Po dlouhé době jsem zase stvořila menší povídku do projektu Imagianarius, kdy píšete na motiv vybraného obrázku v klubu Snílků. Obrázky jsou každý týden pěkné a motiující, ale jaksi není čas nad nimi dlouze přemýšlet.
Když jsem se ale podívala na tento, ihned jsem věděla, co napsat a ještě rychleji se na to vrhla. Asi týden a půl jsem to nechala uležet a teď ji konečně zveřejním. Je celkem krátká, akční a plná napětí.
Příjemné čtení;)
Zaslechla křik plný bolesti, trhla sebou a opařila se čajem.
"Sakra," usykla Pavla a kousla se do jazyka, aby nezačala nevybíravě nadávat. Nesměla vzbudit sousedy, jinak by jí ta hašteřivá bába odvedle nedala pokoj, nemluvě o její spolubydlící, sladce spící za tenkou zdí.
Raději tedy slezla z parapetu, na kterém poslední půl hodinu nehnutě seděla, položila hrnek a snažila se osušit své oblíbené černé tričko s lebkou. V tu chvíli zapomněla na okolní svět, zapomněla na děsuplný výkřik i na to, že kolem nastalo dusivé ticho - auta na ulici oněměla, stejně tak i hromadná doprava, která v tuto pozdní hodinu ještě fungovala.
"Co to?" zašeptala dívka a ztuhla na místě. Mráz ji přejel po zádech. Najednou měla pocit, že ji otevřeným oknem sleduje snad tisícero očí. Pomalu se otočila a došla až k parapetu. Chladný vánek ji cuchal neposedné vlasy barvy lískových oříšků s jemnými červenými pramínky, které si pořídila teprve nedávno. Zprvu nic neviděla, venku panovala lstivá noc, hvězdy na ni nejistě pomrkávaly a měsíc v úplňku zářil na bezmračné obloze jako diamant.
V následující vteřině jej zastřel mrak.
Pavla sebou trhla leknutím. Připadal jí zvláštní, nepřirozený a tmavý jako čerstvě převržený inkoust. Mhouřila oči ve snaze proniknout nastalou temnotou, ale bezvýsledně. Nebyl to mrak, zřetelně si všimla jak se černota pohybuje, táhne se oblohou jako hustý sirup a pohlcuje zářivé světlo hvězd.
Ve městě, které ještě stále bujelo nočním životem, vypukla panika. Lidé křičeli, auta troubila. Temnota totiž nezůstala na obloze, začala se rozpadat na tisíce samostatných kousků, které se rozletěly do všech stran.
Pavla se nemohla hnout. Konsternovaně hleděla jak se černota rozpíná a divoce burácí jako by to byl poslední hon. To není temnota…, stihla si pomyslet, když se pár stínů oddělilo z houfu a zamířilo přímo na ni. Vyjekla a instinktivně zabouchla okenice. Stihla to jen tak tak. Vzápětí do okna někdo narazil a setrvačnost nárazu, spojená s úlekem ji odmrštily na postel za jejími zády. Málem si vyrazila dech, vlasy rozčepýřené do všech stran.
Koutkem oka si všimla postavy v okně, téměř lidské, s obřími tesáky a očima černějšíma než noc. Dívka ztuhla na místě, neschopna jediné kloudné myšlenky. Strach se do ní zakousl jako hladová šelma a nehodlal ji pustit.
Přízrak s šedě pruhovanou kůží se dobýval dovnitř. Vrčel a syčel až z toho měla husí kůži. klo zlověstně praskalo, panty skřípěly.
Neotočila klikou a zjevení brzy přišlo na to, jak se dostat dovnitř. V tu chvíli se dívka vzpamatovala. S rychlostí sobě vlastní - chodila přece každý den běhat, se vyřítila z pokoje ven. Ještě než za sebou zavřela dveře, všimla si uhlově černých křídel přízraku. Vypadal jako démon z podsvětí, jako ohavná stvůra z nočních můr, na které člověk po probuzení mile rád zapomněl.
Pavla zamkla dveře a roztřásla se jako osika. Osamocená slza si brázdila tenkou chladivou cestičku po její tváři. Jen silou vůle se dívka neskácela na zem a nestočila se do pevného klubíčka. To nemůže být pravda. To není pravda,opakovala si v duchu ve snaze nepřijít o zdravý rozum. Výkřiky plné děsu sílily, ozývaly se všude kolem ní. Co se tu dělo? Co se stalo?
