Legenda

Protože bych velmi ráda rozšiřovala svůj svět, ze kterého většina mých povídek pochází, napadlo mě, co takhle se věnovat na chvíli dějinám. V příbězích, protože jsou většinou ich-formou, se toho moc nedozvíte, možná nějaké zkreslené informace, protože ani aktéři příběhů, nemusí vědět všechno.Nebo mají špatné informace.

Je to menší pokus, o povídku ve stylu deníkového zápisu očitého svědka prvních Černých ještěrů, kteří se na Zemi objevili. Jeliko dosud o nich ostatní nic moc nevědí, je jasné, že to s ním moc růžově nedopadne.

Přeji příjemné čtení a těším se na vaše názory (pokud jste už ode mně nějakou povídku četli, budete možná více v obraze, o co se zde jedná;)

---

Menší prolog - deník byl po 226 letech nalezen

Existuje nespočet legend, pověstí a různých povídaček, o tom, kde a kdy se na našem světě vzali Černé bestie. Nikdo totiž nezná místo ani pravý čas, a tak v průběhu staletí se pověst neustále měnila, rozšiřovala a překrucovala, takže je nemožné určit, která z nich je ta pravá. Jedna pověst se nás snaží přesvědčit, že jsou to zmutované verze ostatních ras, které příliš dlouho žili v blízkosti lidských továren a hutí. Další se dušuje, že byli na náš svět přivezeni samotných drakem temnoty Zevranem, aby připravili tento svět na jeho návrat.

Ve světle nejnovějších událostí, k všeobecnému údivu vyplynulo, že každá verze měla v sobě zrnko pravdy, kterou vždy někdo dozdobil, podle svých obav a tužeb. Nahlédněte se mnou do živoucí legendy, která nyní konečně vyplouvá na povrch.

15 den období Plodů 2035 n.V. (pozn.př. 1785 našeho letopočtu, pravděpodobně červen)

Krčil jsem se v jednom trnitém keři a čekal až bude cesta zase volná. Poslední dobou je vojsko snad všude. Tahle válka už mi pila krev, protože já, vážený herec, který potěšil samotnou císařkou výsost Qullernina, pána Busgurského císařství, se teď musím jak nějaký prašivý pes skrývat. A to jen kvůli barvě svých křídel. Nemohu pochopit tuhle válku ras, která trvá bezmála století. Červenokřídlí zabíjí každého Hnědokřídlého, kterého zmerčí a samozřejmě naopak.

Potíž je v tom, že cesta do sídla Islaqa Requina, kam jsem byl pozván, vede přes území Sierinqu, které je plně pod kontrolou Hnědokřídlých. A já jsem se narodil s křídly barvy vinných hroznů s příměsí zeminy. Prostě míšenec.

Vždy šlo jen o moc, o pozemky a tvrdohlaví králové Gayiasu se prostě nemohli dohodnout. Takže krom neustálých útoků Vassarů, kteří z vás vysáli všechnu krev, jste se museli obávat každého ještěra, kterého jste potkali. Co kdyby to byl zrovna nějaký práskač? Míšence zabíjeli obě strany a jen zhýčkaní Prefekti, Islagové a Ekrhové mi zaručili bezpečí během pobytu. Ale co jsem mohl vědět o úmyslech králů, jsem jen prostý umělec, který se rozhodl zapisovat své cesty, které by snad jednou mohly vyjít jako sborník. Vždyť jsem procestoval téměř celý Gayias i Busqur a viděl to, co každý ještěr jen tak nespatří. Třeba vybájenou rasu Zelených. Voják ve vínové zbroji, stojící kousek od mého keře ztuhl a zavětřil. To by mi tak scházelo, aby mě objevili. Naštěstí, ten druhý ho udeřil do ramene a zaláteřil na přepracovanost.

Přestal jsem psát a oni naštěstí ihned odletěli, podle směru, kterým přišli, vyplenili nějakou vesnici. To mi snad udělali naschvál, takže to vypadá na další noc strávenou na stromě, žvýkání kořínků a zimu. Jak dlouho jsem už nepocítil teplo ženského těla.

16 den období Plodů 2035 n. V.

Spadl jsem ze stromu a málem si zlomil páteř, nebýt mých dobrých reflexů. Většina bardů, herců a různých individuí, považují své instinkty za přežitek. Nač je mít v rozvíjející se společnosti. Musíme se přece odlišit od zvířat pobíhajících v lese a chudiny ve skalách. Já věděl, že se mi budou hodit.

Hned jsem tušil, co mě málem přizabilo. Země se třásla, i když v okolí nebyly žádné sopky a ten hluk, ten strašný dunivý zvuk se do mě zařezával jak odporný rezavý drát. Pak jsem to uviděl. Dosud jsem si myslel, že mě do svých sítí chytila nějaká Vasarqata a rozhodla se z mého mozku udělat kaši, ale to světlo mě vyvedlo z omylu. Vypadalo to jako obří kometa, nebo meteor padající k zemi. Počkat, přímo na mě!

Odletěl jsem dostatečně daleko, když jsem ucítil prudký závan horka, který mě srazil k zemi až jsem se zabořil čumák do rozbahněné země. Zatímco jsem vyplivoval nechutnou zeminu, kus ode mě něco zářilo.

Přemohla mě zvědavost, prostě jsem to musel vidět na vlastní oči. Pomalu jsem si prosekával cestu roštím a co chvíli bolestně usykl, když mě škrábl nějaký trn. Možná jsem byl za ta léta života v honosných sídlech až moc zhýčkaný. V duchu jsem nadával tak, že by se za to styděl i kdejaký opilec, sedící jako hadrová panenka v dřevěné židli s jazykem na vestě. Requin, ta držgrešle. Kdyby pro mě nechal poslat eskortu, už bych byl dávno v teple. Teď se tu namísto toho prodírám křovisky, páchnu jak čtyři a můj šat by se nehodil ani jako předložka. Měl jsem pochybnosti, co když ta zářící věc bude nebezpečná?

U Reshaqova ohně! To, co jsem našel, mi vyrazilo dech. Zem byla několik délek rozrytá do hlubokého koryta a v něm zářila věc hladká jako patrona. Černý lesklý povrch se zdál nepoškozen.

Rozhodl jsem se jít blíže, necítil jsem žádné škodlivé záření, na to jsem byl velmi citlivý.

Ta věc měla oválný tvar ze předu vybíhající do špice a velká jak průměrná skála. Když jsem stál jen dvě délky od ní, otevřela se. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, už jsem myslel, že z toho vyskáčou nějací netvoři a sežerou mě. Nic se nestalo, jen unikla trocha páry.

Chtěl jsem se podívat dovnitř, přímo mě to tam lákalo. Ta věc bude mít určitě hodně velkou cenu.

Opatrně jsem se dotknul česného lesklého povrchu a užasl jak je chladný, vždyť by měl správně úplně hořet. Uvnitř bylo ticho jako v hrobě.

Po dlouhém přemlouvání jsem vstoupil. Třeba vejdu ho historie jako první muž, co se seznámil s Cizinci.

Vnitřek byl vytvořen z kovu a prapodivných hadiček všude okolo. Nalevo ode mě byl panel se spoustou černých oken. A právě na něm, cosi leželo. Tehdy poprvé jsem uslyšel to zavrčení, ze kterého se mi ježely chloupky po těle. Na pultu ležela amputovaná ruka s tmavšími zelenými šupinami a velkými černými drápy, obalená nezvyklou látkou. Musela to být látka, kůži bych poznal. Jenže kde je zbytek? Tělo, hlava, končetiny…V tuto chvíli jsem byl tak vyděšený, že stačilo málo a pelášil bych pryč jako by mi za patama hořelo. Ale to bych nebyl já, budu mít další příběh do svého repertoáru. Něco nového, neokoukaného. Setkání s Cizinci. Tak jsem svou budoucí hru v duchu nazval.

Šel jsem hrdině dál, hrdlo sevřené jako bych spolknul citrón. Jakmile jsem obešel tu největší změť hadic a různých drátů a vedení, které byli spleteny do nekončících uzlů, uviděl jsem krví zbrocené stěny. Tělo však nikde. Ulevilo se mi, myslím, že bych jinak s děsivým jekotem utekl. Nesmím, chci svůj příběh. Navíc jsem právě objevil dveře do nové místnosti, byly na půl vysunuté. Protáhl jsem se, dbal jsem na svou fyzičku. A časté nedobrovolné půsty udělaly zbytek.

Jen, co jsem vešel, uslyšel jsem další zavrčení. To bylo zřejmě varování. Jenže mě zajímaly obrovské nádoby, stojící přímo přede mnou. Vznášely se v nich postavy. Vypadaly v jistém úhlu pohledu jako já. Jen měli po těle šedivé pruhy, jejich ocas měl černé šupiny a velké ostny. Celé to tu vypadalo jako laboratoř. Když jsem se podíval na to individuum znova, otevřelo oči. U Reshaqa a všech jeho potomků! Ono to žije!

Nastal čas vypadnout, ale i když jsem bez problémů vylezl z té divné věci, neustále jsem měl srdce sevřené strachem. Každé zašumění, skřípnutí větvičky mě děsilo. Ty postavy vypadaly jako démoni. Démoni samotného Zevrana, pána temnot.

