Leden je za mnou...

Rozhodla jsem se, že si budu občas psát něco jako deníček, zápisky toho co jsem prožila nebo neprožila. (Pravidelné psaní, je prý důležité). Nebude to každý den, možná ani týden, zkrátka, když budu cítit touhu se vypsat jen tak o sobě, napíšu to. Jestli to budete číst záleží jen na Vás.:-)

Ano vím, že mě moc neznáte, a já tu budu vylývat své srdce. Mám své mouchy a jsem si jich vědoma, bohužel jejich oprava zase tak jednoduchá není, jak by se zdálo...

---

Dnes je posledního ledna a já si uvědomuju tu tíhu, kterou to v sobě skrývá. Leden, poslední měsíc mé "volnosti" je nenávratně pryč a já dnes nastoupila zpátky do školy. Měla jsem a mám z toho velký strach. Ano právě ten kroutí mé vnitřnosti a nedá mi pokoj.

Měla jsem strach, jací budou spolužáci? Nemám na ně moc štěstí, nikdy jsem nezapadala, nevěděla o čem s nimi mluvit. Po tomto prvním dnu to vypadá zatím neutrálně, takže na výsledek si ještě počkám. Třída je to menší než moje bývalá a zatím se  se mnou některé snaží aspoň chvilku bavit - bohužel zatím jen o univerzálních tématech (škola, odkud jsem a proč jsem prerušila)

Mám strach a ten ještě pořád trvá z Absolventské práce. Ano ještě skoro nic nemám. Nemohu sehnat žádné knihy, časopisy ani na internetu o tom nic není. Vím jen o jedné knize, kterou si jdu zítra vyzvednout. Ale zdrojů můsí být aspoň 10. Potom má vedoucí práce je určitě dost naštvaná, že jsem se jí neozvala (sice mi trvdila, že je jí jedno co s tím udělám, že já mám vědět o čem psát), ale dneska mi stačil jeden pohled na chodbě. Stejně jako některé další profesorky /z oboru/mě zrovna dvakrát nemusí. Snad proto, že moje pamět je dosti divná. Co si neustále neopakuji, tak zapomínám. Znám to jen okrajově-jen základy. A jelikož jsem na škole 8 rokem, měla bych přece všééchno umět levou zadní, zvlášt s maturou za dva.

Mám strach, že to nestihnu, ale slíbila jsem sama sobě a rodičům, že se o to pokusím. Mám přesně 2 měsíce. Dřív jsem se nedonutila, stačilo pomyšlení a hnedka jsem byla ve stresu a celý den měla zkažený. Možná proto, i když jsem si to uvědomila až teď, jsem poslední rok tolik tvořila. Neustále jsem zkoušela nové a nové techniky - korálkování, šitý šperk od jednoduchých po složité, fimo a cernit, šití na stroji, teď psaní a kreslení...dělala jsem vše co by mi rozptýlilo myšlenky.Téma změnit nejde ani vedoucí práce.

Jsem proslulá děláním věcí na poslední chvíli. Nejsem na to pyšná a chtěla bych se změnit, ale jak? Nejhorší věta, kterou mi můžete říct je - Nespěchej, času dost-, pokud mi nedáte pevný termín, natahuji to dokud to jde. Navíc často chodím pozdě (do školy - do práce jsem si to nedovolila ani jednou) a tím jsem si profesory taky nenaklonila. Často mám na některé věci okno a potom si na mě profesorka vylije žáhu - že já vystudovaná Dietní sestra to nevím...

Snažím se opakovat, ale mám přitozenou nechuť se učit a zívám už po pěti minutách čtění...naštěstí se odborné věci nemusím drtit, baví mě to, leze mi to samo do hlavy, jen hodně rychle zase mizí...

Díky všem těm myšlenkách jsem včera nemohla usnout. Celý leden jsem se vznášela na vlnách fantazie a denně napsala 8-10 A4 ručně. Mám teď kvanta na přepsání a úpravu do wordu. Nelituji a píšu dál. Baví mě to a naplňuje. Včera mě večer napadla velmi krátká povídka, první kapitolka je na papíře.

Dnes ve škole, jsem byla skoro jako vyděšený králík, nedokážu schovat své pocity, naštěstí, jsem vesměs narazila na dobré lidi. Jen ráno jsem musela na 7.30 na pracák - tolik lidí jsem tam v životě (za ten rok co tam jsem) neviděla. 6 přede mnou ke stejné paní a další přicházeli až nebylo kde stát-nikdo se neptal kdo je poslední, tak jsem po čase měla už v lidech hokej, zvláště když jeden chlap střídavě trvdil, že jde k oběma(úřednice jsou v místnosti dvě). Nemám ostré lokty, potřebovala jsem se jen odhlásit. Normálně vždy tiše čekám, ale dneska mi to nahrálo do karet. Úřednice vyšla ven a jak se vracela, sebrala jsem odvahu a oslovila ji. Ihned mě vzala (za reptání ostatních), byla jsem venku za 3 minuty (ostatní tam trčeli 20minut) a při odchodu se pánovi na řadě aspoň omluvila. Díky tomu jsem stihla školu. Kdyby nezrušili páteční hodiny, nemusela jsem tam - nebo kdyby se ve škole nerozhodli, že letní semestr začne už 31.1.

Jenže protože byly ve škole čachry-machry, jsem napsaná místo jedné odpadlice pod písmenem H místo mého M, takže jsem byla zařazena do 1.skupiny a byla dneska pryč až do šesti večer (odpolední praxe + zítra nástup v nemocnici na 6.30)

A abych si své nervy uklidnila, zřejmě si ušiju dinosaura Pepana z časopisu pro začínající švadlenky Marina, protože z jejich návodů se mi to vždy povede, než když experimentuji:-)

Snová víla

Protože jsem už nějaký pátek členem úžasného Klubu Snílků, rozhodla jsem se aktivně zapojit do soutěží. Protentokrát do Duelu na téma SEN. Měla to být kresba jakoukiliv technikou.

Nedávala jsem si moc šancí, ale obrázek se mi z poloviny líbí. Za prvé je to ta nejlepší lidská postava, jakou jsem kdy nakreslila, ale to pozadí mě tahá za oči. Holt jsem zvyklá nechávat postavičky na bílém plátně a tak to dopadá, když se to snažím změnit.