"Maruško!" vykřikla náhle. Vletěla do sousedního pokoje jako uragán, hned po tom, co kamarádku uslyšela ječet. Jen její pisklavý hlas Pavlu na chvíli navrátil do reality a bůh ví, že neměla daleko k tomu, aby se zhroutila, tiše mumlající motlitby za svůj život.
Zarazila se na místě a vykulila oči. Přišla pozdě. Okno bylo rozbité, závěsy barvy vlčích máků visely v cárech. Maruška ležela na posteli, oděná do lehké noční košilky s barevnými proužky a po tvářích ji stékaly slzy. Kolem krku ji držel jeden přízrak, který nečekal odpor a chvíli překvapeně hleděl na Pavlu. Pak si ji změřil hodnotícím pohledem jako divoké zvíře na lovu, děsivě se usmál, odhalil ostré tesáky a zakousl se mladé dívce v noční košilce do krku.
Pavla zaječela a ztratila poslední nitky soudnosti. Chtěla se na tu bestii vrhnout. Chtěla Marušku osvobodit a to klidně holýma rukama. Naprosto ztratila pud sebezáchovy, chtěla jen zachránit kamarádku a bylo jí úplně jedno jak a jestli to vůbec přežije. Prostě něco. Nával adrenalinu ji skoro zadusil.
Udělala sotva dva kroky a do místnosti vlezl další přízrak. Žena s vlasy barvy uhlu, svázanými do prostého culíku. Pavla ji ohromeně pozorovala. Ta žena vypadala skoro k nerozeznání od něžného pohlaví, denně brázdící rozpukané ulice města, vypadala téměř jako člověk. Měla na sobě jednoduchý černý top a krátkou pružnou sukni stejné barvy. Dojem kazily jen vlnité šedivé pruhy na její kůži, ostré tesáky a kožovitá křídla. Ne, to nebylo všechno, měla i černý šupinatý ocas se vzpřímenými ostny na hřbetě.
"Neměla bys utíkat, maličká?" zasyčela žena a hrdelně se zasmála vlastnímu vtipu. "Já jen, že tu stojíš jako tele na porážku a já radši trochu víc akce."
"Eh?" vybreptla zmatená Pavla, kterou celá situace zmátla. Zřetelně vnímala svá klepající se kolena. Ani za boha se nemohla odlepit od země.
"Baf!" vyštěkla na ni žena a znovu se neovladatelně rozesmála. Lidé jí vždy připadali nesmírně zábavní. Tuto noc jistě zažije spoustu zábavy a opije se jejich krví až nebude moci létat.
Muž na posteli ještě stále svíral Marii ve smrtelném objetí.
Ozval se zvuk praskajícího dřeva.
Pavla se na poslední chvíli vzpamatovala a vzala nohy na ramena. Dveře do jejího pokoje se s nervy drásajícím praskotem rozletěly do stran, ale ona se neohlížela. Nohy se jí pletly, nedostávalo se jí dechu. Musela se dostat z bytu, musela jim utéct!
Zakopla o pohozený pár bot, ale hned zase běžela dál. Za sebou slyšela smích té nepřirozené ženy i těžkopádné kroky přízraku, který vylezl z jejího pokoje.
Třesoucíma se rukama sebrala klíče z věšáku a neustále se v duchu modlila ať se jí podaří otevřít dveře. "No tak! Okřikla se, když se nemohla trefit do zámku. Neměli by ji už chytit? Ježily se jí chloupky na zátylku, věděla, že stvůry jsou jen kousek od ní a vychutnávají si její bezbřehý strach.
Srdce jí poskočilo, když se dveře otevřely. Rychle vyběhla ven, schody brala rovnou po třech. Musela se odtud dostat pryč. Nic jiného pro ni neexistovalo. Zmatek ozývající se za zdmi domu nevnímala.
"Neutečeš mi, maličká," slyšela za sebou hlas té ženy. Pořád byl podbarvený smíchem a krutostí. "Jen se zbytečně rychle vyčerpáš."
Kam mám jít? Bože, co jsou zač? Pavliny myšlenky stíhaly jedna druhou a slily se v jeden velký zmatek, kterým nemohlo nic prostoupit. Nevnímala křičící sousedy na schodech ani bublavé a chrčivé zvuky za tenkými dveřmi. Musela pryč. Chtěla přežít.
