Naya a Niroq osamotě. Sice neví jak se k sobě normálně chovat, jejich výchova na ně měla velký vliv, tak snad to zvládnou...;)
Kapitola 11.
Šeredně jsem se lekla. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Zavřela jsem za sebou dveře narazila na Niroqa. Čekal tu na mě?
"Ahoj Nayo," odkašlal si. "Šla by ses se mnou trochu proletět?"
Do tváří se mi dralo horko. Byl tak blízko, že jsem na sobě cítila jeho dech.
"To mě zveš na rande?"
"Dalo by se to tak říct." Přesně věděl, o čem jsem mluvím. Zamračila jsem se - kde mohl znát lidské výrazy?
Váhala jsem. Chtěla jsem jít, ale část mého já se vehementně bránila a připomínala mi, jak by to mohlo dopadnout.
Zkoumal mě očima a čekal na odpověď.
"Chtěl bych ti ukázat jedno místo. Nic ti neudělám. Opravdu," dodal ještě v myšlenkách.
Neděsila jsem se jeho, ale sebe. V jeho přítomnosti jsem ztrácela veškeré zábrany.
"Dobře, půjdu." Zřejmě jsem přišla o rozum, jen co jsem to vypustila z úst. Mé smysly si se mnou hrály tak jako nikdy předtím.
"Leť za mnou," usmál se.
Plachtili jsme vysoko nad bělostnou peřinou mraků. Několikrát jsem se ho zeptala, kam jsme letěli, ale odpověděl, že se to dozvím až tam budeme. Neuklidnil mě tím.
Díky Vysoké rychlosti jsme byli daleko. Neznala jsem to tu. Doufala jsem, že se tu neztratím.
Sletěli jsme pod mraky a přímo před námi se rozprostíraly mohutné hory. Daleko vyšší než jsem kdy viděla. Niroq zamířil hned k té první. Byla vysoká skoro až k mrakům a její bělostná špička se jemně leskla ve svitu slunečních paprsků.
Dovedl mě až na místo, kde stály nějaké ruiny. Hodně staré, skoro z nich nic nezbylo. Viděla jsem jen kusy stěn a kamenů, pokryté nesčetnými obrazci a písmem. Nic z toho jsem nepoznávala, ale působilo to na mě magickým dojmem. Toto místo určitě nebylo obyčejné. Ale kdo by sídlil tak vysoko v horách? Byl tu celkem řídký vzduch.
Všiml si mého udiveného pohledu, když jsem procházela kolem zdobených sloupů.
"Byl to chrám Boha Větru, Laghana. Jsou to ruiny staré skoro 2000 let."
Rozhlédla jsem se. Všude kolem jsem viděla zbytky zdí, majestátních soch porostlých lišejníkem, balvany a zbytky hliněných a kovových nádob.
"Je to nádhera," zašeptala jsem. "Jak víš co to je?" Lehce jsem se dotkla reliéfu na jednom sloupu. Musel být vyrytý hodně hluboko.
"Vše je tu napsáno na zbývajících sloupech."
"Počkej moment, ty to přečteš?" podívala jsem se na něj. Stál kousek ode mně a lehce se usmíval.
"Jeto napsané Starým jazykem, naučil jsem se ho jako dítě."
Zamračila jsem se. Zajímala jsem se o historii, ale v našem klanu nikdo neuměl přečíst Starý jazyk. Nebyly o tom ani knihy, které by nás ho naučily. Mluvilo se jím naposledy snad před tisícem let, ještě po zániku Spojeného císařství Assaurského. Potom dočista vymizel. Možná, že nějaké kmeny ho přece jen opatrovaly a učily se ho. Že by mezi ně patřili i Černí ještěři?
"Proč jsi mě sem vzal?" Měla jsem tušení, že asi za vyhlídkou to nebylo.
"Toto místo má pro mě velký význam. Chodím se, když chci být sám. Zaletím sem a medituji. Je tu ticho a nikdo to tu nezná."
Znejistěla jsem. Byli jsme tu sami dva a nikdo tohle místo neznal.
Z přemýšlení mě vytrhnul dotek jeho ruky. Krásně hřála.
