Je to tu, dnes byl zahájen předprodej knihy mladé autorky Terezy "Temnářky" Matouškové s názvem Vílí kruhy. Knihu napjatě očekávám již řadu měsíců, tak mě těší, že ji za chvíli dostanu do rukou a příjemně se začtu. Mezitím, než kniha oficiálně vyjde, tu pro vás mám novou, zcela nepublikovanou ukázku. Je plná napětí, akce, přiměřeně drsná a upozorňuji slabší povahy - teče v ní dost krve. Vílí magie má svá tajemství.
Anotace:
Když bohové z Aze zničili svět na Souši, stvořili si nový pod mořem - ponuré místo osvětlované mechanickým sluncem. Po tisíciletích, během nichž v Podmoří vznikla rozvinutá civilizace, se objevila nová božstva. Otevřený konflikt mezi dvěma pantheony skončil křehkým příměřím. Místo rozkvětu však přichází další krize.
Po hravé odbočce Hladových přání se Tereza Matoušková vrací k událostem na velkém jevišti Podmoří. Mechanické slunce pohasíná, staří bohové se zavřeli ve svých příbytcích a mladé příliš tíží hříchy minulosti. Podmořské národy si tak musí pomoci samy. Kolují zkazky o moci, která dokáže udržet zmírající vegetaci i bez slunečního světla. Vládnou jí Víly, zahořklé bytosti, které se nikdy nesmířily se zánikem života nad hladinou. Osud ostatních kultur je nezajímá a jejich kouzla se živí krví.
Schyluje se k válce, která nebude mít vítězů.
Něco málo o autorce:
K fantastice se dostala už jako malý capart, kdy chodila krást knížky o mimozemšťanech z matčiny sci-fi knihovničky. Později se jí do rukou dostalo i dílo J.R.R. Tolkiena, načeš se zamilovala do žánru fantasy. Mezi její oblíbené autory patří kromě duchovního otce Středozemě ještě Ursula K. Le Guinová, Robert Holdstock, Roger Zelazny, Steven Erikson, Fritz Leiber, John Morressy, Martin Scott, Sergej Lukjaněnko, Neil Gaiman nebo třeba Michael Ende.
Sama začala tvořit na osmiletém gymnáziu, svůj snový svět nazvala Podmoří.
Trailer:
A konečně tu máme slíbenou ukázku. Přeji příjemné čtení. Snad vás navnadí na Víli kruhy jako mne, protože tuším, že tohle bude pecka.
>>UKÁZKA <<
***
Ladona se toho rána probudila na špinavém promoklém slamníku. Polovinu noci zjišťovala, kudy do jejího stinného příbytku zatéká. Poté, co se jí podařilo provizorně utěsnit dvě nebo tři vytipované štěrbiny ve stěnách, začalo jí na hlavu pro změnu kapat ze stropu. Rezignovaně se schoulila pod provlhlou přikrývku a za zvuku šumění deště a cvakání vlastních zubů krátce zadřímla.
Přišla si pro ně tanečnice Vnitřního kruhu. Dostala rozkaz vykoupit z otroctví všechny sestry, na které přijde, nehledě na jejich zdravotní stav. Když Ladona viděla výraz, který se válečnici z Hvozdu usídlil na tváři, když spatřila Moru schvácenou horečkou, pochopila také, že jí to není dvakrát po chuti.
Ladona se od té chvíle od Mory nehnula a i ve spánku křečovitě svírala sestřinu ruku ve strachu, že se jí velitelka rozhodne potichu zbavit. Jenom mlhavě si vzpomínala na cestu kodrcajícím se vozem a na sestřiny záchvaty suchého kašle. Chvílemi ji samotnou napadalo, že by možná udělala líp, kdyby se natáhla k jejímu krku a stiskla. Přestala by se konečně trápit. Obě by se přestaly trápit.
Královna je rozdělila. Ladonu poslala na kraj lesa, aby se přidala k posádce Jižní hlídky, a Moru si ponechala ve městě. Od té doby se neviděly. Ladona svých nehezkých myšlenek litovala.
