Co si přát?

Za hodinku už bude další den, jak to dnes uteklo. Den, kdy jsem se poprvé před třiadvaceti lety podívala na svět. Letos mi to vůbec jako narozeniny nepřipadalo, snad proto, že jsem byla celý den v práci - kde mě lidé znají jen jménem, nebo od pohledu. Snad proto, že letos nemám žádné dárky krom jednoho od mé kamarádky (za kartáč moc děkuji, o víkendu ho prubnu;) Snad proto, že když jsem přišla domů, vypadalo to tam úplně stejně jako vždycky.

Možná jsem sentimentální, že lpím na oslavě jen v tento den, ale letos si holt budu vybírat dárky až o víkendu, kdy mám zasloužené volno po dvanáctidenní šichtě v kuse:-)

---

Tak tu už celou hodinu poslouchám Freddyho Mercuryho a přemýšlím, co si přát. Jednu knihu již mám vybranou a to ostatní? Uvidím, co mi cestou cvrnkne do nosu. Poslední dobou nějak nevím, co i přát. Není to zvláštní? Dokonce už i na Vánoce jsem dlouho tápala a nakonec z toho bylo pár knih a oblečení. Že bych měla všechno, co si přeji? Možná, i když mi to občas nepřipadá:-) Aspoń, že počasí se umoudřilo a svítilo mi sluníčko;)

Jako první už mám vybraný Přechod od Justina Cronina - četli jste už?

Anotace:Rozsáhlý, napínavý postkatastrofický příběh z nedaleké budoucnosti dosahující úrovně Kingova Svědectví či Cesty Cormacka McCarthyho. Výpravný román na pomezí thrilleru a sci-fi: na zeměkouli se rozšířil nebezpečný virus, tajně vyprodukovaný americkou vládou, který mění lidi v nemilosrdné, vraždící upíry. Zbytky lidstva bojují o záchranu, přežije i šestiletá Amy, která má v sobě skryté schopnosti, jak této apokalypse zabránit. Práva na knihu prodána do dvaceti zemí, filmová práva zakoupil Fox 2000, režie se patrně ujme Ridley Scott. Autor chystá dvě pokračování.

Přeji všem dobrou noc:-)

Catherine Fisher - Inkarceron

Originální název: Inkarceron

Vydal: Knížní klub

Rok vydání: 2011

Počet stran: 368

Kniha mě zujala až po té, co jsem si přečetla několik pochvalných recenzí. Je totiž označena pro děti mládež a to je podle mě chyba, protože dětem bych ji do ruky nedala - styl psaní, děj a vůbec je rozhodně pro vyšší věkovou kategorii, min. 15+. Je to takhle škoda. Ale i přesto byla v knihkupetvíchj už od června vyprodaná a já jsem moc ráda, že jsem přes internet jeden výtisk sehnala.

Anotace:

Sedmnáctiletý Finn denně bojuje o život v Inkarceronu, obrovském vězení, které má vlastní inteligenci a krutě s ní střeží tisíce vězňů. Finn si je díky znamení na ruce jist, že se zde nenarodil jako ostatní, ale přišel Zvenčí. Claudia je dcerou Správce Inkarceronu a má se vdávat; nenáviděný princ jí byl nastrčen mocichtivou královnou. Panuje totiž navenek středověká Doba - supermoderní svět se zastavil a dobrovolně se zbavil vší techniky v zájmu míru. Claudia i Finn jsou vězni svých světů - jenže vše se změní, když naleznou křišťálový klíč, který jim umožní spolu komunikovat.

Neobvyklý příběh o vězení, které žije vlastním životem, které je vlastně samo o sobě bytostí - navíc značně zlomyslnu a krutou, je opravdu poutavý. Každý kousek knihy si zaslouží vaši pozornost, čtěte pomalu, vnímejte krásu Inkarceronu, protože má tolik zákoutí a nástrah, že by vám mohlo při horlivém čtení kdejaká maličkost uniknout. Protože se jedná o věznici, místní mravy jsou úplně jiné, hlavní je přežít a svědomí tu nemá vůbec nikdo - až na Finna. Lidská povaha je tu odhalená až na kost. Nikdo ani on sám neví, kde se ve vězení vzal, najednou se probudil v zapachající cele. Jediné možné vysvětlení je, že ho stvořil sám Inkarceron.

Finn, záhadný vězeň, který žije mezi Špínou a jediný na koho se může spolehnout je jeho přísežný bratr, najde zvláštní křišťálový klíč. Starý Sapient (Sapienti jsou za velmi vážené vědce - stvořili za dávných časů Inkarceron) je už z vězení trochu šílený - touží se dostat ven, jako bájný hrdina Saphiqque, který Unikl. Přemluví Finna a jeho bratra k útěku, protože věří, že křišťálový klíč odemyká Inkarceron. Jenže jednou v noci při hledání cesty ven na Finna klíč promluví - dívčím hlasem.

Claudia, dcera správce Inkarceronu se má brzy vdát za prince, kterého z duše nesnáší. Venku je totiž technologie zakázána a vládne tam určená Doba. Kdysi byla zaslíbená princovu nevlastnímu bratru, pravému následníkovi, ale ten zemřel po pádu z koně. Se svým učitelem Jaredem se snaží sňatek oddálit zjistit něco více o vězení. Místo toho najde kříšťálový klíč ve kterém je obrázek orla -stejný jako má vězeň Finn na svém zápěstí. Když na klíč promluví, ozve se jí Finn. Celý venkovní svět totiž žije v domění, že Inkarceron je rájem, je proto zděšená, tím, co ji Finn o vězení řekne a dokonce i ukáže, protože klíč umožňuje i holoprojekci. Claudia s Jaredem se rozhodnou Finnovi i ostatním pomoci z vezění uprchnout, ale leží před nimi opravdu těžký úkol. Inkarceron má oči všude a skrývá nejedno šokující tajemství. Začíná závod s časem. Claudiina svatba je za dva dny a potom už jí bude mít pod palcem Královna.

Hodnocení:

Vřele příběh doporučuji, knížka je celkem tenká a teď v srpnu vyjde její druhý díl Saphiqque, na který jsem opradu zvědavá, protože konec Inkarceronu byl opravdu překvapivý, šokující a já hořím nedočkavostí. Rozhodně si zaslouží místečko v mé knihovně.

1.Dokázalala ve Vás kniha probudit fantazii?

Rozhodně, sice je Inkarceron srmdutá žumpa se soběstačnou krutou inteligencí, ale představám jeho zákoutí se neubráníte:)

2.Chtěli byste se podívat na některé místo popsané v knize (i je-li smyšlené)?

Jednoznačně ne - Doba jak ve středověku, kde se měli dobře jen šlechtici a Inkarceron není žádná výhra. Naštvete ho a vypne vám vzduch.

Adrian Tchaikovsky - Impérium Černé a Zlaté

---

Originální název: Empire in Black and Gold

Vydal: Zoner Press

Rok vydání: 2010

Počet stran: 488

Po měsících čekání na pořadník v knihovně jsem se dostala ke knize svazku Stínů vědoucích - Impérium Černé a Zlaté. Očekávala jsem od knihy hodně, protože příval vychvalujících recenzí neznal mezí. Já se do knihy zamilovala až tak nějak v polovině - potom jsem ji nemohla dát z ruky - ale v práci jsem musela.;)

Anotace:

Impérium černé a zlaté je spisovatelským debutem Adriana Tchaikovského, nadějného britského autora, a první část cyklu Stíny vědoucích. Tchaikovsky přišel s neotřelým nápadem - propůjčil svým knižním lidským hrdinům hmyzí schopnosti. Tím dokázal, že i dnes lze napsat kvalitní a originální fantasy, jejímž hlavním hybatelem není všemocná magie. Přidá-li se k neobvyklým postavám napětí, humor a dobrodružství jako v tomto případě, vznikne čtivá kniha vhodná pro bezmála každého čtenáře. Na své si přijde skalní příznivec fantasy románů i neznalec tohoto žánru. Začtěte se také do dlouho očekávané novinky na českém trhu a stejně jako tisíce dalších světových čtenářů budete i vy s napětím očekávat její pokračování. Stíny vědoucích vás totiž chytnou, a už nepustí…

Příběh jen napsán čtivým a chytlavým jazykem, už na začátku jsem se do toho ponořila, ale pořád jsem cítila, že to není ono. Ano, děj je velmi zajímavý, neokoukaný, akční, ale pořád mi tam něco chybělo až sem to našla. Můru Achaese (jen doufám, že si jméno dobře pamatuji) - opravdu tajemný mladík, kterého jsem si nedokázala předstvavit.(Bílé oči, černé jakoby mastné vlasy s pěšinkou a modro-šedá kůže, velmi štíhlá postava.) Vždyť jedné z hlavních postav - Cheerwell se opravdu moc líbil. Ale toť otázka vkusu, zvláště v jejím světě, kde je modrý, nebo plný ostnů kde kdo.

Moc se mi líbilo prolýnání třetí a první osoby. Plynule přecházeli jedna v druhou a navzájem se příjemně doplňovali.Třetí platí za tu hlavní, ale občas nahlédneme do myšlenek nějaké postavy (a jej jich hodně) a více ji poznáme. Uznávám, že i nahlédnutí do hlavy Vosího "majora", který je postupem času s invazí na pochybách, je opravdu zajímavé. A je to právě on, kdo má vpád do Nížin na starosti.

Navíc neokoukané prostředí lidí s hmyzími schopnostimi je více než lákavé - Brouci, Pavouci, Kudlanky, Mravenci, Vážky, Můry, Škorpioni...příběh je jimi naplněn a každá rasa má svůj zvláštní dar. Nejcenějšími jsou tu jistě průsvitná a mrštná křídla. Svět kolem je opravdu promyšlený, zatímco Vážky uctívají tradice, Brouci se nacházejí v raném industriálním věku a vyrábějí parní stroje a Vosy jsou dobyvatelé, kteří umějí jen využívat ostatní - sami nikdy nic nevynalezly. Proto jsou zde rasy rozdělovány na Vědoucí a Nevědoucí. Vědoucí dokáží přemýšlet ve více rozměrech - jak fungují stroje, vymýšlet nové a nové věci (matematika-fyzika), kdežto ti ostatní nikdy nemohou pochopit funkci Helioptéry, proč a jak něco funguje, drží se jen tradic a zkušeností.

Hodnocení:

Skupinka nic netušících studentů z Kolegia, hlavního města Nížín, se omylem dostane do situace, kdy jim jde vážně o život. Cheerwellin strýc je aktivista, který léta varuje státy Nížin před invazí Impéria vos, které pomaloučku pohlcuje všechny okolní města a rasy. A dělá to tak mazaně, že od Nížín kupuje zbraně, které potom hodlá proti nim použít. Nikdo aktivistu Stenwolda neposlouchá - přece mají z Impéria pořádný zisk. Tak raději pošle svou neteř a její přátele do jiného města, Helleronu, do bezpečí. Ale už cestou se jich horlivě snaží zbavit samotné Vosy, protože je chtějí použít proti Stenwoldovi. Dospívající lidé jsou vrženi z bláta do louže a nejednou se Vosám podaří je rozdělit. Každý musí přežít po svém. Pavoučí žena Tynisa jako nájemný zabiják, Totho, míšenec, jako mechanik, Salma, vážka, společně s Che, broučí dívkou, hledají její příbuzné.

Pomalu se dozvídají o odboji, kterému velí Chein strýc Stenwold a rozhodnou se zapojit. Ale shodou náhod dostanou Che i Salmu Vosí vojáci a odvlečou je do otroctví. Nezbývá jim nic jiného, než je jít zachránit, ale jestli chtějí varovat Nížiny před novou invazí Vos, budou potřebovat spojence. Achaes, Můra, kterému Che zachránila život, by pro ní udělal první poslední, Tisamon, mistr Meče a starý Stenwoldův přítel, který touží Vosy zničit za každou cenu. Ale ty už klepou na dveře a nic je nezastaví, Vosy znají jenom boj, dobívání a armáda je jedinou institucí v Impériu, do které musí všichni patřit...Odpor je marný - proti Vosímu žihadlu.

1.Dokázalala ve Vás kniha probudit fantazii?

Ano, rozhodně kniha rozproudila mou představivost na plné obrátky.

2.Chtěli byste se podívat na některé místo popsané v knize (i je-li smyšlené)?

Hmm, být Vážkou nebo Pavoučicí, to by se mi líbilo:)

Prvnní díl velké Ságy má opravdu hodně dobře našlápnuto a já se moc těším na druhý díl Pád vážky, který jde právě do tisku a ta obálka je naprosto fantastická. V Anglii bylo již vydáno sedm dílů a autor jich plánuje deset. Uvidíme, jak se mu povede udržet laťku prvního dílu, nebo ji dokonce zvýšit. Moc této sérii držím palce.