"Pojď něco ti ukážu."
Šli jsme po nízké prořídlé trávě a míjeli další zdobené sloupy. Při bližším pohledu jsem zjistila, že dříve byly barevné.
"Ty umíš meditovat?" zeptala jsem se, aby řeč nestála.
"Rodiče mě to naučili," odpověděl. Všimla jsem si, jak kysele se zatvářil při slovu rodiče.
"Myslela jsem, že ehm, Černí ještěři toho nejsou schopni." Podívala jsem se na rytinu vodního hada. Nechtěla jsem ho hned urazit. Byli jsme tu sami.
"Většinou nejsou," řekl a na chvíli se odmlčel. "Nejsem čistokrevný Černý ještěr. Moje matka patřila k Hnědé rase."
Mlčela jsem a přemýšlela. Aspoň v jedné věci jsem už měla jasno.
"Jsme tady." Zastavil se a ukázal před sebe.
Byl to zbytek nádherné, zlatem zdobené brány. A to co se nacházelo za ní mi vzalo dech. Krásnější výhled na okolní krajinu jsem ještě nezažila. Pustila jsem jeho ruku a došla až k ní. Opřela jsem se o okraj brány a nemohla odtrhnout oči od přírody kolem. Byli jsme tak vysoko a přitom jsme stáli na zemi. Natáhla jsem ruku před sebe a zavřela oči. Na kůži mě lechtal chladný vánek. Proplouval mezi mými prsty jako voda.
Uslyšela jsem kroky. Otevřela jsem oči. Na chvíli jsem skoro zapomněla, že jsem tu nebyla sama.
Přišel ke mně a objal mě zezadu kolem pasu. Nedokázala jsem se pohnout. Jeho vůně mě hladila po těle a já ji vdechovala plnými doušky. Přicházela jsem o rozum.
"Věděl jsem, že se ti tu bude líbit," zašeptal mi do ucha a letmo po mě políbil na krk. Tělem mi projela vlna horka. Rozvibrovala každý nerv v mém těle do zbláznění.
Cítila jsem jak se chvěl. Voněl tak sladce. Byl všude kolem mě. Moje mysl byla najednou lehká jako obláček. Na břiše mě hřály jeho ruce.
Otočila jsem se k němu a podívala se mu do očí. Pohlcovaly mě do sebe. Chtěla jsem ho políbit, chtěla jsem, aby se mě dotýkal.
Asi jsem se zbláznila.
Nahnula jsem se k němu a on mě prudce políbil. Přitiskla jsem se k němu ještě víc a polibky mu se stejnou vášní vracela. Nic jiného pro mě neexistovalo.
Líbali jsme se jako smyslů zbavení. Čas kolem plynul a já ho nevnímala.
Najednou si uvědomila, co se stalo. Odstrčila jsem ho od sebe. Nechal se.
"Tak o tohle ti šlo? Trocha romantiky a hnedka budu svolná?" zařvala jsem na něj. Hluboce jsem oddechovala, jako kdybych před chvíli zvedla snad celou skálu. Celé tělo mě brnělo až do konečků prstů. Smysly jsem měla zmatené.
Chvíli na mě nechápavě koukal, ale potom jeho výraz potemněl.
"Ne. Jen kvůli tomu ne. Chtěl jsem být s tebou sám. Napravit to, že jsem tě prvně vyděsil. Toto místo je pro mě důležité."
Sladké řeči vedly jedině do záhuby. Nečekala jsem až se vykecá a rychle utekla pryč. Poplach v mém těle zvonil jako o život. Jenže kam tady utéct? Nechtěla jsem hned odletět a bloudit kolem v neznámých horách. Ale když bych se dostala na místo, kde jsme přistáli, aspoň bych měla směr. Jak jsem mu mohla takhle naletět!
Snažila jsem se najít známé sloupy, ale všechny mi připadali stejné. Horečně jsem se rozhlížela. Zabloudila jsem! Slyšela jsem ho za sebou. Nenechá mě jen tak odejít.
Chytil mě za ruku a donutil se otočit a podívat se na něj.