Utíkal jsem hlava nehlava, slyšel jsem kroky a vrčení. To přece nemohla být pravda. Byla. Přímo přede mnou stanul chlap jako hora, šedivé pruhy působily jako abstraktní vlnobití na holé kůži. Jeho tesáky byli obrovské a od rukou mu odkapával šedý sliz. Zařval až mi ztuhla krev v žilách a vrhl se na mě. Maminko…

Po dvě staletí byl deník Wuqqira Khërrassa Juërre, barda a herce nejvyšší třídy, ztracen v lesích, kde jej upustil a pokropil svou krví. Poslední slova tedy nemusí odpovídat realitě. Snažili jsme se o nejlepší rekonstrukci. Až nyní, v roce 2261 nového Věku (pozn.př.2011 n.l.), byl nalezen. Bohužel příroda a válka, odvedla svou práci velmi dobře a dochovaly se jen tyto dva zápisy, které do našeho světa zanesly nové a nové otázky ve věci existence Černých ještěrů. Mohli to být geneticky upravené ostatní rasy, ale kým? Co ten zelený pařát? Že by jeden z dračích vládců? Cizinci? Máme ještě spoustu práce, než zjistíme celou pravdu. Nyní, známe aspoň přesné datum.

Na Vlásku

Na Vlásku

Už je to nějaký ten pátek, co do našich kin zavítala tato rozpustilá komedie plná barev, šílených zvířat a mořem zlatých vlasů, kterým nikdo neunikl.

Stačilo vidět trailer a hned mě tento animák k sobě připoutal, musela jsem ho vidět. Jenže, s českým dabingem jsem se už několikrát spálila, tak zvítězil originál.

Jednoduchá angličtina a krásné písničky mě vzali za srdce.

Rapunzel je princezna uvězněná ve věži, na tom by nebylo zase nic zvláštního. Jenže ona má velmi velmi dlouhé a hlavně kouzelné blonďaté vlasy, které se díky speciální písni rozzáří a tím navracejí mládí. Proto ji jako malou unesla zlá čarodejnice, která ji využívá pro své potřeby. A stala se její macechou.

Flynn Ryder je zlodejíček, který naprostou náhodou při krádeži královské koruny narazí na Rapunzelinu věž a rozhodne se tam schovat, protože ho pronásleduje šílený policejní kůň Maximus.

Rapunzel, která nesmí ven a dosud jí dělal společnost pouze roztomilý chameleon, nabídne Flynovi obchod. Dovede ji na místo, kde uvidí zářit svíce, které jsou vypouštěny každým rokem na její narozeniny a ona mu dá tu korunu.

Když dívka poprvé opustí věž, netuší jaké dobrodružství na ni čeká. Ale její macecha je jí v patách.

Pokud váháte, jdete do toho, zaručuji, že se budete bavit:-)

Mrkněte na trailer

Naya - Kapitola 31.

Slíbená další kapitola, která přímo navazuje na konec předchozího dílu. S Niroqem se ještě nerozloučíme.

Je kratšího rázu, ale plná informací;)

---

Kapitola 31.

Zatím, co jsem ze sebe smíval ztvrdlé bláto a trsy trávy, pořád ve mně hlodal červíček pochybnosti. Sice jsem většinu života nežil mezi ještěry, ale i těch pár týdnů mi stačilo, abych si udělal obrázek. Nikdy nebylo nic zadarmo.

Podíval jsem se do zrcadla a pořádně si prohlédl obličej. Všechna špína byla pryč, ale potřeboval jsem se oholit. Vždyť bych byl za chvíli pořádně zarostlý jako nějaký zálesák.

Vzal jsem do ruky připravenou žiletku a na chvíli zaváhal. Díval jsem se na ten ostrý kousek kovu a přemýšlel.

V pokoji jsem našel čisté kalhoty světle hnědé barvy a ozdobný pás, který doplňoval kus jelení kůže ve předu i v zadu. Někdy jsem nechápal módní výstřelky této společnosti.

Než jsem odešel z pokoje, naposled jsem se kouknul do zrcadla a pohladil nakrátko zastřižené a přesně upravené strniště. Myslím, že se toho jen tak brzy nezbavím.

"Co si o tom všem myslíš, Niroqu?" zeptal se Aeren, když jsme sestupovali po schodech do jídelny.

"Hledal jsem pomoc v Zarně a oni byli jediní, co se nabídli. Pořád ale čekám, v čem je háček, vždycky nějaký je."

"Vždycky ne."

Podíval jsem se na něj, jak to myslel?

"Potkal jsem pár dobrých ještěrů, poskytli mi nocleh, jídlo a možnost se pořádně vykoupat. Je to sice vzácnost, ale naše společnost ještě není tak prohnilá. I mě matka neustále vtloukala do hlavy, že si máme pomáhat. Jinak by to s námi v budoucnu nemuselo dobře dopadnout. Já se až teď dozvěděl, co se děje ve světě. Únosy, vraždy ze strany lidí, ale i otroctví. Představ si, že někteří, aby si zachránili krk, prodají i své nejbližší Černým bestiím. Obchod jen kvete," rozhodil rukama, aby dodal důraz svým slovům.

"To jsme na tom podobně, svět mě nezajímal a teď jsem díky tomu až po kolena ve sračkách a nevěřím živé duši. Neber si to osobně Aere."

Mlčky jsme se najedli, ale potom mě přemohla zvědavost a musel jsem se zeptat.

"Aere, jak dlouho už ji hledáš?"

"Hledám Kleru už skoro dva měsíce."

Poslední sousto omelety mi zaskočilo. Potřeboval jsem od Aera herdu do zad.

"Dva měsíce?"

Přikývl. "Naděje přece umírá poslední a já bez křídel postupuji pomaleji. Jen doufám, že je ještě naživu," svíral dřevěnou vidlici, ozvalo se zapraskání a na jeho talíř spadla hromádka tříšek. Raději jsem už mlčel. Dva měsíce a já jsem nervní po dvou týdnech.

Jen, co jsme vešli zpátky do místnosti s krbem, užasl jsem. Nově příchozí nebyli žádní zelenáči. Stáli vzpřímeně, s hrdostí sobě vlastní, uprostřed místnosti a něco probírali s Eenyou a Lefherem. Když si nás všimli, uviděl jsem jejich zvláštní oči. Tihle dva už toho měli hodně za sebou, ne-li celé století. Věk se vždy dal poznat podle očí. Sálala z nich moudrost věků a mírný úsměv dodával jejich tvářím na vážnosti.

Stáli jsme tam s Aerem a ani jeden z nás se nemohl pohnout.

"Rádi vás poznáváme, mé jméno je Thoris Aenür," pokynul mi hlavou a jinak se vůbec nehnul. Vyznával staré způsoby.

"Já se jmenuji Jera Erlündis, prosím posaďte se. Náš čas je drahý," také mírně sklonila hlavu a ukázala na volné židle.

Seděli jsme u stolu, nikdo ani nehlesl a na mě začala lézt zvláštní úzkost. Připadal jsem si jak nějaké vzácné zvíře v kleci, které je nutno prostudovat.

"Ty budeš určitě Niroq, řečený Rychlá smrt. Nemám pravdu?" ukázal na mě Thoris. "Pocházíš z prastarého váženého rodu, žijícího na nejsevernějším cípu Attigeru, lidmi zvaná Skandinávie. Velmi dobře ovládají Starý jazyk a to i v dnešních dobách ."

Zaťal jsem zuby, tohle přece nikdo nevěděl, dokonce i já to úspěšně zapomněl. Vážený rod, to určitě. Ale vyštvat mě se jim neprotivilo.

"Tvoje smečka v Attigeru se nedávno celkem rozrostla, už by se jí dalo říkat kmen. Kde máš svou dračí hlavu? Nebylo to tvé znamení?" pokračoval Thoris.

Odkud toho o mě tolik věděl? Podíval jsem se na Eenyu s Lefherem, ale ti se jen záhadně usmívali. Do čeho jsem se to zase namočil? Ale pravda, svůj přívěšek jsem už dávno neměl. Prostě zmizel.

"Nevím kde je," zasyčel jsem.

"Ale, hned se neurážej, je naší povinností si každého, kdo nás spatří, důkladně prostudovat. Takže ti nevadí, že minulý týden padla dvě tvá území? Tvoji zástupci nejsou zrovna dobří bojovníci."

"Neplánoval jsem se vrátit."

"Dobře," potom se otočil na Aerena, který jen těžce polknul. "Aerene, pocházíš z Numiru a narodil si se bez křídel. Tvá matka tě vychovávala sama. Ani ona není čistokrevná. Stále žiješ, jsi silný bojovník a dokonce sis získal i ženu. Přesto tebou celá ves neustále opovrhuje. Tedy do té doby, než po tobě chtějí něco vyrobit. Se dřevem umíš hotová kouzla. Než přijde poslední účastník tohoto setkání, povězte mi oba vaše příběhy. Chceme vědět úplně všechno."

Eenya s Lefherem nedokázali skrýt překvapené pohledy. Takže měl přijít ještě někdo, to jsem zvědav, už teď jsem si připadal jak při výslechu.

"Proč vás zajímají naše příběhy?" ozval se Aeren, bledý v obličeji, ale oči měl neústupné. Odvaha mu zřejmě také nechyběla.

Konečně si vzala slovo Jera, do teď nás jen bedlivě pozorovala.

"Protože vám chceme pomoci a jsme neskutečně zvědaví. Můžete nám věřit, nemusíte. Dnešním světem hodně otřásla válka a její následky. Jen díky ní, o nás lidé vědí. Pokud si nebudeme pomáhat, dopadneme špatně. Je nás málo, abychom mohli vyřešit všechny problémy jako kdysi."

"Já bych ještě dodal, že jste nás vy dva opravdu zaujali, ale o tom až později," promluvil Thoris. Zpod jeho pláště jsem zahlédl kovový záblesk. Na klidu mi to zrovna nepřidalo.

Usoudil jsem, že nemám, co ztratit. Pověděl jsem jim o Naye, Davidovi. Snažil jsem se být stručný. Pak si vzal slovo Aeren a já zjistil, že máme mnohem více společného než se zdálo. On měl ale štěstí na rodiče, kteří ho ve vesnici aspoň trochu chránili.