Carrie Ryan - Les rukou a zubů

Originální název: The Forest of Hands and Teeth

Vydal: Mladá fronta

Rok vydání: 2011

Počet stran: 320

Sice téma zombie v knihách moc nevyhledávám, ale na tohle jsem četla pár pochvalných recenzí. Počkala jsem si v pořadí v knihovně a pak hurá domů. No, hurá ani moc ne - zváště po otevření knihy.

Vnitřek je krásně zdobený, to je knize do plusu, dokonce se i plynule čte. Jenže ten příběh je takový unylý a já si pořád říkala, že ti lidé jsou tak blbí, naivní (hlavně Mary), že to až není možné.

Knihu jsem dočetla, ale celkově bych hodnotila průměrem, jako oddech, když nic nečekáte, odprostíte se od blbosti hrdinů a nevadí vám, že přímá řeč tu skoro neexistuje. Kniha je tenká, takže ji zvládne každý, ale pokud jste viděli film Vesnice -tak je to na jedno brdo.

Anotace:

Mary žije v uzavřené vesnici. Její svět se řídí prostými zákonitostmi: musí poslouchat pravidla církevního Sesterstva, nesmí se přibližovat k plotu, za kterým - v Lese zubů a rukou - žijí Nezasvěcení,kteří svým kousnutím promění člověka v chodící mrtvolu. Když Sesterstvo rozhodne, že se provdá za muže, kterého jí určili, Mary musí poslechnout, přestože se zamilovala do zraněného Travise.Pak ale Nezasvěcení proniknou do vesnice, a Mary v nastalém zmatku prchá společně s Travisem, svým snoubencem Harrym, kamarádkou Cass i bratrem Jedem a jeho ženou dál do zapovězeného lesa.Touží dostat se k vysněnému oceánu, dál za les a Nezasvěcené, do světa, který tam venku přece musí někde být

Mary žije ve vesnici, kterou ovládá Sestestrvo. Vesnice je obehnaná plotem, který je chrání před nečistými, kteří se potulují Lesem rukou a zubů - zombie. Její matka nesutále chodí k plotu a vyhlíží svého manžela, až přijde moc blízko a nakazí se. Bratr Mary vyžene z domu, protože o ni žádný muž nepožádal(konkrétně její kamarád Harry chtěl, ale když zjistil, že i její matku nakazili Nečistí, nechtěl ji) a vyní ji z matčiny smrti. Sestertvo vládne tvrdou rukou, káže Písmo. Když si o dívku nikdo neřekne a rodina ji nechce, musí se stát sestrou v klášteře.

V kláštěře je několik měsíců zavřená v jenom pokoji s výhledem na Nečisté a pokud se vzepře, sestry ji klidně použijí jako krmení. Ale Mary je ráda sama a přemýšlí. Je zamilovaná do Harryho bratra Travise.

Travis skončí v klášteře se zlomenou nohou a Mary se o něj měsíce stará. Oba se do sebe zamilují, ale Harry - jakoby to věděl- o ni požádá. Jenže se nestačí vzít a na osadu zaútočí Nečistí. Přežijí jen ona, Travis, Harry, Cass(Travisova nastávající), a její bratr Jed. Utíkají z vesnice a bloudí bludištěm ve snaze najít jinou vesnici.

Hodnocení:

1.Dokázalala ve Vás kniha probudit fantazii?

No, nijak zvlášť, jen tak normálně, když jsem si představovala domy, šaty, bludiště...

2.Chtěli byste se podívat na některé místo popsané v knize (i je-li smyšlené)?

Určitě ne.Brr.

Knihu jsem hodnotila 70% proto, že sice jsem nebyla nějak spokojená, ale rozhodně jsem ji v pohodě dočetla a zajímal mě konec.

Naya - Kapitola 36.

Záchranná akce, ale nic neběží hladce...:)

Vše z pohledu z Niroqa.

---

Kapitola 36.

Objímala ho, dala mu pusu na tvář. Vřelo to ve mně, když jsem viděl Nayu v blízkosti Karose. Navíc, ta uniforma z umělých vláken strašně svědila. Důležitější bylo, že jsem byl tady a hleděl na nespočet obrazovek, zachycujících umělý prales, Nayu a ostatní zajatce. Když přišla první znepokojivá zpráva od Thorisových agentů, musel jsem se sem dostat. Podařilo se jim prolomit ochranu lidských myslí, tak jsem nechtěl ztrácet čas, musel jsem ji vidět. Koho by napadlo, že budou mít lidé za uchem nějaký čip?

Stal jsem se členem zdejší ochranky. Už skoro polovina personálu byla pod naším vlivem, za dva dny to mělo vypuknout. Jak mi vtloukali do hlavy. Muselo to proběhnout rychle, až bychom všechny osvobodili, vypadalo by to jako vzpoura zevnitř, selhání techniky. Ale já tomu nerozuměl. Důležitější bylo, že jsem ji teď mohl aspoň hlídat, její monokl se nedal přehlédnout. Sice už bledl, ale pořád jsem při tom pohledu musel skřípat zuby.

"Krásná že?" ozvalo se za mnou. "Ale na tuhle si nech zajít chuť, vojáku."

Otočil jsem se, asi jsem se na obrazovku s Nayou díval moc dlouho. Vedle mě stál muž, řekl bych, že starší než já. Měl zvědavé oči a na košili jmenovku. Rasco Blaken.

"Číslo padesát sedm a vedle ní čtyřicet, patří jenom mě. Takže si raději vyber jinou."

Stál jsem a nevěřícně na něj koukal. Cože to říkal?

"Ty budeš ten nový že? Odkud tě to převeleli?" pokračoval a zvedl oči od obrazovky.

"Z Dančí kotliny," řekl jsem. Taková stupidní krycí jména, mohli vymyslet jen idioti.

"Noel Redan," přečetl mou jmenovku. "Tak Noeli, u nás to chodí tak. Buď se budeš jenom dívat, nebo jak někteří preferují, vybrat si a v tichosti přefiknout. Pokud nebudeš dělat bordel, nikomu to vadit nebude," otočil se zase na obrazovky a sledoval Nayinu skupinku.

Měl jsem co dělat, abych se na něj nevrhl a nerozsápal ho na kousky. Ovládl jsem se, věděl jsem, že v této místnosti nejsem sám. Stačila by jediná chybička a musel bych čekat venku jako Aeren.

"To u nás nebylo zvykem, pane," odpověděl jsem.

"Slyšel jsem, že tam nejsou tak pěkné, jako tady," řekl, aniž by se na mne podíval. Stál jsem s rukama za zády, u pasu zavěšenou zbraň. Byl jsem tu jako ochranka, tak už jsem raději dál mlčel. Místo toho jsem se pokoušel přečíst jeho myšlenky. Uviděl jsem v nich Nayu, nějakou černovlásku jménem Fei a raději jsem zase vycouval. Když jsem to zkusil po druhé, stalo se něco, s čím jsem nepočítal. Rasco se chytil za hlavu a zapotácel se. Chytil jsem ho za paži, než se mu vrátila rovnováha. V jeho mysli jsem uslyšel Nayin hlas. Jak to bylo možné?

Rasco, jak to bude s těmi testy? Povedlo se ti je odložit?

Jen o jeden den. Zítra musí začít.

Rasco, prosím, stačili by mi tři dny.

Uvidím, Nayo.

Ona s ním mluvila, jako s přítelem. Začal jsem prohledávat jeho mysl hlouběji. Ale daleko jsem se nedostal, když totiž někomu lezete do hlavy, vypadáte jako duchem nepřítomní.

"Je vám dobře, Noeli?"

Zamrkal jsem a stáhl se z jeho mysli. Škoda, že myšlenky nelze vidět všechny na jednou, ale musí se odlupovat slupka po slupce, jakou cibule. Jinak bych ho měl už přečteného.

"Jen se mi zamotala hlava, možná jsem něco špatného snědl," řekl jsem.

"Možná, mě také nějak rozbolela hlava. Nemá tu někdo aspirin?"

V tichosti jsem stál a pozoroval obrazovky, ještě jsem jí nesměl dát o sobě vědět. Ještě ne. V sázce byl její život. I když nerad, raději jsem Thorise poslechl. Byl o několik pater nad námi a právě pacifikoval tamní úředníky.

Hodiny pípnuly dvanáct hodin, podle lidí tady, čas na oběd. Nehodlal jsem zdržovat a odešel s nimi do jídelny. Protože jsem šel jako poslední, nebylo moc svědků, kteří by si všimli, že jen co jsem prošel kolem nějaké cely, začal řev a povyk.

Na talíř jsem dostal flák masa a brambory. Ale stačilo se zakousnout a zvedl se mi žaludek. Takový odporný hnus a všichni kolem se cpali jako pominutí. Na jedné straně seděli muži z ochranky a na straně druhé doktoři. Viděl jsem, že jedna skupinka strážných si ke mně chtěla přisednout, ale v poslední chvilce změnila směr. Věděl jsem proč. Právě se v jídelně objevili moji staří známí. Thorisovi agenti.

Zatím si vedeš dobře, tak to nepokaz. Promluvil jeden, jakmile se posadili.

Už více jak polovina personálu podléhá naší vůli. Nazítří můžeme započít naši akci. Víš, co máš dělat? řekl v myšlenkách druhý a s odporem žvýkal gumové maso. Podle mě chutnalo jako gumová podrážka.

Nezapomněl jsem!

Měl jsem na starost Nayu, cestou sebrat všechny, co se připletou do cesty a rychle zmizet. Nehrát si na hrdinu. Ani by mě to nenapadlo.

Po jídle jsem to vzal oklikou, musel jsem ji vidět. Aspoň projít kolem, třeba by mě nepoznala. Chtěl jsem, aby ano. Věděl jsem, že by zachovala klid - teda doufal jsem. Cestu jsem si našel v myšlenkách ostatních. Bylo to opravdu vychytané, čipy dočasně nefungovaly jen v mé přítomnosti, jinak ano. To aby se nebezpečnější zajatci nepokusili o samostatný útěk.

Už jsem byl v uličce, jen kousek od prosklené stěny její cely, když mi dopadla něčí ruka na rameno,

"Pojď se mnou, Noeli. Potřeboval bych něco probrat. Mezi čtyřma očima," poznal jsem Rascův hlas.

"Spěchá to? Pane." Byl jsem tak blízko! Sakra.

"Věř mi, tohle nepočká, Noeli," jeho hlas byl neúprosný. Být zas Niroqem, zamáčknul bych ho za ten tón jako švába. Tady jsem byl jeho podřízený. Musel jsem ovládat své pruhy, nesměly na povrch a kůže mě svědila.

Kývnul jsem hlavou a následoval ho menší polstrované místnosti. Byla tu postel a ve mně se znovu hnula žluč. Jen klid! Říkal jsem si.

"Šel jsi za padesátsedmičkou, že?" začal a přecházel po pokoji s rukama za zády. Jak by byl z něj teď snadný cíl.

"Má své kouzlo, to se musí nechat," pokračoval. Když jsem si vzpomněl na Nayu s monoklem, v otrhaných zbytcích látky, která z ní mnoho nezakrývala, měl jsem co dělat, abych nezavrčel. Možná bych měl využít ten kurz sebeovládání, co mi nabízel Lefher. Což mě z jeho úst, mělo asi urazit. Sám by ho potřeboval.

"Tam, v pozorovací místnosti, se stalo něco zvláštního. Vůbec, dnes se chová několik lidí dost divně," mluvil dál Rasco. Že by si některý z agentů nedal pozor a ovládl nějakého člověka špatným způsobem? Tento Rasco, byl zřejmě moc dobrý pozorovatel.

"Rozbolela mě hlava a ty jsi měl úplně stejný výraz, jako sedmapadesátka, když mluví o ostatními ve skupině. Řekni mi, co jsi zač? Nesnaž se zapírat, viděl jsem tvé špičáky!"

Poslední slova se do mě zabodla jako ostrý šíp. Nepamatoval jsem si, že bych vycenil tesáky, ale možné bylo všechno. Neovládl jsem se! Rozhodl jsem se mlčet.

"Mlčením si moc nepomůžeš," řekl Rasco a zamyšleně si mě prohlížel. Možná chtěl říct něco dalšího, ale nedostal šanci. Místností otřásl silný výbuch, něco muselo na konci chodby explodovat. Otřes nám oběma podrazil nohy. Ihned jsem vyskočil ze země a promnul si naražený loket.

"Co se sakra děje?" vykřikl Rasco do chodby, ale ta byla zahalená do neprostupného kouře. Zdmi otřásly další dva výbuchy.