Tanečnice vnitřního kruhu i Královna a její další služebnice dokázaly udržet své pocity na uzdě a chovat se když ne mile, tak aspoň neubližovat. Totéž se nedalo říct o osazenstvu Jižní hlídky. Vojandy neopomenuly jedinou příležitost, aby jí připomenuly, že ji pošpinili delfští muži a že jim páchne. Jen těžko by snesly, aby s nimi spala ve společné ložnici. Ladona se postupně stěhovala z různých přístěnků a komůrek, až skončila v chatrném přístřešku na nádvoří.
S tlumeným zasyčením si při tom promasírovávala bolavé klouby a přikázala si netoužit po měkké a suché matraci, na které spávala v cele pod hokynářstvím. Z odpočinku ji totiž vyrušil lomoz a vzdálený křik. Vstala a vyvrávorala na nádvoří, aby zjistila, co se děje.
Víly své pevnosti budovaly uprostřed masimů, obrovitých dutých listnáčů, které tvořily dominantu jejich lesa. Stromy disponovaly silnou a odolnou kůrou, ze které vystupovaly trny dlouhé jako předloktí vzrostlého delfského muže. Průměr jejich kmene stačil, aby se dovnitř vměstnaly jak cely pro válečnice, tak vše, co činilo hrad soběstačným.
Ladona se prodrala shlukem Víl, které divoce vřískaly a extaticky se pohupovaly v bocích. Kouzelnice, vyvolávající starou magii Hvozdu. Část z nich bušila paličkami do malých tympánů, další vydechovaly zaklínadla. Po svalnatých pažích jim stékal pot a přívěšky s posvátnou zeminou jim divoce poskakovaly na plochých hrudích.
Hvězda tajících sněhů se propletla davem až na ochoz, na místo, kde kmen masimu popraskal a vytvořil tak přirozené střílny. U každé z nich už stála připravena jedna válečnice, některé už nasazovaly tětivy na pružná lučiště. U jedné menší štěrbiny nalezla Anteras, Rudé oko nebe, velitelku Hlídky. Ruku si ochranitelsky držela na vystouplém břiše.
Dostala od královny rozkaz, že se má o dívku postarat, a tak, když Ladona něco potřebovala, zamířila přímo za ní. Nebýt jí, neměla by nárok ani na svou kůlničku a asi by ji nechaly spát na dešti před pevností.
"Co se děje, paní?" zeptala se Ladona delfsky. Z vílí řeči si mnoho nepamatovala a v mumraji kolem se nedokázala zorientovat.
"Podívej se sama." Rudé oko ustoupila od pukliny a pokynula jí. Ladona si stoupla na špičky a přitiskla tvář k hladkému dřevu. Viděla rozměrné pně stromů, temně zelené stonky popínavých rostlin a šedavé porosty lišejníků. Nic neobvyklého. Protřela si oči a zaostřila mezi stromy. Zazdálo se jí, že se tam něco blýsklo a zase to zmizelo.
"Co to...?" Ladona zatajila dech. Na pozadí lesa se na moment objevily rozmazané siluety jezdců na iridech. Vzápětí zmizely, ale po chvíli znovu vyvstaly v mnohem jasnějších konturách.
"Naše sestry ruší kouzlo delfských čarodějů." Velitelka se s očividnou pýchou otočila na kruh křepčících vílích kouzelnic. V tom momentě spadla nepřítelova clona docela. Patnáct delfských mužů a žen se seskupilo a v mžiku nad nimi vyrostl ochranný poklop z čirého světla. Zazvonilo to, když se od něj neškodně odrazilo mračno šípů, které vzápětí vyletělo z masimové pevnosti.
"Hadonošky na svá místa!" rozkázala Anteras ve zpěvném vílím jazyce.
Ladona věděla o této složce vílí armády dost na to, aby strnula hrůzou. Z nitra pevnosti se vyhrnulo třináct bojovnic. Jejich těla nezakrýval jediný kousek látky, do holé kůže si místo vedle místa vetřely krev. V jejich zašklebených tvářích se šílenství mísilo s čirou zuřivostí. Nepřirozeně dlouhým skokem se přenesly přes ochranný vnější kruh pevnosti. Linii z bledě modrých kvítků a drobných hub, na které stálo celé vílí kouzelnictví.
Bláznivý tanec na nádvoří se proměnil tak náhle, jako se mění počasí na horách. Ve vzduchu se zaleskly dýky a blány bubnů se rozvibrovaly s novou energií.
