3. část příběhu. Faerlyn čeká návštěva Rady starších, jaký bude verdikt? Jiná planeta, jiné priority a pro ni to moc růžově nevypadá.
Zavřeli mě do malé místnosti, kde byl jen menší stolek a pohovka. Dokonce ani okno tu nebylo. Co se mnou udělají? Přece nemůžu za to, že to byli důležití Kharsani. Tak přemýšlej Faerlyn. Musí existovat nějaké řešení, musím nějak přesvědčit radu. Není čas litovat své činy, už se stalo, tak se z toho nějak vylížu.
Zrovna jsem přemýšlela nad svými argumenty, když jsem uslyšela cvaknutí zámku. Vešli dva muži, samý sval. S těmi bych se nechtěla prát.
"Půjdeš po dobrém nebo po zlém?" uhodil na mě jeden.
"Nebudu dělat problémy."
Co by mi to bylo platné? Toto místo je skoro jako bludiště, než bych se odsud dostala, tak by mě chytili a venku se to hemží Strážci. Dokonalá past.
Měla jsem volné ruce i nohy, žádná pouta, aspoň nějaký náznak svobody.
Dovedli mě do velmi vysoké a prostorné místnosti, oplývající nehynoucí září nesčetných svící, zavěšených od podlahy až po strop na mistrně vyřezávaných svícnech. Dlouho jsem si ten krásný pohled neužila, strčili do mě a já si konečně všimla postav sedících za stolci přede mnou. Všichni měli vlasy i plnovousy protkané stříbrem stáří a z očí jim sálala pradávná moudrost. Ti už za sebou mají určitě přes stopadesát cyklů.
"Vítej cizinko," uvítal mě nejstarší z nich ve fialovo-stříbrném hávu posetém neznámými znaky, jako bych snad byla jen na zdvořilostní návštěvě.
Dveře se za mnou znovu otevřely a vešel Kalee s ostatními mladšími. Postavil se po mé pravici a skoro neznatelně se pousmál.
"Pokorně žádám Starostolec abych mohl hájit její zájmy, protože jen díky mě, je v takovéto situaci," řekl a poklonil se.
Shromážděním to chvíli šumělo, než nejstarší konečně promluvil.
"Tvá žádost se přijímá E'r Kalee n'Gore, nechť v tobě nadále plane duch tvého otce. Nuže začněme. Situace ve městě není vůbec dobrá. Za můj život se ještě nestrhl takový povyk kvůli šesti mrtvolám a ještě k tomu tady v Cirnivii, kde si nikdo není jist svou bezpečností a mrtvoly ve škarpě jsou tu na denním pořádku. Proto si vyslechneme vaše argumenty k situaci a rozhodneme co dál. Ohrožena je celá Organizace a po rozsudku bude vyhlášena okamžitá mobilizace. Přesuneme se na čas do pouští. Tak prosím cizinko, mluvte, co jste tu hledala."
Propaloval mě svýma šedivýma očima ostrýma jako břitva. Ve tváří se mu nepohnul ani jeden sval a jeho šupiny měly popelavou barvu.
"Můj otec umírá na nevyléčitelnou nemoc, vydala jsem se na vlastní pěst na Kharsu II. abych získala Živou vodu. Byla to moje poslední šance. Když jsem šla ulicí, nevím název, přepadla mě skupinka Kharsanů a odhalili mě. Pak se objevil Kalee a zachránil mi život," vyprávěla jsem velmi stručně, ale to hlavní jsem snad řekla.
"Hmm," vyšlo z Kharsana v hávu. "Co nám k tomu povíš E'r Kalee?"
"Chtěli ji zabít, tak jsem ji zachránil, přece sem tomu nemohl přihlížet? Veškerou zodpovědnost beru na sebe. Kdybych nebyl slabý a nezachránil ji, nic by se nestalo. Nelituji však a zasloužím si trest, jen ji nechte jít."
Když to říkal, mírně se chvěl a stařešinové si ho pozorně prohlíželi a vyměňovali si znepokojené pohledy. Nic jsem nechápala. On mě zachránil ze šlamastyky, do které sem se dostala vlastní blbostí a ještě si přeje trest? Vždyť mě ani nezná. Proč si ho tak zvláštně prohlížejí? Jako by byl nějaké zvláštní neznámé zvíře, které musí za každou cenu prozkoumat.
"My to projednáme, každopádně to byla nehorázná lehkovážnost, myslet si, že zde seženete Živou vodu a budete stále ještě dýchat. A nic nemění na tom, že možná byl některý z vašich prapředků Kharsan."
Potom se starci k sobě naklonili a notnou chvíli si vyměňovali myšlenky.
Vypadá to bledě. Zaslechla jsem Kaleeho hlas v mysli.
