Autor: Jaroslaw Grzedowicz
Originální název: Pan Lodowego Ogrodu
Vydání: 1996, u nás 2007
Žánr: Science-Fantasy
Chtěla jsem napsat původně jinou recenzi, ale myslím, že je lepší to psát vždy za čerstva, když člověk knihu zrovna dočte. Takže jsem před chvílí obrátila poslední list Pána Ledové zahrady a rozhodla se pro něj.
Když jsem bloumala po knihkupectvích, tak jsem loni objevila knihu, která mě zaujala svou obálkou. Temný rytíř na oči, jako z pekel. Když jsem si sehnala recenze, bylo jasno. Tuto knížku musím přečíst. Dostalo se na ni až letos na podzim a četla jsem ji skoro dvacet dní - pořád nebyl čas.
Příběh se odehrává na daleké planetě, která je na úrovni ranného středověku. Vuko Drakkainen je jako průzkumník a agent vyslán ze Země, aby našel a přivedl zpáty vědce, kteří se na primitivní planětě ztratili - nebo jak zjistí sám Vuko, vypařili. Je vybaven nejmodernější technologií, ale jen uvnitř svého těla. Do nového světa nesměl přinést nic, co by ohrozilo tamní vývoj civilizace. Proto má v těle zabudovaný čítač, který ho může učinit nadlisky rychlým - ale jen na chvilku a vždy za to něčím zaplatí (natržené svaly, šlachy, vyčerpání, lidské tělo není stavěno na dlouhodobé zrychlení.
Prošel dlouhým, náročným výcvikem a na planetu Midgaard se dostal jen proto, že ještě pamatuje doby, kdy Země, nebyla plná přetechnizovaných pomůcek a vymožeností. Vuko najde základnu vědců úplně prázdnou, vypleněnou jen větrem a stářím, protože vše zůstalo na svých místech. A právě tam na něj zaútočí tvor Chladné mlhy.
Midgaard není jen obyčejná, technologicky zaostalá planeta, funguje tu magie a ať se snaží Vuko jak chce, jednou musí uvěřit vlastním očím. Po světě se plazí Chladná mlha, ve které Vuko vidí divné pokroucené stvůry a koho si vybere, zabije. Buď uhoří, nebo namístě okamžitě bolestivě zestárne a umře, zkamení, promění se ve strom... A Vuko tomu pořád nevěří. Přičítá to halucinogenům v mlze.
Ale výprava nikde, tak se vydává napříč divným světem, kde lidé vypadají skoro normálně, až na divné oči bez bělma, které vypadají jako koňské, psí, ovčí - bez výrazu. Mají zašpičatělé uši a malinkaté drobné zoubky. A jako poslední - jsou o něco menší než Vuko, který byl ve všech ohledech upraven, aby vypadal jako oni - dokonce uměl šest jejich jazyků. Pomalu se seznamuje se světem, který je pro něj šílený a touží po zubní pastě, koupeli, nebo třeba koni, aby nemusel jít po svých a nosit sedlo s vaky krkem.
A světe div se, najednou před ním stojí kůň. Prostě si ho přál a on se objevil. Použil na něj "zrnko" které se usídlí koni v mozku, a tak se mohou jednoduše dorozumívat. Díky tomu se kůň, vypadající trochu jako křížený se sobem, nechal osedlat. Dojede až do přístavu Zmijí hrdlo a teprve tam chytí stopu. Jeho cesta začíná - musí najít vědce a třeba i násilím je vrátit zpátky na Zemi.
Co mě překvapilo, kniha má i druhého hlavního hrdinu. Říkají mu všelijak - Mladý tygře, Tohimone, Ardžuku, Rudá hlavo... Jeho příběh se střídá s Vukovým. Vypráví o svém dětství, kdy se musel učil, že brzy bude možná císařem celé Amitraje. Vypráví o výcviku a svém dospívání (jak se učil vládnout Bystrouškám, speciálně očarovaným zvířatům, která se chovala jako lidi a tvořila vlastní městečka), o Kirenenu, své původní vlasti, o zemi Amitraji, které by měl vládnout. Dokud nepřišla Paní Ohně a pomalu mu všechno nevzala. Zasela mezi jeho lid strach z dlouhotrvajícího sucha a převedla je na svou víru v Podzemní matku, která vše sjednotí. Koho se dotkne, ten se uzdraví, ze země prýští prameny vody - a to v příslibu, že se vzdají svobodné vůle. Všichni budou vlastnit všechno, všichni budou jeden. Kdo se vžepře, vzplane ohněm Hněvu bohyně. Rudé věže se znovu staví, krev teče proudem - a mladému Tygrovi je jen šestnáct let. Je moc mladý, aby zachránil svou zemi.