"Takže, jestli tomu dobře rozumím, ten David, zařídil past, která chytila nesprávnou osobu. Potom jsi ho už neviděl? zeptal se Thoris.

"Viděl, před třemi dny v Zarně. Než jsem se k němu dostal zmizel. Jako, kdyby se prostě vypařil," zaťal jsem pěsti. Mimovolný reflex při vyslovení jeho jména.

"Jak dlouho hledáš Kleru?" otočila se Jera na Aerena.

"Už dva měsíce."

Oba dva se odmlčeli, možná potřebovali něco probrat v soukromí svých myšlenek.

"Bude to potřebovat dobrou strategii," začal Thoris, "násilím bychom se lidských komplexů nikdy nedostali. Niroqu, vzpomněl by sis na nějakou zvláštnost, něco, co by nám pomohlo najít jejich slabé místo?"

Už jsem chtěl zavrtět hlavou, když jsem si vzpomněl.

"Jedna věc by tu byla. Nikomu jsem nemohl přečíst myšlenky ani jednomu ze strážných."

"Myslel jsem si to. Zkoušeli jste někdy ovládnout lovce? Také to nelze. Jsou něčím chránění. Ale my to zjistíme."

O tom jsem nepochyboval, vyšťárali na mě snad i to, co jsem nevěděl.

"Tady Eenye s Lefherem se podařilo zajmout desetičlennou skupinku lovců," promluvila Jera.

"Po jednom jsme je pochytali jako myši," dodal Lefher. "To byla ta naše práce v Zarně. Východní vchod je zase volný."

Pořád jsem byl ostražitý, potřeboval jsem jejich pomoc, ale to neznamenalo, že ji skočím na špek.

Než jsem se stačil zeptat, někdo zaklepal.

"Dále," ozvala se Eenya.

Do místnosti vešla mladá žena s dlouhými havraními vlasy ve stejném tmavém plášti. Hned, jak za sebou zabouchla dveře, objevili se na jejích skráních zelené šupiny v tenkých nitkách, propletených jako pavučina. Nikdy v životě jsem nic takového neviděl, její ocas neměl žádné ostny.

"Lianeo, jsem ráda, že jsi to stihla," promluvila Jera. "Teď jsme tu všichni, zástupci všech ras žijících na povrchu Země."

Najednou všichni si rozepnuli své pláště a odhalili lesklý oblek, který byl snad vytvořený ze samých šupinek, které odráželi jemné světlo všemi směry. Na přímém slunci určitě hodně oslňovaly.

"Lianea s rodu Larialis, je zde jako zástupce Zelených ještěrů, my a Eenya jsme zde jako zástupci Hnědých ještěrů, Lefher jako zástupce Kříženců a ty Niroqu, jako zástupce Černých ještěrů. Protože mezi námi není čistokrevný Červený ještěr, bude zástupcem této rasy Aeren, jehož prarodiče měli v sobě geny Červené rasy."

Tak, teď už jsem nechápal vůbec nic. Zelená rasa? V životě jsem o ní neslyšel. Tady nešlo jen o mě a Aerena.

"Než začneme," promluvila Jera a vytrhla mě ze zamyšlení. Její oči plály studeným ohěm. "Chceme po vás jen jedinou věc. Vaši mlčenlivost. To bude vaše cena. Nikomu nesmíte říct naše jména ani to, že vůbec existujeme. Patříme k řádu Tajemných, kteří řídí chod tohoto světa, celá ještěří společnost je na nás závislá. Vybrali jsme si vás, protože jste neobyčejní, odvážní a vytrvalí. Byli bychom rádi, kdybyste rozšířili naše řady a pomohli navrátit naší společnosti řád, ovšem to bude potom záležet jen na vás."

Naya - Kapitola 30.

Koukla jsem, kdy jsem napsala poslední kapitolu a je to přesně měsíc a skoro 25 dní, tu nic nepřibylo. Ten čas tak uletěl až se mi tomu nechce věřit. Už se to nestane, slibuju.

Nicméně mám tu pro vás pokračování a jelikož jsem stihla opravit dvě kapitoly, zítra čekejte číslo 31.

Niroq letí s na smluvené setkání a doufá, že to k něčemu bude, ale koho mu osud nahrál do cesty, to by vážně nečekal. Čtenáři příběhu Křídla osudu, konečně jste se dočkali pokračování;)

---

Kapitola 30.

Vyrazil jsem až k poledni. Díky kocovině jsem nemohl vzlétnout. Raději jsem počkal pár hodin než bych riskoval zlámané kosti v těle.

Měl jsem spoustu času na přemýšlení, když jsem plachtil pod temnou oblohou plnou nacucaných mraků. Kdyby tohle nevyšlo, napadla mě ještě ta Nayina kamarádka, za kterou jsme původně letěli. Jenže Limer byl odsud setsakramentsky daleko. Musel bych přes Sierinq, Attoner až k moři. V hloubi duše jsem doufal, že ti dva cizinci nemluvili jen tak do větru. Za těch pár týdnů cestování se mi zrovna nelíbilo, co jsem viděl. Chamtivost, podrazy, fanatismus. Společnost se rozpadala a já byl rád, že jsem žil v lesích a zajímal se jen o své okolí. Tolik prohnilosti prý zavinila válka. Hlavně, že to měli na co svést.

Zaslechl jsem nějaký křik. Zlostný řev, kletby. Jenže kolem mě bylo prázdno. Zpomalil jsem a naslouchal svým smyslům.

"Nesnáším bahno. Do prdele, já se odtud snad nedostanu!"

Sletěl jsem níž, ale nic jsem neviděl, jen jadrné kletby nabíraly na intenzitě. Šplouchavé a klouzavé zvuky probudili mou zvědavost.

Přistál jsem v koruně letitého kaštanu a rozhlédl se. Nikde nikdo.

Zvedl se vítr a já zavětřil ještěra, jenže kde mohl být?

"Je tu někdo?" zavolal, zřejmě mě ucítil, jenže kolem bylo prázdno.

Zase ty čvachtavé zvuky.

Skočil jsem na zem a pořádně se rozhlédl.

"Já tě slyším. Tak pomůžeš mi? Jsem tu po kolena v bahně."

Otočil jsem se po hlase a málem mi zaskočilo. U trnitého křoviska byla úzká díra a právě z ní vycházely ty klouzavé zvuky. Přišel jsem trochu blíž k okraji a podíval se dovnitř. Díra byla hluboká tak, že by se do ní vešli tři ještěři nad sebou a ještě by nedosáhli na okraj. Na jejím dně stál muž, celý od bahna a zkoušel se vyškrábat ven. Jenže bláto bylo kluzké a neustále stékalo po stěnách.

"Konečně, už hodiny se snažím dostat ven. Jenže po deštích je půda tak zvlhlá, že se neudržím. Pomůžeš mi?"

Chvíli jsem ho pozoroval. Měl bych mu pomoci? Slušně vychovaný ještěr by určitě nezaváhal.

"Jak si se tam dostal? Tohle vypadá na pěknou past."

Mlčel. Nedivil jsem se mu. Spadnout do tak okaté pasti může jen naprostý blbec.

"Máš lano?"

"Neřekl jsem, že ti pomůžu," ještě jsem se nerozhodl.

"To bys mě tu nechal takhle zhebnout? To snad nemyslíš vážně! A prý si máme v těchto časech pomáhat. Jen planý kecy," křičel a přidal ještě pár peprných poznámek. Ten měl ale prořízlou pusu.

"Dobře, pokusím se. Lano nemám, ale snad tě vytáhnu chapadly."

"Mám dojem, že nebudou dost dlouhá."

"Když je spojíme, tak budou. Až řeknu, vystřel je a omotej je kolem mých."

Nebyl jsem si jistý, jestli to bude fungovat. Moje chapadélka sice unesla pořádnou váhu, ale to nemuselo stačit.

"Teď."

Rozevřel jsem čelist a spustil pár oranžových chapadel dolů. Přesně v tu chvíli se kolem nich omotala ta jeho. Zabral jsem a snažil se ho vytáhnout, ale bahno pod jeho nohama neustále klouzalo.

Snaž se pořádně. Jinak tě nevytáhnu. Co nejvíce zaboř ruce do stěny a pokus se šplhat!

Tobě se to snadno řekne!

Trvalo to aspoň půl hodiny, moje sanice tepala bolestí, když se konečně ten muž dotkl okraje. Na první pohled jsem si všiml, že není žádná sušinka.

Stáhl jsem svá chapadélka zpátky a mnul si rozbolavělou čelist.

"Díky," zachraptěl muž a snažil se dát svou spodní čelist zase správné místo. Vykloubená sanice nebyla nic příjemného.

"Na chvíli jsem si opravdu myslel, že mě tam necháš. Já jsem Aeren a ty?" napřahoval ke mně ruku, ze které odkapávalo bláto. Nešla poznat ani barva jeho oblečení. Usmíval se a jeho bílé zuby v zabahněném obličeji nepříjemně kontrastovaly.

"Já jsem Niroq," přijal jsem jeho ruku a po způsobu, co mě naučila Naya, jsem druhou položil na jeho rameno. "Mám dost naspěch Aerene, takže sbohem a dávej příště lepší pozor."

Otočil jsem se, roztáhl jsem křídla a chtěl odletět.

"Kam máš namířeno Niroqu? Počkat, ty máš pruhy, jsi kříženec?" zeptal se. Já mám asi štěstí na všetečné lidi.

"Na západ, do Hornu."

Nestačil mi odpovědět, vzduchem se rozšířila vůně zatuchlého bahna, ale jiná než ta, co byla cítit z Aerena. Lovci.