Co mi udělají?
Organizace potřebuje rychle zmizet, čistka města bude důkladná, zřejmě tě předhodí jako návnadu Strážcům nebo tě zabijí a pohodí někde v uličce, tak dobrý způsob odvedení pozornosti. Ale to se nestane neboj, nesmíš zemřít.
Z jeho slov jsem byla vyděšená a snad ještě zmatenější, do čeho jsem se tu připletla?
"Vyslyšte ortel Starostolce," začal nejstarší z Kharsanů v hávech. "Protože je naše Organizace na velmi tenkém ledě, je potřeba odvést pozornost. Musíme přesídlit, jako mnohokrát předtím. Ty, cizinko jsi vina, kdybys měla trochu rozumu, nebyla by jsi na této planetě a nezpůsobila tento povyk. Kalee by nemusel zabít vysoce postavené Kharsany, jejichž přátelé teď lační po krvi každého aktivisty ve městě. Budeš předhozena Strážcům a abychom minimalizovali tvé utrpení, dostaneš silný jed, který ti do několika torin zastaví srdce."
Stočil zrak na Kaleeho vedle mě, který mírně vrčel, ale nesklonil pohled. "Na tebe Kalee čeká exemplární trest, žádná slabost není povolena, když se jedná o bezpečnost Organizace. Budeš se dívat jak umírá a po svém návratu se přesuneš do Oerqnovských (čti: erknovských) dolů, kde se si zopakuješ disciplínu. Už nejsi mládě, aby ses dal řídit momentálními pocity, chápu to, to mi věř," znovu se na něj pronikavě podíval." Ale přísahal si věrnost. Pokud by padla tato Organizace, všichni Sauriané na této planetě by skončili v otroctví a to nedopustíme."
"To nemůžete udělat!" zařval Kalee až jsem se lekla. "Máme přece chránit každý život, kdo nám dal právo rozhodovat, kdo bude žít a koho necháme zemřít!"
"Zájmy skupiny vždy převyšují potřeby jednotlivce. To by si měl už dávno vědět. Slyšení je u konce. Za dvě toriny začne mobilizace, buďte všichni připraveni."
Stařešinové vstali a mlčky odcházeli postranními vchody. Nemohla jsem tomu uvěřit, oni mě obětují aby mohli zmizet.
Zase mě popadly ty silné paže a donutily mě k pohybu. Dva muži mě vyvlekly z místnosti a strčili zpátky do té ponuré a prázdné místnosti. Myslela jsem, kdoví jak se nezhroutím, za dvě toriny bude po mě, ale já byla tak nějak vnitřně prázdná.
Necítila jsem nic, jen pravidelný tlukot svého srdce, svůj nádech i výdech. Uvnitř jsem byla napjatá jak struna neschopná pohybu a navenek jsem musela vypadat jako by mi to bylo jedno. Takhle to bývá? Když se dozvíte jak zemřete? Prázdnota bez citu, bez křiku a zděšení?
Sedla jsem si na židli a konsternovaně hleděla na stůl před sebou a počítala klikaté rýhy, které tvořily jeho povrch. Byl z Hemnu, velmi tvrdého materiálu, a také nejlevnější suroviny pro výrobu nábytku. Čas se táhl, z nudy jsem přejížděla přes povrch desky svými prsty a mapovala drobné nerovnosti. Možná smrt nebude tak strašná, rozhodně je vidina zástavy srdce lepší než znásilnění a mučení Strážci nebo otroctvím. Třeba to bude i bezbolestné.
Vrazila jsem si facku a trochu se probrala. Pro jistotu jsem to zopakovala. Au, no to už jsem přehnala.
Ne, přece se nenechám zabít jen tak bez boje. Že nic neumím? Kousat a škrábat umí přece každý, ať si z toho taky něco odnesou. Přeskočila jsem ke dveřím a zavětřila. Hlídají mě dva muži, počkat, cítím ještě někoho dalšího. Kaleeho!
Uskočila jsem od dveří, když do nich někdo velmi silně narazil. Fuj to jsem se lekla. Venku probíhal zápas, slyšela jsem duté rány, přidušený řev, pak nastalo ticho.
To jsem jen já, Kalee. Poslal mi myšlenku a tiše otevřel dveře. Viděla jsem jen bezvládnou ruku u jeho nohou, abych si vše domyslela.
Pojď, dělej nemáme moc času. Určitě je někdo zaslechl.
Jen na vteřinku mi blesklo hlavou, že z toho bude mít problémy, ale já chtěla žít. Chytla jsem se ho za ruku a utíkali jsme chodbou.
"Počkej," zaslechla jsem nějaký šepot. Ze dveří kousek od nás vylezla Ileirn. Chvíli si mě měřila pohledem.
