-Iluze devadesátá pátá-
V klubu Snílků je tento týden nová iluze, která mě velmi zaujala. Jedná se o to, že pro kontrétní obrázek, který je vždy doprovázen tématickou hudbou, můžeme stvořit povídku, bášeň, cokoliv. Hned jsem ten obrázek uviděla, tak mi v hlavě bleskl nápad. Doufám, že to neuveřejňuji pozdě, musela jsem to nechat odležet :) Dalo mi práce, aby příběh byl čitelný a zároveň toho moc neprozradil o jiných mých dílech. Je to totiž takový malý vhled do mého světa ještěrů a co se v něm momentálně děje.
Tak přeji příjemné počtení a snad se zalíbí. Jiný (nezaujatý) příběh mě nenapadl.
Sotva popadala dech. Hlasitě sípala, srdce jí bušilo jako splašené. Prodírala se křovím, drobné větvičky ji šlehaly do tváře a odíraly již tak citlivou kůži, která zoufale prahla po vodě. Hučelo jí v uších. Pokoušelo se o ní vyčerpání. Na kraji zorného pole viděla rozmazané skvrny. Tenké stružky krve ji šimraly po těle. Nezastavila se. Nemohla se zastavit. Nesměla se zastavit!
Běžela lesem. Docházely jí síly. Byla tak vyčerpaná, že už ani nemohla létat - křídla měla celoživotním pobytem pod mořem slabší než ostatní. Zbýval jí jen útěk po suché zemi, kterou neznala.
Zaťala pěsti a kousla se do rtu. Ucítila kovovou příchuť vlastní krve. Tentokrát se to už musí povést. Tentokrát musí uniknout. Nemůže se tam vrátit.
Před očima viděla záblesky posledních dvou měsíců svého života, jako by se dívala na filmové plátno, pojednávající úplně o někom jiném. To nemohla být pravda, něco takového se jí přece nemohlo stát. Chtěla všechny vzpomínky vymazat, ale její paměť měla svou vlastní hlavu. Jak se jí vyčerpání šířilo do celého těla, byly vzpomínky stále neodbytnější. Její život byl noční můrou za denního bdění, přízrakem, ze kterého se zoufale snažila uniknout, jinak by přišla o každý kousek své duše.
Viděla sama sebe jak se plížila temnými chodbami města, aby se nepozorovaně dostala ven, do volného moře. Vzpomínala na poslední chvíli s mužem, kterého jí otec vybral. Mužem, se kterým ji pojilo vzájemné tetování, takže každý pozná, že už někomu patří. Vzpomínala na poslední facku, která rozhodla o jejím osudu. Vzpomínala jak se jí svíralo srdce, když opouštěla rodné město a věděla, že už se nikdy nebude moci vrátit. Ale vše bylo lepší než se snažit neustále maskovat nové modřiny, které na její bledé kůži vynikaly víc, než by chtěla.
"Co to máš za skvrny na kůži? To jsou modřiny?" divila se její kamarádka. Hned si všimla, že se s ní něco děje.
"To nic není. Za chvíli budou pryč," snažila se jí odbýt. Ona nechápala, že domluvený svazek se nesmí porušit. Přece se z pár oděrek nesloží.
"To snad nemyslíš vážně. Takhle se k tobě nesmí chovat. Musíš to někomu říct," trvala na svém a hleděla jí upřeně do očí.
Byla příliš hrdá, byla příliš vystrašená, než aby se svěřila svému otci, nebo matce. Nepochopili by to. Byli tak šťastní, že jejich rod bude posílen o suchozemské geny. A její jediná kamarádka měla svázané ruce. Nepatřila do jejího světa. Musela si pomoci sama. Být vyhnána do země suchozemců se jí zdálo lepší, než život v neustálém ponížení.
Kysele se pousmála a kousla se do jazyka. Myslela si, jak bude vše lepší, jak bude cestovat po světě suchozemců a konečně ho pozná jak vždy toužila. Byla tak naivní a zbrklá. Jak mohla být tak hloupá, když věděla co venku čeká? Černé bestie… Tkáči iluzí… Sevřela dýku, kterou sebrala strážcům, co ji hlídali, a nervózně se rozhlížela. Ptáci ztichli, jen listí kolem šumělo v rytmu jarního vánku. Začínalo jaro - období Květu. Věděla, že brzy padne vyčerpáním a dehydratací. Jak dlouho se už nesvlažila? Šupiny na kůži ji tupě pulzovaly bolestí - a každým pohybem jí bolestivě praskly další. Nesměla to vzdát! Co je člověk schopen vydržet, když jde o osud jeho vlastní duše?
