Druhá část sci-fi příběhu:-) Ismée potřebuje obhlédnout situaci před akcí, ale vše dopadne úplně jinak.
Taren se probral na kanapi, které se přesně přizpůsobilo tvaru jeho těla a rozhlédl se. Místnost byla stejně šerá jako včera, jen Ismée byla pryč. Hezké jméno, pro její smutné oči by udělal cokoliv. Vstal a ucítil svědění na pravé ruce. Měl tam menší zarudlý flíček. Kde k němu mohl přijít?
Oblékl se a hned se cítil lépe. Jeho oblek krásně hřál a jemně masíroval jeho tělo.
Vyšel na chodbu a po paměti se vydal do místnosti, kde ho včera odhalili, doufal, že ji tam najde. Dveře se otevíraly skenem oční sítnice, tak byl překvapený, že se před ním zatím všechny bez odporu odsunuly.
"Je nutné vystoupit ze stínu! Bouře přichází, už dlouho byl klid!"
Zaslechl Isméin zvučný hlas za docela nenápadnými dveřmi, které skoro splývaly se zdí. Vešel a uviděl ji na stejném pódiu jako včera. Jak má poznat, že je pravá?
"Morsi, Jesqe, Tarso a Juien, vy máte nestarost Dartsonovu čtvrť, Nari, Herqu a Juere, vy půjdete se mnou. Než začneme, musíme obhlédnout situaci. Tentokrát není laboratoř v pustinách mimo aglomeraci."
Otočila se na Tarena.
"Neměl bys vstávat, dala jsem ti urychlovač."
"Proč?" zeptal se. Náhle se mu zatočila hlava a svezl se na zem.
"Ukliďte ho zpátky do pokoje. Tak, kde jsem to přestala…, pošlete kódy Vlčici a Zmiji, ať ví, co se děje a jsou připraveny," pokračovala ve své řeči.
Seděla v pokoji a pozorovala spícího muže. Tolik jí ho připomínal. Sanariho alias dravčí spár. Kdysi milovala jednoho člověka a i když už léta nežije, dosud na něj nezapomněla. Jenže teď měla práci.
Vyšla na ulici, její společníci šli v uctivé vzdálenosti od ní, slunce jemně hřálo a osvětlovalo ulice velkoměsta. Na první pohled vypadala ulice čistá, jako lilie. Domy ze světlých, ale velmi pevných slitin, které pohlcují záření a mění ho v energii. Technologie mag-lev se v průběhu desetiletí tak rozrostla, že ničím jiným než vznášedly se necestovalo. Nikde popsané zdi, feťáci nebo bezdomovci. Alkohol, kafe, čokoláda a spoustu jiných dobrot bylo zakázaných. Pokrok byl vidět všude, vždyť si vzpomínala, jak vypadaly města na začátku století. Avšak pod povrchem byla společnost prohnilá a nic jiného než zisk lidi nezajímalo. Byla to jen maska.
Reklamní spoty, hologramy, jste mohly potkat na každém rohu, stejně jako plecháče, jak říkala AI robotům, kteří venčili psi, bavili své pány( a to i v noci) nebo řídili dopravu.
Ismée uměla zapadnout v davu, tedy v rámci možností, svůj ocas neskryje, ulice jsou monitorovány a každý vchod do budovy je opatřen skenerem. Ihned by ji odhalili a potrestali, kdyby se vydávala za člověka. Měla na sobě tmavě zelené páskové oblečení, které zakrývalo jen ta nejdůležitější místa. Moderní mládež neznala mezí a mnozí chodili v ještě šílenějších variacích. Nikdo jí proto nevěnoval pozornost.
Musela obhlédnout teritorium. Laboratoř se nacházela v suterénu jednoho s nejváženějších hotelů v okolí. Kdo by to čekal. Universus, nadnárodní hotel. Vždy si vybírali odlehlá pustá místa, protože pokusy na ještěrech byly už dvacet let mimo zákon. Ale zakázané ovoce chutná nejlépe a lidé jsou až chorobně zvědaví.
Ulice byla klidná, tichá, ozvalo se jen občasné zašumění vznášedla. Před bouřkou je vždycky ticho. Pomyslela si Ismée v duchu a přemýšlela, jak moc se tohle místo změní až vše začne. Revoluce.
Míjela vchod do Univerza a všimla si, jak návštěvníci s úsměvy na rtech nebo naopak zakaboněnými tvářemi rezervují své pokoje a předávají svá zavazadla poslíčkům. Žádný z nich nebyl člověkem. Nesměla se zastavit, bylo by to příliš podezřelé, zvláště, když na taková luxusní místa měli ještěři zakázáno vstoupit.
Všimla si jedné paničky s přešlechtěným sněhobílým pudlem, která právě prošla kolem ní. Přejel jí mráz po zádech. Něco tu nesedělo. Ta žena měla úplně prázdný pohled. Když se rozhlédla kolem, všichni lidé se sice usmívali, ale jejich oči byli skelné. V tu chvíli si uvědomila, že vkročila do pasti. Příliš se soustředila na ty lidi v hotelové hale, na budoucnost, než aby si všimla té změny. Všichni okolo byli jen hologramy. Neslyšela žádná srdce necítila žádný pach.
Zrychlila, nevzdávala se tak snadno, ale raději zmáčkla malé tlačítko na svých hodinkách. Varování pro ostatní. Povolení k rozpoutání bouře.