---

Namalovala jsem kouzelnou vílu ze svých snů, která mi každou noc plní ta nejtajnější přání. Pokud už jste četli nějakou mou povídku, nebo koukali na pár mých kreseb, tak určitě poznáte, že je to Ještěří víla. Měla se vznášet uprostřed noci a kolem ní plynout kouzelná mlha. Sama víla má mít fialovou magickou auru. Celé jsem to malovala akvarelovými barvami a potom vyfotila. Celkem jsem si pohrála, hlavně s vlasy a pokoušela jsem se o stínování záhybů na šatech. Obrázek mi trval kolem 8 hodin.

Duel jsem sice nevyhrála, ale i tak jsem spokojená. Jak se líbí Vám?

Naya - Kapitola 6.

Něco se pokazí a Naye se začíná komplikovat život čím dál víc.:-)

---

Kapitola 6.

Další den jsem si oddechla. Měnila jsem mu obvazy a neviděla žádné známky přeměny. Ale zase mě pozoroval. Jinak než předtím. Zkoumavě, nedůvěřivě. Doprčic. Jednou to muselo přijít. Nebyl hloupý.

"Chtěl jsem se tě na něco zeptat," řekl po chvíli. Přejel mi mráz po zádech. Bylo to tu.

"Všiml jsem si spoustu divných věcí kolem a hodně jsem o tom přemýšlel. Můj výpadek, omdlení, jak to chceš nazývat. Skutečnost, že jsme v jeskyni a docela dost vysoko nad zemí. Nezdá se mi to. Také jsem si vzpomněl, že ta bestie utekla před tebou. Bez boje. Nebo jsi měla nějakou zbraň? Docela divné nemyslíš?"

Bestie? Kdyby to byla opravdová Černá bestie, nepřežil by ani minutu.

"Co jsi zač?"

Chvíli jsem přemýšlela, co na to říct. Bylo zakázané se odhalit člověku. Bylo zakázané s nimi jen mluvit. To už jsem stejně porušila. A on si to napadení bude pamatovat celý život. Viděl ještěra a to žádný člověk nesměl. Asi bych si měla zjistit, jak se dala lidem mazat paměť.

"Myslel jsem, že jsme přátelé?" tázavě se na mě podíval. V očích mu rostlo napětí. Řeknu mu to…, ale pokud to neustojí, vymažu mu vzpomínky.

"Dobře, vysvětlím ti o co tu jde. Sám jsi to chtěl. Nejsem člověk, ale ještěr. A tohle je moje úplná podoba."

Napřed jsem odhalila svůj ocas. Kdybych začala tesáky, myslel by si, že jsem upír. Podle lidí všechno, co mělo tesáky a dalo si občas krev, bylo upír. Potom jsem roztáhla svá křídla a odhalila tesáky.

Ohromeně na mě hleděl. Mlčel a nehýbal se.

"Ty vole, ty jsi taky mutant!"

"Jestli mě ještě jednou tak nazveš, roztrhnu tě vejpůl!" naježila jsem se. Nervy jsem měla jen jedny. Taková urážka.

Leknul se, ale jen na chvíli. Už zase dýchal normálně. To jsem nečekala. Vzal to celkem v klidu.

"Co znamená Ještěr?" zeptá se mě po chvíli. "Nevypadáš jako ještěr."

"Nevím, někteří se domnívají, že pocházíme z dinosaurů, ale to je podle mě blbost. Vždyť jsme savci. Je to stejné jako bych se tě zeptala, co znamená slovo člověk?"

Uznal remízu.

"Všechno, co jsi mi předtím řekla byla lež?" Uslyšela jsem v jeho hlase zklamání.

"Ne, nebyla. Říkala jsem ti pravdu. Jen můj otec není starosta, ale vůdce klanu." Nervózně jsem čekala, co bude dál. Zalíbilo se mi, že jsem si měla s kým povídat. S někým, kdo mě nesoudil, ale vyslechnul.

"Co na tom záleží, zachránila jsi mi přece život," usmál se. Takovou reakci jsem ani nečekala. Překvapil mě.

Celé hodiny mě zpovídal. Chtěl vědět úplně všechno. Nevadilo mi to. Byla jsem ráda, že jsem měla přítele, se kterým jsem mohla upřímně mluvit - o všem. Stejně by mu nikdo z lidí neuvěřil.

Ráno mě příjemně probudily sluneční paprsky. Zvedla jsem se a něco ze mě spadlo. Deník! Zase jsem s ním usnula. Jestli si nedám pozor, budu v pěkném maléru.

Rychle jsem zhltla snídani - ovoce, pár oříšků. Neměla jsem náladu poslouchat šťastné štěbetání rodičů o Obřadu. Zřejmě proto mi dali pokoj. Už bylo vše domluveno, zajištěno. Co na tom, že jsem utekla z plesu? Ze Spojení je východiskem jenom smrt.

Myšlenky na útěk se mi neustále vrací. Čím dál tím méně se mi chtělo se obětovat pro klan. Neměla bych to zkusit se světem venku? Všechno bylo lepší než pomalá smrt. Umřela bych, uvnitř určitě. To bych dopadla stejně jak po kousnutí bestie. Říkalo se, že se z vás stane oživlá mrtvola. Nevěřila jsem tomu. Moje já by umřelo a mé tělo by ovládly jen pudy - zabíjet, žrát. To byla moje definice.

Dnes mě čekala další lekce Soubojů. Byla jsem zvědavá, co Karos připravil.

"Nayo, ty jsi přišla přesně, tleskám." šklebil se. Tvářil se mrzutě.

"Já jsem přece vždycky přesná, to jen ty chodíš brzo." Chtěla jsem ho tou poznámkou zchladit. Nic. Pořád mu na obličeji zůstal ten zlověstný úsměv. Zřejmě dneska dostanu pořádně zabrat.

Bez varování na mě zaútočil. Louka, kde jsme trénovali byla rozlehlá. Nikde strom, jen pár keřů s bobulemi na okraji. Nedělalo mi problém se mu vyhnout. Hlavně se nedostat do kleští. Prováděla jsem údery a úniky s dravou rychlostí. Byla jsem čím dál lepší. Podařilo se mi Karose párkrát kousnout.

Neměl šanci mě dnes chytit. Byla jsem ve formě.

Bojovali jsme dlouho, beze zbraní. Začaly mě bolet svaly jak jsem odrážela jeho údery. V reálu bych mu dřív utekla. Nebo si aspoň urvala nějakou větev ze stromu a pořádně ho s ní praštila. Tohle se tu nesmělo. Byla to otázka vůle, kondice a soustředění.

Usykla jsem. Utržila jsem pár kousanců na pažích. Začala jsem být pomalejší. Musela jsem to skončit.