"Cítím lovce, měli bychom rychle zmizet," zakřičel jsem a rozeběhl se k nejbližší průrvě mezi stromy. Jenže jsem utíkal sám. Ten blbec Aer tam pořád jen stál.

"Co tam tak stojíš, jestli tě chytí, je po tobě a já tě nevytáhl z té díry jen proto, aby ses hnedka nechal zabít!"

"Já, nemůžu jít s tebou," odkašlal si, "nemám křídla."

Už jsem vzdáleně slyšel šeptající hlasy, tu díru určitě připravili oni. Lovci. Nejraději bych je do jednoho rozsápal.

"Narodil jsem se bez nich," dodal, když viděl můj nechápavý pohled. Tohle jsem nečekal. Ještěr a bez křídel. Musel být opravdu mazaný, když ještě žil. Proti své vůli jsem ho začal obdivovat.

"Vezmu tě na kus cesty. Ale dělej, už jsou blízko."

Přiběhl ke mně, vzlétnul jsem a chytil ho za ruce. Pro něj sice nepohodlný způsob, ale museli jsme rychle pryč.

Letěl jsem směrem k Hornu a kousek před městem jsem přistál na mýtince mezi stromy. Po lidech ani památky. Aspoň, že tak. Neměl jsem chuť na další honičku.

"Ještě jednou díky," mnul si namožené svaly na rukou. "Koukám, jsme blízko Hornu, znám to město. Zvu tě na korbel piva. Zachránil jsi mi přece život, dvakrát."

"Pivo bych si dal, jenže se tu mám s někým sejít."

"Nenechej se prosit, než přijde, stihneme aspoň jeden."

Zarazil jsem se. "Než přijde?"

"No, s kým bys tam mohl být schůzku než s nějakou ženou?"

Když viděl jak jsem zaťal zuby zmlkl a začal ze sebe oprašovat zasychající bláto.

"Nic mi do toho není, promiň, ale přece se ti musím nějak odvděčit, ne? Tak to přece chodí. Ty pomůžeš mě, já tobě."

Nechal jsem se přemluvit. Do západu slunce času dost.

Vešli jsme do malé hospůdky U červeného draka, která vypadala celkem slušně. Dřevěné obložení, čistá podlaha a dlouhý barový pult.

"Dvakrát zlaťáka," poručil Aer barmanovi, když si prostudoval nabídku, visící na stěně za barem.

"Tak Niroqu, na co si připijeme?"

Odfrkl jsem si a zhluboka se napil. Neměl jsem zrovna náladu si šťastně připíjet. Pokud dnešní sraz s těmi zvláštními ještěry nevyjde, budu se muset pokusit dostat do Limeru. Nechtělo se mi tam. Cesta by zabrala několik týdnů. Pak mi zbývala jen poslední možnost, nechat se chytit.

"Koukám nemáš nejlepší náladu. Chápu tě, poslední dobou se mi podělá všechno, co udělám," stiskl hliněný korbel tak silně, až jsem si myslel, že z něho zbudou jen střepy. Korbel vydržel.

"Uhodl jsi, nemám náladu se bavit."

"Proč? Pokud se můžu zeptat."

Důkladně jsem si loknul piva.

"Tak já začnu. Ani nevíš, jak dlouho jsem s nikým nemluvil. Užírá mě to zevnitř, ale pořád si říkám, naděje umírá poslední. Už týdny stopuji lidské lovce směrem na západ."

Zpozorněl jsem až do této doby mě nezajímalo, co mi chtěl říct.

"Proč je sleduješ?"

Snad poprvé se mu zlověstně zalesklo v očích, zaťal pěsti a jeho dobrá nálada vzala za své. Což mi vůbec nevadilo.

"Chytili ženu, kterou jsem miloval. Odvlekli ji a já jsem jim bez křídel nestačil. Stopa už dávno vychladla, ale já pořád mířím na západ."

V tu chvíli se pro mě zastavil svět. Vedle mě seděl muž, kterému se stalo úplně to stejné. Ze Zarny jsem věděl o záhadných zmizeních, ale nedoufal jsem, že někoho takového potkám. Někoho, kdo se možná úplně stejně jako já utápěl v bezmoci a živil v sobě naději, že znovu uvidí své milované. Živé a zdravé.

"Mlčíš. Připadám ti snad jako slaboch? Pomatenec, který se žene za iluzí, že ji někdy najde? Miloval jsem ji, udělal bych pro ni cokoliv. Vůbec jí nevadilo, že nemám křídla."

Začal se mu plést jazyk, zřejmě nebyl moc odolný proti alkoholu.

"Ne, nic takového si nemyslím," protřel jsem si spánky. Zdejší pivo bylo opravdu silné. "Vím přesně o čem mluvíš."

Možná to bylo silným pivem, možná mou potřebou si o tom s někým promluvit. S někým, kdo by mi rozuměl.

Po třetím pivu už Aeren chrápal čelem opřený o barový pult a já se sotva držel na židli. V životě jsem tolik nechlastal.

"Koukej na něj, zase je na plech. Měli bychom se na něj vykašlat," uslyšel jsem za svými zády, ale nemohl jsem se otočit. Hlava mi klesala a přemáhal mě spánek.

"Já ho náhodou chápu," ozval se druhý hlas.

Probudil jsem se, hlava mě třeštila, že jsem musel chvíli mrkat, abych zaostřil na dvě postavy, stojící kousek ode mě. Poznal jsem je. Lefher a Eenya ve svých tmavých pláštích.

"Konečně jsi přišel k sobě. To ses musel zase zpít do němoty? Nemohl jsi chvíli počkat?" sjela mě Eenya.

"Kde to jsem?" byl jsem v nějakém dřevem obloženém pokoji, kde byla jen postel, skříň a lampa.

"Pořád v Hornu, usnul jsi v hospodě," odpověděl Lefher. Oba stáli jako dvě sochy s neproniknutelnými výrazy ve tvářích a pozorovali mě.

"Kde je…," nenechali mě domluvit.

"Tvůj společník je vedle. Chvíli jsme vás pozorovali. Neměl jsi přijít sám?" řekl Lefher.

Eenya si sáhla pod plášť a vytáhla odporně zelenou ampulku.

"Vypij to," hodila mi ji. Podobně zelený odstín mýval jen odvar na kocovinu.

"Musíme si promluvit, proto tu přece všichni jsme. Pojď za námi," pokynula mi Eenya. Vešel jsem na chodbu a uslyšel slabé zachrápání. To byl určitě Aeren. Eenya na nic nečekala, došla k němu do pokoje a zatřásla s ním.

"Co, co se děje?" vykřikl a prudce se posadil. Hned na to se bolestně zašklebil a chytil se za hlavu. "Kdo sakra jste?"

Pak zahlédl mě a už se na nic neptal. Přijal zelenou ampulku a poslušně ji do sebe obrátil. Ale ten udivený výraz mu zůstal.

Zavedli nás do menší místnosti, které vévodil obří krb a masivní roubený stůl s pěti přichystanými židlemi.

Eenya vstoupila jako první a donesla ke stolu šestou židli. Teď už jsem nechápal vůbec nic.

"Posaďte se," vyzvala nás. Aeren se na ně nedůvěřivě díval a já také nebyl zrovna klidný. Na rozdíl od Zarny teď oba působili nebezpečně. Měřili si nás pohledy a bylo jasně vidět, že vedou rušnou myšlenkovou komunikaci.

"Tak," začala Eenya, "tady si budeme moci v klidu promluvit. Ty Niroqu, jsi v Zarně říkal, že znáš přesnou polohu sídla, kam lovci odnášejí své oběti. Když nám ukážeš, kde se nachází, jsme ochotni ti pomoci. Ne, prosím, teď mlč a vyslechni si, co ti chceme říct. U dlouhou dobu v Evropě, eh… Gayiasu dochází k nevysvětlitelným zmizením a únosům. Nejsme schopni jim zabránit, je nás příliš málo. Ale je v naší moci vysvobodit všechny zajaté z toho komplexu. Neber to osobně, kromě tvé ženy tam budou i jiní zajatci. Jde nám o to, zachránit je všechny," dokončila.

Aeren mlčel a neustále těkal pohledem mezi mnou a jimi. Nedivil jsem se mu. Dostal se sem jak slepý k houslím.

Lefher vytáhl mapu a rozložil ji na stole.

"Vyznáš se v mapách?" zeptal se. Zavrčel jsem, teď mě opravdu urazil.

Napřed jsem vyhledal to horské městečko, kde jsem si tenkrát obstaral mapu, a potom jsem ukázal na oblast, kde by to mohlo být.

"Nemohl bys konkrétněji? Tohle je moc velké rozpětí."

"Nemohl, když jsem tam byl, neměl jsem u sebe mapu. Ale pokud tam doletím, najdu to."

"Dobře," řekla Eenya, unaveně vydechla a vstala. "Půjdu si zavolat, potom vám vše vysvětlíme."

Všechno začínalo být čím dál zamotanější. Sledoval jsem Lefhera. Nebyl obyčejný ještěr, vsadil bych pytel zlata, že v něm bylo kousek bestie.

"Nosíš pořád své pruhy?" předběhl mě s otázkou. Koutkem oka jsem si všiml, jak nás Aeren stále zamyšleně pozoroval.

"Pořád, už od narození."

Pousmál se, ale neuhnul pohledem.

"A to ti nevadí, že se tě ostatní ještěři děsí? Samozřejmě, jen na první pohled."

"Zvykl jsem si, proč bych dělal ze sebe někoho, kdo nejsem," pozvedl jsem obočí.

Jeho usměv se ještě více rozšířil, ale nebylo v něm nic příjemného. V tom přišla zpátky Eenya a položila ruku na Lefherovo rameno. Odtrhl ode mne zkoumavý pohled a uvolnil se.

