Rozhodla jsem se podělit se s vámi o můj první pokus o pohádku. Místy to může vypadat i jako pověst, ale pohádka byla mým záměrem. Inspirovala jsem se dvouhlavým hadem, kterého jsem nedávno kreslila. A zrovna včera probíhal na webu piste-povidky.cz - Den zvířat. Tak jsem přispěla svou troškou do mlýna.
Pohádka Neobvyklé přátelství je krátká, takže ji máte slupnutou hned. Vypráví o dvouhlavém hadovi, který hledal své místo ve světě :)
Přeji všem příjemné čtení.
NEOBVYKLÉ PŘÁTELSTVÍ
V dávných dobách, kdy moře bylo svobodné, divoké a nebrázdily ho žádné lodě, žil v hlubinách velmi zvláštní tvor. Dvouhlavý had. K jeho smůle neexistoval nikdo jemu podobný - ostatní hlubinní hadi se ho stranili a veškeré bytosti, obývající široké oceány, se ho bály. Vyprávěly o něm pověsti a zkazky. Vidět dvouhlavého hada znamenalo neštěstí a zkázu. Každý s úděsem v očích prchal, nechávajíce za sebou jen záplavu bublinek.
Had se cítil osamělý.
Toužil si povídat také s jinými bytostmi, než sám se sebou. Ale celý život prožil v ústraní. Nejednou se tak snažil nechat se sprovodit ze světa. Sám na to neměl odvahu, ale těšil se na klid, který ho měl čekat. Na osvobození z této podivné existence.
Bohužel, ani milosrdná smrt mu nebyla dopřána. Kdykoliv se přiblížil k bytostem z Mořského národa, s děsem a kletbami prchali pryč. Křičeli o prokletí celého rodu, o zkáze jejich města, když se hada byť jen dotknou. Dokonce ani predátoři do něj nechtěli zabořit ostré zuby.
"Jen bych si tebou zkazil chuť," zahřměl na něj mohutný žralok. "Zmiz odtud, omyle přírody. Ukonči svůj život sám, když po tom tolik toužíš."
Ale to had nemohl. Jeho dvě hlavy se prostě nedokázaly dohodnout, jakým způsobem, a kde na to vzít odvahu. Nakonec odplul daleko od místa svého narození, daleko do neznámých hlubokých vod, kde korály na útesech hrály pestrými barvami a chaluhy dosahovaly neúměrné výše. Plaval bez cíle, bez elánu a doufal, že se jednou vyčerpá a zemře tiše na mořském dně. Ano, tak byl zoufalý a osamělý.
Jednou ráno pozoroval průnik prvních slunečních paprsků hladinou. Vznášel se mnohem dál ode dna, než bylo jeho zvykem, a zaslechl křik, zastřený bublinami.
Opatrně se rozhlédl, zatímco neznámý tvor znovu zanaříkal. Had v životě takový zvuk neslyšel, a to probudilo jeho dávno ztracenou zvědavost.
Objevil zvláštní bytost, zcela jistě patřící k Mořskému národu. Měla zvláštní tvar těla - jednu hlavu, kratší trup, čtyři končetiny a bledou hladkou kůži, na které se sem tam stříbřitě leskly zelenomodré šupiny. A vypadalo to, že se nemůže hnout - kus skály jí ležel na jedné z končetin.
Jenže had nebyl dost opatrný, dívka s dlouhými modrými vlasy si ho všimla. Napřed se nehorázně lekla, ale strach, svírající její nitro, byl silnější.
"Dvouhlavý hade!" zavolala na něj. Ten se právě chystal odplout pryč, protože takovéto bytosti pro něj neměly nic než nadávky.
"Počkej! Prosím, neplav pryč!"
Had k ní otočil jednu hlavu. Druhá se odmítala účastnit, stále uražená vzpomínkami.
"Prosím, pomož mi. Jsem tu zaseknutá. Nesmí mě tu najít!" prosila ho a zelenýma očima se vpíjela do hada. Nebála se smůly, té si za poslední chvíle vybrala dost i bez setkání se zatraceným tvorem.
Had přemýšlel. Už od vylíhnutí věděl, že je zvláštní - nejen vzhledem. Rozuměl totiž řeči veškerých tvorů moře, včetně této dívky. K čemu mu to vlastně bylo? Měl by jí pomoci, nebo raději plavat pryč a neohlížet se?
"Proč bych to měl pro tebe udělat?" zeptal se nakonec. "Co mi za to můžeš nabídnout, než nadávky a kletby?"
"Jsem princezna Íllysea a právě jsem byla na cestě do Daranského království, za svým vyvoleným. Jenže nás přepadli Tirejští, ve snaze zabránit Daranu v rozmachu a tím i dostavění nejnovějšího města. Prosím, pomož mi. Hledají mě, brzy tu budou. Odvděčím se ti, hade, cokoliv jen budeš chtít!"
"Cokoliv, říkáš?" Zpozorněl, možná přece jen jeho přáno bylo vyslyšeno. "Daruješ mi smrt, až tě vysvobodím?"