Karos byl čím dál zuřivější. Jeho oči byly divoké. Takového jsem ho ještě neviděla. Bral to snad vážně? Přestával mít svůj soustředěný výraz. Vrčel na mě a cenil své zuby.

Útočil na mě čím dál rychleji. Nestačila jsem se vyhýbat jeho pěstím a tesákům. Musela jsem ho dostat na kolena.

Vyhnula jsem se jeho paži a vyskočila do vzduchu. Chtěla jsem ho dostat z vrchu.

Nebyla jsem dost rychlá. Chytil mě silně za ruku a zakroutil na opačnou stranu.

Ozvalo se děsivé křupnutí. Dopadla jsem tvrdě na zem.

"Au! Moje ruka! To bolí!" Odřeniny po těle jsem necítila. Bylo to úplné nic, proti záplavě bolesti, šířící se mou paží.

Podívala se na svou ruku a udělalo se mi špatně. Byla divně zkroucená. Lezl mi z ní kousek kosti. Na krev, vnitřnosti, kosti jsem byla zvyklá - ale ne když byly moje!

Navalilo se mi a moje snídaně skončila na trávě. Otřela jsem se hřbetem zdravé ruky. Pak jakoby se můj mozek znovu rozjel. Došli mi, co se stalo. Zlomil mi ruku! On mi ji zlomil. Jak budu lovit? Budu závislá na ostatních. Ve všem - co budu jíst? Byla jsem v šoku. Nikdy jsem neměla víc než odřeniny.

"Nayo!" zakřičel Karos. Rychle se ke mě sklonil. Připadal mi bledší než já. "U Reshaqa, promiň, já nechtěl. Jen jsem zkoušel nový chvat." Třásl se mu hlas. Probodla jsem ho pohledem, v očích slzy bolesti.

"To se ti povedlo," zasyčela jsem. "Zešílel jsi, nebo co?"

Na nic nečekal. Vzal mě do náruče a letěl k městu. Celou cestu jsem zatínala zuby, abych nekřičela. Každý pohyb navíc rozpaloval mou bolest jako rozežhavené uhlíky. Dívala jsem se, jak kapky krve mizely ve větru.

Léčitel mi nasadil roubík. Narovnal kost a dal dlahu. Celé předloktí mi pak pevně ovázal pevným obvazem. Bolestí jsem nevnímala nic kolem sebe. Lokální umrtvení tinkturou moc nezabralo. Hlava mě třeštila. Nohy jsem měla jako z pěny. Na sádru si budu muset chvilku počkat. Zlomenou kost tu neměl nikdo několik let. To jediné jsem pochytila, než jsem omdlela.

Zlomená kost znamenala smrt. Neustále se mi to honilo hlavou. Nedokázala bych se ubránit, nedokázala bych nic pořádného ulovit. Skoro tři týdny budu bezbranná. To bylo moc dlouho.

Probudil mě strašný hluk. Zatřásla jsem hlavou, aby mi odlehly uši. Slyšela jsem rodiče jak se s někým hádali.

"Karosi, varujeme vás. Ještě jednou budete experimentovat s naší dcerou a cejch vás nemine. Nebude záležet na vašem postavení. Rozumíte mi?" By to hlas otce. Musel stát kousek od mého pokoje. Možná mě šel navštívit. Stejně ho nevyhodí. Rodiče věděli, že nikoho lepšího na Souboje neseženou. Jako jediný se mnou měl trpělivost.

Vyčerpaně jsem usnula.

Matka se za mnou k večeru stavila a zakázala mi chodit ven. Abych si neublížila. Nemohla jsem to splnit. Myslela jsem na Davida. Vždyť pomalu nemohl ani chodit, jak se o sebe postará? Musela jsem se za ním dostat, potřeboval mou pomoc. Byl tam víc jak den sám. Po tmě, v chladu a bez jídla.

Uplynuly snad hodiny, než nastala ta správná chvíle. Krb už vyhasl, cesta byla volná.

Vylezla jsem celá zamazaná od sazí. Byla jsem ráda, že jsem to vůbec dokázala. Ruka mě pekelně bolela.

U jeskyně přistanu jsem byla za chvíli. Krve by se ve mně nedořezal. Dveře byly pootevřené!

Rychle jsem vlezla dovnitř a uviděla tam Lany.

"Lany! Co tu děláš?" Zastavila se kousek od jeho postele. David byl namáčknutý na stěně, jak se jí snažil uhnout.

"Nayo? Nečekala jsem tě. Nesmíš přece ven a někdo se o něj musel postarat ne?"

"A ty jsi jako ta správná osoba? Co jsi chtěla udělat?"

"Nebuď přece sobec, já chci taky svého domácího mazlíčka. Ale ne, ty musíš mít všechno," zuřila v myšlenkách.

"Mazlíčka? Je to inteligentní bytost, ne žádné štěně!"

"Jen se nedělej, copak necítíš jak krásně voní?" Nasála okolní vzduch. "Je k sežrání. Jako sladký koláček. Jen si kousnout. A poslouchá na slovo, jako všichni ve městě tebe."

Nepoznávala jsem ji. Co jí ten nový chlap nacpal do hlavy za nesmyly? Sežrat ho? No Fuj.

"Já se o nic takového nikdy neprosila. To víš přece sama. Odejdi, Lany! Lidé přece nejsou na hraní."

"A co mi uděláš, když nepůjdu? S jednou rukou?" Vycenila na mě zuby. Byla nabroušená, takhle jsem ji ještě neviděla. Co to do ní vjelo?

Zasyčela jsem a pootevřela ústa. Chapadélka jsem měla připravená - nechtěla jsem je na ni použít. Pořád byla má jediná kamarádka.

"Neštvi mě, jedna ruka tady nic neznamená."

Pochopila to rychle. Zavrčela, podívala se na vyděšeného Davida a utekla pryč.

"Co to bylo?" koukal na mě David vyjeveně.

"Názorná výměna myšlenek." Vydechla jsem a snažila se uvolnit napětí, které se mi usadilo v žaludku. Ruka mě bolela.

"Jak se ti to stalo?" Díval se na mou zlomenou paži.

"Můj učitel Soubojů se zřejmě zbláznil. Nechápu, jak se mu to podařilo. Máme dost pevné kosti."

"Bolí tě to hodně?"

Pousmála jsem se a sedla si na okraj postele. "Dá se to vydržet. Teď, ale potřebuješ zkontrolovat ty."

Pomohl mi sundat jeho obvazy. Jednou rukou by se mi to dělalo vážně blbě.