Nechápal jsem, akce měla začít až nazítří! Naya! Byla na druhé straně chodby! Vyběhl jsem ven do mlhy, jestli začali hned, nesměl jsem váhat.

Neplánovaná akce, nejde to zastavit, zachraň koho můžeš Niroqu! Zachytil jsem myšlenku jednoho z agentů. Potom jsem uslyšel střelbu, strašlivý řev a křik. Začalo se to tu měnit v peklo. Musel jsem ji rychle dostat ven. Snad bude naplánovaná trasa volná, jinak jsme v pasti.

Další výbuch, nejmohutnější ze všech, mě odhodil na prosklenou stěnu cely. Kolem mě prchali lidé v bílých pláštích a s hrozivým vrčením je naháněli šílení ještěři. Raději jsem nevnímal ten bublavý zvuk, který se za mnou ozval. Jeden z doktorů byl moc pomalý. To znamenalo, že zámky na dveřích nefungovaly.

Rychle jsem otevřel vchod Nayiny cely a vběhl dovnitř. Byli tam dvě skupinky dívek namačkaných v chumlech u zdi.

Chvíli jsem tam stál a pozoroval ji. Byla tak blízko, její vůně prorazila cestu do mého nitra a já nebyl schopný jediného slova.

"Niro?" zamrkala a postavila se. Hrozilo, že ten poslední cár hadrů, co na sobě měla, spadne.

"Nayo. Musíme rychle pryč," natáhl jsem k ní ruku. Výkřiky zvenčí se stále přibližovaly, stejně jako střelba.

Vběhla mi rovnou do náruče, pevně jsem objal a nechtěl ji pustit. Už nikdy.

"Už, už jsem nedoufala," zašeptala, stoupla si na špičky, aby dosáhla na mé rty a já její výzvu okamžitě přijal. Ale jen na chvíli. Potom kývla na ostatní dívky a ty se jako na povel zvedly a došly k nám.

"Já to tušil," ozvalo se za mými zády. Stál tam Rasco, zbraň mi mířila do zátylku. Pomalu jsem se otočil, Naya se okamžitě postavila přede mě.

"Nech nás, Rasco," promluvila Naya lidským jazykem.

"To snad nemyslíte vážně," řekl, jenže to už ho ze zadu chytl pod krkem Karos. Rascovi nezbylo nic jiného než pustit zbraň, zvláště, když měl nechráněnou mysl.

"Nezabíjej ho," vykřikla Fei a namáhavě se vydala v před. "Zachránil nám tady život."

"Tak, co s ním?" odsekl Karos, zase v našem jazyce. Rasco slyšel jen syčivé zvuky.

"Vezmeme ho sebou, určitě se jeho myšlenky budou hodit, není jen tak obyčejný, něco skrývá a hodně dobře," rozhodla Naya.

Přímo před vchodem do cely nějaký muž roztrhal prchajícího doktora, podíval se na mě, sklopil pohled a utekl na opačnou stranu. Všechny nezachráníme, tihle naprosto zešíleli. Pozabíjí se navzájem.

"Musíme vyrazit, střelba je všude kolem a naši dlouho vchod neudrží. Všichni za mnou!" zavelel jsem a opravdu, všechny ženy a dívky v místnosti mě následovaly. Karos vlekl Rasca a jedna dívka podepírala Fei. Sice jsem nikdy nestřílel, jen párkrát mě nechali vypálit na střelnici, přesto jsem držel zbraň před sebou a ovládl jsem mysl každého člověka v dosahu. Postupovali jsme pomalu, občas se ozval výbuch, kolem utíkali lidé jako smyslů zbavení, po zemích se válela těla ostrahy. Naya otevřela cestou každou celu. Brzy už za mnou šla dvacetičlenná skupina, bylo na čase vypadnout.

Zaveď je k nákladním výtahům, ty vás všechny uvezou a jsou stále funkční. Venku na nic nečekejte a leťte na smluvené místo. Thorisův hlas zněl naléhavě, ale díky němu jsem věděl jak všechny dostat ven.

Hluk kolem byl nesnesitelný, neslyšel jsem nic, když se na Nayině tváři objevila sprška krve. Nebyla její, patřila mě.

"To nic, jen škrábnutí," zařval jsem, aby mě slyšela. No, spíš, abych překřičel tu pálivou bolest. Moje rameno vydrží hodně. Musel jsem tomu věřit. Chodby zely prázdnotou, jednotky zapracovaly a ovládly zbývající personál. Jen za námi se ještě sporadicky ozvala střelba. Kdybych nedával pozor na okolí, nemusela mě škrábnout jen jedna kulka.

"Počkej, někoho slyším," křikla Naya a vběhla do jedné cely. Zdála se prázdná. Nebyla. Vynesla odtamtud asi tříleté dítě, velmi podobné tomu chlapci, kterého jsme tenkrát potkali jako lidskou návnadu. Byl celý od krve, ale naštěstí mu nepatřila.

"Musíme ho vzít sebou," řekla Naya a pevně dítě objala.

"Kousek před námi jsou nákladní výtahy, brzy budeme venku," řekl jsem tak hlasitě, aby mě slyšeli i ti vzadu.

Když jsme vyjížděli z podzemí chrčícím výtahem, Naya se mě zeptala, jak to, že jsme se dostali ven tak lehce.

"Jejich mysl už nebyla chráněná, úmyslně jsme je s Karosem sváděli z cesty. A nejsme tu sami, to ti potom vysvětlím."

V naší skupině byla spousta ještěrů se skelnými a těkavými pohledy. V klidu je držel jen můj neústupný postoj. V tuto chvíli bych řekl, ať žije hierarchie, jinak by se nás snažili roztrhat na kusy. Nevěděl jsem, jestli byla pro ně ještě naděje, ale u Thorise bylo možné všechno. Aerenovi chtěli dokonce vrátit křídla, měl je prý v zádech zakrnělá. Právě podstupoval nějakou terapii kmenových buněk.

"Seřaďte se, leťte za mnou a neohlížejte se," rozkázal jsem a vzlétl do oblak. Všichni letěli, nikdo na zemi nezůstal, poslušní, jako ovce. Jen mi pořád vrtalo hlavou, kdo to tak podělal? Akce ještě neměla začít a teď tam kvůli tomu ležela kupa mrtvol. Kdo byl za to zodpovědný?

Naya - Kapitola 35.

Naya se ocitla v nové místnosti, ale žádné testy ji tam nečekají, jen boj o holý život. Rasco něco našel - Nayinu brašnu - co s ní udělá?

Přeji příjemné čtení :-)

---

Kapitola 35.

Hned ráno mě zavedli do jedné z dalších zvláštních místností. Už jsem se tu ničemu nedivila. Tahle byla velká snad pět délek na šířku a šest na výšku. Vysoká jak několik průměrných mužů nad sebou. Hned mě píchlo u srdce, jakmile jsem vstoupila na mechem porostlou zem, kolem kapradiny a jemné křoví. Místnost vypadala jak zmenšenina výběhu, akorát její stěny tvořila obří zrcadla. Naslouchala jsem, ale zřejmě tu byly tak tlusté zdi, že jsem nezachytila ani hlásku.

Věděla jsem, že tu něco nehrálo už když pro mě do cely přišel jeden ze strážných a nebyl to zrzek. Ten většinou odváděl na testy a ty mě dnes měli čekat nebo ne?

Dvou malých východů jsem si všimla až tehdy, když se s neslyšným zašustěním otevřely a místnost vyplnil pach dvou ještěrů. Do prdele! Srdce mi vyskočilo až do krku, když jsem si uvědomila, co mě tu mělo čekat. Přitiskla jsem se zády ke stěně, připravená bojovat do posledního dechu. Nikdy jsem se předem nevzdala a nehodlala jsem s tím začínat. Nedostanou mě!

Uslyšela jsem hrdelní zavrčení, zježily se mi všechny chloupky na těle. Z otvoru nalevo vylezl obří ještěr a mě se málem podlomila kolena. Samozřejmě strachem, tak hnusného chlapa jsem ještě neviděla. Doufala jsem, že mu svaly zarostl i mozek, jinak bych neměla šanci. V jeho očích jsem uviděla čité šílenství, ale nestihl se pohnout a z otvoru napravo se vyřítil druhý muž a srazil ho na zem. Karos!

S otevřenou pusou jsem se na ně dívala a chvilkami nemohla rozeznat, který byl který. Na skleněné stěny dopadaly kapky krve, oba řvali až mi zaléhaly uši. Stála jsem jako přimrazená, ten cizí ještěr měl notnou chvíli navrch. Ale bylo to jen mé zdání, protože v zápětí ležel ten obr na zemi v bezvědomí. Karos byl jako smyslů zbavený a chtěl mu prokousnout krk. Nemohl, k zemi ho složili elektrické výboje. Jenže odkud? Jako by vycházely z jeho těla. Stáhl se a nechal mechanickou ruku, která vyjela z levého otvoru, odtáhnout muže pryč.

Karosi, jsi v pořádku?

Neodpověděl, jen dýchal na všech čtyřech a díval se do země. To mu nebylo podobné.

Karosi?

Zvedl hlavu, postavil se a vyděsil mě ještě víc. Jeho pohled nebyl o nic méně šílený a zastřený, než toho obra, které před chvíli složil. Rozběhl se ke mně a chtěl mě chytit. Na poslední chvíli jsem se z toho šoku probrala a uhnula mu. Řval a syčel, jako by ho na nože brali. Kamkoliv jsem skočila, byl mi v patách, tahle místnost byla moc malá na nějaké odvážné kreace.

Karosi! Nech toho, slyšíš mě! snažila jsem se na něj mluvit zatím, co jsem se vyhýbala jeho chapadélkům. Věděla jsem, že na něj nemám. Chytil mě pod krkem a zvedl do vzduchu. Ne! Chtěla jsem vykřiknout, ale nemohla jsem mluvit, natož vyslat myšlenku. Chvíli na mě vrčel, než mě odhodil stranou.

On je zdrogovaný! uslyšela jsem myšlenku, ale nepatřila nikomu v této místnosti. Patřila Rascovi. Musel být za zrcadlovými stěnami. Jak to, že ho teď slyším?

Stejně mi to nepomohlo, Karos mě srazil k zemi a chtěl se mi zakousnout do krku, abych se nemohla hýbat. Ale byl roztržitý, nedal se pozor na mé ruce. Zbývající silou jsem mu vrazila pěstí a odstrčila ho od sebe. Rozevřela jsem čelist, zasyčela na něj a chytla ho chapadly pod krkem.

Tak vzpamatuj se, sakra!

Kdyby se rozhodl pokračovat v boji, porazil by mě. Ale takhle jsem stála hrdě nad ním, svírala mu hrdlo a dívala se mu do očí. Musel to přece překonat. Když sklonil hlavu, spadl mi kámen ze srdce. Byl to silný muž. Zůstal klečet u mých nohou s obličejem zabořeným v mechu, i když se třásl po celém těle. Co to muselo být za drogu?

Přece jen jsem pořád byla z rodiny vůdce klanu. A jako takový mi byl oddaný. Nesměl mi ublížit, mohl by přijít o život - ne že by to všichni dodržovali. Pro něj to byla věc hrdosti.

"Co to tam dělá? Jak to, že před ní klečí!" rozčiloval se někdo za zrcadly tak hlasitě, že jsem ho uslyšela.

"Říkal jsem, že se znají, třeba je v hierarchii níž než ona," odpověděl druhý hlas, ale dál už jsem slyšela jen mumlání. Ztišili se a zdi byly silné.

Pustila jsem jeho krk a sedla si ke stěně, Karos se ani nehnul. Jen těžce dýchal. Zábava skončila vážení.

Po chvíli přišel ke mně celý shrbený a kleknul si přede mě.

Hluboce se ti omlouvám, Nayo ď Moaq, měl jsem se lépe ovládat. Mohu požádat o tvé odpuštění? promluvil v myšlenkách. Vždy jsem se podivovala nad jeho starými způsoby, ale tady mi připadaly tak civilizované, že jsem po všeobecně uznávaného vzoru vzala jeho obličej do dlaní a políbila ho na čelo.

Odpouštím ti, nebyla to tvoje vina.

Jsem tu, abych ti pomohl, ne ti ublížil, už na to nezapomenu.

Přibližně hodinu jsme tam seděli jako sochy, než to doktory venku přestalo bavit. Karose zahnali zpátky do tunelu a mě si zase vyzvedl strážný s pouty a roubíkem.

"Co to mělo znamenat!" vybuchla jsem vzteky na Rasca ve vypolstrované místnosti. Zase jeden dýchánek plný všetečných otázek.