"Myslím, že je na čase se více seznámit, když budeme spolupracovat. Za chvíli přijedou naši spojenci, Thoris s Jerou a konečně se dají věci do pohybu."

"Já jsem to tušil," skočil jsem jí do řeči. Celou dobu jsem z ní cítil stopu člověka. "Jsi cítit člověkem, ale úplně jinak než tady Aeren."

"Máš velmi dobré smysly, to se bude hodit. Mé celé jméno je Jana Ëenyelis, ale říkají mi Eenya, ale už víc jak rok nejsem člověkem."

"A já se jmenuji Ondřej Lefheïr, říkají mi Lefher, smíme znát celá vaše jména?"

Vstal jsem, moje jméno nebylo žádným tajemstvím, ale vypadali chytře. Určitě uměli Starý jazyk.

"Jsem Niroq Gharaza," Janě trochu zacukaly koutky, jinak nedali najevo, že by rozuměli mému přízvisku. Ne každý se jmenoval Rychlá smrt.

Vedle mě sedící Aeren vstal, když se na něj oba podívali.

"Já se jmenuji Aeren, z Numiru."

"Jen Aeren?" zeptala se.

Přikývl.

"Dobře, teď běžte ze sebe smít to zaschlé bahno. Ve vašich pokojích jsou připravené koupelny a samozřejmě i čisté oblečení. Potom se jděte dolů najíst, za tři hodiny se vraťte. Musíme vymyslet strategii," řekl Ondřej a spolu s Janou opustili pokoj.

Když jsme s Aerem procházeli chodbou k našim pokojům, nasávali vůni pečených kuřat a smažených vajec, která prostoupila celou budovu, nemohl jsem ze sebe setřást pocit, že tohle všechno nebude jen tak. Za vším vždy byl nějaký háček.

Projekt 365+ Den devadesátý čtvrtý 12.6. 2011

Zde slíbené fotky naší zvířeny a mě samotné, sice bych potřebovala kadeřnici, ale kdo ví, kdy se tam zas dostanu. Navík už běhá s ostatmími v kleci a vypadá to, že se jeho zranění dobře hojí, dírka je jeden strup. Ostatní si nedovolí mu do toho kousnout.

Také jsem se zůčastnila narozeninové soutěže na fantasy-planet.cz a vyhrála jsem knihu Slepozrakost, nějaké nové drsné scifi z budoucnosti + první kontakt s mimozemštany. Už se na to celá třesu.

---

Jak je pořád krásně a svítí sluníčko (až na výjimky), nafotila jsem naši fenku vyplácnutou na balkoně u rodičů - to se jí potom bude opalovat až bude s rodiči bydlet místo mě - máme tu dvakrát větší balkon:-)

Naval, alias Navík

Zagato alias Zagouš (teď jsem objevila domrtě okousaný kabel od televize, ta normálně jde, až se divím

Naše fenka Aimi, miluje slunce a ráda se opaluje, nejlépe na chodníku:-D

S mamkou

Od štěněte jí říkáme blizna:-)

To jsem já, fotku berte s rezervou, nejsem fotogenická :-D

Prozatím všechno, mějte se

Dragita

Projekt 365+ Den sedmdesátý devátý 28.5.2011 - Den devadesátý třetí 11.6. 2011

To to ale uteklo, skoro tři týdny. Po pětiměsíční pauze jsem se totiž znovu vrhla do šití, hlavně šperků. Měla jsem od rodiny a přítel pár restů a konečně jsem je mohla splnit a udělat radost šperkem a ještě k tomu navíc vyrobit něco i do obchůdku. Ještě mě čeká vyrobit něco do 3 soutěží na fleru. Je to tam převážně o dobrých fotkách a reklamě. Kolik hodin jsem strávila focení doma i přírodě a většinou je použitelných jen 10% a do nominaci na hlavní stranu ještě méně.

Ale já to zdolám a budu se pokoušet dál o umělecké fotky šperků, které zaujmou a dostanou se na přední stranu. Jen o zrcadlovce a stativu si mohu nechat zdát.

Hledám si práci, obeslala jsem 7 žádostí a už týden na netu nejsou žádné nové. Štve mě to ze dvou důvodů. Od 30.6. nebudu student, ale zároveň nesmím na pracák a sama bych pojištění neměla z čeho zaplatit. A ten druhý je soukromý - mám tolik nápadů na šperky, ale chybí peníze na nový materiál, odstíny, tvary a minerály, které k tomu potřebuji. A to není levná záležitost, když chci kvalitu.

---

Aktivně hledám bydlení, nechat to na příteli, tak skončíme na dlažbě. Zítra jdu omrknout dva byty, jeden kousek od nás a jeden je kousek od bydliště rodičů, ale i tak budeme platit od 5000kč více než teď. Bože já chci pracovat:-)

Hledáním bytu a balením našich věcí jsem strávila celý tento víkend, snad to přinese ovoce.

Tak a teď slíbené fotky, hlavně šperků, nic jiného jsem ani nedělala:-)

Pro mamku

Na Fler

Uf, to je co? :-) Ještě mám spoustu fotek naší zvířeny, budou v dalším článku;)

Dragita

Beznaděj

Tahle povídka mi ležela v šuplíku přes měsíc, než jsem se ji odvážila zveřejnit. A světe div se, dostala jsem Tip dne na piste-povidkach.cz. Překvapilo mě to a velmi potěšilo, nevím, co říct. Byl to můj pokus o povídku o obráceném domácím násilí, na podnět knihy od Kinga O psaní. Takže fantasy zde nehledejte;)

Přeji pěkné čtení:-)

---

"Katko, vezmeš si mě?"

Ve chvíli, kdy jsem vyslovil tato tři slova jsem netušil, že vedou rovnou do pekla.

Miloval jsem Kateřinu už od střední a po dvou letech chození jsem si ji vzal. Dokázala mě rozesmát, když jsem potřeboval, ale také uměla mluvit s velkým M. Pokaždé dostala, co chtěla. Stačilo mrknout očkem a každý jí snesl modré z nebe. Nebyl jsem žádná výjimka. Imponovala mi a mě v životě nenapadlo, že se to může tak strašně zvrtnout.

Začalo to, když jsme přišli o naše první dítě. Potratila v devátém týdnu těhotenství a nesla to velmi těžce. Nezačala pít, kouřit nebo uvažovat o sebevraždě, jak se občas stává. Svůj vztek, bezmoc a zoufalství si vybíjela na mě. Ječela na mě při každé příležitosti, shazovala mě a urážela. Chápal jsem ji a doufal, že se vše vrátí do normálu. Přišla přece o naše dítě.

Nevrátilo.

Otce jsem nepoznal, měl jsem jen matku, která mě vždy učila úctě k ženám.

"Ženský bijou jen slaboši," neustále mi to vštěpovala do hlavy. Byla to přísná žena.

Nikdy bych Katku neuhodil, ale párkrát jsem o tom uvažoval. Zvláště, když mi nadávala do zasranýho hovada, který si neumí najít dobrou práci, budižkničemu, co by připálil i čaj. V takových chvílích jsem radši napočítal do deseti a odešel z místnosti.

Měl jsem svou práci rád. Pracoval jsem jako profesionální řidič autobusu. Trasy se mi co pár měsíců měnily, takže jsem se rozhodně nenudil. Jen mi vadili ty vlny veder, které posledních pár let zaplavují Evropu a i když máte na sobě kraťase, košili s krátkým rukávem a otevřené okénko, vždycky se potíte jako prase. O pohyb jsem taky neměl nouzi. Vemte si, že každá trasa trvá minimálně hodinu. Takže, jsem občas musel na konečné pořádně sprintovat, abych to vůbec stihl na záchod. Nebyla tu možnost postupu, ale není náhodou hlavní, když se do práce těšíte?

Zato Katka byla manažerka v jedný firmě přes bižuterii. Nikdy jsem si nezapamatoval její jméno. Když to bylo francouzky, tak se mi nedivte. Nezapomněla mi neustále připomínat, že jen díky ní, máme vlastní rodinný dům a dvě auta. Přesto jsem ji pořád miloval, měla to přece poslední dobou těžký a já nikoho jiného neměl.

Zlom nastal po roce, kdy konečně znovu otěhotněla. Co jsem si vyslechnul narážek, že jsem k ničemu, natvrdlej, ubohej a neplodnej bastard.

Celé těhotenství se chovala skoro jako dřív. Některé zvyky ale nezmizely. Chtěla neustále zkoušet nové věci. Nadšeně jsem souhlasil, aniž bych tušil do čeho jdu. Poslední měsíce jsem byl v sexu často na suchu. Vytáhla na mě hromady šátků a přivázala mě k posteli. Rajtovala na mě dokud nelehla vyčerpáním. Nebrala na mě ohledy, víte, že chlapa to může taky bolet?

Narodila se nám dcera, nic krásnějšího jsem v životě neviděl. Katka nechtěla být z práce moc dlouho - mají prý nějakou důležitou kampaň, která by jí mohla vynést povýšení. Neviděl jsem v tom problém,v dnešní době může jít na mateřskou i chlap.

Jenže Katka si moc zvykla, že je doma uklizeno. Pomalu se vše vracelo do zajetých kolejí. Domů se vracela pozdě v noci, seřvala mě, obrátila pár sklenek whisky a usnula. Ale nikdy se úplně neopila. Měla výdrž. Malá ji zajímala čím dál méně. Dostala jméno po Katce, přála si to.

Celé dny byla Káťa mou jedinou radostí, vždyť bych vypadal jako slaboch, kdybych někomu řekl, že mě manželka neustále ponižuje. A taky jsem se za to styděl.