"No teda, vypadá to skoro zahojené." Bodl mě osten strachu. Co když… "Jak dlouho u lidí trvá, než se zahojí hluboké tržné rány?" zeptám se.

"Nevím, nikdy jsem nic takového nezažil. Děje se snad něco?" všimnul si mého vystrašeného pohledu.

Třeba to bylo jen bylinkami. Podporovaly hojení ran. Snažila jsem sama sebe přesvědčit. Ale červík pochybností ve mně hlodal dál. Kdyby se proměnil, byl horší, než ostatní muži. Jako člověk se nemusel učit ovládat své pudy a emoce. No ne, že by se někteří muži uměli ovládat, oni spíš nechtěli. Všichni se to jako děti učili. Aspoň do té míry, aby se nezačali chovat jako zvířata. Použití bylo potom na nich.

"Nayo?" Koukal na mě a čeká odpověď. Čas vrátit se do reality.

"Mám strach, že se proměníš," řekla jsem. Měl by to vědět.

Kolem se rozhostilo svíravé ticho.

"Myslíš v ještěra?" Přikývla jsem. Nemělo cenu lhát. Něco mi říkalo, že to byůa pravda a nic s tím neudělám.

"Jestli se to stane, pomůžeš mi?" zeptal se mě s naději v hlase. Váhala jsem s odpovědí. Se zlomenou rukou budu velice snadný terč. Pro kohokoliv.

"Nayo? Začínáš mě děsit."

"Ráda bych ti pomohla. Opravdu. Jen nevím, jestli budu moct," řekla jsem a podívala se na svou ruku.

"V čem ti ta ruka bude bránit?" nechápal. Nevěděla jsem, jak mu to vysvětlit.

"Jako ještěr budeš mít hodně zostřené smysly a budou tě ovládat pudy a emoce takovou rychlostí, že to půjde těžko ovládat. Z pohledu člověka se budeš chovat jako zvíře."

Pořád ten nechápavý výraz. Nemohla jsem mu říct, že se bude chovat jak nadržený pes.

"No jsem teď bezbranná žena… a…," tváře mi zahořely. "Chápeš."

Zřejmě mu to konečně došlo. Začal být rozpačitý. "To bude tak hrozné? Ty se přece chováš úplně normálně?"

"Záleží jak silnou máš svou vůli. Dá se to časem naučit, když chceš."

"Nayo, tobě bych nikdy neublížil. Třeba když o tom teď vím, mohu se na to lépe připravit." Usmála jsem se na něj. Třeba ano. Třeba to zvládne, když ho připravím.

"Tak s tím ti ráda pomůžu."

>>další kapitola

Podivuhodný příběh Benjamina Buttona

Drama / Mysteriózní / Fantasy / Romantický 
USA, 2008, 159 min

Režie: David Fincher
Hrají: Brad Pitt, Cate Blanchett, Tilda Swinton, Elle Fanning, Jason Flemyng, Julia Ormond,

Na začátek bych řekla, že se jedná o filmovou adaptaci povídky F. Scotta Fitzgeralda. Velmi mě zaujala svým zvláštním tématem. Hlavní hrdina totiž nestárně ale mládne.

---

Narodí se a vypadá jako kdyby byl těžce fyzicky postižený. Jeho matka zemře při porodu a  otec ho místo lásky nechal na schodech jednoho "domu důchodců", kde ho našla pečovatelka. Když viděla jak vypadá, rozhodla se o něj starat. Zdálo se, že dlouho žít nebude. Benjamin všechny překvapil. Nejenže se měl k světu, ale rostl, pomalu mládl, učil se mluvit a chodit jako normální dítě.

Ze začátku sice vypadal jako seschlý 80-letý stařík na vozíčku, ale dětská duše se v něm nezapřela. Ostatní obyvatelé domu ho přijali mezi sebe a on byl v průběhu let svědkem toho, jak mu pomalu přátelé odchází.

Potom potkal Daisy. Už jako malou dívku ji miloval. Jenže ona měla jiné plány do budoucna.

Když dospěl (vypadal tak na šedesát) odešel z domova a cestoval, také potkal svého otce, který umíral a protože neměl jiného dědice, přenechal mu svou firmu.

Film vypráví jeho příběh, sledujeme jeho mládnutí, zatímco Daisy stárne. Jejich životy se však přeci jen protnou a prožijí spolu vášnivý vztah, který nezůstane bez následků. Z Benjamina se však jednou stane teenager, koloběh života,  i když obrácený nelze zastavit.

Na konci už jsem neudržela slzy a brečela jak malá holka, to prostě nešlo, atmosféra filmu Vás přímo vtáhne do děje a nepustí. Jestli ho budou dávat v televizi znovu, rozhodně ho nevynechejte.

Fotky dodám později:

zdroj úvodního obrázku

Co do budoucna?

Hodně jsem přemýšlela co dál, hlavně po škole. V pondělí nastupuji. Jsem zvědavá co bude pak. Jelikož jsem měla z loňska velmi špatnou zkušenost se shánením práce (mám zdravku, tak mě na prodavačku nikde nechtěli). Jelikož v mém oboru je práce velmi málo, kolem Brna skoro žádná. Byla by potřeba, ale nemocnice ani ústavy nemají peníze.

---

Myslela jsem na to, co by mě bavilo jiného. Třeba teď prodávám šperky firmy On Style. Práce mě velmi baví. Ta komunikace s lidmi, vybírat s nimi vhodné dárky, nebo hodnotit, které náušnice jim více sluší. Jsem sama osobně šperkařka, tak k tomu mám velmi blízko. Jen je tu háček.

Tato práce je pouze brigádnická. Byla bych ráda, kdybych později našla něco podobného. Potom bych mohla hrdě říct, má práce mě baví.

Jen bych byla pro pár podmínek (splňují je všechna zlatnictví, ale tam asi potřebují specialisty)

Mít pultíky kolem sebe(nebo normální obchod), aby měla trochu prostoru a hlavně nějaké židle! Nyní stojím 6 hodin na místě - z toho člověka i po 3 měsícíh bolí pěkně paty.