Hodnocení: 90%
Předem upozorňuji, že Pán Ledové zahrady není odpočinkové čtení. Je to celkem náročná četba, kdy člověk musí dávat pozor, aby mu něco neuniklo. Jediné lehké a svižné pasáže jsou ty s Tohimonem. Jsou narozdíl od Vuka, psaného striktně přítomným časem, jsou psané časem minulým a lépe se mi to četlo. A kniha mě začala moc bavit. Hlavně Bystroušky. Celá kniha je psána první osobou, ale v kapitolách, věnovaným Vukovi (Nočnímu poutníkovi, Spícího na stromě) se střídá s třetí osobou. Na obalu píí temná fantasy s romantikou - no, upřímně. Kde byla ta romatika? Tu bych musela i lupou hledat. Jediné, trochu romantiku připomínající (vzdáleně
), bylo, jak se Tohimon v dospívání zajímal o ženy. Sice jsem v půlce začala tušit, co se stalo s vědci, ale závěr mě přesto opravdu překvapil. Půjdu si sehnat další díl, je to totiž tetralogie:) V prosinci vyjde čtvrtý díl v Polsku. Učitě doporučuji - je divoká, šílená, dospělá, krvavá, drsná, akční, objevná...fantastická
Knihy v mých myšlenkách:
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Jak jsem psala na začátku, prostě mě zaujala obálka a následně i anotace. Knihu doma ještě nemám, zatím jistí knihovna.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
šílenství, divoká
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Fuj! (to proto, že byl všude kam Vuko vkročil smrad a špína, holt raný středověk)
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Vuko mi srdci nepřirostl. Je to holt chlap středního věku, který dělal v životě už opravdu všechno. Jediné, co se mi na něm líbí je jeho morálka. Prostě jeho zásady a způsob uvažování. Ne, on si nekoupí tu nevolnici, i když cestuje sám, vždyť je jí čtrnáct let, je to dítě.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Co, podle mě opravdu knihu vyzdvihlo, jsou příběhy Tohimona, Mladého Tygra. Hltala jsem, jak popisoval Amitraj, jeho zvyky, svůj výcvik, život - prostě autor mě tady dokázal pěkně vtáhnout do děje a živě si představit Vesnici Oblaků - kde Mladý Tygr žil, po palácem svého otce. U Vuka to byla režba, cestování, vikongové, smrad a vzpomínání na rodnou Zemi. Ale aspoň uměl pěkně chorvatsky klít (někdy i polsky a finsky).
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Občas se mi přítomný čas zdál až příliš přítomný a tíž se to četlo. Možná proto jsem raději hltala Tohimona v živějším minulém čase.
Autor: Sophie Jordan
člověka. Jenže tím její podobnost nekončí. Protože i mezi svými je výjimečná - dští oheň. Každá drakie něco umí - její kamarádka je Azurka je vodní drakie, některé jsou destruktoři, nebo onyxové, ale nikdo neumí dštít oheň. Její kmen ji chce spojit s budoucím alfa samcem Cassianem, aby měli spoustu dalších drakiů, dštících oheň.
Jacindina matka nemohla snést, jak si ji kmen přivlastnil, nechtěla přihlížet trestu ani tomu, že se z její dcery stane "chovná samice". Jacindě a její sestře Tamře sbalila kufry a společně utekly do lidského města.
Autor: Neil Gaiman
Ze začátku bych řekla, že se mi strašně moc líbí obal i vazba knihy. Nepotřebuje žádný papírový přebal. Sama o sobě je pevná, krásně barevná a přední strana dokonce matovaná. Takové obaly miluju - jsou třeba na Impérium Černé a Zlaté od Tchaikowského nebo na Drakii.
Syn, je šestnáctiletý kluk, který se učí být novým Otcem. Ale Otec učení moc nedal. Nic Synovi o lodi neříká, chová se k němu, jako by mu nevěřil. Tak se rozhodnul, že si to zjistí sám - a ten nápad mu vnuknul Orion, místní kronikář. Ten mu ukázal, že pod Obytnou palubou je ještě jedna - tajná. Když se tam Syn vydá, najde tam laboratoře a chodby plné očíslovaných dveří. A jedny jsou otevřené. Když přišel blíž, uviděl, že ve zmrzlém ledu je uvězněna dívka s ohnivými vlasy, jaké v životě neviděl. Nestačil si ji prohlížet dlouho a našel ho tam místní Doktor. Sem se nesmělo chodit.