"Víš přece, že nemám pravomoc do toho zasáhnout," hájil se. Bohužel jsem mu viděla až do žaludku, nic přede mnou neutajil. Ani, to jak tu minule dováděl s Fei. Brr.

"Mluvím o tom, že byl omámený. Vždyť mě málem zabil! Taky vím, že nejsi ledajaký poradce, dokonce nepracuješ ani pod touto společností. Většině tvých myšlenek nerozumím, ale obyčejný a bez pravomocí, jak říkáš, rozhodně nejsi. Vůbec nejsi tím, co říkáš. Je to jen maska. Nemám pravdu?"

"Právě kvůli tomu, nemohu do věcí zasahovat," ukončil debatu a sedl si na postel.

"Proč před tebou klečel, je přece starší?" mhouřil oči Rasco a díval se na mě.

"Pracoval pro mě."

Rascovi cuklo jedno oko, jinak nedal své překvapení znát. Zase přemýšlel a jeho myšlenky tvořili dokonalý chaos. Možná to dělal záměrně, abych je neviděla všechny najednou.

"Potřebuji, abys ty testy o pár dní odložil, víc nechci. Víš přece, že Fei teď sotva chodí. Až jí bude lépe, postará se zase o mě."

"Nemohu ti nic slíbit. Ale už žádné drogy."

Přecházela jsem po místnosti a úplně mě přešla chuť o čemkoliv mluvit. Od teď už žádná ochrana. Snad by mi mohl zařídit další setkání s Karosem. Jak to myslel, že mi přišel na pomoc? Odkud věděl, že tu jsem? Od Nira?

"Nayo, poslouchej mě prosím tě," zaslechla jsem na půl ucha. "Poznáváš tyhle věci?"

"Cože?" obrátila jsem se k němu a krve by se ve mně nedořezal. Byla to moje brašna, malý zarnský čip, váček s kameny, měch na vodu, moje dýka, nožík, plus pár drobností jako hřebínek, žvýkací bylinky a náhradní spodní prádlo.

"Kde jsi to vzal?"

"Naše jednotka to našla v lese, prý kus od místa, kde tě chytili. Nedávno to tam celé pročesali. Samé zajímavé kousky, co říkáš?" prohrabával mé věci.

"Viděl to ještě někdo?"

"Zatím jenom já a pár strážných," jeho slova mě utvrdila v domněnce, jeho zdejší postavení, je jen záminka pro něco mnohem většího. Přece nemohl jen tak zadržovat důkazy?

"Takže to poznáváš, je to tvoje?" pokračoval, jeho hlas zněl najednou stroze.

Přišla jsem až k věcem, které rozložil vedle sebe na postel a vzala do ruky svou dýku. Nebránil mi. Přejela jsem roztřesenými prsty po čepeli, umazané od hlíny. Tuhle mi daroval otec, když jsem složila zkoušku dospělosti - odnesla jsem to potrhanými křídly. V třešňové rukojeti byl vsazený malý valounek dračího oka, který zářil červenými a oranžovými odstíny, doplněnými prasklinami ve tvaru šupin. Kolem něj vyryto mé jméno, naším písmem. Čepel byla označena znakem našeho rodu. Tesák, ovinutý popínavou rostlinou s pučícími květy.

"Tuhle dýku mi dal můj otec," zašeptala jsem a položila ji zpátky na postel. Tady bych si ji nemohla nechat.

Rasco mlčel. Ale já už jsem nepotřebovala vzít nic do rukou. Vše ostatní bylo nahraditelné.

"Kde jsi vzala tohle? Na spodní straně to má čip," zvedl kartičku a otáčel ji v prstech. "Vždyť to vypadá jako obyčejná sim karta, ale obsahuje spoustu zaheslovaných dat," mluvil spíš pro sebe.

Zamyšleně jsem se dívala na své věci, pokud je předá dál, spustí to poprask. Výroba slitin kovů? Čipy, oblečení? Teprve potom by začal skutečný hon.

"Co s tím uděláš?" zeptala jsem se ho.

"Řekneš mi k čemu slouží?"

"Když ti řeknu, že nevím jak to funguje, tak mi stejně nebudeš věřit."

Chvíli přemýšlel, teď vše záviselo jen na něm. Jak patetické.

"Ale věřil, vzhledem k tomu, jak si minule nevěřícně koukala na dotykový telefon. Spíš mě zaráží, proč to máš mezi svými věcmi. Prostě to sem nezapadá."

Nemohla jsem mu to říct, nikdo se o Zarně nedozví, ne ode mě. Kéž bych mohla uhodnout jeho záměry, ale v tomto odvětví jsem se u lidí nevyznala. Nevěděla jsem, co v jeho mysli hledat. Byla tak složitá.

"Věci zatím zůstanou u mě a ty se do zítra rozmyslíš, co mi o tom řekneš, ano?" řekl Rasco a jeho zamyšlený výraz mě začal znervózňovat. Teď jsem teprve v prdeli.

Ani druhý den jsem nebyla klidnější. Co když to všechno předá zdejším vědcům? Co se mnou pak udělají? Fei už na tom byla lépe, ale pořád ji dělalo potíže chodit. To malé bodnutí v zádech jí dělalo problémy. Raději jsem nechtěla myslet, kdy si pro mě přijdou, abych dostala také jeden bodanec. Naštěstí byl na dopoledne naplánován výběh, myslím, že za to stejně mohl Rasco, protože do sálu jsme měli jít až za tři dny. Počítala jsem to, abych byla připravená a aspoň si procvičovala mozek.

Tady jsme Karosi, zavolala jsem na něj, hned jak jsem ho spatřila mezi stromy. Jeho oči byly zase normální a přátelské.

Sedni si k nám, uvelebily jsme u širokého kaštanu.

Fei, Klero, tohle je Karos, můj učitel z Miqeru. Mistr Soubojů.

Fei na něm mohla oči nechat a Klera se na něj aspoň usmála. Neměla důvěru k nikomu, kromě mě.

Ty jsi Klera? Potkal jsem tvého druha Aerena. Statečný muž, i když nemá křídla, neustále tě hledá, řekl Karos, jen zaslechl její jméno.

Klera vytřeštila oči, a potom se rozbrečela.

Za pár dní budeme všichni venku, to vám slibuji. Právě proto jsem tady.

Opřel se o strom a objal mě i Fei kolem ramen. Ta na něj pořád mlsně koukala. Jestli se díval Rasco, musel skřípat zuby. Nemohla jsem si pomoc a vlepila Karosovi malou pusu na tvář. Trochu toho človíčka popíchneme.

Jak jsi věděl, že jsem tady?

Od Niroqa, přece sis nemyslela, že tě přestal hledat. Ale moc se mi nelíbil Laertin, to abys věděla. Vždyť je to Černý ještěr.

Dlouho mě takhle nikdo nenazval. Laertin - Vločka, překrásná, složitá, ale ledová jako led.

Niro mě hledal a já skoro ztratila naději. Vždyť, co by zmohl sám, proti této instituci? Karos se sebejistě usmíval, jako by to snad byla hračka a ujišťoval nás, že za chvíli budeme zase na čerstvém vzduchu. Kéž by měl pravdu. Opřela jsem se o jeho rameno a ponořila se do svých myšlenek v nichž se svářila moje nedůvěřivost s optimismem Karosových slov. Co by zmohly meče a dýky proti střelným zbraním?

Sergej Lukjaněnko/Nik Perumov - Zlá doba pro draky

Originální název: Ně vremja dlja drakonov

Vydal: Triton

Rok vydání: 2010

Počet stran: 472

Této knihy bych si nevšimla nebýt jedné povzbudivé recenze (už nevím odkud), že se jedná o velmi dobrou knihu. Má totiž pro mě zvláštní název a obálka je spíše tuctová - snadno se v záplavě fantasy břeček přehlídne.

Po přečtení musím říct, není to poklad, který bych chtěla mít v své knihovně, ale i tak mě kniha oslovila a četla jsem ji s velkou chutí - je občasné pasáže s čarodějem Rétorem mě nudili - nebo s Loi Iver, vůdkyní klanu Kočky. Já prostě prahla po odstavcích s Viktorem a tajuplnou dívkou Tael, která se chvílemi zdála jako malá třináctiletá holka a chvílemi si člověk nebyl jistý, jestli je člověk a kolik že jí to je vlastně let.

Anotace:

V tomto světě je voda průzračná, tráva smaragdově zelená a slunce žluté jako zornice ohnivého draka. Burácejí tu parní píšťaly lokomotiv, nocí sviští otrávené šípy elfů a za neviditelnou hranicí znějí tlumené kroky těch, kteří ani po smrti nedošli pokoje. Nacházejí se tu panství kouzelnických klanů - někteří mágové se umí měnit ve zvířata, jiní poroučí ničivým silám živlů. V tomto světě už možná nic nebude jako dřív. Zbaven svého ochránce musí čelit vpádu odvěkých nepřátel, kteří ho chtějí naprosto a nezvratně přeměnit.

Na začátku, když jsem se dozvěděla, že draci byli vyhubeni, tak jak to bývá určitě je někdě nějaké vejce. A on je ten příběh daleko složitější než se zdá, ale přesto to mohlo být napsané o trochu lépe - protože místy jsem se jen těžko ponořila do děje - hlavně u bitev, kde jsem chvílemi ztrácela orientaci kde Viktor stojí, co dělá a jak se na to místo proboha dostal. Přesto mám z knihy po dočtení dobrý dojem, sice klasika elfové, trpaslíci a čarodějové, ale je to podáno opravdu dobrým způobem, že se člověk rád poddá a fantazíruje o Středosvětě.

Viktor je doktor, žije v Moskvě a polední dobou se mu nic nedaří. Najednou najde raněnou mladou dívku u svých dvěří. Je to ještě dítě. Nabídne jí že ji odvede domů, jenže dívka ho zavede do úplně jiného světa - do Středosvěta, kde vládnou kouzla živlů a totemových klanů, šedých mezí s mrtvými. Jediným nebezpečím jsou tu Přirození - pokud nepočítáte zloděje a mágy posedlé mocí. Dívka se jmenuje Tael a nechce u říct, proč ho přivedla a párkrát mu dokonce zmizí a nechá ho napospas živelným klanům, které se ho bůhví proč snaží zabít. Klan vody proto, aby byl zasvěcen a stal se dračím zabijákem, klan Vzduchu proto, že Rétor chce ochránit nového draka a tak potřebuje dračího zabijáka mrtvého. Viktor nic netušící musí bojovat o holý život - ale postupem času začne proti své vůli ovládat živly a projde všemi zasvěceními, protože Tael se vždy zjeví v pravou chvíli. Jenže draci tu nebyli svatouškové - byli to krutí a nemilosrdní vláci světa a jen oni mohou zastavit vpád Přirozených - z třetího světa.

Všechno se zamotá, Rétor je posedlý zabíjením, klan Vody málem vyhladí klan Ohně a po Viktorovi jdou rázem úplně všichni. A časem se k Viktorovi přidá i slavná čarodějka prvního stupně Loi Iver z klanu Kočky, neodolatelná kráska, která umí manipulovat s kým chce - jen s Viktorem jí to moc nejde a tak ho všude následuje.

Jak to dopadne se Středosvětem? Co znamenají Viktorovi živé sny o planetě divných barev, kde ho provází zvláštní ošklivý mužík? Kdo je Tael a přijde vůbec drak, nebo Přirození zničí Středosvět a potom i naši Rubní stranu?

Hodnocení:

Pokud hledáte oddechové fantasy čtení s nový nadhledem na draky, čaroděje a nové světy, směle do toho. Kniha je až na pár míst opravdu poutavá a já byla nehorázně zvědavá jak to dopadne. Jen mě mrzí, že konec byl ta rychlý, že jsem to nestačila vtřebat. To nemám ráda - vše nahonem a šmitec.;)

1.Dokázalala ve Vás kniha probudit fantazii?

Ano, dokázala, - občas hodně ale občas jsem měla problémy při bitvách, protože mi neseděli místa, kam se hrdina najednou přesunul.Ale živelná magie - to je hodně inspirace - vzdušná křídla, která dokáží zabíjet, vodní biče, které přefiknout tělo jako nic a ten zvláštní svět Přirozených.

2.Chtěli byste se podívat na některé místo popsané v knize (i je-li smyšlené)?

Chtěla, moc. Když jste měli čím zaplatit ta příchozí z Rubní strany vítali s nadšením a někteří se staly mágy. Navíc se zde snoubil středověk s modernou - trpaslíci používali elektřinu a koupelna byla normální koupelna.:-)

Naya - 34. Kapitola

Příběh pomalu graduje, už cítím blížící se konec;)

Nayina ochrana skončila, lidská zvědavost je bezmená. Čeká ji série testů a zařazení do programu, ale to nebude jediné překvapení, které na ni čeká.