"Chci pomoct, Kalee." Úsměv věnovala jen jemu.
"Jsi si jistá?" zašeptal.
Ukázala prstem ke stropu.
Tou chodbou se dostaneme do východních zahrad, zatím se všichni ještě balí, ale brzy je určitě najdou.
Pohodila hlavou směrem k místnosti u jejichž dveří leželi omráčení Kharsani.
Vylezla nahoru jako první a signálem ze svého náramku otevřela otvor o šířce dospělého Kharsana. Šikovně ukrytá chodba. Rychle jsme vyšplhali za ní a ocitli se v tmavém, úzkém, tunelu, který páchl jak kanalizace. Zašklebila jsem se a pokusila se to vydržet.
Ještě kousek. Slyšela jsem Ileirniny myšlenky.
Kalee lezl neslyšně za mnou, kdybych nevěděla, že za mnou určitě jde, tak bych jeho přítomnost ani nezaregistrovala. Pak jsem uviděla světlo, jen drobounké a rozostřené, ale bylo tam. Konečně, ten puch se nedal vydržet.
Jen co jsme dopadli na studenou mokrou trávu, bujně rostoucí v zákoutích zahrady, uslyšela jsem slabý poplach uvnitř komplexu.
Už je našli, musíme rychle pryč. Faerlyn, unesla bys Kaleeho? Chopila se iniciativy Ileirn.
Vyměnili si pohledy a Kalee povzdechl.
Snad, mohu se pokusit. Odpovím.
Na zkoušky není čas, čapni ho a ať jste pryč, o mě nic neví. Sejdeme se až tam. Kalee ti ukáže cestu.
Dobře, ale potřebuji ho nějak přivázat. Kalee? Zavolala jsem na něj v myšlenkách, protože někam zmizel. Jsou tu v zahradách aspoň nějaké popínavé rostliny?
Předběhl mě, jen co jsem mu poslala myšlenku, objevil se zpoza velkého keře s pár tlustými šlahouny.
Snad to bude stačit. Jak se mám k tobě přivázat?
Musíš mě těsně obejmout, a potom nás Ileirn sváže.
V očích se mu zalesklo, ale raději jsem tomu nevěnovala pozornost.
Dobře, ale napřed musíme vylézt na nějaké vyvýšené místo ze země tě nezvednu.
Souhlasně kývl, chytil mě za ruku a táhl na druhý konec zahrady. Unesu ho? Normální dospělého Saurida bych nezvedla, ale Kalee nemá křídla, mohl by být lehčí.
Vylezli jsme na stříšku nějaké tmavé kůlny a když jsem se koukla dolů za zeď, u které kůlna stála, užasla jsem. Byly jsme opravdu vysoko, zřejmě je tento komplex vystavěný na příkrém kopci. Ileirn nás rychle svázala, jemně uklonila hlavou, dotkla se svého srdce a zmizela. Teď už je to jenom na mě.
Roztáhla jsem svá zelená křídla, nechala, ať se do nich opřed vítr a zkusila se pohnout. Uf, je celkem těžký, snad to zvládnu, přinejhorším se dole rozplácneme.
Nadechla jsem se a skočila.
Ještě, že byli zahrady na okraji města, zpočátku jsem hodně klesala než jsem nabrala pořádnou výšku. Nebe bylo tmavé a plné nacucaných mraků, snad to vydrží a nezačne pršet.
Pokusila jsem se o Reiq, což je zrychlená forma létání, kdy mě žádné oko nezachytí. Nešlo to. Každé mávnutí bylo těžší a těžší. Vítr mi v tom zrovna moc nepomáhal.
Vidíš ten pás hor před námi? Doletíš tam?
Křečovitě se mě držel, srdce mu bušilo, zřejmě ještě nikdy neletěl. Jeho bič mu visel za pasem jako bludný kruh a dýka mu co chvíli pleskala o stehna.
Pokusím se Kalee, si strašně těžký.
Byla jsem vyčerpaná, v každém nervu mi bolestivě pulsovalo, snažila jsem se to nevnímat, ale na tohle nemám výcvik, jen nesmím omdlít, nesmím omdlít. Neustále jsem si to opakovala. Na pokraji hor se o mě pokusila lehká mdloba.
Fae, probuď se. Řval na mě v myšlenkách a já se na poslední chvíli dala do kupy.
No aspoň natolik abych mohla přistát. Těsně nad zemí jsem cítila, že omdlím, ještě jsem stačila schovat křídla abych si je dopadem nepolámala. Pak už nebylo nic jen temnota kolem.
Probudila mě voda stékající po mé tváři.
"Co, co se…," zabrblám a otřepu se.
"Jen klid. Už jsme v horách."