Vyběhla na ulici a vzteky zaklela. Nebe vypadalo neprostupně černé, chodníky a silnice v tuto dobu poloprázdné překypovaly vyděšenými lidmi, hledajícími bezpečí před přízraky.
Jenže ty byly úplně všude.
"Kampak, maličká?" ozvalo se za Pavlou až leknutím nadskočila. Rozběhla se a nehledě na ostatní si razila cestu vpřed. Ostré hrany dlaždic se jí zarývaly do tenkými ponožkami chráněných chodidel. Všude panoval chaos. Lidé křičeli, utíkali a ti, co padli vyčerpáním, byli chyceni přízraky s temnými křídly a odneseni do hustého mračna nad městem.
Před očima Pavle proběhl téměř celý život, její přání a obavy. Tolik toho ještě chtěla udělat. Proč se stala tahle noční můra?
Vyjekla, když ji někdo chytil za paži. Málem se jí podlomila kolena vědomím, že ji dostala ta přízračná žena. Škublo to s ní do strany, nohy se jí zapletly a vzápětí do někoho narazila a ten ji pevně sevřel v náruči.
"Rychle, poběž za mnou," vydechl ten neznámý. Byl to člověk, docela mladý muž s vykulenýma očima jako malé hrášky.
Pavla se nevzmohla na odpověď a rozběhla se boční uličkou za mladíkem. Snažila se nevnímat protesty namožených svalů a odřených chodidel. Jestli to přežije, nebude moci několik dní vůbec došlápnout. Najednou se, pod tíhou té absurdní myšlenky, měla chuť rozesmát na celé kolo.
"Tady," sykl mladík a otevřel postranní kovové dveře čtyřpatrového činžáku. Protáhla se za ním a on okamžitě zajistil dveře závorou. Ocitli se v neprostupné tmě kde slyšeli jen tlukot vlastních srdcí. "Musíme víc dolů, do sklepa," šeptal. "Je nás tam víc."
Oči jí přivykly tmě a ona spatřila tenké schodiště vědoucí vzhůru a za ním schované menší, vedoucí do útrob starého domu. Mladík ji chytil za paži a společně pomalu sestupovali do sklepení. Tlumené výkřiky se vzdalovaly a zanechávaly jí v kostech třas, který jen tak nepoleví. Byla v bezpečí? Pochybovala. Možné jí teď připadalo úplně všechno. Ještě se mohl na ulici ukázat drak chrlící oheň a bylo by to dokonalé.
"Kde to jsme?" špitla, když se zastavil před dalšími dveřmi. Sotva je otevřel, uviděla místnost spoře osvětlenou petrolejovou lampou. Páchlo to tu zatuchlinou a zetlelou zeleninou.
"Ve sklepě našeho domovníka, je největší a má pevné dveře. Nevím, co se to děje, ale musíme to tu přečkat. Jsi v pohodě?" ptal se jí, držel ji za ramena a upíral na ni zvědavé oči, stejně jako ostatní v místnosti. Bylo jich tu sedm, z toho dvě malé děti, sotva desetileté a jedna vetchá stařenka.
"N-ne, nic mi není," hlesla Pavla a nehnutě zírala do jeho očí. Byla ještě v šoku, svaly zatnuté.
"Dobře. Nevím jak dlouho tu zůstaneme a na obranu tu máme jen zahradnické náčiní. Jsi schopná si něco z toho vzít?"
Pavla potřásla hlavou, aby si pročistila hlavu. Ptal se jí, jestli je natolik při smyslech, aby se mohla bránit. Přikývla a vzápětí sevřela v rukou nabízený kov krumpáče. Připadal jí příjemně těžký a chladný, takže udržoval Pavlu ve střehu. Už si nemohla dovolit ztratit se v beznaději. Mohlo by jí to stát život.
Čekali v tichosti, jen zrychlený dech a tlukot srdcí se ozýval v prostoru. Podlaha zábla Pavlu do nohou, ale ona to na sobě nedala nijak znát. Čekala a pohledem hypnotizovala jediné dveře v místnosti. Mladík vedle ní ani nedutal. Po jejím levém rameni stál muž ve středních letech se svou ženou. Bylo to zřejmé z toho, jak se ho úzkostlivě držela za paži.