Mít tam stolek, místečko na svačinu, kde mohu mít postavenou konvici - nyní musím chodit do automatu a za dvacku si koupit kafe(leze to do peněz, ale ve Futuru je pěkná kosa)

Mít více jak 50kč/hodina

A to je všechno. Nejsem zase tak náročná (aspoň myslím). Třeba se mi něco takového podaří najít, ale spíše asi ne. Přeci jen, zaměstavatelé raději vyučené v oboru. Nebo pracovat v nějaké korálkárně, to by se mi líbilo;)

Poslední lahůdka, mé pracovistě a hodinky, které mí přirostly k srdci (zvláště když jsem si svoje voděodolné utopila);)

Chuť vyfotit své pracoviště sem pochytila od tatíka, který se blázen nechal fotit, když seděl za volantem trolejbusu(samozřejmě na odpočívadle) Stánek je přestavěný, dřívě skřínka neexistovala, byla to jen nudle vitrín s mini skříňkou)

Vaše Dragita;)

Naya - Kapitola 5.

Na první návštěvu za Davidem nepůjde Naya sama jak plánovala...

---

5. Kapitola

Ve městě jsem vzbudila rozruch. Strážím málem vypadly oči z důlků. Běžela jsem ulicemi a neohlížela se. Chtěla jsem najít Lany, pořád jsem ji měla před očima s tím cizím chlapem. O tom mi musela povyprávět.

Doběhla jsem k jejich sídlu a nasála okolní vzduch. Lany tu nebyla. Jenom její druh Lig. Takže jsem raději koukala zmizet pryč.

Otočila jsem se a málem vrazila do Rogase. Do prdele… Rychle jsem uskočila z jeho dosahu. Chtěl mě chytit za ruku.

"Nayo, jak to vypadáš? Kde si byla?" Ten vyčítavý tón si mohl odpustit. Nikdo tu nebyl, nemusela jsem být milá.

"Co je ti do toho."

Zavětřil a jeho tvář ztuhla vztekem. "Cítím z tebe člověka," přimhouřil oči. "Neříkej mi, že si se v noci pelešila s nějakou špínou?" zařval na mě .

Tak tohle už přehnal. Vrazila mu facku. Nestihl uhnout nebo nějak zareagovat.

Rychle se vzpamatoval a natáhl se po mě. V tu chvíli kolem nás prošla mladá rodina. Narovnal se a probodával mě pohledem. "Já si tě najdu. Tohle tě bude pěkně mrzet."

Utekla jsem pryč, dokud jsem mohla. Srdce se mi svíralo děsem. Od teď abych si dávala pozor na každém rohu

Kéž by dostal tasemnici, bastard.

Utíkala jsem opuštěnými uličkami. Za rohem bylo naše sídlo. Sídlo vůdce celého klanu.

Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem málem vrazila do Lany. Usměvavá jak měsíček se procházela s taškou, plnou nákupu. Určitě to byly nějaké nové šaty.

"Nayo, kde jsi byla? U Reshaqa, vypadáš příšerně," řekla a sjela mě od hlavy až k patě.

"Já? To je na dlouho. Kde jsi byla včera ty?"

Znejistěla a přešlápla z nohy na nohu. "No, na plese přece. Teď ráno jsem byla nakupovat, Lig se vrátil."

"Nelži mi, Lany. Já vás včera viděla," řekla jsem v duchu. Ještě by nás někdo slyšel.

Okamžitě zbledla jako stěna. Vzala jsem ji za ruku a zatáhla hlouběji do uličky, kde nikdo nebyl.

"Nikomu to neříkej, prosím."

"Neboj, nikomu nic neřeknu. Ale měla bys být příště opatrnější. Nemusela jsem to být já, kdo vás viděl. Chceš snad souboj Krve?"

Její pleť dostala zase normální barvu. Zavrtěla hlavou. "Nechci. Ale, přišlo to tak náhle. Nayo, pochop mě… Vím jaký máš názor na Liqa. Byla jsem před lety strašně naivní. Teď už ne. On je úplně jiný. Pochází až z Limeru…, Nay, asi jsem se do něj zamilovala. Konečně jsem našla, co mi chybělo. "

Svatý Reshaqu, a zase to tu bylo. Snažila jsem se nedat najevo otrávený výraz. "Jsem za tebe ráda, ale je to moc nebezpečné nemyslíš? Navíc to může mít následky. A nemyslím tím jen souboj Krve."

Zvedla nechápavě obočí. To jí to snad nedošlo?

"Ehm, třeba těhotenství?" napověděla jsem jí a překřížila ruce přes prsa. Konečně ji svitlo. Někdy jsem měla pocit, že láska snad vymývala mozek.

"Toho se nebojím, má ochranu."

"Ochranu?" Teď jsem byla za blbce zase já. Kdyby něco takového existovalo - proč by nám o tom nikdo neřekl?

"Jo no, on tomu tam říká. V Limeru to prý používá každý, stejně jako lidé. Je to prý naprosto spolehlivé," culila se na mě. Šeptaly jsme si v té uličce jak malé holky.

"Aby ses potom nedivila. Uvidíš za měsíc," ušklíbla jsem se. Lany se na mě zamračila a dala ruce v bok. Neměla ráda, když si z ní někdo dělal srandu.

A jak ta tvoje "ochrana" vlastně vypadá? Co to je?" zajímala jsem se.

Zrudla jako rajče. "Prostě…, jak to popsat…"

"Děje se něco?" Proč byla najednou tak nervózní? Zakroutila hlavou a vesele se červenala dál. Možná bych se na to měla zeptat toho člověka. Určitě by to věděl.

"Teď jsi na řadě ty, Nay. Kde jsi byla? Potkala jsi nějakou bestii?" odvedla schválně rozhovor jinam.

Rozhodla jsem se jí svěřit. Její tajemství bylo ožehavější. Sedly jsme si na skalní výběžek, sloužící k odpočinku. Vypadal jako lavička.

"Včera byl Rogas tak strašně dotěrný, že jsem z plesu utekla,"začala jsem. Lany chtěla něco namítnout, ale zarazila jsem ji. "Nech mě to dopovědět ano? Ptát se můžeš potom. Letěla jsem hodně daleko odtud. Cestou jsem zahlédla vás dva." Znovu se začervenala. "Pak jsem uslyšela výkřik. Nějaký Ještěr tam napadl člověka. Než jsem přistála, tak utekl. Na zemi ležel muž, docela hodně pokousaný. Donesla jsem ho do své jeskyně a ošetřila ho. Použila jsem lem svých šatů."

Nevěřícně na mě koukala. "Člověka? No to mě podrž. Je hezký? A odkdy máš svou jeskyni?" Přímo mě zaplavila otázkami. Raději jsem ji na všechny odpověděla. Byla hodně zvědavá a stejně by to ze mě dostala.

"Musím ho vidět, Nay. Prosím, prosím," prosila mě jak malé dítě. Oči jí pobaveně jiskřily. Nedala si pokoj. Že jsem nemlčela. "Ještě jsem člověka z blízka neviděla."