---

Kapitola 34.

Otevřely se dveře, bolest, pouta, roubík. Pro mě bohužel naprostá rutina. Jenže dnes to bylo úplně jiné. Proč? Přišel si pro mě ten chlap se zrzavými vlasy, před kterým mě varovala Fei.

Na jeho tváři hrál pohrdavý úšklebek pokaždé, když trhnul mými pouty tak silně až jsem zakopla o vlastní nohu a málem spadla na zem. Ano, málem! Vždy škubnul ještě jednou a zastavil můj pád. Zápěstí mě pálila a kovová pachuť roubíku tomu moc nepřidala. Kam mě to vedl?

Strčil mě do bílé místnosti s vysokým lůžkem a spoustou nástrojů, položených na pečlivě uklizených stolech. Teď už mi to došlo. Další testy. Věděla jsem, že to přijde, Rasco neměl tolik pravomocí, aby tomu mohl zabránit. Lidská zvědavost byla prostě silnější.

"Pevně ji drž, odebereme trochu krve před zahájením prvního testu," promluvil jeden z doktorů a přiblížil se s jehlou v ruce. Nesnášela jsem jehly, to už bych raději snesla bodance od včel.

K mému překvapení, mě neuvázali na ten stůl, ale zavedli mě do vedlejší místnosti. Za její prosklenou stěnou stála obrovská nádrž s vodou. Zřejmě si zase zaplavu, ale radost mi to zrovna neudělalo.

"Buď v klidu," upozornil mě doktor a začal na mě cosi nalepovat. "Jestli si to ve vodě strhne," mluvil dál doktor, ale už ne na mě, "vysyp do nádrže tu ampulku, co je připravena vedle monitoru, Georgi."

"Ano, pane," ozval se Georg.

V tu chvíli se mi vybavil obrázek jednoho ještěra s červenými puchýři po celém těle, škrábal si je do krve. Otřásla jsem se.

"Klid nebo tě srovnám," zašeptal mi do ucha zrzek.

Celé dopoledne, jsem byla zavřená v nádrži. Zbytek mého oblečení, se nacucal vodou a snad i trochu pročistil. Možnost vykoupat se, tu zrovna často nebyla. Byla jsem v klidu, nechtěla jsem dopadnout stejně, jako ten puchýřnatý nešťastník. Na to jsem měla svou kůži přece jen moc ráda. Jenže co jsem vylezla ven, stejně mě všechno svědilo.

Přišla další série testů. Tentokrát mě opravdu přivázali na ten stůl. Napřed to byly jen obyčejné nebolestivé procedury. Dívaly se mi pod kůži, monitorovaly mé srdce, mozek a kdo ví, co ještě. Nevyznala jsem se v tom. Potom přišly bolestivější odběry.

"Proč je zrovna ona chytřejší než ostatní? Právě to musíme zjistit, samozřejmě bez poškození mozku, pak by nám nebyla k ničemu," řekl doktor svému spolupracovníkovi.

Na hlavu mi nalepili různé věci s hadičkama, vedoucí k přístrojům a monitorovaly různé křivky, co se tam objevily.

"Na zítra naplánuj lumbální punkci, chtěl bych odebrat trochu mozkomíšního moku. Podle elektroencefalogramu to vypadá, že spánkový lalok je o něco aktivnější než u ostatních. Celý její mozek vyvíjí větší aktivitu," promluvil jeden doktor, ale jako by mluvil do větru. Druhý byl pohroužený v myšlenkách.

"Během pár dní bychom měli dostat rozbor jejích genů, pokud budou vyhovující, chtěl bych ji zařadit do programu. Kdybychom našli odpovídajícího samce, mohli bychom dostat ještě chytřejšího potomka," prolomil své mlčení druhý doktor a posunul si brýle na nose.

"Nebo ji můžeme spojit s člověkem," zasmál se první.

"To snad nemyslíš vážně, mezidruhové křížení?"

"Jen přemýšlej, třeba by se narodil tvor tak inteligentní a schopný, že bude moci mluvit. Mohli bychom to napřed vyzkoušet umělou cestou, jestli se vůbec vytvoří embryo. Vždyť zatím víme, že proces vývoje probíhá velmi podobně."

"Dobře," souhlasil první doktor, "jsem pro každý experiment. Ale jen ten laboratorní, kdyby se to dozvěděli ti nahoře, tak jsme tu skončili, chápeš?"

Jeden přístroj začal hlasitě pípat, přesně ten, ke kterému jsem byla připojená. Jejich nápad mě vyděsil a můj strach se zřejmě promítnul do toho stroje.

"Je ve stresu, píchnu jí něco na uklidnění," řekl brýlatý doktor.

"Ne, počkej, Rasco přece říkal, že většinou rozumí tomu, co říkáme. Nesouhlasíš snad s námi děvenko?" pohladil mě hřbetem ruku po tváři, ale sám měl v očích šílený výraz. Tento muž byl schopný čehokoliv. Jak to tak vypadalo, měla jsem se zítra na co těšit.

Během chvilky se do místnosti vrátil ten zrzavý chlap a spoutal mě. Samozřejmě nezapomněl použít tu svou zázračnou tyč a ještě se u toho pochechtával.

"Zítra ji sem přiveď znovu, ale ať je v pořádku. Potřebujeme ji do programu, jasné?" slova toho doktora, se zrzka ani trochu nedotkla, zabručel na souhlas a táhnul mě z místnosti ven.

První podezření, že tu něco nehrálo, jsem dostala, když jsme zabočili do chodeb, které rozhodně nevedly zpátky do mé cely. Aspoň mě tudy nikdy nikdo nevedl. Zrzek se neustále ohlížel a zrychloval krok.

"Dělej, sakra," křikl na mě a snažil se mě táhnout rychleji. Zašátral po kapsách a vytáhl menší svazek klíčů. Když zastavil u dveří, v naprosto prázdné chodbě, docvaklo mi to.

"Do prdele, zasraný klíče," mumlal si, když nemohl najít ten správný.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Ruce jsem měla svázané a v ústech kovovou tyč, jako roubík. Jeho mysl se nedala ovládnout. Žaludek se mi sevřel strachem a v krku jsem měla knedlík o velikosti zaťaté pěsti. Když konečně našel ten správný, udělala jsem to jediné, co jsem mohla. Ze všech sil jsem trhla pouty do zadu. Nečekal to a zapotácel se.

"Ty mrcho jedna, budeš se cukat?" zařval, chytil řetěz mých pout a chtěl mě vtáhnout dovnitř. Nedala jsem se snadno, zapřela jsem se na místě a snažila se nevnímat bolest odřených zápěstí. Nechal se přitáhnout a ohnal se po mě pěstí. Netrefil se, i když byla délka řetězu jen o něco delší jak moje ruka, vyhnula jsem se mu. Vždy jsem byla mrštná, když jsem chtěla.

"Nehraj si se mnou!" byl nervózní, neustále těkal očima po chodbě.

Ohnal se po mě ještě několikrát, ale pokaždé zasáhl jen vzduch.

"Však já tě dostanu!" trhnul pouty směrem k sobě a chtěl mě chytit pod krkem. Nemohla jsem vzdorovat jeho síle, ale využila jsem ji. Přikrčila jsem se a podrazila mu nohy. Ihned na to jsem od něj odskočila, napřáhla se a pořádně ho nakopla. Byla jsem tak zaujatá tím, aby na mě nedosáhl, že jsem neslyšela ostatní. Jejich přítomnost jsem si uvědomila až v tu chvíli, kdy jsem dostala pořádnou ránu do hlavy a sesunula se bezvládně na zem.

"Viděli jste to? Normálně na mě zaútočila, bestie jedna," supěl zrzek a několikrát mě pořádně nakopnul. Celé tělo jsem měla jako v ohni, a pak vše zmizelo.

Něco mokrého a studeného mi stékalo po obličeji. Pomalu jsem otevřela oči, ale musela jsem několikrát zamrkat, abych viděla ostře. Seděla u mě Klera a ještě další čtyři dívky.

Klero, co se stalo? chytila jsem se za hlavu, která se rozhodla zahrát si na zvon a rozhlédla se kolem.

Kde je Fei?

Odvedli ji hned, jak tě přinesli, odpověděla mi. Posledních pár dní dělala pokroky a mluvila čím dál víc. Dokonce se k nám přidaly čtyři dívky. Snažila jsem se s nimi komunikovat, ale zatím bezvýsledně. Avšak snažily se, čím dál tím se chovaly normálněji. Možná pro ně byla ještě naděje.

Nayo, spíš já bych chtěla vědět, co se stalo. Proč tě takhle zřídili? Viděla jsi svoje oko? Hezkých pár dnů ti bude hrát všemi barvami.

Nojo, na poslední chvíli jsem zřejmě otočila hlavu. Nakopnula jsem jednoho strážce, když se mě snažil zatáhnout do nějaké místnosti. Sám.

Klera pobledla a sklopila pohled.

Přála bych si, abych se taky uměla takhle bránit. Jen, co to dořekla, zahleděla se do prázdného rohu a už nepromluvila.

Právě jsem seděla opřená o stěnu, s kusem mokré látky na svém oku, když donesli Fei. Byla vyčerpaná, ale neměla žádné velké zranění.

Kývla jsem na dívky kolem mě. Potřebovala pomoc, přece bych ji tu nenechala se plazit.

Nayo, už jsi se probrala. To je dobře. Vypadá to, že už nebudeme mít klid.

Všimla jsem si, dvou malých kulatých dírek na jejím břiše a jedné na zádech.

Toho si nevšímej, to se zahojí, jen se teď nemůžu moc hýbat.

Už jsem se jí chtěla zeptat, co jí udělali, když se k nám donesl hluk a povyk z ostatních cel okolo. Řev, dupot a syčení. Byli to zvuky plné strachu. Pak jsem uslyšela kroky, spoustu kroků. V tu chvíli se před prosklenou celou objevili strážci. Vedli nějakého vzpurného muže, neustále se otáčel na všechny strany.

Srdce se mi zastavilo, ruce se mi roztřásly a na chvíli jsem zapomněla dýchat. Poznala jsem ho, byl to Karos. Můj učitel Soubojů. Všiml si mě a na místě se zastavil, v jeho očích jsem uviděla překvapení a bolest. Strážci trhli jeho pouty a přinutili ho pokračovat, překvapilo mě, že si to od nich nechal líbit. Jak mohli chytit někoho tak zkušeného?

Nayo, ty ho znáš? Kdo to je? zeptala se Fei a já konečně zavřela pusu. Musela jsem vypadat jako idiot.

Znám. Jmenuje se Karos a byl to můj učitel Soubojů, nejlepší bojovník, jakého znám. Nedává mi to smysl.

Třeba se nechal chytit kvůli tobě. Mrkla na mě.

Zavrtěla jsem hlavou, byla to pěkná myšlenka, ale nemožná.

Nemohl, vůbec nevěděl, že mě chytili ani kde jsem. Tak co tu dělá?

Hleděla jsem na stěnu ze skla a měla hlavě zmatek, stalo se snad něco v Miqeru?

Letní dumání - Jak hodnotím knihy

Chtěla jsem napsat i článek, podle jakých kritérií si knihu vyberu, ale sloučím to dohromady, aby se to nepletlo. Mám celkem přísná kritéria, tak jsem zatím narazila jenom na tři knihy, které jsem prostě nedokázala dočíst.

Napřed samozřejmě vybírám podle žánru, protože upřednostňuji fantasy, sci-fi a horory. Nic přehnaně romantického u mě nemá šanci, i když výjimka potvrzuje pravidlo, pár historických románů se mi líbilo.

Druhá věc je, čeho se ta kniha bude týkat. Je to z vesmíru? Obsahuje to emzáky? Apokalipsu? Odehrává se to v minulosti-budoucnosti? Tak v tom případě po knize sáhnu okamžitě.Tyhle témata přímo zbožňuji.

Třetí věc, po té co mě zaujalo téma, si přečtu anotaci a následně recenze na několika webech i blozích. Zatím se mi všichni recenzenti trefili do vkusu. Musím přiznat, že i krásná obálka udělá svoje - to už ji potom musím mít doma v knihovničce:-)

A jak knihy po té hodnotím?

Valná většina hodnocení - 60% zaujímá čtivost - to znamená, jestli jsem ji zhltla na jedno přečtení, nebo když nemám tolik času, jestli jsem se nemohla dočkat, když přečtu dalších pár stránek, ať už u oběda v práci nebo v šalině. Také styl jazyka, jakým je to psané. Třeba u Šlechty jsem si dlouho nemohla zvyknout na divný přítomný čas, který používal hlavně při boji (seká, otáčí se, roztíná...) připadalo mi to hodně divné. Nebo momentálně čtu Lukjaněnkova a musela jsem si zvykout na jeho květnatý jazyk typu - jež, jenž, alespoň, poněvadž a takové různé rozvité výrazy.