Během tichých minut, kdy Pavla v třesoucích se prstech svírala svou zbraň, si přehrávala celý dnešní den. Vše tak krásně vycházelo, zvládla zápočtovou zkoušku, sešla se na kafe s kamarádkou, kterou dlouho neviděla a večer hodlala strávit s dobrou knihou a uklidňujícím bylinkovým čajem. Jak se mohlo všechno za pár hodin takhle pokazit? Kde se ty démonské stvůry vůbec vzaly? A proč zaútočily? Před očima viděla hrůzu vepsanou do tváře její spolubydlící Marušky, ze které pomalu vyprchával život, zatímco ji svírala jedna ze stvůr. Vypadaly jako dravé šelmy, vrčící a lačnící po krvi. A jedna z nich na Pavlu promluvila, pohrávala si sní a smála se její bezmocnosti. Jestli to přežiju, tak se naučím bránit, dušovala se Pavla v duchu. Běhat uměla, ale to bylo asi tak všechno.
"Co to bylo?" píplo jedno z dětí. Holčička. Obě děti pofňukávaly, ale do teď jen v tichosti, protože se je stařena snažila uklidnit. Neustále drmolila něco v tom smyslu, že boží děti se nemusí bát zlého, když mají čistá srdce. Pavla se rozhodla držet jazyk za zuby a raději poslouchat dění za dveřmi. Vřava venku neutichla, neustále k nim doléhaly tlumené dozvuky.
"Něco je za dveřmi, slyším kroky," šeptl ji mladík do ucha. V nastalém zmatku se nestačila zeptat ani na jeho jméno. Sevřela mu paži a podívala se mu do očí. "Taky jsem to slyšela."
"Kdepak se schováváte, kůzlátka moje? Nechováte se přede mnou, cítím váš strach, jste jim nasáklí od hlavy až k patě."
Pavla ztuhla jako kus dřeva. Byl to ženský hlas. Ani na chvíli nepochybovala čí. Ta potvora ji našla. Vystopovala ji! Ohlédla se na děti, krčící v rohu a zatlačila slzy deroucí se na povrch. Mladík na ni kývl na srozuměnou, že on se taky jen tak nedá. Pokusil se usmát, ale vůbec se mu to nepovedlo. Teprve teď si všimla, že na sobě měl jen modré tričko a tepláky.
Ozvalo se zaklepání na dveře a Pavlu polil studený pot. Bylo to tu. Bude bojovat o holý život. Na chvíli ji bleskla hlavou myšlenka, že by mohla prosit o slitování - ale pak si vzpomněla na Marušku, vzedmul se v ní hněv a hned to zavrhla. Jak ji ta žena mohla vystopovat?
"Vím, že jste tam, děti moje. Vychutnám si vás jednoho po druhém." Z hlasu za dveřmi čišel chlad a rozechvěl každého v malé místnosti. Děti se naplno rozbrečely.
Ozval se první dutý náraz a Pavla sebou trhla. Mladík ji pevně chytil kolem ramen a společně čelili hrozbě za dveřmi. Cítila jak se třásl, sama měla nohy jako z pěny.
Dveře se prohýbaly a duněly nesnesitelným tónem. Zámek byl starý, opotřebený, dlouho neodolá. Pavla svírala krumpáč, svou ubohou ochranu, čím dál pevněji. Dlaně se jí potily a chlad země už vůbec nevnímala. Mladík pohledem hypnotizoval kovové dveře před sebou. Tenký plech měl v sobě boule od nárazů, ale nebude to on, kdo povolí.
Zámek naposledy zaskřípal a odlomil se. "Dveře!" sykl mladík a snažil se je zapřít vlastním tělem. Pavla mu ihned přiskočila na pomoc, ale k ničemu to nebylo. Neměli dost sil, udržet stvůry venku. Nohy jim podkluzovaly.
Jeden přízrak prostrčil dovnitř ruku, chvíli tápal prsty s malými drápky a potom chňapl po mladíkově rameni. "No tak, pusťte mě dovnitř," syčel ženský hlas.
Dveře se otevřely dokořán a Pavla musela uskočit, aby ji nesrazily na zem. Děti se rozječely. Pavle zalehlo v uších. Oněměle zírala na ženu v černém, jak se jí výhra leskla v tmavých očích. Vedle ní těžce oddechovali dva muži, odění jen v bederních rouškách inkoustové barvy. Jeden z nich si mnul rameno a ten druhý se křivě usmíval.