"No dobře, ale jen na chvíli. Buď v poledne u brány."

Rozloučily jsme se a já mohla jít konečně domů. Do čeho jsem se to zase namočila.

Do svého pokoje jsem vlezla komínem. Chtěla jsem vyhnout zbytečným otázkám na mé šaty. Stačilo, že mě čekal výslech kvůli útěku.

Přemýšlela jsem ve sprše, zavřená před všemi. Snažila jsem se ze sebe všechno smýt. Pach, doteky, které ještě pořád šly cítit na mé kůži. Bylo toho na jediný den moc. Rogas, Lana s milencem a člověk…, zarazila jsem se. Vzpomněla jsem si na ten pach, ne vůni, co se šířila okolím, když jsem cítila, jak mě někdo pozoroval. Úplně mi to vypadlo z hlavy. Musel to být nějaký ještěr. Lidé takhle nevoněli a ze zvířat jsem neměla husí kůži. Proč mě pořád sledoval? Mohli jsme si to vyříkat z očí do očí. Měla jsem snad nějakého tajného ctitele? Kdyby mě Lany nevyrušila, zřejmě bych na něj zařvala ať už konečně vyleze. Musel být blízko.

Někdo zaklepal. Nadskočila jsem z toho zvuku. Zase jsem byla chvíli mimo. Přece když se o někoho zajímám, tak vylezu a řeknu něco, ne?

"To jsem já, Kiya," ozvalo se. Poznala jsem hlas své sestry. Zastavila jsem vodu a osušila se.

"Hned, počkej chvilku." Rychle jsem schovala deník, nikdo se o něm nesměl dozvědět.

"Pojď dál, co potřebuješ?" řekla jsem a snažila se uhladit ručník, který jsem na sebe namotala.

Dovnitř vešla drobná dívka. Jako první je objevilo její vystouplé bříško. Čekala potomka. Za pár měsíců se měla odstěhovat za svým druhem. Stovky kol daleko.

"Nayo, chtěla jsem se tě zeptat, jak ti je? Nevypadáš dobře." Tvářila se ustaraně. Měla jsem ji ráda. Svou mladší sestřičku. Ale nemohla jsem se jí svěřit. Všechno vyslepičila matce.

"Nic moc Kiyo. Jak se mám cítit potom, co mě obtěžoval cizí, slizký chlap?"

Znejistěla a přešlápla z nohy na nohu. Poškrábala se na ruce a pohladila své břicho.

"Není přece cizí. Proto jsi včera utekla?"

Povzdechla jsem si. Byla tu zase za zvěda. Čas změnit téma.

"Co malý, už začal kopat?" Kiya si ráda povídala o svém dítěti. Tak moc, že pokaždé zapomněla, proč přišla. Ukázala jsem ji na pohodlné křesílko. Usmála se a vděčně si sedla.

Následující hodinu jsem poslouchala její monolog na půl ucha. Šamanka jí prý prozradila, že to bude kluk.

Poledne se blížilo. Převlékla jsem se do něčeho pohodlnějšího. K opasku jsem připnula malou dýku. Vzala jsem brašnu se sušeným masem a trochou ovoce. Celou dobu jsem čekala, že přijde matka a udělá mi kázání, jakou ostudu jsem jim udělala. Jenže nikde nikdo.

Vyšla jsem potichu z pokoje. Nikdo nemusel vědět kam jdu.

Uslyšela jsem ve spodní patře hlasy. Rogas! Nedal mi pokoj ani doma. Už zase jsem nemohla odejít dveřmi. Vyběhla jsem do nejvyššího patra, otevřela okno a vyskočila ven.

U brány už čekala Lany. Nervózně chodila sem tam, dokud mě neuviděla.

"Kde jsi? Tak jdeme už?" Netrpělivě přešlapovala z jedné nohy na druhou. Neměla jsem jí to říkat. Měla jsem držet jazyk za zuby, vyléčit člověka a vysadit ho někde hodně daleko. A nic by se nestalo.

Vyrazily jsme k severu. Měla jsem vynikající orientaci v prostoru. Ještě nikdy jsem se neztratila.

Sotva jsem dosedla na skálu, Lany už rychle odtahovala kámen a cpala se dovnitř.

Stačila tam strčit jen hlavu, než jsem ji strhla zpátky. Ucítila jsem jak se David vyděsil.

"Co to děláš, já jdu první. A schovej křídla, zuby i ocas," varovala jsem ji.

"Proč?"

"Protože si myslí, že jsem člověk, a tak to zůstane."

Otráveně vzdychla a upravila svůj vzhled.

Pomalu jsme vlezly dovnitř. Oheň byl už vyhaslý, ale v místnosti se ještě držely zbytky tepla.

"Vrátila jsi se," zašeptal David. Za mnou vlezla Lany. Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi jak se na Davida dívala.

"Kdo to je?" V jeho očích jsem viděla strach. Nedivila jsem se mu. Muselo ho děsit všechno kolem.

"To je má kamarádka Lany, chtěla tě poznat."

"Proč?" Nesnášela jsem tuto otázku. Přiváděla mě k šílenství.

"Nikdy jsem neviděla člověka," řekla Lany dřív než jsem stačila zareagovat. Samozřejmě ještěrštinou. Musel slyšet jen syčení. Sakra! Třeštila na něj oči, jako by se měl co chvíli rozpustit. Líbil se jí, poznala jsem to na ní. Byla jím fascinovaná.

"Cože?" zašeptal David a suše polknul. Začala jsem pochybovat o jeho duševním zdraví.

Chvíli bylo trapné ticho. Měla bych je představit.

"Lany, tohle je David, Davide, tohle je Lany. Ona nemluví tvým jazykem, víš. Jen rozumí co říkáš."

"Ehm, těší mě," podíval se na ni a pokusil se usmát. Lany mu zamávala a dál na něj koukala jako mlsná kočka.

"Raději zajdu pro čisté obvazy a bylinky. Měla bych ti to znovu převázat. Vydržíte tu spolu chvíli, ne?" Oba přikývli. Nemohla jsem vydržet to napětí. Odešla jsem do koupelny připravit obklady. Opravdu to potřeboval převázat.

Soustředila jsem se na práci - bylinky, obvazy, desinfekce, vodu. Byla jsem nervózní. Snad mi to Lany nepokazila. Nechtěla jsem ho vyděsit ještě víc. Čím dřív se dá do pořádku, tím dřív budu volná.

