach nezmizel, stupňoval se. Byla to iluze, ne jen ledajaká noční můra. Neovládala ji. Co tu měla čekat? Co od ní ta kočka vůbec chce? Ten uschlý starý strom s větvemi podobným drápům jí klidu nepřidal.
"Kdo jste? Co po mě chcete?" zeptala se dívka chvějícím se hlasem. Proklínala se, že není více statečná. Rukama si objímala kolena a tiskla si je k hrudi. Připadala si, že se za chvíli strachem rozpadne na tisíce kousků. Chtěla domů, chtěla zpátky do své postele… hlavně hodně daleko odtud.
"Byla jsi vybrána, Zuzano." Kočce zahořely jantarové oči. Vzplál v nich divoký oheň a dívka se od nich nemohla odtrhnout. Přitahovaly ji, vtahovaly ji do sebe… Zuzaně stekla slza po tváři. Naskočila jí husí kůže, chtěla utíkat, chtěla pryč od těch ohnivých očí, ale nemohla se hnout ani o píď. Necítila své tělo, jako by jí vůbec nepatřilo.
"Nevzpírej se Zuzano, děláš si to jen těžší. Teď jsi Označená. Posloužíš naší věci ať chceš nebo ne."
Ohnivý pohled Zuzanu zcela pohltil, nic jiného nevnímala. Křičela uvnitř své mysli, cukala sebou v marné snaze se osvobodit.
"K čemu jsem byla vybrána?" vydechla přiškrceně, když se jí vrátil hlas. Jazyk jí v ústech připadal nepřirozeně velký a těžký. Kde se v ní vzal takový odpor? Že by přece jen nebyla takový srab? Znovu ucítila své třesoucí se tělo, srdce jí bušilo jako splašené a dlaně měla kluzké potem. Proti komu vlastně bojovala? Proč se vzpírala?
Nebylo by lepší přijmout vedení od někoho schopnějšího?
Otřásla se. Ta poslední myšlenka určitě nebyla její.
"To se dozvíš, až nastane tvůj čas," řekl melodický ženský hlas. "Povoláme tě do svých služeb, abys splnila, pro co jsi byla určena, Označená. Není tvým právem vědět co ani kdy. Dostane se ti velké pocty, která není určena pro každého. Ale věř mi, že dobrovolně tě to bude bolet mnohem, mnohem méně." Kočka začala hlasitě vrnět, oči jí zářily škodolibostí, byly ohnivě rudé, plné spalujícího žáru, který se Zuzaně zahryzl do těla jako hladový vlk.
Dívka vykřikla náhlou bolestí a svalila se na zem. Hrudník, tvář, celou pravou polovinu těla měla najednou v jednom ohni. Chtěla křičet ještě víc, ale z hrdla jí nevyšel ani hlásek. Schoulila se do těsné kuličky ve snaze si ulevit od křečí v jejím nitru. Prosila v duchu ať to přestane, ať už nic necítí. Bez odezvy. Něco se v ní pomalu měnilo. Zuzana cítila, že každou chvíli vyletí z kůže a všechny orgány jí prasknou jak přehnaně nafouknuté balónky. Muselo to přestat, už to nevydrží.
V jednu chvíli vše ustalo a dívka dopadla tvrdě na zem. "Au, moje ruka!" vykřikla a chytila se za loket, který ji nepříjemně brněl. Až teď si uvědomila, že se ve své agónii musela vznášet nad zemí. Jak je to možné? Trhaně oddechovala a snažila se sebrat. Pot jí stékal do očí a svaly se jí chvěly. I kdyby chtěla utíkat, nedokázala by se postavit na nohy.
Kočka předla a upírala na ni ohnivý pohled plný opovržení.
Zuzana zaťala ruce v pěst, strach se proměnil v hněv. Kdo si myslí, že ta kočka je, že s ní takhle zachází? pomyslela si.Vztek jí koloval žilami a rozpaloval každou část jejího těla, oživoval ho a probouzel v něm novou energii. Najednou se cítila silná. Nadávala v duchu a spílala kočce vše, co si dokázala představit. Ale nahlas své kletby nevyslovila.
"Dej si pozor, co si přeješ, Zuzano," varoval ji ženský hlas a kočka zaprskala. Zuzanu začala pálit kůže na pravé polovině těla. Dívka se lekla. Co se to děje? Já nechci! Už ne! křičela v duchu.