Vše by dopadlo dobře. Měla skvělý plán. Vynikající plán. A na chvíli žasla jak krásně vycházel. Z hladiny nad městem odlétalo soukromé letadlo. Čekalo na pasažéry s ona se za malý úplatek dozvěděla místo i čas. Jaké měla štěstí - myslela si.
Skryla se na menší skálou a pomazala se vlhkým páchnoucím bahnem, aby skryla svou pachovou stopu. Nikdo tu nebyl. V nitru se chvěla strachy. Už kolikrát se snažila utéct a takhle daleko se ještě nikdy nedostala. Možná konečně měla šanci. V hrudi se jí třepotal plamínek naděje a zahříval jí prokřehlé konečky prstů. Kdyby nebyla tak vystrašená, připustila by si, jak jí byla zima.
V dálce před sebou spatřila lidské město zanikající s šedavém opatu. A lidé znamenali vodu. Hodně vody. Rozkašlala se a málem se zalkla jak se snažila přestat. Teď se nemohla prozradit!
Před očima se jí odvíjela minulost, nedokázala tomu zabránit. Všechno se na ni valilo jako lavina. Vzpomínala jak jedno rozhodnutí, jedna chvíle, zničila její dosavadní život. A co bylo nejhorší? Ne jen ten její. Spadla do pasti, ze které nebylo úniku. Byla Íllysejskou princeznou, dívkou oceánského národa, sotva na prahu dospělosti - takže pro každého vlivného suchozemce znamenala obrovskou trofej.
Srdce se jí bolestně svíralo. Chytili ji Tkáči iluzí. Podrobili si její vůli, podrobili si její mysl a den za dnem jí kradli jednu vzpomínku za druhou. Kradli její duši. Byla uvězněná ve světě iluzí a už nevěděla co je skutečné a co ne. Tkáči iluzí jí věnovali veškerou pozornost. Zvláště pak jejich Královna.
Nevzdám se! Nikdy! Křičela na sebe v duchu a nutila se do dalších kroků. Už kolik hodin se nedotkla ani kapky vody. Vidění se jí rozostřovalo. Svaly jí pálily jako by v nich místo krve kolovalo rozežhavení železo. Kdyby měla aspoň svůj speciální oblek, který dokázal hodiny udržet správnou vlhkost.
Pod nohama ucítila teplý suchý asfalt a podlomily se jí nohy. Bezvládně se sesunula k zemi a bylo jí úplně jedno, že lidé uvidí její zelenomodré šupiny, které dehydratací skoro ztratily barvu. Už na ničem nezáleželo. Jen na spánku.
Na čele ucítila chladný dotek vody. Hlasitě vydechla a instinktivně se napjala. Chtěla víc té životodárné tekutiny. Síla z ní odcházela každým nádechem, v hrudi ji divně chrčelo. Nikdy nebyla na souši tak dlouho bez vody.
"Jen klid," zašeptal nějaký hlas a ona znovu okusila dotek chladivé tekutiny na své kůži. Někdo ji pohladil po vlasech, které se suchem smrskly v jeden neučesaný cucek plný hnědých a modrých pramenů.
"Ještě," zašeptala, ale vyšlo z ní jen slabé zachrčení. Ani si neuvědomila, že jí ten člověk nemůže rozumět. Neznal jazyk její rasy.
Na rty jí dopadly chladivé kapky a ona hltavě pila dokud se nezačala dusit. Bylo to moc vody najednou. Otevřela oči a spatřila kolem sebe několik mladých tváří. Nad ní se nakláněl mladý muž s úžasem v očích a pomalu namáčel kousek látky v misce s vodou. "Jen klid," opakoval a usmíval se. Jazyková bariéra byla oboustranná, ale uklidňoval ji tón jeho hlasu.
Potom si vzpomněla na svůj zběsilý úprk lesem a ztuhla. Těkavě se rozhlédla kolem sebe, ale viděla jen dvě dívky a dva chlapce jak si ji z rozšířenýma očima prohlížejí. Zavětřila. Byli to lidé. Proč jednou neměla aspoň trochu štěstí?
"Kdepak jsi děvče? Neschováš se mi…," uslyšela v hlavě hlas až jí z toho přejel mráz po zádech. Neunikla. Zase se jí to nepodařilo. Namáhavě - za pomoci toho mladého muže, vstala a podívala se z okna. Byla v nějakém domě, v druhém patře. Suše polkla a srdce se jí rozbušilo ještě víc. Po ulici se procházela žena s dlouhými blond vlasy, krvavé šaty jí splývaly po dlouhých štíhlých nohou až na zem. Byla to ztělesněná noční můra. Paní Iluze, Královna, ji znovu našla. Znovu ji odvede zpět do cely a bude z ní pomalu vysávat životní sílu. Byla jako parazit, který svou oběť vycucne do poslední kapky. A Paní Iluze se živila esencí života, živila se její duší. Neunikne. Byla sama. Byla v pasti. Podívala se na mladíka, co jí podával sklenici vody. Měl jiskřivé oči barvy nebe. Byl také iluzí nebo byl skutečný?