Nedokázal jsem odejít, pořád jsem ji miloval. Vždyť to pořád byla moje usměvavá Káťa, jen trochu ráznější. Často mě přepadaly myšlenky, že jsem si to vlastně zasloužil.

"Proč ji držíš takhle? Chceš jí něco udělat? Aby potom byla takový lempl jako ty?" rozčilovala se často po návratu z práce. Hrál jsem si zrovna s Kačenkou na letadýlko. Pokaždé si našla něco, co se jí nelíbilo. Špatně umyté nádobí, nebo moje břicho, které poslední dobou narůstalo. Ale bez toho jediného dne mezi kámoši v hospodě, bych to nepřežil. Moc dobře to věděla. Chodil jsem tam kvůli ní jen sporadicky a jen jednou jsem si dovolil se pořádně ztřískat. Kdo by nechtěl chvilkový únik od reality?

Probudil jsem se omotaný lepící páskou, ruce, nohy, hrudník ani varlata neušetřila. Ne že bych byl samý chlup, ale i těch pár na hrudníku bolelo jak čert. Nemohl jsem si to strhnout sám. Vrhla se na mě s šíleným leskem v očích a několik minut mě mučila, když každý kousek střídavě pomalu a rychle odtrhávala.

"To aby sis pamatoval. Ještě jednou přijdeš domů nalitej a nepřej si mě!!"

Od té doby jsem ji radši poslouchal. Nechtěl jsem odejít, co Kačenka? Přece ji tu sní nenechám. A kam bych šel?

Chovala se k ní pomalu stejně jako ke mně. Její přehnané nároky nemohla splnit. Kárala ji za úplně maličkosti a když byly Kačence tři roky, přerazila o ni několik vařeček. Kdybych tenkrát nebyl v práci, nedovolil bych jí to. Aspoň jsem si to myslel.

Něco se ve mně zlomilo. Přece ji nenechám mrzačit naši dceru?

Jenže to jsem se spletl. Nikdy bych nevěřil, že má v těch tenkých rukách takovou sílu. Vždyť jsem taky nebyl žádná sušinka. Ale skončil jsem v nemocnici s otřesem mozku a odřeninami po celém těle. Prý jsem spadl ze schodů. Nikdo se na nic neptal, jsem přece jen chlap, co zakopl o vlastní nohu.

Vrátil jsem se po pár dnech domů a nestačil se divit. Katka se chovala jak mílius a dokonce uvařila večeři. Měl jsem vědět, že to nebude jen tak. Dva týdny byl u nás klid. Pak začala se sebepoškozováním. Řezala se a po jejím těle se objevovaly stálé nové modřiny.

"Katko, co to proboha děláš?"

"Do toho ti nic není, ty línej červe. Ještě jednou se zeptáš a budu ti muset připomenout, jak se máš chovat," byli jsme v posteli, špatná doba na otázky. Chytla moje varlata a zmáčkla. Bolest, která mi projela celým tělem, mi vehnala slzy do očí. Bože…, chlap co brečí, jsem k ničemu. Druhý den jsem nemohl skoro chodit.

"Kde jsi ty hajzle jeden?" zařvala na mě, o pár dní později. Zrovna přišla z práce. Samozřejmě až večer, Kačenka dávno spala.

"Neřvi tolik, vzbudíš ji."

Snažil jsem se šeptat, ale uviděl jsem záblesk v jejích očích. Čekal jsem, kdy zase vytáhne nůž na zeleninu. Byl malý, ale ostrý. Místo toho se zlověstně usmála a vrazila si pěstí do nosu. Ihned se jí spustila červená a ona se ji nesnažila zastavit.

"Co to děláš? Nech mě, prosím!" řvala jako pominutá. Trhala rukávy své drahé košile.

"Šílíš, nech toho proboha!" přiběhl jsem k ní a snažil se ji uklidnit. Jenže to jsem neměl dělat. Křičela, ze všech sil mě bušila do hrudi, když někdo vyrazil dveře.

"Tady policie! Nechte ji být a klekněte si na zem, hned! Ruce za hlavu a žádný blbosti!"

Nečekali na mou odpověď, donutili mě kleknout a spoutali mi ruce za záda.

"Ale, ale já jsem jí nic neudělal. Chtěl jsem, aby si přestala ubližovat!" bránil jsem se. Marně. Jeden policista se jen ušklíbl a vrazil mi pěstí. To přece nemohli! Ale v tu chvíli to bylo jedno.

"Podívej se, ty zkurvysyne. Podívej se na ni!"

Měla roztrženou košili, bílá podprsenka jemně zářila ve světle halogenových lamp. Po celém hrudníku a břiše měla modřiny a drobné popáleniny. Některé byly dost staré. Brečela a tiskla se k jednomu policistovi, nohy se jí třásly. Ale já jsem tu přece oběť?

"Tak pojď ty hajzle, v chládku ti otrne. S tvou hezkou tvářičkou si tam ještě užiješ!"

Sedím na pelesti prožrané od myší a čekám na rozsudek. Všechno svědčí proti mně. Jsem muž a až na pár oděrek nemám na sobě nic. Ona? Má popáleniny od cigaret, nevšiml jsem si, že by kouřila, ale v kuchyni našli pár krabiček. Prý patří mě. Modřiny našli i na Kačence, nemám šanci. Pro všechny jsem nechutný despota, tyran, který nikdy nemá dost. Jsem zatím v cele předběžného zadržení. Nedělám si naděje, ale budu se snažit bojovat. Za Kačenku. Vím, moje šance jsou mizivé, ale naděje je to jediné, co mi zbývá.

Možnost volby

Kratičká povídka, která nemá s fantasy nic společného. Napsala jsem pocity a dojmy, prostě vše, co cítím při tvorbě šitého šperku, jen v třetí osobě, nějak se mi tam více hodila. Já se teď od toho nemohu odtrhnout a šiju až se ze mě kouří, hoří mi termíny do soutěží na fleru:-)

Přeji hezké čtění;)

---

Volba. To je jediné, na čem záleží. Celý náš život je veden možností volby. Půjdeme do města či do kina? Vybereme si citrónový nebo pomerančový džus? Vždy a ve všem záleží pouze na nás a pokud zvolíme špatně, musíme nést následky.

Tohle a mnohé další znala plavovlasá dívka moc dobře. S úsměvem a prsty chvějícími se očekáváním, rozbalovala své barevné krabice a těkavým pohledem prohlížela jejich obsah. Instinktivně pohladila malachitový kámen a jemnými doteky přejížděla přes jeho proužky a lemování. Byl to překrásný minerál, ale přesto hledala něco jiného. Přivřela své blankytné oči, které byly skryty za obroučkami barvy kvetoucích šeříků a dotkla se kamene, zářícího jako magma, vyvěrající z právě probouzející se sopky. Tohle byl on, dračí achát, kámen, který hledala. Oranžové žilky uvnitř se jemně třpytily ve svitu zapadajícího slunce. Ona nikdy nezačínala dříve než s prvními červánky. Nastal čas stvořit něco nového.

Přemýšlela a hladila kámen. Jaký tvar mu má dát? Jaké barvy by podtrhly jeho krásu? Netrpělivě, pociťujíc motýlky v břiše, sáhla po drobných skleněných korálcích, které si v ničem nezadaly se zrnky máku, vzala nit a jehlu, tenkou jakou její vlas a začala šít.

Srdce jí bušilo stále rychleji, usmívala se. Ruce se jí už netřásly, s jistotou chirurga umisťovaly každý korálek tam, kam patřil a kochala se pohledem na právě vznikající dílo. Nevnímala čas, který ubíhal závratnou rychlostí, nepociťovala hlad ani žízeň, byla pohlcena touhou dokončit tento šperk. Když konečně usadila poslední korálek, vzdychla úlevou, protáhla svá bolavá záda a slastně usnula s vědomím, že konečně něco dokázala. Stvořila ohnivý šperk, do kterého vložila kousek své duše, stvořila svůj poklad.

Na Dračí achát bohužel jen koukám ve výloze, ale malá ukázka nejnovějších:)

A další červený šperk právě došívám;)

Pohádky: vždy tu byly a vždy budou

Neznám člověka, který by se aspoň jedinkrát v životě nepodíval na pohádku. Vždyť ty kreslené postavičky a knižní hrdinové, obveselují naše duše už celá staletí, jen pokaždé trochu mění formu.

V každém z nás zůstane celý život kousek dítěte, v někom méně a v někom více. Vždy se usmívám, když vidím svého otce, který ač má rok do důchodu, nadševše miluje Toma a Jerryho, Sylvestra a Tweetyho a hlavně klasickou Pyšnou princeznu, S čerty nejsou žerty a tak podobně, nikdy je v televizi nevynechá:-)

U pohádek si vždy odpočinu, sice už v dnešní době volím jen ty filmové, vždy si najdu čas a sleduji nově vyšlé animované filmy. Nemusím u nich nijak zvláště přemýšlet, jen se nechám unášet příběhem a na chvíli zapoměnu na okolní svět. Jako první mě k této mojí závislosti přivedl film Doba ledová - svým způsobem je to také pohádka. Bylo mi tenkrát necelý čtrnáct let. Od té doby, ty, které za to stojí nevynechám.

Mohla jsem se rozplývat nad roztomilostí Bolta, dráčka z Jak vycvičit draka(k umazlení) smát se Kryserce nebo osnovat plány s modrým chlapíkem jménem Megamysl. Viděli jste už planetu 51? Nemohla jsem se přestat smát. A oto tu přece jde.

Proto doufám, že klasické pohádky, které určitě budu vyprávět svým dětem, tak i animované filmy, budou dále těšit všechny, kteří si najdou chvilku ve svém nabytém čase a nechají se unášet fantazií do jiných světů. Vždyť bez nich, by byl ten náš svět prázný a černobílý, co myslíte?