Dívka zbledla, oči se jí rozšířily. Nechtěla na svůj rod přivolat kletbu, nechtěla přivést zkázu městu a už vůbec ne někoho zabít.
"Víš, že to ti dát nemohu. Uvízla jsem tu, nebudu moci plavat, abych unikla pronásledovatelům. Budu potřebovat, abys mi pomohl do města - cokoliv ti za to dám, jen ne smrt. Nezabiji nevinného tvora."
"Nechtěla jsi říct spíše prokletého?"
Náhle had pocítil chvění v hlubinách. Dívka mluvila pravdu. Někdo se blížil a bylo jich hodně.
Princezna to vnímala také, strach jí svíral srdce. Dvouhlavý had byl její jediná naděje.
"Když mi pomůžeš, budeš u nás oslavován jako hrdina, budeš mít čestné místo u dvora a dostatek všeho, čeho si jen řekneš." Upírala na něj vyděšené oči.
Had se chvíli hádal sám se sebou. První hlavě to znělo jako rajská hudba - mít místo na světě, kde se na něj nebudou dívat skrz prsty, ale té druhé se to nelíbilo, nevěřila Mořským ani co by se za šupinu vešlo.
"Jakou mi dáš záruku, že mě nepodvedeš? Že mě tvůj druh nevyžene od bran města, jen co se tam objevím?"
Princezna, zoufalá ze stále sílících vibrací vody, neviděla jinou možnost, než přistoupit na hadovy podmínky. "Jestli se stane, že nebudu moci dodržet své slovo, daruji ti smrt, o kterou jsi žádal."
"Přijímám," zasyčel had a neklidně se vrtěl, kolem uvízlé princezny. Měl silné, dlouhé tělo - skála pro něj neznamenala překážku. "Ale věz, Íllyseo, pokud ani jedno slovo nedodržíš, zaútočím na všechny tvé blízké. Můj jed je stejně prudký, jako u ostatních hlubinných hadů. Pamatuj si to."
Trvalo jen chvíli, než had dostal princeznu z pasti ven. Nohu měla nafialovělou a tváře stažené bolestí. Jemně se tedy omotal kolem jejího těla a plaval pryč.
Stálo ho to hodně úsilí, dívka byla nad očekávání těžká. Na všech končetinách měla dokonce drobné ploutvičky a malé blanky mezi prsty. Divil se nad zvláštností jejího vzezření.
Sotva ji had dopravil do nově vznikajícího města, pustil Íllyseu, aby mohla pomalu plavat sama.
"Jinak by si mohli myslet, že jsi na mě zaútočil," poučila ho. Cáry látek na její holé kůži vlály, jen se utrhnout a pokračovat po proudu.
Had byl městem ohromen - malé oblé domky se táhly na všechny strany, ohraničené hradbou z mušlí, která spíše než na ochranu, sloužila jako mezník města. Dál existovalo jen širé moře.
Během chvíle, co had obdivoval práci Mořského národa, připlula k nim dobře vyzbrojená stráž. Ještě než začali muži křičet, než vůbec mohli něco udělat, postavila se princezna před hada a všechny varovala. "Nikdo neřekne jediné slovo. On mě zachránil před Tirejskými nájezdníky, i když mohl plavat pryč. Dopravil mě sem živou a zdravou. Chovejte se k němu jako k mému zachránci."
"Ale princezno…" odvážil se jeden z nich. Íllysea ho utnula přísným pohledem. Všichni znali její ráznost, i to, že by daranský král pro ni udělal cokoliv. Vždyť i tohle město nechal vystavět pro ni.
"Had je mým hostem, dokud nerozkážu jinak. A kdokoliv projeví byť jen trochu neúcty, bude souzen a potrestán. Teď jděte a vzkažte to ostatním."
Král Deareon v první chvíli nebyl z hada nadšený, ale zdraví jeho nastávající mu bylo přednější. Přijal hada do svého království, a ten plný vděku za to, že našel konečně domov a uznání, bránil Daran před nepřáteli. Nejeden tirejský válečník pocítil sílu jeho jedu, nejeden špeh a zrádce vydechl naposledy pod jeho tělem.
Dvouhlavý had se stal symbolem nového města, pojmenovaného po princezně - Íllysea. A konečně dostal také jméno - Achaon - věrný.
Zase se jdu pochlubit úlovky, tentokrát za poslední dva měsíce. V říjnu jsem knihy kupovala jak na běžícím pásu, ale v listopadu jsem musela šetřit a dost hodně se krotit, abych vůbc vyšla finančně.
A je to tu. Soutěž skončila a dnes o Mikuláši udělám jednomu z vás radost. Samozřejmě si vážím odpovědí všech soutěžících, velmi mě potěšily. :)
V pondělí jsem si koupila nové pastelky Polycolor a konečně jsem se dostala k tomu je vyzkoušet. Ještě to s nimi pořádně neumím, ale pokrok je vidět, oproti obyčejným Maped pastelkám.