"Kdybych tušila, že si chcete hrát na schovávanou, přivřela bych jedno oko a hned by to bylo zajímavější. Jsem zklamaná, že jsem vás našla tak rychle. Ale bylo od vás velmi pozorné, že jste se stmelili do takového hloučku. Po všem tom hledání mi vyhládlo. Co vám, chlapci?" otázala se svých společníků. Ti se jen chrčivě zasmáli, z úst jim tekly sliny, když si prohlíželi svou kořist. Tolik lákavého masa pohromadě dlouho neviděli. Pruhy na jejich kůži vypadaly ve světle lampy nezvykle tmavé.
"Ani krok," zařval mladík vedle Pavly, když se chtěla žena v černém pohnout. "Říkám ani hnout, jinak…"
"Jinak co, chlapče? Zabiješ mě? Tímhle?" ukázala na tupou sekyrku v jeho rukou. "Prosím tě. Ještě si tím vypíchneš oko," zasmála se.
V té chvíli, kdy se žena soustředila na mladíka, Pavle došlo, že mezi černooděnou a jejími společníky je docela podstatný rozdíl. Ona stála hrdě, v čistém oblečení na míru a nebezpečně lstivým leskem v očích, zatímco oni jen hadově zírali před sebe a z úst jim kapaly sliny. Víc o tom nestihla přemýšlet, protože žena tleskla rukou a zavelela: "Jsou vaši, chlapci. Jen tu mladou dívku uprostřed mi nechte. Mám o ni osobní zájem."
Vše se odehrálo v rámci pár vteřin. Do místnosti se přízraky vřítily jako buldozery a srazili na zem oba muže vedle Pavly. Ani jeden z nich nestačil zareagovat, či pozvednout svou zbraň. Podlaha zaduněla, ozval se křik, praskot kostí a bublavý chrapot, když se přízraky zakously do svých obětí. Děti vřeštěly a stará paní se držela za srdce.
"Tak pojď, maličká. Ukaž, co umíš. Třeba tě pak nechám žít," usmála se žena a olízla se.
Pavla se naposledy podívala do vyhasínajících očí toho mladíka, co ji sem zavedl, pokusila se ovládnout počínající nevolnost a sevřela krumpáč v rukou. Neměla co ztratit a nechtěla se tu sesypat jako hromádka neštěstí - přesně to udělala ta dáma ve středních letech vedle svého již mrtvého manžela. Choulila se do klubíčka a tiše kvílela.
Pavla se nadechla a propalovala ženu nenávistným pohledem. Vzápětí jí vyběhla vstříc. Chtěla ji bodnout, škrábnout, cokoliv. Chtěla jí dát pocítit bolest, kterou dnes večer sama zakusila. Chtěla ji zabít, roztrhat na malinkaté kousky. Neměla ani čas se divit, kde se v ní všechen ten spalující vztek vzal.
Žena s úsměvem uhnula z dosahu špice a bez nejmenší námahy vytrhla Pavle zbraň z ruky. Nesouhlasně zamlaskala, chytila dívku za paži a přitáhla si ji zády k sobě. "Ještě se máš co učit maličká. Možná si tě nechám." S posledním slovem, přejela prstem Pavle po krku a vzápětí se do ní s chutí zakousla. Pavla naposledy vykřikla, nohy se jí podlomily a pohltila ji temnota, ze které není možné se probudit.
Žena se olízla, kývla na svého společníka a vtiskla mu do náruče bezvládné tělo mladé dívky. "Odnes ji, něco si musím nechat na později." Potom rozpažila ruce a zhluboka se nadechla. Úsměv ji ze rtů jen tak nezmizí. Dnešní noc začala náramně skvěle.
O co jde?
>>Pokud něčemu nevěřili alchymisté, nevěřila tomu ani ona.<<
Tento víkend jsem také strávila kreslení, i když to vůbec nebylo v plánu. Včera jsem totiž hledala profilovku na mou facebook stránku, a přitom mě napadlo, jak by to vypadalo, kdybych si takovou nakreslila.
Bude válka. Vše nasvědčuje tomu, že po dlouhé době míru Plenimar připravuje mohutné válečné tažení proti svým sousedům - Skale a Myceně. Kdysi spojenci sjednocení pod vládou hierofantů, nyní nepřátelé znesváření bojem o půdu a moc.