"Nech mě, hned mě pusť!" křičela jsem a zmítala sebou. Snažila jsem se vyprostit ruku z jeho sevření. Jako bych se pokusila pohnout skálou.
"Nevím jak to dělají muži u vás ve městě a věř mi, že jsem viděl hodně šílených zvyků… Já nemám chuť na žádné hry. Není to můj styl. Nikdy netvrdil, že tě nechci, jen…"
Nestačil to doříct, přerušila jsem ho. Jasně, že to netvrdil. Všichni mlčeli do poslední chvíle. Stejně to měli v očích. Muži byli všichni stejní - slíbili první poslední, jen aby vás dostali. Taky jsem mu to zplna hrdla vmetla do tváře.
Viděla jsem jak zaťal pěsti. Jeho pohled nebyl přívětivý. Vypadal teď víc jako bestie než předtím. Dostala jsem strach, že jsem to přehnala.
V mžiku si mě k sobě přitáhnul a políbil ještě naléhavěji než předtím.
Bránila jsem se, ale moje tělo mě zradilo. Místo, abych ho odstrčila, jsem ještě víc objala. Toužila jsem po něm a zároveň ho nenáviděla. Nevěděla jsem co vybrat.
Přitisknul mě na zeď a hltavě líbal dál. Naše jazyky se divoce proplétaly. Nevěděla jsem kde jsem končila já a začínal on. Nic jiného kolem neexistovalo.
Vzrušením jsem zrývala nehty do jeho hladké kůže na zádech. V tuto chvíli bych mu dovolila cokoliv.
Ale nic víc se nestalo. Chvíli jsem si nebyla jistá, že to bylo dobře.
Odlepili jsme se od sebe. Byla jsem zadýchaná, nohy se mi třásly. Srdce mi divoce bušilo.
Dívali jsme se navzájem do očí. Byla jsem celá zpocená i přes chladný vzduch kolem.
"Nikdy bych ti neublížil," zašeptal mi tichou myšlenku a pohladil mě po vlasech.
Chvěla jsem se po celém těle vzrušením. Byla jsem ráda, že se ovládnul jako první. Na své vůli budu muset ještě zapracovat. A já pak mám někoho učit sebeovládání.
Cesta zpátky uběhla až moc rychle. Škoda, že se stmíváním jsem musela být doma. Celou dobu jsem byla zamyšlená. Nemohla jsem se přece jen tak vzdát svých zásad a přání. Nebo ano? Pro co? Chvíli touhy a vášně? Co bude pak?
Doprovodil mě až skoro k městu. Stáli jsme ve stínu stromů a loučili se posledními polibky.
Nechtělo se mi domů. Nic dobrého mě tam nečekalo.
Co se to se mnou jen stalo?
Objímal mě silnými pažemi a já se cítila v bezpečí. Opravdu, jako nikdy dřív.
"Přijdeš zítra?" zeptal se, čelo měl opřené o mé.
Cestou jsme domluvili na další schůzce. Zítra u vodopádů, jen my dva. Byla to jen malá říčka s metrovým splavem, ale já to místo milovala.
Sváděla jsem uvnitř sebe lítý boj a rozum to nevyhrál.
"Přijdu."
Do pokoje jsem vklouzla jako myška. Venku už panovala tma. Byla jsem šíleně utahaná. Vzala jsem tužku a pečlivě si udělala zápis do deníku. Třeba se jednou na něj podívám a budu se tomu všemu smát.
Jakmile jsem dopsala poslední větu, okamžitě jsem usnula. Neumytá, v oblečení. Bylo mi to jedno. Jedná má část si stejně chtěla nechat na sobě jeho vůni co nejdéle.
Z krásného snu mě vytrhnul šramot. Ležela jsem na břiše a snažila se vnímat okolí. Asi jsem se ve spánku přetočila. Slyšela jsem kroky - tady v pokoji! Nestačila jsem se ani pohnout, když mi někdo přitisknul na obličej páchnoucí hadr. Zalapala jsem po dechu.
Marně. Během chvilky mé vědomí neexistovalo.
Celé jméno:
Při úplňku bývá trochu hyperaktivní.