Vaše pohádky milující Dragita

Zdroje obrázků v prokliku;)

Andrzej Sapkowski - Zaklínač VI. Věž vlaštovky

Tento díl je společně s Paní jezera, nejdelším v Zaklínačské sérii. A také patří k těm složitějším. Na mnoha webech jsem četla jak poslední díly upadají, jsou nudné a ne jako ty předtím. Víte proč? Protože jsou náročnější, v tomto díle se prolýná hodně dějových i časových linií. Na celý příběh, válku a Geraltovo putování nahlížíme z pohledů tolika osob, že se může každý hned ztratit. Chce to hodně pozorného čtenáře a věnovat knize nějaký ten čas. Ono totiž vše souvisí se vším. Všechny pasáže vyprávění, mě neskutečně zajímaly, jako i každá legenda na začátku kapitol. Pak Sapkowski má můj obdiv, že stvořil tak spletitý příběh a vůbec se v něm nezamotal. Protože ne vše se točí jen kolem toho, že Geralt hledá Ciri.

---

Čarodějky, v čele s Filippou Eilhart, založili Lóži pro záchranu magie. Jenže jejich cílem je samozřejmě Ciri. Chtějí ji vhodně provdat a získat vládu na královstvími. Jenže Yennefer to nechce dopustit a na vlastní pěst uteče. Chce zachránit Ciri po svém. Mezitím Geralt, nyní právěm zvaný z Rivie, putuje za druidy, kteří by mohly pomoci najít Ciri. Do jejich výpravy se přidává oprsklá Angouleme, která Milwě neřekne jinak než tetka a je skoro navlas podobná Ciri.

Ciri zažívá hotové peklo, Potkany rozpráší lovec lidí jménem Bonhart, který ji jedinou ušetří. Aby pro něj bojovala v Aréně na život a na smrt .

Osud znovu zamíchá karty a polomrtvou Ciri najde stařec Vysogota a vyléčí ji. Zůstane jí na památku velká jizva na tváři. Vypráví starci, co všechno zažila a on ji potom pomůže najít cestu k Věži vlaštovky, která by ji mohla přenést zpátky na Thanned, zpátky ke Geraltovi.

Leo Bonhart se ale jen tak nevzdává, věděl, že Ciri není mrtvá a pronásledoval ji přes pláně i led až k samotné věži.

Příběh se zabývá válkou s Nilfgaarem, vznikem Koviru, Djiskrou, minulostí i budoucností všech království i Nilfgaardu. Rozhodně se nebudete nudit.

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?

Předposlední kniha série, nemohla jsem vynechat.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).

spletitý osud

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).

Ah! - Bonharta bych vážně potkat nechtěla

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.

Dokázala bych se vcítit do Milwy, trochu uzavřené dryády, která to velmi dobře uměla s lukem. Pořád mám za favorita Cahira a sprostá Angouleme má také něco do sebe. Geralt je místama dost protivný a neústupný, ale jeho přátelé ho stejně neopustí ani když se je snažil odehnat. Ps: Fandila jsem Koviru při osamostatnění, ale to není postava:-)

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.

Chcete pozitivum? Samozřejmě honička na ledě byla prostě fantastická, Ciri byla pro pronásledovatele jako duch, přízrak, který se neslyšně přikrade a podřízne je ostřím svých bruslí. Nikdy nevěděli ze které strany to přijde. Super;)

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.

Čtenáře zvyklejší na jednu linii ženoucí se vpřed, mohla kniha místy nebavit, ale u mě to rozhodně neplatilo.

Ať žije fantaziie, občas jsem ani neveděla jestli je to náš svět nebo ne. Ty narážky byly geniální. Pro mě, nejlepší kniha série, společně s dvojkou;)

Zkouškové je konečně za mnou

Byl to velmi vyčerpávající měsíc, ale to vám nemusím říkat, některé to teprve čeká a někteří mají za sebou třeba i maturitu nebo se učí na státnice.

Poslední dobou jsem toho moc nenapsala, protože zkoušky mě vyčerpaly především psychicky, zvláště ta pondělní mi dala zabrat, ale udělala jsem ji s odřenýma ušima. Vyházela tři čtvrtiny naší třídy, ale pokud vím, včera to všichni udělali napodruhé.

Jen mám drobný problém týkající se mého času. Nevím, co dělat dřív a nakonec neudělám vůbec nic a den je fuč. Toužím psát až by se mi z hlavy kouřilo, několik nápadů mi právě koluje v hlavě a mě přímo svrbí prsty, abych je hodila na papír (obrazně řečeno do wordu). Jenže mám i další zájmy, můj obchůdek na fleru trochu stagnoval, tak jsem se vrhla na šití šperků,čtyři jsou vyrobené, tři mám rozdělané a tři v plánu + nějakých 8 kuliček, abych měla i nějaké jednodušší a levnější šperky. Je léto, všechny ženy nosí výstřihy a je přímo hřích neozdobit se nějakým barevným skvostem.

---

Ale to není všechno, mám doma kupu barevných látek z USA za cca 3000 kč a jen čekají až se vrhnu ke svému zlatíčku, který šije tak tiše, že jsem kolikrát jela do dvou do noci. Mám nastříháno na mou první kabelku a na další peněženku. Ale co dělat dřív? Den by měl mít 48 hodin - a to už nemám školu:-D

Taky nás čeká stěhování, a víte co je nejlepší? Do 30.6. se musíme vystěhovat a nemáme kam. Přítel na to celkem kašle, prý to najde hnedka a já s tím nemám zkušenosti. Navíc chce realitka provizi. U jedné garsonky 17000 - z toho 10000 vratná záloha, ale kde je vzít, když já nemám práci? Rodičům hrozí, že je do dvou měsíců vyrazí z práce. Máme prostě šťastné vyhlídky.

Jo abych nezapomněla, práší se mi tu na tablet, protože na kreslení už mi prostě nezbývá čas a mě to mrzí.

Aspoň jsem zvládla přečíst 5 knížek za květen a to nekončím, můj seznam se prodlužuje. Za toto děkuji MHD, čtu jen tam. Stejně to mám kamkoliv půl hodinky:-)

Tak mi držte palce, ať se mi vše podaří a já se pokusím své zájmy pravidelně střídat.:-) (teď si vzpomínám, vedle je ještě velká krabice fima s nářadím v hodnotě-raději nemluvit:-D

Ušila jsem kytičku a ovládla steh St. Petersburg, jup:-) Byla to ale piplačka.

zdroj dračího obrázku je v jeho prokliku;)

Vaše Dragita

Naya - Kapitola 29.

Naya se prozradila, Rasco uslyšel její myšlenky. Co bude následovat? Nechá si to pro sebe nebo co vlastně plánuje s Nayou udělat? Jak je vůbec možné, že ji mohl slyšet, když ostatní byli proti její vůli chráněni?

---

Kapitola 29.

Čekala jsem všechno možné, ale tohle ne. Když mi Rasco napsal, že mě slyšel, myslela jsem, že zburcuje všechny ty rádoby doktory a budou mě zkoumat až se jim bude kouřit kebulí. Nic z toho se nestalo. Rasco povytáhl koutky úst, vstal a odešel.

Seděla jsem tak jak opařená a čekala, co bude následovat. Vešli strážní a odvlekli mě do velmi divně zařízené místnosti. Měla vycpané stěny, hladkou podlahu, která měla zřejmě imitovat tmavé dřevo a jediným nábytkem tu byla velká postel. To si tu někdo ze mě dělal srandu? Už to tak vypadalo.

Nechali mě tam samotnou.

Po dlouhé chvíli nicnedělání vešel Rasco, sám, neozbrojen. Žaludek se mi sevřel úzkostí, co ode mě čekal?

"Tady budeme mít větší soukromí, potřebuji s tebou probrat pár věcí, které ostatní nemusí slyšet," řekl, když zavřel a zamknul dveře. V obličeji jsem nerozeznala žádnou hrozbu, vypadal zamyšleně. Stejně jsem se ale měla na pozoru.

"Sedni si," pokynul směrem k posteli. Slušnost? Tady? Asi mi už šplouchá na maják.

"Chci si jen promluvit, chápeš? No tak se posaď," jeho hlas byl nekompromisní. Spěchal snad?

Dobře. Zkusila jsem odpovědět. Teď už to bylo jedno.

Usmál se a přiložil si dlaň ke rtům. Zřejmě nevěděl jak začít. Ani jsem se mu nedivila.

"Jak bych začal. Vždy jsem věděl, že jsi inteligentní a jsem rád, že se mi to potvrdilo. Bohužel to nemohu nikomu říct, přestěhovali by tě do jiného sektoru na další zkoumání a já bych ostrouhal. Abys tomu rozuměla, jsem prostě strašně zvědavý. Chtěl bych se o tobě, o vás dozvědět víc." Přecházel po místnosti, byl zřejmě nervózní.

Takže o tom nikomu neřeknete? A co vaši nadřízení, přece musíte mít nějaké výsledky, ne?

Zavrtěl hlavou. V tom jsem si vzpomněla na svůj první den. Vždyť jsem nikomu nemohla vlézt do hlavy a Rasco najednou slyší mé myšlenky? Zatím, co mě pozoroval, bleskově jsem zaútočila na jeho mysl. Byl jako otevřená kniha, na každém listu bylo něco zajímavého, stačilo jen otočit. Zkusmo jsem pohnula jeho rukama.

"Co to děláš?"

Stáhla jsem se. Neviděla jsem zatím důvod k jeho likvidaci.

Proč mohu číst tvé myšlenky a ostatním ne? Zvolila jsem osobnější přístup. Přece jen, jsem viděla jeho nitro. Dokonce jsem tam zahlédla Fei, ale raději jsem tu vizi vypudila z hlavy.