Samozřejmě do hodnocení se promítne i téma 20% - jak se povedlo autorovi vše zpracovat - jestli je v průběhu knihy vše vysvětleno, jestli je tam nějaké překvapení, co jsem nečekala. Třeba kniha Aréna smrti mě velmi potěšila svou nepředvídatelností. Pokaždé jsem tušila jak to bude a hned v zápětí to bylo úplně jinak. Díky tomu mě kniha velmi bavila. Samozřejmě potěší, když se mé tušení vyplní. Pokud v knize nejsou žádné informace zamotané, dostává ode mně plný počet.

Další menší část zaujímá samozřejmě dojem, po přečtení knihy 10% - jaký to ve mě nechalo pocit? Když jsem dočetla

Smečku jedním dechem, nebo i Arénu smrti, prudce jsem vydechla a peprně si zanadávala. Ještě teď ve mě zůstává z knih velmi silný pocit. Vcuclo mě to děje nevídaným způsobem a nakonci vyplivlo tak rychle, že jsem potřebovala několik minut, abych se vzpamatovala. Ano, takové knihy já miluju a budu je doporučovat všema deseti.

Samozřejmě poslední část, kterou hodnotím je konec 10% - možná jsem divná, ale konec knihy opravdu zasáhne do hodnocení. Samozřejmě není to tak, že špatný konec je hnedka body dolů - to by asi ode mně King moc nedostal. Ne, je to celkové hodnocení, jestli příběh pomalu gradoval, nebo rychle vyůstil, jestli mě potěšil nebo naopak příšerně zklamal. A to třeba stylem psaní, když je konec odfláknutý, tak moc bodů nezíská. Poslední díl Sapkowského mě tímto směrem naštval, během 4 stránek všechny pozabíjel a šmitec. Napínavý konec na pokračování je vždy hodnocen kladně - když nemohu dospat do dalšího dílu.

Tak jste nakoukli ke mě pod pokličku, jak vidím hodnocení knih já. Knihy mám moc ráda a vždy si najdu čas na čtení. Jen mám drobnou úchylku, jakmile kniha na webech nemá kolem 90% a více, tak mě prostě nezajímá - leda, kdyby mi ji někdo věrohodný doporučil;)

Mějte se Dragita

Alison Goodmanová - Eon: Znovuzrození dračího oka

Originální název: Eon: Dragoneye Reborn

Vydal: Jota

Rok vydání: 2009

Počet stran: 344

Do této knihy jsem se pustila až po recenzi od Abyss, protože když jsem i přečetla, že se bude jednat od šestnáctiletou dívku, která se vydává za dvanáctiletého chlapce, moc mě to nezaujalo. Všude bylo velké hodnocení a kladné recenze. Nakonec jsem si knihu půjčila v knihovně a opravdu mě mile překvapila. Knihu stojí za to si přečíst a navíc člověka k sobě připoutá, že nebudete chtít číst nic jiného. Už se těším na podzim, kdy vyjde druhý díl Eona.

Anotace:

Dvanáctiletý Eon podstupuje několikaleté náročné studium, které vyžaduje osvojení dvou schopností: šermu a dračí magie. Eon doufá, že uspěje a bude vybrán jako dračí oko - učedník jednoho z dvanácti energetických draků štěstěny. Ale má to háček. Velkým Eonovým tajemstvím je, že je vlastně Eona, šestnáctiletá dívka, která studuje v přestrojení, aby se mohla stát dračím okem. Protože ženám je dračí magie zapovězena, vystavuje se velkému nebezpečí. A vzhledem k okolnosti, že se její riskantní hra stala součástí vražedného boje o císařský trůn, je postaráno o napínavou zápletku...

Eona, je dívka, kterou prodali do solné farmy. Zatímco sledovala jak její blízcí umírají a na zrádný kašel ze solných výparů, ji odkoupí mistr - tygří dračí oko. Potřebuje nového učně, tak z Eony pomalu vychovává chlapce - Eona, aby se mohla zůčastnit obřadu, kdy se vybírá nové dračí oko. Tentokrát je to rok Krysího dračího oka, v jehož čele stojí pan Igo, který by nejraději získal sílu všech dračích očí.

Eona má bohužel malý handicap, chromou nohu, takže jí dračí sestavy jdou poněkud hůře, ale velmi se snaží. Bohužel krysí drak o ni nemá vůbec zájem - v tom případě ji chce mistr vrátit na solnou farmu. Ale stane se zázrak, Zrcadlový drak, který se neukázal přes pět století, se probudí a vybere si Eonu jako svého učně. Císař to vezme jako důkaz, že má zůstat u moci - jeho bratr ho chce připravit o trůn.

Tak se Eona dostane do paláce, protože komnaty Zrcadlového draka byly zničeny. Chovat se jako chlapec -eunuch- je čím dál těžší. Objeví se zde mladý princ, kterého musí chránit, císař ji chce využít jako symbol a pan Igo ji šlape na paty. Chce její moc. Jenže Eona ztratila kontakt se svým drakem a co se stane až opravdu zjistí, že je ženou?

Hodnocení:

Příběh je opravdu napínavý a autorka se hodně insiprovala východní kulturou -uvnitř chodí bosky, couvání před císařem a různé další maličkosti. Je zde opravdu věrohodně popsána společnost, ve které nemají ženy možnost se vzdělávat a jsou většinou brány jako majetek. Jediná naděje pro Eonu je tedy hrát chlapce. Tak čtivě napsaný příběh éterických draků a jejich dračích očí (které mimochodem odevzdávaly svou životní sílu drakovi - takže po čtyřicítce vypadaly nejméně na sedmdesát) a také mocenských intrik v císařtví.

1.Dokázalala ve Vás kniha probudit fantazii?

Ano, opravdu velkou. Snažila jsem se vždy si představit jak vypadá krysí nebo koňský drak - nebo zaječí v růžových barvách. Dračí sestavy, palác a zahrady - vše budilo mou fantazii na plné obrátky.

2.Chtěli byste se podívat na některé místo popsané v knize (i je-li smyšlené)?

Musím říct, akčkoliv prostředí, kde se Eona pohybovala bylo krásné, rozhodně bych se tam podívat nechtěla;)

zdroj: www.cbdb.cz, obrázek v prokliku

Andrzej Sapkowski - Zaklínač VII. Paní jezera

Originální název: Pani Jeziora

Vydal: Leonardo

Rok vydání: nejnověji 2012

Počet stran: 562

Už je to bezmála měsíc, co jsem dočetla ságu Zaklínače. Potřebovala jsem to nechat uležet, protože jsem byla chvilkama opravdu naštvaná. Nevím, proč, ale kniha mě místy dost naštvala, místy potěšila, místy jsem prolétala stránky rychlostí blesku, protože koho zajímala nějaká Nimue. Sapkowski to napsal velm čtivým stylem - takže vynechávky se nekonaly, ale začátek jsem musela přežít, než se zase začalo mluvit o Ciri.

Místy spoileroidní. a hodnocení odpovídá mě spokojenosti s vývojem děje;)

Anotace:

Pátý, poslední díl ságy o zaklínači Geraltovi, krásné čarodějce Yennefer a dítěti překvapení Ciri. Jaký osud čeká zaklínače? Bude mu dáno konečně se setkat se svou celoživotní láskou? Splní se zlověstná věštba anebo svět elfů, lidí a trpaslíků zachvácený vražednou válkou přetrvá?

Sedmý díl - závereřný celé série a zároveň co se týká stránek nejobsažnější, mě v mnohém překvapil a často i nemile. Líbila se mi tak návaznost, v tomto díle jakoby zapadaly všechny částečky na místo a vy jste najednou věděli, proč se stala nějaká věc třeba v Krvi Elfů a v jiných. Vše dávalo smysl a nic nebylo zamotané. A informace zde jsou opravdu dechberoucí. Jediné, čím mě zklamal (oproti nudné Nimue) byl ten rychlý konec, zvrat, kde nechal běhěm pár stránek jít věci takovým směrem, který pro hrdiny dobře nevypadal. Proč jich muselo tolik umřít! A nakonec člověk ani neví, jestli je Geralt s Yennefer v nebi, nebo je Ciri převedla jen do jiného světa.

Ciri - se totiž stala vězněm ve světě elfů, kde lidé byli otroci. Utekla, protože uměla ovládat prostor a čas - jenže Divoký hon, efové - ji neustále pronásledovali.(a Elfové tu nejsou žádní svatí) Nedařilo se jí vrátit se ke Geraltovi, pořád skákala jinak - nebo ho o fous minula. Dokonce díky ní se do jejího světa dosta mor - přenesla na sobě nakaženou blechu. A nakonec to byla právě Nimue, která ji ukázala správnou cestu.

Jenže Emhyr var Emreis se lehko nevzdává a jen se všichni setkají, obklíčí je a nehodlá je pustit živé. A ještě je ve hře i šílený mág Vilgefortz, který chce cestou umělého oplodnění získat moc Ciri nad prostorem a časem - protože ona je ze Starší krve, krve elfů.

Hodnocení:

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?

Poslední díl, nemohla jsem dospat.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).

spletité osudy

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).

hledání

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.

Jelikož pro žádného aktéra není budoucnost růžová, nechtěla bych být nikým. I Ciri to má těžké, vždyť nakonec uvízla ve světě krále Artuše;)

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.

Všechny informace se vyjasnily, vše jsme pochopila - a Divoký hon nebyla jen báchorka a Emhyr je nechutný, ale aspoň není bezcitný - dozvěděla jsem se celý jeho příběh.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.

Nelíbil se mi konec ani sáhodlouhé vyrávění Nimue.

Dragita online a končí s Red Bullem

Konečně nám technik dnes k večeru zapojil internet s televizí, u které jsem nevolky několik hodin zůstala, protože máme na 14 dni zdarma HBO a právě tam dávaly Vzhůru do oblak (UP!), který jsem viděla naposledy na podzim. Opravdu povedený animák, kde je hlavním hrdinou nevrlý důchodce a tlustý kluk, který ne vždy všechno chápe. Přidejte k tomu létající barák, mluvící psy a ztracený svět v jižní Americe a světe div se - je to dost dobré:-)

---

Protože tento týden ještě mám směny do půlnoci, tak doufám, že se vše podaří. Chci trochu reorganizovat blog, hlavně co se týká povídek, světů, postav a různých informací. Prostě, aby to bylo více přehlednější. Chtěla jsem sem dát jednu novou povídku - sice fantasy, ale z jiného soudku, než píšu - no, rozhodla jsem se, že ji zřejmě pošlu do soutěže, na kterou upozorňovala Temnářka. Pokud nenapíšu jinou, která by se ještě lépe hodila k zadanému tématu. Zase totiž překračuji limit:)

Chybí mi tužka v ruce, kreslení, stínování, přenášení myšlenek na papír. A že jich je. Jenže v novém bytě je všechno v krabicích a dnešní první den volna jsem neměla sílu se v tom hrabat a najít si tužku s gumou nebo se pustit do nového šperku. To bude tím energeťákem včera. Vždy jsem byla proti nim, častá konzumace ti může rozhašit metabolismus, nadměrná udělat i infarkt, ale poznala jsem, hlavně na sobě, jak může vzniknout závislost.

Za prvé - v práci jsou automaty jen na sladké a energeťáky.

Z druhé - mluvení celých 8 hodin a řešení problémů do noci, kdy tě pár lidí pošle do prdele - to člověka vysílí a ionťák tě ihned nakopne - doslova

Za třetí - druhý den - samozřejmě po konzumaci - je člověk tak malátný a unavený, že má myšlenky jen na to, že když si dá další, vše bude zase OK. Jelikož se mi to stalo 2x za sebou (v rozmezí týdne), s energeťákama končím i kdybych na lince usnula. (a to nemluvím o nepříjemném tuhnutí prstů na rukou) To že ho tam pijí všichni klidně třikrát denně mě už nezajímá. Já nevím, jestli mám divný organismus, vyčerpávají někoho z Vás enegetické nápoje? Následujíví den po konzumaci? A to nám tam automat na kafe exnul a už nefunguje.:-D To udělal potvora naschvál.