Sukuba je nadpřirozená bytost, která smí po libosti měnit podobu a jediným jejím úkolem je svádět. Zní to tak lákavě! Dívka může být, kým chce, její šatník je nevyčerpatelný a smrtelní muži by udělali cokoli pro její pouhý dotek. No, vlastně za to platí svou duší, ale proč zacházet do přílišných podrobností?
Žoldáci neumírají. Odcházejí do pekla, kde se spojují.
Originální název: Vampire Academy
Na našem světě žijí vampýři a říkají si Morojové. Jsou živí, dýchají, cítí a jedí i normální jídlo. Slunce jim vadí jen trochu a rozhodně jsou smrtelní (a lidem se vyhýbají - až na dárce, protože pít krev musí, jinak by zemřeli). Od ostatních se liší tím, že jsou bledí, štíhlí a vysocí. Bohužel čelí neustálím útokům Strigojů, což jsou nemrtví vampýři jak je známe - krvelační a nesmrtelní. Aby Morojové přežili, mají své strážce - Dhampýry, což jsou napůl lidé a na půl Morojové. Mají lepší smysly, jsou rychlejší a hbitější. Ale že by měli nějak moc práv v Morojském světě, se říct nedá.
>>Nedokázala jsem udělat nic než žalostně sedět a čekat, až mě někdo zachrání.<<
Přežil jsem to. To vám můžu říct klidně předem, i když si nejsem jistý, jestli ten zbytek života ještě k něčemu bude.
Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce. Zusakova kniha se vydává na smutná místa, rozhodně ale není skličující. Kniha se stala záhy po svém vydání mezinárodním bestselerem. Vyšla poprvé v roce 2006, letos její prodej dosáhl 1 000 000 výtisků po celém světě. Čtenáři oceňují Zusakovo vypravěčské umění, originální volbu vypravěče, poetický jazyk, zejména se však vyzvedává téma knihy. Druhou světovou válku a holokaust se Zusakovi podařilo originálně a působivě zprostředkovat i těm, kteří tu dobu znají už jen z literatury, filmů či z vyprávění. Líčí ji jednak pohledem vševědoucí a všudypřítomné smrti, jednak slovy dítěte, navíc dítěte žijícího v Německu, v poražené zemi. Zaměřuje se ale spíš na všední život v zázemí, do kterého válka jen pomalu a plíživě proniká. Podle Zusakových vlastních slov ho k napsání knihy inspirovalo vyprávění jeho matky, která prožila válku v Mnichově a zažila bombardování města, a byla i svědkem scény, která získala důležité místo ve Zlodějce knih: městem prošel průvod Židů pochodujících do koncentračního tábora; jakýsi muž prý jednomu z nich podal kousek chleba a dostal za to pár ran důtkami od vojáka z eskorty. Kolem této scény, spojující laskavost a krutost, dvě krajní polohy lidské povahy, pak vyrostl obsáhlý příběh, který dokáže podmanit.
Planetu Nový svět kolonizuje malá skupina osadníků z nepřátelského Starého světa. Po mnoha letech dochází k nečekanému zvratu. Domorodí obyvatelé se vzbouří, zaútočí na osadníky a usmrtí všechny ženy. Muže a zvířata náhle napadne podivný vir, který umožňuje slyšet myšlenky ostatních.
Noc co noc přicházejí s tmou jadrnci - démoni, kteří na sebe berou děsivou podobu i podstatu. Planou sžíravou nenávistí k lidstvu, vládnou nadpřirozenou silou a mocí. Po stovky let pozvolna vyhlazují lidské stádo, které se před nimi skrývá za magickými chranami - mocnými symboly, jejichž původ je zahalen tajemstvím a ochrana děsivě křehká.
Konečně mi dorazila má první letošní zásilka knih z bux.cz. Je to od nich teprve druhá objednávka a zase mi dorazily knihy s pěkně naraženými rožky - ale jen ty v pevné vazbě. Proto jsem se rozhodla, že jestli ještě někdy podlehnu slevám na bux, bude to jen na paperbacky, protože ty jsou vždy v naprostém pořádku.
Originální název: Sweet evil
Dobrodružný / Fantasy
Originální název: Anna Dressed in Blood
Sto tisíc království
Kočičí noci
Pátá vlna
Jméno větru
Hraničářův učeň - Rozvaliny Gorlanu (John Flanagan)