Něco jí štíplo do krku, věděla, že je to konec, celá tahle ulice byla jen projekcí. Než klesla na zem do bezvědomí, hřál ji u srdce fakt, že právě spustila lavinu, která změní celý svět. Doufala, že k lepšímu.
"Tak se zase setkáváme, Medúzo. Nebo ti mám raději říkat Ismée Sjarma Jellieve?" promluvil na ni muž, který právě vešel do zešeřelé místnosti. Rozsvítil a několikrát Ismée propleskl, aby se probrala.
"Nemohu říct, že by mě to těšilo Borte," odpověděla a zavětřila. Ten muž měl zvláštní pach, jiný, než když se setkali posledně. Věděla, kde je. Výslechová místnost z oceli, vyztužená magnetitem, aby nemohla používat své telepatické schopnosti. Ten muž, Bort, patřil k nadnárodní tajné službě NNSA, která měla na svědomí mizení lidí i ještěrů, pokud znamenaly problém pro společnost.
"Nebuď drzá, víš, co tě to stálo minule," naznačil šmiknutí nůžkami u svých čelistí. Jak je to dlouho, zlatíčko? Pět let? Byla jsi to ale šikovná mrška, nadělala jsi nám spoustu problémů," děsivě se usmál, přecházel po místnosti a nespouštěl z ní oči. Ismée zahlédla jeho zvětšené špičáky. Neměl je tak dlouhé jako ona, ale přesto byli velké, na člověka.
"Koukám, za chvíli tě ocejchují a nasadí ti obojek. Rostou ti zoubky,"popíchla ho. Neměla co ztratit, tady ne. Přesto se cítila nejistá, její pouta byla příliš tenká, mohla je jedním trhnutím zničit a vůbec jí nenasadili kleště. Tak tomu zařízení aspoň říkali ve své hantýrce. Mechanické zařízení, které vyslýchanému ještěrovi umožňovalo mluvit, ale dotyčný nemohl rozevřít čelist a vystřelit svá leptavá chapadla nebo kousat.
Bort zrudl v obličeji a mžiku vrazil Ismée pěstí. Na prstech mu zůstalo pár červených kapek, z jejího natrženého rtu.
"Jen, abys svých slov nelitovala. Tady v této místnosti patříš jenom mě. Všichni vědí, že tebe nezlomí, nepráskneš své kámoše. Ale co ti dva vedle? Počkáme si, komu se rozváže jazyk dřív."
Chytl Ismée pod krkem a mrštil sní o zeď.
"Tak pojď, mrcho, zkus mě zabít!"
Nyní už věděla, proč. Jedním trhnutí se osvobodila z pout, zasyčela a vrhla se na něj. Zabořila své zuby do jeho ramene, ale to už ji chytl za vlasy a smekl s ní na stůl. V zubech jí zůstal kus jeho kůže se svaly.
"Zaplatíš mi za všechno, protože jediné, co tě tu čeká, je smrt," ukázal na své ucho, tedy, ten malý srostlý cár kůže, který mu po něm zbyl a zkroutil ji ruce za zády. Byl silnější než posledně, protože se podrobil genetické úpravě. Jediným vedlejším efektem byli právě větší špičáky.
Volnou rukou ji chytil za bradu a donutil jí, aby se na něj podívala. Nemohla mu nijak ublížit, její chapadla jí před deseti lety amputovaly. Ismée tenkrát záviděla plazům, protože jim ocásek dorůstal. Její chapadélka tu schopnost postrádala.
"Už deset let mi piješ krev, pamatuješ si na naše první setkání? Jak statečně tě tvůj druh bránil, skoro jsem uronil slzu. Fakt."
Ismée se zmítala, ale jeho stisk byl příliš pevný. Nenáviděla toho muže, protože to on jí zničil celý život. Připravil jí o rodinu, jen kvůli němu se přidala k odboji. A to jen tak, při občasné čistce v příměstských ghettech. Nikdy předtím neporušila zákon.
Když si lačně prohlížel její výstřih, chopila se šance a kopla ho kolenem mezi nohy. Bort se prohnul v pase a zakvičel jako prase na porážce. Nestačilo to. Rychle se vzpamatoval, podkopl jí nohy a uvěznil ji na zemi pod sebou.
"Tak na podlaze drahoušku? Jak je libo," řekl, strhal z ní poslední pásky a znásilnil ji.
Vlekli jí tmavými chodbami, modřiny na jejím těle začínaly nabírat barvu duhy, nemohla skoro chodit. Bránila se, ale schytala pouze rány obuškem. Pouta se jí bolestně zařezávala do kůže. Čekala na ní cela. Cela, ze které není úniku. Neurotomie.
Pod silnými sedativy, jako ve snách viděla doktora s velkou jehlou. Ucítila náhlý tlak, když jí zaváděli neurální čip do mozku, ale žádnou bolest. Čip, díky němuž bude zavřená ve svém vlastním virtuálním vězení.
Nebála se, kdyby mohla, smála by se. Bouře již začala a brzy zachvátí celý svět. Patřila mezi deset vůdců odboje na světě, kteří, když budou zajati, spustí lavinu odboje. Nastal čas, čas svobody. Celou svou myslí se upínala na vizi světa, ve kterém se kdysi narodila. Světa, kde jediným nepřítelem nebyl člověk.
Popřemýšlím nad pokračováním, abych tu neměla tolik špatných konců, Taren tam určitě sehraje roli;)