"Nikdy mi neutečeš, má drahá," řekla jí v myšlenkách Paní Iluze a zářivě se na ni usmála. Ani nemusela stoupat po schodech do prostorného činžáku. Stačilo jen princeznu najít a postarat se, aby se dostala zase na začátek.
"Já to nikdy nevzdám. Slyšíš mě Královno? Najdu způsob jak se osvobodit. Najdu způsob jak pomstít všechny, které si mi vzala. Nikdy mě nezlomíte," řekla princezna se vzdorem v hlase a čekala až se jí dosavadní svět rozplyne před očima a ona se zase ocitne ve vlhké cele bez oken. Mělo jí dojít, že ten útěk byl jen další mučivou iluzí. Který člověk by se s obdivem díval na dívku se šupinami na kůži a zeleným ocasem s ploutvičkou na konci? Který člověk by se na ni usmíval, zatím co by se díval oživlou legendu?
Pocit samoty jí pomáhal odhánět jen nekonečný hněv, co ji koloval v žilách jako prudký jed. Dodával jí sílu, dodával jí odhodlání k dalšímu boji. Jednou se ze svého vězení dostane - a až se tak stane, pomstí všechny, které milovala. Všechny, které ztratila.
Další týden uběhl a já mám zase o něco širší seznam k přečtení.
Prohlédala jsem šuplíky a našla celkem čerstvé kresby (určitě jsou letošního data), které jsem ještě nejzevřejnila.
O co jde?
Vilma Kadlečková - Mycelium - Jatarové oči
Rozhodla jsem se účastni se další knižní výzvy, tentokrát na blogu 
Kde se vlastně múza v nás bere? Vážně - ráda bych tomu přišla na kloub, protože poslední dobou ke mně přijde, na nic se mě nezeptá a celou mě pohltí nehledě na to, kolik mám rozděláno jiné práce, jaké mám povinnosti a co jsem slíbila třeba jen za recenze na blogu.
začala kreslit spoustu návrhů na různé doplňky. Zároveň jsem bohatě utrácela za látky z Ameriky, protože ty barvy a vzory jsem prostě musela mít. Nelituji tohoto období. Ušila jsem si pěknou peněženku, kterou nikdo nemá, mám obal na mobil, notebook, neteři jsem vyrobila pár hraček a ještě k tomu navrch několik obalů na polštářky, včetně kulatého.
Pořád jsem necítila, že je to ono. To pravé, kterému se chci pořád věnovat. Všechny mé záliby jsou prostě taková nárazová záležitost, která mě strhne jako vichřice. Jediné, co se mě drží už spoustu let, je psaní. S přestávkami se k němu neustále vracím a teď zjišťuji, že zastiňuje všechny ostatní záliby. Šperky leží ladem, na tužku se práší ( jediné, kdy ji použijí je, když mám vnuknutí a chci nakreslit něco k příběhu).
Poprvé, to je snad sedm let, se mi zdál příběh o Janě (
Autor: Cassandra Clareová
Akční / Dobrodružný / Drama / Fantasy / Mysteriózní / Romantický
Na tenhle film jsem se hodně těšila. Bohužel jsem nestihla předpremiéru, tak jsem aspoň pročítala recenze a rúzné názory na film. Moc mě nepotěšily. Jedni film vychvalovali do nebes, další ho hodnotili jako průměrný a ti poslední tomu říkali odpad, na který se nedá vůbec koukat. Přesto jsem se rozhodla udělat svůj vlastní názor a jakmile bude premiéra, jít na to do kina.
Clary zrzavá a plná pih, ale zřejmě nenašli takovou herečku :D. Možná byla maličko víc hysterická než v knižní předloze, ale nikdo není dokonalý. (a co měli ostatní s jejím obočím?)
Zeyr Beöres z klanu Beöres
Jako každý ještěr, se od rodičů naučil základy přežití a bojovat. Nejraději používá meč a jen tak ze sportu vrhá nožem. Do učení řádu Erëshan se dal proto, aby rodičům dokázal, že na to má, že jeho jedinou schopností není vymetání barů a lovení holek. (a to se nemusí ani moc snažit)
