Kapitola, která vše změní, protože každý plán má své slabé místo, které může pokazit vše, o co jste se dosud ze všech sil snažili. A cena za takovou chybu, je někdy až příliš vysoká...
Dlouho jsem přemýšlela, jak ji srozumitelně podat, snad se mi to povedlo.
Kapitola 23.
Cestovali jsme pod rouškou v noci. David se mi zdál roztržitý, pořád něco počítal ve svém bločku, díval se střídavě do mapy a na kompas. Na otázku, co počítá, vždy odpověděl, přece tu nejkratší cestu do Asstaru, kde se měl konat Lanyin obřad Spojení. Nezbývalo nám už moc času, proto jsem se snažila zastavovat jen na nejnutnější odpočinek.
"Kam bys chtěla jít potom, Nayo?" zašeptal Niro, když jsme se spolu dívali na východ slunce.
"Viděl jsi někdy moře? Chtěla bych vědět, co je za ním, co v něm žije, protože když můžeme dýchat pod vodou, tak tam přece někdo žít musí, ne?"
"Jen zdálky, rád jsem zkoumal hluboké lesy a hory směrem do nitra Busquru. Ale až na druhý konec jsem nikdy nedoletěl, tam je totiž lidí jak much a mají zvláštní tvar očí."
"Vyprávěj mi, co jsi tam viděl, jsou tam ještěři jiní než tady?"
Milovala jsem jeho příběhy, létal po celém kontinentu už od mala, jen mě trochu udivilo, že se nikdy netoužil podívat na moře a oceány.
Letěli jsme vysoko nad mraky, nad námi zářilo nekonečné množství hvězd. Dívala jsem se na nesčetná souhvězdí, v dálce pableskující mlhoviny a planetu Venuši, druhou v této soustavě. Kdybych nečetla tolik lidských knih, nic bych o vesmíru nevěděla a přitom mě tolik fascinoval.
"Pozor, ah, sakra," vyjekl David a chvilku mu trvalo než zase vyrovnal let.
"Prosím tě, cos zase dělal?" vždy musel zkoušet samé blbosti, jako malej kluk. Třeba minule, chtěl zjistit jak daleko přeskočí ze stromu na strom až vrazil do větve a já ho pár minut křísila než přišel k sobě.
"Zkoušel jsem se v letu přetočit, ale nějak mi to nevyšlo, jde to vůbec?"
"To víš že de, tak se dívej," odpověděl Niro a předvedl ukázkovou piruetu, hned několikrát za sebou. Přece se nenechám zahanbit, ukázala jsem jim pořádnou vývrtku. Vzdušné akrobacie, jsem milovala. Vždy jsem se tím zbavila napětí. Sletěli jsme pod mraky a pokračovali v blbnutí, když jsem v dálce uslyšela pláč.
Slyšíte to taky? Zdá se mi to jako pláč.
Souhlasně přitakali.
Je to někde pod námi, oznámím a začnu klesat.
Nezbylo jim než mě následovat, co když někdo potřeboval pomoc? Byla hluboká noc a nikdo by tu být neměl.
Co nejtišeji to jde jsem přistála v koruně rozložitého dubu. Kousek od nás, jsem uviděla malé dítě. Nebylo lidské, mělo malá křidélka, ocas, jenže to nebylo všechno. Zatajil se mi dech. Dítě, snad čtyřleté, klečelo u těla své matky, brečelo a snažilo se jí vzbudit. Jenže to nešlo, byla celá od krve. Chtěla jsem ho utěšit, vykročila jsem blíž a chtěla přelézt na druhý strom, ale Niro mě zadržel.
Nikam nechoď, něco se mi tu nelíbí.
Potřebuje pomoc..
Počkej chvilku, něco je ve vzduchu.
Chvíli si mrtvou ženu prohlížel a zkoumal její okolí. Byli jsme po větru, nic jsem necítila, jen slabý odér zatuchlého bahna.
Je postřelená, ozval se David, lidskou zbraní.
Niro zavětřil a ztuhl.
Je to past. Všude okolo jsou schovaní lidé. Na chvíli mě zmátli, jsou cítit jak zatuchlé bahno. Podívej se támhle, ukázal kus od mrtvé ženy.
Soustředila jsem se. Viděla jsem jen nejasné obrysy, ale potom jsem se věnovala jen svému sluchu. Zaslechla jsem desítky tlukoucích srdcí. Tohle zamaskovat nedokázali.
Jsem si jist, že nás vidí, řekl David. Raději rychle pryč.
Vystřelili jsme ze stromu Vysokou rychlostí, neohlížeje se za sebe a koukali se dostat, co nejdál. Po půl hodině ostrého letu, jsme zpomalili.
Uf, to bylo o fous. Nechápu jak, jak to mohli udělat? Pořád jsem měla před očima to ubrečené dítě s nedorostlými křídly.
Nejsi sama, ozval se David s Nirem, oba pobledlí v tvářích. Pro jistotu jsme začátek pohoří přeletěli bez zastávky. Jenže potom už jsem odpočinek vážně potřebovala. Stále jsem byla v šoku z toho, co jsem viděla.