Jen se rozhlédnu, všimnu si malé říčky klokotající vedle Kaleeho nohy. Odřené nohy. Podívám se pozorněji a uvidím, že je celý pomlácený, naštěstí se jedná jen o povrchové oděrky.
Chci vstát, ale hlava se motá vyčerpáním, žebra mě pálí. Ujede mi bolestné usyknutí.
"Zřejmě jsou naražená," řekl a vzal mě do náruče. "Ještě je to kus cesty a nesmíme zanechat stopy."
Neprotestovala jsem, byla jsem vyčerpaná jako nikdy v životě.
Sledovala jsem zástupy stromů, vnímala jejich zářící zeleň a modř, která dokáže ihned zklidnit mysl. Běžel rychle, jako bych vůbec nic nevážila, šupiny se mu zbarvily do modro-zelena, což mu poskytlo perfektní krytí. Husté modro-hnědé vlasy se mu lepily na obličej, už na něj také doléhá vyčerpání.
Zástup stromů náhle prořídl, ale já přesto před námi nic neviděla. Kalee zastavil a pomalými kroky šel v před. Proč, to jsem vzápětí pochopila. Byl tu energetický štít, projít se dá je v klidu a se speciálním náramkem, který vyšle poblíž stěny kód. Cítila jsem jako bychom prošli membránou z vody a ohně, napřed chlad a potom nesnesitelná horkost, která naštěstí ihned odezněla. Ocitli jsme se na hodně rozlehlém palouku ohraničeném stromy. Přímo uprostřed stála několikapatrová stavba konstrukčně i barevně splývající s okolím, jako by přímo vyrůstala ze země. Na jejím levém konci byla přistávací plocha pro menší loď. Všude kolem jen planina plná svěží zelené trávy, sem tam nějaký plevel a okrasný strom s červeno-fialovými pableskujícími květy.
"Konečně, kde jste se flákali?" Uslyším hlas Ileirn, ale nějak tlumeně. Chce se mi strašně spát, končetiny mě brní a hlava se mi snad každou chvíli rozskočí. Zahlédla jsem Ileirnin přísný výraz, když si všimla jak vypadáme, a potom jsem zase omdlela.
"Ten parazit Erwiq Oh're sem chce přijet osobně, chápeš to? Nikdy neopouští Kharsu I. a najednou se sem chce vypravit hledat vrahy svého dost drahého přítele. Je v tom něco víc. Určitě byl za tím nějaký obchod," zaslechla jsem Ileirnin hlas. " Celý vzdušný prostor nad Kharsou II. je pozastaven, nikdo nesmí z planety ven ani dovnitř. Takové opatření tu nebylo od Gonské invaze."
Otevřela jsem oči. Ležela jsem v měkké posteli, Kalee seděl o kousek dál a zapáleně diskutoval s Ileirn.
"Faerlyn, konečně si se probrala," vydechl když si mě všiml.
"Jak konečně?"
"Byla jsi v bezvědomí dva dny, už jsem měl strach." Jeho oči byli měkké hřejivé, ale v zápětí zase přísné a ostré.
"Budeš tu s námi muset chvíli vydržet, nikdo se teď nedostane z planety. Zatímco jsi spala přemýšlel jsem.
S tvým souhlasem bychom cvičili souboje s různými zbraněmi i bez. Lelkování je ztráta času. Co říkáš?"
Můj mozek byl ještě ospalý, tak mi chvíli trvalo než jsem odpověděla.
"Ráda se cokoliv naučím. Neumím bojovat se zbraní."
"Myslela jsem," odfrkla Ileirn. "Že všichni Sauridi umí bojovat, postarat se o sebe v terénu, nebo už na vás leze degenerace a lenost?" rýpla si posměšně a dívala se na mě jako na nějaký hmyz pod její botou.
"Já, žila pod kupolí. Ve meglomeraci Siraen. Nepotřebovala jsem se naučit jak přežít jako ostatní obyvatelé Saurie." Sklopila jsem zrak do peřin, byla to jen moje vlastní lenost, lenost pramenící z vysokého postavení, že jsem nikdy nepovažovala za důležité znát bojové techniky, zbraně, bylinky a všechno ostatní, co normální Sauriané znají.
Byla to přednost naší civilizace, každý muž, žena i mladí se o sebe uměli svým způsobem postarat. Samozřejmě až na výjimky. Proto Sauridi nikdy nebyli otroci a svou planetu vždy ubránili. Staré tradice se smísily s technologií. Jenže pod kupolí obřích měst na Saturii, žijí převážně vědci, technici, vysoce postavení obchodníci a politici. Je to centrum vědění. Ale i tam se dá naučit boji, jen chtít.
"Jak se cítíš?" řekl Kalee a bedlivě mě zkoumal. "Mohli bychom s výcvikem začít třeba hned."