Vrátila jsem se do pokoje a málem všechno upustila na zem. Lany s Davidem se vášnivě líbali. Spíš ona líbala jeho.

"Lany! Co to sakra děláš!" Odtrhla se od něj a vyčítavě se na mě podívala.. Hned na to se probral David a zmateně se od ní odtáhnul co nejdál. Byl vyděšený a třeštil oči na Lany, která byla jen kousek od něj.

"Chtěla jsem si to vyzkoušet," řekla Lany a olízla se. Vypadala spokojeně.

"Nech jeho mysl na pokoji!" Poprvé potkala člověka a hned se mu musela hrabat v hlavě.

"Promiň, vadilo tito snad?" Ušklíbla se a ten zvláštní podtón její myšlenky mi neušel. "Přece si ho nenecháš jen pro sebe, ne? Věděla by jsi vůbec, co sním?"

Podívala jsem se na Davida. Snažil se křečovitě namáčknout na zeď. Popraskaly mu všechny strupy a jeho obvazy se pomalu barvily do červena. To ho bude bolet. Byl vyděšený a zmatený. Koukal na dvě dívky, které komunikovaly jen pohledem.

"Vidíš co děláš, Lany? Měla bys jít. Rány mu zase krvácí."

Lany na něj neustále hladově koukala. Viděla jsem horečně nasávala vzduch kolem. Olízla se. Co se to s ní stalo?

Koutkem oka jsem kontrolovala Davida. Šok z něj vyprchal. V jeho tváři se objevila bolest .Koukal střídavě na mě a na Lany.

"Dobře půjdu," souhlasila a mlaskla. "Ale chci se tě na něco zeptat. Už jsi ho ochutnala?"

"Jak to myslíš? To snad…," neměla jsem slov. Tohle bych od ní nikdy nečekala.

"Slyšela jsem, že lidská krev je nejlepší."

"Lany! To je přece zakázané."

Pokrčila rameny, ušklíbla se a odešla. "Zakázané ovoce je přece nejlepší. Měla bys to taky někdy zkusit."

"Co si pamatuješ?" otočila jsem se na Davida. Vypadal, že už se dal zase dohromady.

"No, to jak odcházíš vedle, pak prázdno. Vůbec jsem necítil vlastní tělo. Nakonec jsem viděl její obličej tak blízko až jsem se lekl. Co to bylo?"

"Asi jsi omdlel," řekla jsem. Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. Nemohla jsem mu říct: víš zachtělo se jí hrát si s tvými myšlenkami.

Lany se nějak změnila. A nelíbilo se mi jakým způsobem. Takovýmhle tempem bude brzy v pěkném průšvihu. Lig byl dost žárlivý.

Nevšímala jsem si Davidova tázavého pohledu a raději se věnovala jeho obvazům.

Očistila jsem mu rány a staré obvazy jsem hodila do krbu. Nohy měl celkem v pořádku, brzy bude moci zase chodit. Pokousanou a poškrábanou měl jen vrchní polovinu těla.

Díval se na mě. Celou dobu mě zkoumal. Nebylo mi to příjemné. Neměla jsem ráda, když mi někdo při práci koukal pod ruce.

"Proč na mě tak koukáš?"

"Vyzařuje z tebe něco zvláštního."

Srdce mi pokleslo. Tak to mi chybělo. Ještě aby se do mě zakoukal. Nevěděla jsem zda se promění nebo ne. Zbývaly mu necelé dva dny. Potom se uvidí. Jako zamilovaný člověk byl mnohem méně nebezpečný, než posedlý, čerstvě Proměněný ještěr.

Raději jsem připravila jídlo. Nevěděla jsem kolik toho snědl normální člověk. Ve spíži jsem našla kousek králíka, tak jsem ho opekla v krbu. Muselo to stačit. Nic jiného jsem u sebe neměla. Jen kousek sušeného masa a ovoce.

Při jídle jsem mlčela a on se taky nesnažil nic říct. Snažil se nešklebit, když se zakousnul do králičího masa. Určitě si všechno srovnával v hlavě. Včerejšek, dnešek, mě. A budou otázky.

Také jsem přemýšlela. Bylo toho na mě moc. Co na mě doma čekalo? Nic dobrého. Rogas a vynucené Spojení. A druhou stranu jsem se nedokázala odhodlat k útěku a žít jen mezi stromy, bestiemi, lidmi. Sama, bez ochrany svého klanu. Ale za jakou cenu byla ta ochrana?

"Stalo se něco?" zeptal se mě.

"Nic důležitého," zkusila jsem se vymluvit. Znala jsem ho teprve den, přece si mu hned nevyliji srdce.

"Vidím to na tobě. Třeba bych ti mohl pomoct," nedal se odbýt. Očima mě vyzýval ať se na něj podívám. On? Pomoci? To bych chtěla vidět jak. Mě by pomohl jen zásah blesku.

"Fakt si o tom nechceš promluvit? Občas pomáhá se svěřit. Já jsem ti řekl, co se mi stalo a většina lidí by mě za to zavřela do blázince. "

Měl pravdu. Mluvení pomáhalo - víc než psaní. Nikdy jsem se nemohla nikomu svěřit. Nepochopili by mě. Byla jsem na všechno sama.

Nadechla jsem se a řekla mu to pěkně od začátku. Stejně jsem mu mohla vymazat paměť, kdyby něco. Nevěděla jsem jak, ale stařešinové ano.

"Domluvené manželství? To snad nemyslíš vážně? Tady, v dnešní době?" Asi bych si měla najít čas a říct mu, že od svého domova byl opravdu daleko.

"Do svých dvaceti let jsem si nenašla žádného druha, musím si ho vzít. Protože je vlivný, bohatý, má zájem. Rodiče mě donutí. Šance na volbu byla, ale ten výběr nic moc. Jeden horší než druhý."

"A co se třeba odstěhovat, někam hodně daleko?" navrhnul.

"Nemysli si, že mě to nenapadlo. Ale mám ve městě důležitou funkci a navíc - on by si mě našel. Kdekoliv. Kdybych utekla dřív, bylo by to lehčí."

Viděla jsem v hlavě jeho další otázku. Přímo ji ke mně vysílal. Měl otázku, že třeba láska přijde časem sama. Začala se mi vařit krev v žilách. Když se nadechl, aby to vyslovil, zarazila jsem ho.

"Vím, co chceš říct. To se nikdy nestane. Neviděl jsi ho. Je to nafoukaný, arogantní, slizký,…" Zastavila jsem ten proud slov. Jen bych zbytečně plýtvala energií. Raději jsem změnila téma. Poprvé jsem mluvila s člověkem. Mohla jsem se ho zeptat na cokoliv.