Okamžitě jsem usnula, ale nočním můrám jsem se nevyhnula. Párkrát jsem se za noc trhnutím probudila a když to bylo naposled, něco jsem zaslechla.
"Niroqu, potřebuji s tebou mluvit," šeptal David.
Nebyli se mnou na větvi, stáli pode mnou. Rozhodla jsem se předstírat spánek.
"O čem?" odsekl mu, zřejmě nebyl v dobré náladě.
"Ne tady před Nayou, mohla by to slyšet. Vím, že mě zrovna dvakrát nemusíš a chci to pro jednou vyřešit. Kousek odtud jsem viděl menší potok se splavem a takovou zvláštní kamennou mohylou, tam bychom měli mít víc soukromí."
"Ono je co řešit? Když si chceš nerušeně promluvit, na co máš telepatii."
"Nech toho a přijď, budu tě tam zítra za svítání, jakmile Naya usne, čekat. Teda, pokud chceš mít ode mě pokoj. Přijď a už ti nebudu víckrát zavazet," přemlouval ho David. Zdálo se mi to divné, v myšlenkách by to měli hned za sebou, ale David rád mluvil normálně. Uslyšela jsem Nira znechuceně souhlasit a moje zvědavost ještě vzrostla. Musela jsem vědět, o čem budou mluvit.
Celý den jsem byla jako na trní a ne jediná. Niro měl špatnou náladu a David byl ještě roztěkanější než dřív. Buď mě šálil zrak nebo jsem v jeho očích zahlédla jiskru strachu a vzápětí nadšení? Znepokojilo mě to ještě víc.
Cestou jsem zahlédla potok s tou zvláštní mohylou, byla to jen taková hrouda kamení. Utábořili jsme se pěkný kus od ní.
Jdu spát, zívla jsem a uložila se ke spánku. Niro ke mně přišel, daroval mi polibek na dobrou noc a popřál hezké sny. Přál mi vůbec někdy hezké sny? Myslím, že ne.
První zmizel David. Odkráčel tiše jako kočka. Právě svítalo, začínal nový den. O chvíli později ho následoval Niro. Byla jsem nervózní, nechtěla jsem, aby mě ucítili. Ale pak jsem to nevydržela a vydala se rychle k potoku.
Zvláštní. Nikde nikdo.
Přistála jsem na vysoké bříze a pozorovala okolí kamenné mohyly, jenže ta zela naprostou prázdnotou. Počkat. Žádné prázdno. Do nosu mě udeřil silný pach zatuchlého bahna. Byl cítit všude kolem, ačkoliv byla půda suchá. Pár dní ani nekáplo.
Pak jsem je zahlédla. Lovce, vždyť oni byli předtím tak cítit.
Srdce se mi rozbušilo, co tu dělali? Než jsem se stačila pohnout, uslyšela jsem silné hřmění, neustále se přibližovalo.
"Ani se nehni, jinak budeme střílet," ozvalo se z křoví.
Neváhala jsem ani vteřinu a rozletěla se pryč. Pod sebou jsem viděla desítky lidí se zbraněmi. Stříleli po mě, ale to nebylo to nejhorší. Objevili se tři obří helikoptéry a Niro. Letěl ke mně, ale byl ještě moc daleko, kde se zdržel? Vyrazil přece dřív než já.
Niro uteč, chtěla jsem ho varovat, ale ucítila jsem štípnutí v levém stehně. Sakra, měla bych si dávat větší pozor.
Neohlížela jsem se a letěla k němu, hlučné mašiny v zádech, když jsem ucítila další zásahy. Tentokrát už dost bolestivé. Podívala jsem se a uviděla čtyři drobné šipky. Jen chvilka nepozornosti a do něčeho jsem silně narazila. Bože, to je síť! Problesklo mi hlavou. Zmáhala mě podivná únava, pohnout se bylo stále těžší.
Niro pomoz mi, prosím! Z posledních sil jsem chtěla přepálit sít chapadélky, ale nemohla jsem rozevřít čelist, jak mě brněla bolestí.
"Vydrž, už jsem skoro u tebe!"
Sít se kolem mě neustále utahovala a štípavá bolest sílila. Nemohla jsem se už skoro hýbat.
Viděla jsem, jak se chce ke mně Niro dostat, ale nešlo mu to. Stříleli po něm, vrhali sítě, neustále se ho snažili chytit.
"Ne, Niro, uteč!" křičela jsem z posledních sil. Pár šipek ho trefilo, ale pořád to nevzdával.
Hlava mě začala třeštit, vidění se mi rozmazávalo.
"Nayo! Ne! Nayo!" křičel, ale já ho skoro neslyšela. Než jsem omdlela, uslyšela jsem jen: "Dělejte, chyťte toho barevného, takového ještě nemáme."
Pohltila mě tma, necítila jsem bolest, chlad ani hřmění vrtulníků.
Jana bojuje se svým strachem - po zážitcích z bitvy už není jako dřív. Bojí se, trpí nočními můrami a to bude mít dopady nejen na její osobní život, ale i na průběh výcviku. Všechno se jí rozpadá po rukama. Přátelství, láska, životní cíl. Nic není stálé...
Ve světě zmítaném chaosem se objeví nový hráč - všichni už na něj dávno zapomněli.