Ladoně tu přidělily úlohu stinky, služky, která nosila hadonoškám na bojiště krev z obětiny, aby z ní děsivé vražedkyně načerpaly novou sílu. Tělesné šťávy nepřátel sice využívaly hojně, ale nestačilo to. Na to se jejich rituální magie zdála být příliš žíznivá.
Bývalá otrokyně se rozběhla pro své vědro ještě dřív, než na nádvoří vyvedly první iridí hříbě. Mládě vyděšeně vyhazovalo kopyty a bezmocně mlátilo křídly. Ke zvířeti přiskočily tři kouzelnice a ve vytržení začaly bodat do klenuté šíje a ladně tvarovaného trupu. Ladona odvrátila oči. Do džberu dopadly první horké kapky. Další dopadly na Stinčiny obnažené paže, vsákly se do udusané země. Takové plýtvání.
Mladá Víla se přistihla, že se jí třesou ruce. Nemysli na to, za chvíli bude po všem. Dívej se na tu kouzelnici. Už tam přidává substanci, aby zabránila srážlivosti. Sleduj její žilnaté pěsti. Tolik znamének. Ta jizva. Pro všechny bohy, kdyby jen to mládě tak neryčelo!
"Běž!" přikázaly jí sestry.
Ve dřevě masimu se objevila prasklina. Skrytá hradní brána. Mladá stinka sledovala, jak se dřevo rozestupuje.
Ladoně se otevřel výhled na bojiště. Hadonošky se změnily k nepoznání. Jejich pružné svaly nabobtnaly a vyrašily z nich trnité stvoly obsypané rudými pupeny. Stonky rychle rostly a v mžiku vykvetly. Okvětní lístky skrývaly dvě řady dlouhých špičatých zubů, připravených rozdávat upíří polibky.
Stinka vyrazila přes tlusté kořeny, klopýtala a červená pěna z jejího kbelíku vystřikovala do výšky. To upoutalo pozornost hadovitých úponků. Odvrátily se od nepřátel a hladově chňapaly po rubínových krůpějích. Ladona se zoufale otočila po ostatních stinkách. Držely se daleko za ní. Mnohé z nich ani běžet nemohly, pouze se vlekly. Táhly pochroumané končetiny nebo sípaly stářím. Takové vílí společenstvo posílalo mezi šípy, zuby a svištící kouzla, aby dělaly tu nejhorší práci.
Ladona hbitě přeskočila ochranný kruh a džber odhodila. Krvelačné rostliny se okamžitě pustily za ním.
"Zatracené mrchy!" obrátila se zpátky k pevnosti. Vtom jí k nohám dopadlo cosi velkého a těžkého.
"Pomoz!" zachroptělo to. Stinka se k tomu sklonila. Přesto, že její srdce opanoval strach a údy se třásly, nedokázala se jen tak odvrátit a utéct. Jako ve snách zírala na potrhanou tvář před sebou. Nepatřila Víle. Hubený šlachovitý trup, tmavě plavé vlasy a výrazné delfské obočí. Uniforma zasvěcených. Nepřítel.
Zíral na Ladonu prázdnými očními důlky. V čůrcích se z nich valila krev.
"Nemůžu," vypravila ze sebe Ladona přiškrceně. "Je mi líto. Musím..." Jak dlouho vkládala veškeré naděje do delfských čarodějů? Jakže si je to ve své fantazii vykreslila?
"Vrať se ke Korgeriovi. Musí vědět, proč se to celé podělalo. Ty coury mají pevnosti ve stromech a ta jejich magie... Musíme získat to náhradní světlo a když nebude vědět... Dare Mereny..."
Jedna z krvavých květin vyčenichala mágovo znetvořené torzo a s chutí mu zabořila špičáky do krku. Stinku ocákla lepkavá sprška. Mágovo tělo v příští chvíli vzplálo a rozpadlo se na jemný prášek.
Ladona se obrátila na úprk. Překonat vnější kruh a tryskem zpátky k bráně. Za dívčinými zády vyletovala do vzduchu oblaka jisker a štiplavého kouře. Slyšela křik, ale nedokázala rozeznat, kterou z hadonošek zradila její obrana z věčně hladových květin. Nebo snad zařvala některá z Delfek? Zemřela? Vznesl se do vzduchu další oblak popela?