A třešnička na dortu? Došla mi od 1200Kč menší výplata než měla - odůvodnění? Pardon, pojišťovna zřejmě něco pokazila, vrátíme vám to v ročním zůčtování. (ještě na mě rádi zapomenou) Ale to, že do další výplaty nebudu mít co jíst, nikoho nezajímá. Prostě systémová chyba. (PS: já si musela koupit nějaký nábytek - počítala jsem cca minus 700 od slíbené castky, ale 1200 už je moc a nezbyde na obědy - takže nazdar rohlíku s máslem). Neměla jsem skříň na oblečení a nechtěla jsem, aby se mi do srpna válelo na podlaze. Nejsem jediná, někteří jsou na tom hůř a mají nižší o 1500. Hlavně, že za to mohou pojišťovny....

Jdu spát, brzo vstávám, ale zítra hodím fotku nového bytu - aspoň jeho části. Kolem nízkého paneláku máme park a zahrádky. Mám konečně samostatnou kuchyni! A tolik místa, že většina skříněk v lince je prázdná:-) Jen ten Mora sporák - z dob devadesátých let minulého století, budu muset dořešit:-D

Tak pivu zdar, protože jedině pivo dělá hezká těla:-D Ale už mě nikdo nedonutí dát za plzeň sedmatřicet;)

Knihy mého dětství...

Dnes jsem si přečetla opradu krásný vzpomínkový článek u Polgary na téma vyrůstání s Harrym Potterem a popadla mě vlna semntimentality vzpomínání. Každý vyrůstal s nějakými knihami, které ho chytili za srdce a příběh v nich žil svým vlastním životem. Vždyť kdo si někdy nepředstavoval, že hrdina je on sám, že prožívá to dobrodružtsví na vlastní pěst?

---

Chci tu zmínit dvě knižní ságy, které mě přitáhly, no doslova přikovaly ke knihám. Předtím jsem byla vždy jen filmový fanda, ale postupem let, jsem objevovala tento přepestrý svět, ke kterému existuje jen jediný klíč a to naše vlastní fantazie.

Jako první se mi dostal do ruky Harry Potter a Kámen mudrců, docela náhodou o Vánocích. Bylo mi dvanáct let a bratr dostal tut knihu k narozeninám. Bohužel, nechtělo se mu ji číst, tak jsem se do toho pustila sama a v tu chvíli mě tento svět plný kouzel úplně pohltil. Ke každému svátku, narozeninám a Vánocům jsem chtěla další díly - samozřejmě s odstupem jak u nás vycházeli. A protože jsem i filmová, už od třinácti let nevynechám jedinou filmovou adaptaci na Pottera. Celý rok až dva jsem se těšila na nový díl a i když nedosahoval kvality knihy, mají pro mě scou hodnotu. Filmový svět je světem dám o sobě a tak na něj pohlížím. Kdybych neustále srovnávala knihu s filmem, bylo by to více méně neustálé zklamání. Proto to hodnotím odděleně a už se moc těším, jak tento týden uvidím poslední filmový díl Harryho Pottere a Relikvií smrti. Kvůli práci sice nestihnu premiéru, ale ty dva dny navíc mě nezabijou.

Závěrem k této sáze? Je to úžasných sedm dílů, které obohatilo můj svět dospívání a i když už necítím potřebu ji číst znovu, knihy si schovám jednou, pro mé děti, protože příběhy nestárnou:-)

Druhou ságu, která ovlivnila má pubertální léta a přivedla mě k lásce k drakům, je Eragon. Na tyto knihy sice existují rozpoluplné názory, určitě existují i daleko kvalitnější fantasy, ale já, když jsem Eragona poprvé v patnácti letech držela v rukou, připadal mi jako malý zázrak. Knihu jsem přečetla nesčetněkrát a pokaždé jsem byla unešené světem, kde existovaly kouzla, dračí jezdci, trpaslíci a elfové. Pokaždé mě Paolini svým stylem psaní dokázal úplně ponořit do psaní a ani v druhém díle Eldest a třetím Brisingr jeho vyprávění nepolevuje. Tyto knihy jsou s Harrym Potterem moje srdcovka a i když už nemám potřebu ji znovu číst, mám krásné vzpomínky na Safiru, Eragona a Ariu. Dnes, když je mi třiadvacet toužebně čekám na poslední díl. Má vyjít až přístí rok a já se nemohu dočkat.

Filmové zpracování bylo zklamáním, ano moc jsem od filmu očekávala, snad jako každý fanoušek, ale teď s odstupem let, když jsem naposledy Eragona četla, jsem se na film podívala znova. A film se mi líbil, ano sice je hodně oproti knize osekaný, ale když nemyslím na obsah knihy a nechám se unášet filmem a krásnou dračicí Safirou, odejdu od filmu s krásným pocitem(a filmový Murtagh je k sežrání):-)

To je vše k mému vzpomínání, četla jsem více knih, samozřejmě i do Kinga jsem se zažrala už v šestnácti, ale tyto dvě ságy zůstanou v mém srdci ještě hodně dlouho.:-)

Naya - Kapitola 33.

Protože nemám doma stále internet a sem se dostanu sporadicky (ale od pondělí už ho míz budeme), vkládám sem další kapitolu, abxch vynhradila to čekání;)

Niroq pomalu ztrácí trpělivost, neustále přesuny a schůze a skutek utek. Čas utíká a on by nejraději jednal hned, bohužel věděl, že sám by nic nezmohl. Potřeboval jejich pomoc.

---

Kapitola 33.

Seděl jsem sám, v prostě zařízeném pokoji a čekal na znamení. Thoris s Jerou usoudili, že bychom se měli na další jednání přesunout blíž ke zdroji informací. Jako by toho cestování nebylo dost a čas pomalu plynul. Nesnášel jsem jen tak nečinně sedět a nic nedělat. Taková ztráta času mohla vyjít pěkně draho. Vypadalo to, že ostatní to moc nezajímalo. Však nešlo o jejich krky.

"Mohu dál?" uslyšel jsem Eenyin hlas za dveřmi. Asi jsem přeslechl zaklepání.

"Jak myslíš."

Eenya vešla s vážnou tváří, ale oči měla plné dychtivosti, něco ode mě určitě chtěla. Nebo zatím mohlo být klidně i něco jiného.

"Dali jsme vědět Nayině rodině do Miqeru, a také poslali zprávu Lany do Asstaru," začala, hlas měla trochu nejistý. "Myslím, že vím jak se cítíš," pokračovala.

"Vážně?! Byla jsi člověkem, nevíš nic!"

Myslel jsem, že se lekne a uteče, ale zřejmě budila špatný dojem. Stáhla rty do úzké linky a ani nehnula. Jakoby mě neslyšela.

"Ano, byla jsem člověkem, ale nikdy jsem mezi ně nezapadala. Vždy jsem balancovala na kraji společnosti, komu jsem věřila, ten mě zklamal. Ale jakmile jsem přišla sem, mezi ještěry, přijali mě jako bych, jako bych byla pro ně důležitá. Mrzí mě, jak se za poslední měsíce vše změnilo. Samozřejmě, vždy a všude existuje bezpráví a neochota a faleš."

Přišla blíž. Mlčel jsem.

"Chci tím říct, že ve tvé situaci je normální nevěřit nikomu, kromě sebe. Ale naše pomoc, pomoc Thorise a Jery je myšlena upřímně. Mě a Ondřejovi také pomohli, zachránili nám život."

Pozvedl jsem obočí, když vyslovila jeho lidské jméno, jinak nic. Dokud neuvidím Nayu živou a zdravou, nebudou mít mou důvěru. Všechno tohle kolem mi připadalo, jak nějaká sekta hrající si na bohy.

"Nechceš mluvit? Tak si mlč…"

"Myslíš, že je ještě naživu? přerušil jsem ji. Z modrých očí jí lítaly blesky, ale rozhodl jsem se je ignorovat.

"Zmizení a únosy jsou hlášeny už několik měsíců, takže je možnost, že je ještě naživu a v pořádku," odpověděla.

"Pořád si to musím opakovat. Pokusy dělali jen na prvních zajatcích. Ale každým dnem tomu přestávám věřit."

Došla až ke mně a položila mi ruku na rameno.

"Tak věř tomu, že my ji najdeme," usmála se. Šla ke dveřím, ale na poslední chvíli se otočila. "Mohu ještě malou osobní otázku? Ze zvědavosti?"

Přikývl jsem, stejně už všechno věděla.

"Jsi Černý ještěr, tedy ne úplně, jako Kříženec se nechováš," začala a já čekal, co z ní vypadne. Zase dělala dojem vyplašeného kuřete, ale teď jsem věděl, že je to opravdu jen dojem.

"Každý Černý ještěr je poznat podle specifického pachu, ehm, jak to, že ty ho nemáš? Potkala jsem už pár černých, kteří nebyli čistokrevní a…"

"Smrděli stejně? dokončil jsem za ni. "Je to celkem jednoduché. Vše je o hygieně, kterou bestie absolutně neznají. Většina se bojí vody. A také šedavý kožní maz, v tom hodně pomáhá. Já žádný nemám."

Usmála se a odešla. Nikdo ve mně ještě nevzbudil tak rozporuplné pocity. Musela být opravdu dobrá v tom, co dělala. V jednu chvíli bezmocná a v další chvíli bych měl kudlu v zádech ani by nemrkla.

Vyrazili jsme k večeru. Notnou chvíli jsem se dohadoval s Thorisem, zatím, co na mě vražedně koukal Lefher. Lidské sídlo bylo směrem na západ a my jsme měli letět na jiho-východ. Nedávalo to smysl.

Nakonec jsem se nechal přesvědčit, co jiného mi zbývalo. Vyznali se v rychlých vzdušných proudech.

Les pod námi začínal houstnout, stromy byly u sebe tak blízko, že proplétaly své větve v neprostupný zelený koberec.

"Za chvíli přistaneme, na mé znamení začněte rychle klesat," řekl Thoris, vedoucí naší skupiny. Měl to v hlavě v pořádku? S roztaženými křídly jsme se nemohli dostat přes ty husté větve a já mě svá křídla rád.

"Teď!"

Zamířil jsem k zemi a musel uznat, že Thoris věděl o čem mluvil. Přímo pod námi byla menší průrva mezi stromy a hned kousek zarostlá mýtinka. Stačila jen trocha nepozornosti a nikdo by si jí nevšimnul.

Přistáli jsme na měkké půdě. Lianea, mlčící mladá žena, konečně promluvila. Nerozuměl jsem jí ani slovo. To bylo co říct, většina tajných znamení, jmen a tak dál, se dávala ve Starém jazyce, kterému jsem dobře rozuměl.

Před mýma očima se na mýtince otevřel vchod do podzemí. Pěkná schovka, ale já se nechtěl skrývat.

Spletl jsem se, žádná kobka, tajná místnost či jeskyně, ale obrovský dlouhý tunel, končící vysokými kovovými dveřmi. Byl na nich vyobrazen strom, kterému pozvolna upadávaly listy. Každá žilka, kůra stromu byla do detailu propracována.

"To je naše znázornění Matky přírody. Strom obtěžkaný šťavnatými plody, svěžími zelenými listy, které bohužel opadávají," řekla Lianea, vzala těžké klepadlo a několikrát udeřila do dveří. Neuběhla ani minuta a dveře se otevřely. Co jsem čekal? Určitě ne další síť chodeb. Podrážděně jsem zavrčel.

Konečně, po překonání další trojice dveří, jsme se ocitli na rozlehlé terase. Bylo to město, obrovské město, jako Zarna.

"Vítejte v Larii, Niroqu a Aerene. Hlavním městě Zelených ještěrů," promluvila Lianea, oči jí svítily radostí, nasála okolní vůni a slastně vydechla. Také už jsem si toho všiml. Cítil jsem nějakou zvláštní vůni, jako květiny a různé koření. Všude po zdech se plazily liány, břečtan a další rostlinstvo s různobarevnými květy. Co mě ale zaujalo nejvíc, byli obyvatelé. Po celém těle měli zelené nitky šupin, jako pavučinu, hladké ocasy, zelená křídla a dokonce jsem zahlédl i pár jedinců se žlutou blánou přes oči a malými hrbolatými ostny na hlavě, čnící pod tíhou vlasů.

"Na prohlídku bude čas jindy, máme tu práci. Jdeme," pobídl nás Thoris. Aeren byl překvapený stejně jako já, jen mu v obličeji hrálo příjemné překvapení, údiv. Byl stejný, jako když Naya zjistila, že její mýtus Zarna existoval a byl daleko lepší než v jejích představách.

Oni opravdu existují Niroqu, poslal mi Aeren myšlenku. Promnul jsem si spánky a následoval ostatní. Poslední dobou toho na mě bylo moc. Nějací Tajemní, řády a sekty a ještě k tomu Zelená rasa. To budu muset vstřebat.

"Budeme potřebovat volavku," navrhla Jera, když jsme se usadili v okázale zařízené místnosti plné soch, lamp, gobelínů a různých rostlin, přímo v srdci města.