"Protože jsem přestal nosit čip, který ti to znemožňoval. Doufám, že nebudu litovat."

Líbil se mi. Riskoval, chtěl vědět všechno ať to stojí cokoliv.

"Mám tolik otázek a málo času. V tomto pokoji můžeme zůstat nejvýše hodinu. Jak se jmenuješ?"

Stará známá otázka, věděla jsem, že by ji nevynechal. Sedl si vedle mě na postel a propaloval mě zvědavýma očima. Chvilku jsem si hrála s myšlenkou, že ho trochu podusím, ale na to nebyl čas.

Jmenuji se Naya. Usmála jsem se a čekala, co z něj vypadne. Přece jen to byl chytrý muž. To jsem poznala hned. Chytrý a neústupný.

"Rád tě poznávám Nayo," podával mi ruku, jako by jsme byli staří známí. Jsi ze mě utahoval?

To snad nemyslíš vážně? Teď, potom všem ponižování, mám přijmout jeho ruku, jako by se nic nestalo?

"Nikdy jsem nesouhlasil s jejich metodami, ale musíš uznat, že ostatní se jako zvířata chovají."

Zamračila jsem se na něj a vycenila zuby.

"Jsem jen vyšetřovatel, nemohu tady udělat nic víc, než se pokusit ochránit ty, kteří vynikají. Jako třeba tebe a číslo čtyřicet.

Všichni jsme inteligentní, vždyť většina vašich vězňů byli předtím lidé. Ale vaše zacházení z nich udělalo šílence. Viděla jsem tu jen zoufalství a tolik, bolesti.

"Takže se všichni zbláznili? Ale co jsem viděl, vždy řvou a syčí už od začátku."

Pohodila jsem hlavou a unikl mi krátký povzdech. Chtěla jsem si protřít spánky, ale jak jsem se pohnula, ozvala se má pouta. Sakra, už ani poškrábat se nemůžu.

Po proměně, jsou lidé ovládáni jen svými pudy a potřebami. Nejsou zvyklí ovládat své nově zesílené emoce. Časem to přejde. U každého to trvá jinak dlouho. Jenže, když jsou v tomto období odchyceni a týráni takovým způsobem jako tady, už jim to zůstane. Nikde jsem to ještě neviděla. Měli byste se stydět.

Chvíli na mě nevěřícně koukal a přímo jsem viděla, jak mu to v hlavě šrotuje. Ještě chvíli budu muset něco vysvětlovat a unudím se k smrti.

"Pořád tomu nemohu uvěřit, vždyť ty mluvíš jak, jako…"

Jako člověk? doplnila jsem jeho větu.

"Přesně," vydechl a znovu se zamyslel. Jak mohl někdo pořád takhle přemýšlet? Vždyť si za chvíli musel zavařit mozek. Jako člověk, jasně, že to bylo k neuvěření. Vždyť jsem tu seděla v otrhaných zbytcích svého spodního prádla, špinavá a páchnoucí, protože voda na koupání byla k dispozici jednou za týden. Ještě, že tu neměli žádná zrcadla.

Najednou se mu něco rozdrnčelo v kapse.

"Do prdele, to snad nemyslí vážně," vytáhl na světlo světa malou krabičku.

"Pager," ukázal mi blikající udělátko.

To jsem se toho dozvěděla.

"Aha, to znamená, že mají pro mě nového adepta. Máme ještě tak pět minut. Chtěl bych vědět, odkud jsi a co jste zač?"

To je nadlouho.

"Aspoň něco, musím to vědět."

Jak chceš. Chvíli jsem pátrala v mysli po lidských výrazech než jsem začala.

Vyrostla jsem v srdci Evropy a prostě chtěla poznat okolní svět, ne jen samé nekonečné lesy. Myšlenky se mi zadrhly u Nira. Nejsem kdoví jaká fňukna, ale přesto mi unikla jedna slza. Odvrátila jsem hlavu. Pozdě.

"Co se děje?" naklonil se ke mně a otočil mi hlavu k sobě. Pevně držel mou bradu a prohlížel si mě. Pak jsem v jeho očích uviděla poznání. I když jsem jeho myšlenky raději nečetla, přesně jsem věděla, co mu blesklo hlavou.

"To byl tvůj…," začal a zjevně nevěděl jaké slovo použít. Pustil mě a zahleděl se před sebe.

Přikývla jsem. Nechtěla jsem to ještě víc rozmazávat. Nemohla jsem se smířit s myšlenkou, že už ho neuvidím. Byla to jen hloupá naděje. Co by asi tak mohl udělat? Sám proti zbraním? Nic.

Bylo vidět, že s otázkami neskončil, jenže jeho pagr nebo co to bylo, zadrnčel znovu. Dokonce někdo silně zabušil na dveře. Pípnula ta zvláštní krabice u dveří, sloužící k dorozumívání a ozvalo se: Rasco, okamžitě nástup, máš tu nový kus. Spíš pěkný kusanec. Tak dělej, chlape. Užít si můžeš potom."

"Ještě jsme neskočili, příště si promluvím s vámi oběma." počastoval mě přímým pohledem.

To bude Fei skákat radostí. Neunikl mu můj sarkastický tón. Pokud vím, ona by s ním raději byla úplně sama.

"Fei?"

To už se otevřely dveře a objevil se jeden ze strážných.

"Já už ji pohlídám," řekl a zašklebil se.

"Ona jde se mnou. Nech si zajít chuť, Bobe."

Kývl hlavou, chytl mě pod paží a táhnul za Rascem.

"To je škoda zlato, třeba někdy jindy. I přes to všechno jsi docela pěkná ženská," šeptal mi cestou. Přejel mi z toho mráz po zádech. Už ty jeho medvědí tlapy budily hrůzu. Asi jsem byla naivní, když si nechtěla připustit, že by tu něco takového probíhalo. Za blbost se platí, že?

"Tady si ji už vezmu sám," prohlásil Rasco u známých robustních dveří výslechové místnosti.

Můžeš mi pomoci s identifikací. Teda jestli chceš. Nebo můžeš jít s ním. Pomyslel si. Helemese, tady něco pochopil jak se to dělá. Ještě, že dávám na jeho myšlenky pozor. Když si člověk něco silně pomyslí, vždy je to slyšet.

Uvidím, co zmůžu. S Bobem jít opravdu nechci.

Jen, co jsme vešli do místnosti, hned jsem poznala rozdíl. Byli jsme na opačné straně a za sklem už seděla drobná dívka s rukama složenýma v klíně. Nevztekala se. To bylo dobré znamení. Bohužel s námi vešel i jeden strážný a zůstal u vchodu.

Rasco si sedl na mě známou židli a já musela stát vedle něj. Dívka ke mně zvedla a oči a já v nich viděla překvapení.

Zatím, co Rasco nahlas četl její údaje, z čehož jsem pochytila jen to, že ji přeložili z jiného ústavu, zkoumala jsem ji.

Jak jsem si kdy mohla myslet, že tohle bylo jediné výzkumné zařízení? Už bylo na čase sundat růžové brýle a podívat se na zoubek tvrdé realitě.

Ahoj, jak se jmenuješ? Já jsem Naya. Zkusila jsem s dívkou zavést konverzaci. Pohnula rukou, jako by se něčeho lekla. Rasco si v duchu četl její spis a jediné, ale jen jedna věta mě zarazila. Dívka byla těhotná. Zatnula jsem pěsti, ale Rasco po mě švihnul pohledem. Musela jsem se uklidnit. Tohle prostě neovlivním.

Já,…já jsem Klera. Už tak dlouho jsem s nikým nemluvila.

Bingo. Musí být silná, když si ještě uchovala svůj rozum.

Rasco k ní promluvil, tak přenesla svou pozornost na něj. Ani nemukla. On si zapsal pár vět a potom na mě mrknul.

Tak jak to s ní vypadá?

To to nepoznáš podle očí, nebo jsi u mě kecal?

Povzdechl si. Ale já měla hravou náladu.

Nebo jsem měla na čele nálepku - zde sídlí inteligence?

Dobře, když se na ní podívám, vidím prázdno. Odevzdanost jako u jiných. Zase si něco zapsal, ale jen nějaké klikyháky. Zřejmě nechtěl být strážnému nápadný.

Je jako já. Vlastně silnější. Když ji vidím, žasnu, že má ještě svůj rozum. Vždyť musí být mezi vámi už měsíce. A je těhotná.

Usmál se.

"Ještě se uvidíme, slečno," řekl dívce za sklem, vstal a balil své papíry.

Ve skutečnosti už v takovém stavu přišla.

Ztuhla jsem na místě a dostala od strážného herdu do zad. Nemohla jsem se chvíli hnout. Ale pak jsem si vzpomněla na to plačící dítě, kolem kterého bylo hejno lovců. Lidé byli schopni čehokoliv a nevadilo jim ani trhat rodinu.

Zřejmě díky Rascovi, byla přidělena k naší skupině. Ujala jsem se jí, i když měla Fei zpočátku námitky. Raději jsem se neptala proč. Hlavní přece bylo, abychom se tu všechny nezcvokly. Proto bychom měly držet při sobě, ne?

Když jsem jí pověděla o Rascovi, napřed málem vyletěla z kůže a vzápětí vrněla blahem. V jejích očích jsem uviděla známé jiskření, jako pokaždé, když se od něj vracela.

V tuto chvíli jsem si byla jistá, že Rasco nic neprozradí. Ale co se stane potom až se dozví vše, co chce? Nedokázala jsem přečíst všechny jeho myšlenky, myslel na hodně věcí, hlavně na Fei a tam bych šťourat nechtěla. Neskrýval něco?