Vpadla na nádvoří. Snažila se nevrážet do iridích zdechlin. Povalovaly se všude. Někdo jí strčil do ruky další džber. Pohled na vlnící se šarlatovou hladinu ji vrátil do reality.
Ten Delf si ji spletl. Nevidomý a v deliriu ji považoval za jednu z čarodějek. Proč ji to tak překvapovalo? Mluvila plynně delfsky. Používala ten jazyk po většinu svého života. Dokonce se chovala jako jedna z jeho rodných. Cvičila s Delfkami tanec, jedla s nimi ze stejných talířů, spávala s nimi pod stejnými pokrývkami. Vílí zvyklosti se jí dávno vykouřily z hlavy. Copak by Víla projevila soucit muži? Nepříteli?
Bojovala potom na správné straně? Rozhlédla se po mršinách mláďat a srdce se jí sevřelo úzkostí.
Přitočila se k ní vílí kouzelnice. Řvala na ni v tom cizím zpěvném jazyce a divoce při tom gestikulovala. Ladona se obrátila zpátky k bojišti. Nejprve si všimla těl mrtvých a zraněných hadonošek. Nedalo se ovšem říct, že by Delfové vítězili. Jejich těla se prostě už jen dávno rozpadla.
Z patnácti delfských čarodějů se drželi na nohou tři. Čtvrtý se svíjel v blátě. Chyběla mu polovina obličeje a obě nohy. Víly se mrštně míhaly kolem svých protivníků v kruzích, tak aby na ně krvavá monstra mohla dorážet ze všech stran. Vypadalo to, že mágům docházejí zásoby magie. Neútočili už a jen se snažili využít poslední zbytky síly, aby si udrželi květinová monstra dál od těla.
Delfská čarodějka, která na moment vypadla z koncentrace, klesla k zemi s utrženou hlavou. V tom okamžiku se zbývající dva mágové vzdali.
Ladona vylila nepoužitou krev mezi kořeny. Víly mezitím čaroděje spoutaly a odvlekly do nitra masimu. Anteras rázným gestem utnula salvu posměšků, nadávek a kopanců, kterými obyvatelky pevnosti, opojené vítězstvím, své zajatce častovaly. Stinka, která se teď krčila u vstupní brány, se jí s nadějí zahleděla do očí. Velitelka stále držela jednu ruku položenou na objemném břiše. Mohli by ji klidně postavit do chrámu jako idol mateřství.
V druhé ruce se jí ovšem zaleskla nefritová obětní dýka. Zvedla ji do vzduchu. Bubny znovu zavířily.
"Zohavte je, uřežte jim ruce a nohy, ale dejte si pozor, abyste je nezabily. Chci, aby velký delfský čaroděj věděl, čeho jsme schopny!"
Víly zavřeštěly jako smyslů zbavené a vrhly se na čaroděje, jako předtím skočily po iridích mláďatech. Ladona si zakryla uši dlaněmi. Stejně ale nemohla neslyšet.
***
Zdroj obrázku: fantasyobchod.cz, youtube.com
Leden nám pomalu končí a já se zamyslela, co bych letos chtěla stihnout přečíst. Monentálně mám v lednu trochu čtecí blok, ale doufám, že brzy pomine.
KOSTIČAS - Samantha Shanonová
MYCELIUM - LED POD KŮŽÍ - Vilma Kadlečková
IMMORTAL RULES - Julie Kagawa
TETOVANÝ - Peter V. Brett
CHAOS - HLAS NOŽE - Patrick Ness
ŠTĚSTÍ VE STÍNECH - Lynn Fleweling
DOMOVINA - R.A. Salvatore
STO TISÍC KRÁLOVSTVÍ - N.K. Jemisin
KRÁLOVNA TEARLINGU - Erika Johansenová
KOČIČÍ NOCI - Blanka Jirušková
Tento týden byl dost zkušební. Po dlouhém volnu (vlastně od konce listopadu), jsem se vrátila do práce. A jelikož jsem večer potřebovala dělat něco nenáročného a uvolňujícího, abych načerpala síly na další den, dala jsem se do kreslení.