"Tebe ne Niroqu, někteří by tě mohli poznat," zchladila mě, když jsem se chtěl přihlásit. "Ani ty Aerene, bez urážky. Na tohle bude potřeba dobře vycvičeného bojovníka. Naším prvním cílem bude infiltrace. Vybraný, tam bude muset pár dní zůstat jako zajatec a pravidelně hlásit stav situace. Neošívej se Niroqu, nikdo tu neříká, že nejsi dobrý bojovník. Tvůj čas přijde potom."

"Proč tak pomalu, když je budete moci ovládnout, na co zbytečně čekat?" zeptal jsem se a snažil se kontrolovat svůj hlas.

"Niroqu, zřejmě nechápeš souvislosti. To, že ještě pořád lovci operují v lesích a chystají pasti, svědčí o jednom. Ještě nepřišli na to, že se jim inteligencí plně vyrovnáme. Nemůžeme tam jen tak vletět se zbraněmi a všechny pozabíjet. Musí to vypadat jako nehoda, porušení bezpečnosti. Navíc, z jejich stanoviště zjistíme polohu i všech ostatních zařízení. Ano, potom už se nám to zřejmě ututlat nepodaří, dvě nehody za sebou prostě nejsou možné. Ale teď se tím nebudeme zabývat," dopověděla a významně se podívala na Thorise, který se koukal do prázdna. Potom zamrkal a vstal.

"Právě jsem dostal hlášení, že z Miqeru posílají na pomoc váženého mistra Karose Zefryna Eleära Seirän z Hadích hor. Byl to Nayin učitel Soubojů, velice vážený a zkušený ještěr."

"Zkušený," odfkl jsem si, "hlavně, že zlomil Naye ruku a málem ji tím zabil."

Thoris přešel mou poznámku mlčením.

"Z Asstaru nám přišla jen krátká zpráva. Je jim velice líto, ale nemohou nám pomoci. Jsou na Počáteční cestě. Budou se za Nayu modlit u Reshaqa."

Jen jsem se ušklíbl, myslel jsem si, že ta Lany je Nayina kamarádka, asi nebyla moc spolehlivá.

"Z Numiru nám přišel výpis odměny za tvoji hlavu Aerene. Je mi líto. Zbytek našeho týmu budou tedy tvořit naši agenti."

Agenti, jak v nějakém lidském filmu, ale už jsem tu ničemu nedivil. Celé město vypadalo velmi vyspěle a ty jejich udělátka na kterých Eenya s Lefherem pořád něco cvakali, vypadala zvláštně.

"To by bylo pro dnešek vše, jakmile prolomíme ochranu zajatých lovců, dojednáme všechny podrobnosti. Zatím si odpočněte. Těch pár dní, už nic nezmění," dokončil Thoris a významně se podíval na mou zaťatou pěst. Letěli jsme daleko nitra země, na rozhraní Attigeru a Busguru a máme tu jen čekat!

"Vím, čím si zkrátit čas. Vyzívám tě na přátelský souboj. Kdo bude ležet na zemi deset vteřin, prohrál," promluvil Lefher, vstal a v očích se mu zablesklo. Eenya stála za ním, ruce na jeho ramenech, zřejmě se ho snažila uklidnit. Byl ze mě nervózní. A mě to opravdu hodně těšilo. Už mi chybělo se s někým pořádně poprat.

"Přijímám," odpověděl jsem a vycenil zuby úsměvu. Ještě nikdy jsem neprohrál, proto jsem byl stále naživu.

Naya - Kapitola 32.

Pokračování - tentokrát zřejmě poslední náhled do Davidových myšlenek. Od teď by ho raději neměl už nikdo podceňovat, protože pomsta dokáže z člověka udělat hotovou zuřící bestii, která smete vše kolem sebe.

---

Kapitola 32.

Bolest mě sžírala uvnitř, drásala mé orgány rozežhaveným drátem. Už dávno jsem přišel o hlas, řval jsem, zmítal se v provazech. K ničemu to nebylo, hrubý provaz se mi zařezával čím dál hlouběji do zápětí a kotníků.

Všechno kolem jsem viděl rozmazaně, každý zvuk měl ozvěnu, která k němu určitě nepatřila. Dunivé kapání prosakující vody, ohlušující tlukoty srdcí kolem. Cítil jsem, že už dlouho nevydržím.

"Ten má výdrž co? Už skoro dvanáct hodin se snaží udržet při vědomí, bojuje. Bude z něj velmi dobrý voják," uslyšel jsem nějaký hlas, ale nevěděl odkud. Všechno splývalo do sebe, barvy, zvuky, pocity. Zřejmě k někomu mluvil, ale ten druhý se neozval.

"Až se to dozví ostatní, bude mít respekt. Jen slabí jedinci podlehnou hned. Uvidíme, co v něm je."

Moje vědomí se ztrácelo, pohlcovala mě nicota. Vždy jsem si představoval, že když člověk umírá, pohltí ho temnota. Jenže takhle to nebylo. Čím dál více mě obklopoval bělostný mrak nevědomí, všechny barvy vybledly, přestal jsem vidět.

"Za chvíli bude v bezvědomí. Jsem zvědavý, za jak dlouho se probere," uslyšel jsem zase ten hlas, ale jako kdyby přes stěnu. Potom mě bělostná nicota pohltila nadobro. S jedem Černých bestií se nedalo bojovat.

Probudil jsem se nárazově. Byl jsem ještě pořád připoutaný ke stěně a koukal jsem na nerovnou kamenitou zemi. Chvíli jsem se nehýbal, když jsem ucítil zvláštní pach. Přitahoval mě, nutil mě k nepříčetnosti. Trhnutím jsem zvedl hlavu a uviděl v rohu krčícího se člověka.

V okamžiku jsem přetrhl pouta a vrhl se na tu bezmocnou oběť. Chtěl jsem zastavit, ale tělo mě neposlouchalo. Byl jsem uvězněný ve své mysli.

"Tak už si se probral, výborně,"vytrhl mě přísný hlas z toho divokého transu. Mé tělo se zastavilo. Snažil jsem pohnout byť jen prstem, ale marná snaha, velení se ujala bestie. Stala se ze mě bestie!

"Přestaň na chvíli bojovat sám se sebou a poslouchej mě," řekl ten muž. Byl to ten, který mě proměnil. Měl na sobě dlouhý zelený plášť s motivem hadí kůže a ozdobný pás s kovovou sponou ve tvaru dvou propletených hadů. Vůbec nevypadal jako bestie, které jsem měl tu smůlu poznat. Co jsem však věděl naprosto jistě, byla ta autorita, která z něj sálala a nutila mě ke klidu.

"Za prvé, bych tě chtěl ujistit, že se v tobě neusadil žádný parazit, jak se povídá v okolních vesnicích. Jsi to pořád ty, jen trochu rozdělený. Na jedné straně tvá lidská část a straně druhé ta zvířecí. Každý ji v sobě má, záleží jen jak silnou a jak hluboko. Náš jed ji umí pouze probudit. A teď přejděme k tomu, proč ti to říkám. Potřebuji schopné vojáky. Chytré vojáky," přešel po místnosti až ke mně, chytl mě za bradu a podíval se mi do očí. Nemohl jsem se hnout ani kdybych chtěl.

"Máš dvě možnosti," začal, když se po chvíli zkoumání zase odtáhl. "Buď tvá lidská stránka přijme tu zvířecí část a začnou spolupracovat. To znamená, že nebudeš jen vězněm své mysli. Nebo, což si vybrala naprostá většina naší populace, necháš zvířeti veškerou moc a tvá lidská stránka bude pomalu odumírat až zcela zanikne. Potom z tebe bude bestie, jak vystřižená z naučných knih. Jen pěšák, který roztrhá, co uvidí."

Stál jsem tam a přemýšlel. Cítil jsem jak si stružky krve brázdí cestu mým obličejem a hlučně kapou na zem. Z toho člověka za mnou nic nezbylo. Ucítil jsem ještě chladnou krev na svých rtech. Už jsem se připravoval na tu pachuť lidské krve, která mi byla tak dobře známá, ale spletl jsem se. Byla sladká, jak čerstvé letní ovoce. Jak to, že jsem to teď ucítil? Když jsem trhal toho muže za sebou, raději jsem se na to nedíval. Schoval jsem se v koutu své mysli.

"Poslouchej mě, když s tebou mluvím," zařval ještěr přede mnou a vrazil mi pěstí. "Neopovažuj se být zase duchem mimo, já to poznám! Tvé rozhodnutí budu čekat do dvou dní. Ale jedno ti řeknu, když dokážeš přijmout své nové já, otevřou se ti nové možnosti. Nebudeš jen loutkou, mohl by ses pomstít komukoliv budeš chtít, protože budeš už navždy silnější než oni. Vezmi to na vědomí. Koho by sis přál dostat na kolena? Přemýšlej."

Než prošel dveřmi, ještě se otočil a zavrčel. "Doufám, že jsem se v tobě nespletl. Tady jsi v klanu Zeleného hada, ne v nějakém zatuchlém brlohu. To si pamatuj."

Když odešel, zůstal jsem jen sám se sebou. Mé tělo mě pořád neposlouchalo. Chtěl jsem zvednout ruku, pohnout se, když to budu chtít, ale nikdo mi neřekl, jak se to dělalo. Kdyby to bylo tak jednoduché, nebyli by Černí ještěři zváni bestiemi.

Pomalu se do mě vkrádalo zoufalství. Navždy budu bestií, nějakou kreaturou bez vlastní vůle.

"Pojď za mnou, ukážu ti tvůj pokoj," ozvalo se za mnou. Mé tělo se trhnutím otočilo a bezděčně jsem zavrčel. Byl tam nějaký mladý ještěr, jen v bederní roušce, ale mě zaujala jeho levá ruka. Od prstů až k rameni samé tetování. Hadí motivy.

"Nemám na tebe celý den, hni sebou!" zařval.

Hrdě jsem vztyčil hlavu a následoval jej. Vypadalo to, že moje druhá část také nechtěla přijít o ten zbytek důstojnosti, co mi snad zůstal. Všechny chodby byly natřené na černo, ale já viděl dobře. Sem tam nějaká pochodeň a všude byla cítit krev a slyšet křik. Ale do brlohu to mělo opravdu daleko. To jsem poznal hned, jakmile jsme prošli jedním sálem, s mohutným krbem, které zdobilo hadí sousoší, na zdi viseli mohutné gobelíny a na zemi byly symetricky uspořádané peřím napěchované sedáky.

"Společenská místnost, zde vůdce projednává důležité věci se svými nejvěrnějšími," informoval mě muž, kterého jsem následoval.

Cestou jsme potkali ještě hodně mužů a i žen. Někteří oplývali autoritou již na dálku a na některých bylo opravdu poznat, že jsou ovládáni jen svými potřebami. Určitě tu vládla silná hierarchie. Můj průvodce zdravil jen ty, kteří měli zdobenější, čistší oblečení a nebyli celí od šedavého slizu, co jim rašil z kůže.

Strávil jsem v pokoji dva dny, pohroužený do vlastních myšlenek. Nelíbilo se to mě ani mé druhé půlce. Jediný nábytek, který zůstal v celku, byla postel. Nedokázal jsem ovládat ty návaly vzteku, bylo to horší, než když jsem se změnil poprvé.

Od svého probuzení jsem nedostal ani kousek masa. Zřejmě si ho tu budu muset zasloužit. Jedno bylo důležité. Rozhodl jsem se. Vždy jsem měl strach z Niroqa, byl Černý ještěr, silný a nebezpečný. Teď jsem se ho nemusel bát. Cítil jsem touhu zabíjet, lovit a pomalu se tomu pocitu oddával. Rozhodl jsem se z této situace vytěžit maximum. Když už jsem musel být bestií do konce života, tak jsem chtěl, aby to stálo za to.

Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešel vůdce klanu.

"Už jsi se rozhodl?"

Usmál jsem se a vycenil zuby. Uviděl hořící plamen v mých očích, a také se usmál. Nemohl jsem sice promluvit, kdy jsem chtěl, ale to přijde. Věděl jsem to.

"Pojď se mnou Davide, naučím tě, jak být postrachem společnosti."

Mé tělo se pohnulo, ale já jsem neprotestoval.

"Dej tomu čas a budeš překvapen, čeká tě nová etapa života, bratře. Mysli na svou pomstu, protože již brzy si ji plně vychutnáš, to mi věř a já také."

"Nemohu se dočkat," promluvil jsem poprvé od mé proměny. Hlas jsem měl hrubší než normálně, ale už jsem aspoň cítil, jak se mé rty pohybují a to byl pokrok. Bylo na čase se důvěrně seznámit s druhou stránkou mé osobnosti a nechat jí volných průchod.