Podívala se na své tělo a vyjekla. Kůže jí svítila jasně oranžovou září, bolest se vystupňovala a Zuzanino vědomí unikalo do nevědomé tmy.
"To abys nezapomněla, Zuzano," řekla žena-kočka a její hlas rezonoval dívce v uších. "Až nastane čas, jsi jen naše."
>>konec 1 části<<
O co jde?
>>Nechápu, proč trávíš tolik času truchlením po tom druhém chlápkovi, když tady máš takového sympaťáka.<<
Originální název: The Knife of Never Letting Go
Titulů neustále přibývá, tak se chci znovu podělit o trojici knih, které mě zaujaly nejvíce a na které se v nejbližší době chystám. Mám pocit, že u mě je to každou chvíli jiné. Někdy vyhledávám více scifi, někdy potřebuji něco jednoduššího a nejlépe s romantickou linkou a jindy si potrpím na akci a pěknou řežbu.
Amelia Grayová od dětství vídá duchy. Aby se před nimi chránila, dodržuje určitá pravidla. Jedno z nich nyní bere za své - detektiv John Devlin, jemuž Amelie pomáhá při vyšetřování série krutých vražd, ji abnormálně přitahuje, ačkoliv ho doprovázejí dva duchové. Mrtvola na hřbitově, který má Amelia restaurovat, je jen prvním článkem v řetězci matoucích stop. Vodítka obsažená v náhrobní symbolice, jež Amelii zanechává vrah, ji sice dovedou blíž k pravdě, ale také k zjištění děsivé úlohy, kterou má v celém případu sehrát ona sama. Žal a zoufalství dokáže k člověku připoutat melancholickou duši, ale i bytost naplněnou děsivou nenávistí… a ta může sahat až za hrob
Představte si místo, kde mrtví odpočívají na policích jako knihy. Každé tělo má svůj příběh, život uspořádaný v sérii vzpomínek, do kterých může nahlédnout jen Knihovník. Těm tělům se říká Historie.
Kde jsou ty časy, kdy bylo kouzelnictví nepostradatelné? Dalo se s ním zachránit království, prošťouchnout ucpaný odpad a obstaralo spoustu dalších užitečných věcí. Jenže jeho význam upadá. Instalatér je lacinější než kouzelník a na létajících kobercích se rozváží pizza. Patnáctiletá Jennifer Strangeová řídí kouzelnickou agenturu Kazam, která se v těžké situaci tak tak probíjí. Navíc se objevily předtuchy, že poslední drak na světě zemře rukou zatím neznámého drakobijce. Jestli se tyhle předzvěsti vyplní, tak se všechno změní. Ale bude k tomu potřeba… Velká Magie.
Originální název: Shatter me
Ve strhujícím závěru populární dystopické trilogie zachvátí planetu Nový svět ničivá válka. Domorodí Sádráci se svým kolektivním myšlením a chováním zmobilizují všechny síly, aby pomstili vyvražděné soukmenovce. Bezohlední vůdci dvou znepřátelených lidských frakcí se chystají bránit své zájmy za každou cenu a do toho se na planetu Nový svět blíží kosmické lodě nových osadníků...
Dvanáctiletá Alexa tráví s otcem léto v městečku Bridewell. Těší se, že ho důkladněji prozkoumá, hlavně jeho pozoruhodnou knihovnu a labyrint chodeb a místností v domě, kde jsou ubytovaní. Také touží zjistit, co se skrývá za hradbami, které byly vystavěny kolem města i přístupových cest na obranu před neznámým zlem z okolních Temných pahorků,zlem, kterého se obávají všichni obyvatelé města.
Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce za sebou vzpomínky, jež se mění v pověsti. Pověsti blednou v mýty a dokonce i mýty jsou dávno zapomenuty, když se věk, jež se zrodil, vrátí. Ve třetím věku, věku proroctví, jsou svět a čas v rovnováze. Co bude i co je by mohlo padnout do rukou Stínu.
Co kdyby existovala kultura vycházející z temné strany fantazie? Jakou by měla morálku a měřítko hodnot? Co kdyby tato kultura byla ve své Temnotě velice elegantní a byla by stejně něžná jako výbušná, vášnivá a násilná? Co kdyby ženy byly dominantním rodem, kterému by agresivní a inteligentní muži-válečníci sloužili?