Povídali jsme si hodiny. Když mu otrnulo, byl hodně ukecaný. Setmělo se. Domů se mi vůbec nechtělo. Nevěděla jsem, že jen tak si s někým povídat bylo tak uvolňující.

Stejně jsme si povídali i další den. Lany někam zase zmizela, doma byl až podezřelý klid.

Dozvěděla jsem se o Davidovi hodně věcí. Odkud pocházel, co dělal, jeho záliby. Za to chtěl vědět něco o mě. Stále si myslel, že jsem byla člověkem.

Rozhodla jsem se věci kolem mě zaobalit do lidských výrazů. Stala se ze mě zástupkyně starosty. Můj otec byl starosta, který vlastnil okolní pozemky. Všechno šlo, když se chtělo.

Byla jsem ráda, že jsem znala lidskou kulturu. Když se hovor stočil na techniku, věděla jsem, že mobilní telefon sloužil ke komunikaci, ale to ostatní o čem mluvil, mi šlo jedním uchem tam a druhým ven. Stejně mi to k ničemu nebylo.

>>další kapitola

Naya - Kapitola 4.

Naya utekla z plesu a letí co nejdál může. Jenže není sama koho to napadlo...

---

Kapitola 4.

Letěla jsem jak nejrychleji jsem uměla. Bylo jedno kam. Hlavně pryč z města. Šaty mi divoce pleskaly ve větru. Na tohle nebyly určeny. Na zádech jsem měla díry po křídlech. Dívala jsem se na hvězdy a nasávala energii z měsíce. Byl úplněk.

Uviděla jsem skalní výběžek nad srázem. Byla jsem vyčerpaná. Musela jsem si odpočinout.

Přistála jsem jak nejlépe jsem uměla. Boty jsem někde ztratila. Skála byla dobře osvětlená svitem Luny a to mě uklidňovalo. Potřebovala jsem být sama.

Dotkla jsem se země a vnímala její uklidňující chlad. Nedokázala jsem zadržet slzy.

Seděla jsem s hlavou v klíně a nechávala se unášet svými pocity. Brečela jsem jak malá holka. Stejně mě tu nikdo nemohl slyšet. Příroda si to nechá pro sebe.

Začalo mě mravenčit v zádech. Popotáhla jsem a zavětřila. Cítila jsem…, vůni? Co mohlo tak vonět? Jako kůra mladého javoru, orosená po dešti. Ale ne úplně přesně… ještě v ní bylo něco zvláštního…, něco, co mě vábilo k sobě…, jako magnet. Nemohla jsem určit jestli to bylo zvíře, ještěr nebo rostlina.

Rozhlédla jsem se. Kolem bylo ticho, jen cikády slabě bzučely. Zahoukala sova.

Ucítila jsem pohled v zádech… Někdo mě sledoval. Instinkty mě neklamaly - nebyla jsem tu sama.

Větřila jsem kolem sebe. Ta omamná vůně musela být toho pozorovatele. Zdála se mi povědomá.

Stála jsem na místě, každý sval na těle připravený vyrazit do akce. Dívala jsem se do temnoty lesa před sebou a čekala, co bude dál. Neměla jsem strach. Uměla jsem se bránit.

Než jsem se stihla pohnout vpřed, ozval se dívčí smích. Rychle jsem klesla k zemi. Tahle skála byla sice vysoko, ale nechtěla jsem riskovat. Zkontrolovala jsem vítr.

Podívala jsem se do svahů pod sebou. Smích zesílil. Zaostřila jsem na pohyb a brada mi klesla ke kolenům. Srdce se mi zastavilo. Uviděla jsem Lany s nějakým cizím mužem. Běhali mezi stromy, laškovali spolu. Nakonec se přitiskli na nejbližší kmen a začali se vášnivě líbat.

Spadla mi čelist. Nebyla jsem schopna se pohnout. Tak proto byla poslední dobou tak šťastná. Našla si milence. Teda, řekla bych do ní hodně věcí, ale tohle mezi ně nepatřilo.

Chvíli jsem je pozorovala a jedna část mé osobnosti jim záviděla. Ale jen malá část. Ta, která ráda chodila do kina na filmy s velkou porcí sýrového popcornu. Ze kterého mi pak bylo dva dny špatně.

Pomalu se přesunuli na zem, do měkké trávy. Na víc jsem nebyla zvědavá. Skočila jsem neslyšně ze skály a plachtila pryč. Jen po proudu, aby neuslyšeli máchání křídel.

Všudypřítomné noční ticho proříznul děsivý výkřik. Prudce jsem zastavila jak jsem se lekla. Rozhlížela jsem se po zdroji toho křiku a uviděla…, člověka. Nad ním stál nějaký ještěr a chystal se ho zabít.

Rychle jsem k nim zamířila. Co si o sobě ten chlap myslel! Zabít bezbranného člověka uprostřed lesů. Vypadal, že přesně to měl v úmyslu.

Přistála jsem, ale ještěr mi stačil uletět. Divné. Vy byste snad utekli, kdybyste viděli, že se k vám blížila dívka v plesových šatech? To těžko. Musel to být Proměněnec. Dokázali jsme totiž proměnit člověka v Ještěra. Sloužil k tomu náš jed v zubech a čerství Proměněnci, se neuměli vůbec ovládat. Chovali se prvních pár hodin jako zvířata.

Nechtěla jsem se tu zdržovat. Krev mohla přivábit bestie. Očima jsem prohledávala terén. Uslyšela jsem zasténání.

Rozběhla jsem se a spatřila tělo jeho oběti. Byl to mladý muž. Docela hezký i přes všechnu krev kolem. Ještě dýchal, ale byl hodně pokousaný a poškrábaný.

Krvácel. Musela jsem jednat rychle. Klekla jsem si k němu, rozpárala si kus šatů, a co nejpevněji mu ucpala rány na krku a hrudi. Neměl zasaženou žádnou tepnu, takže by to mohl přežít. Potřeboval ale hned ošetřit.

Rozhodla jsem se ho zachránit. Měla jsem lidi ráda. Nezasloužil si tu vykrvácet.

Vzala jsem ho do náruče a vzlétla. Bohové, ten byl těžký. Myslela jsem, že lidé budou lehčí, když nemají křídla ani ocas. Nesměla jsem ho upustit!

Letěla jsem ke své jeskyni. Bylo to mé jediné soukromé místo. Nikdo o něm nevěděl. Ani Lany. Tady jsem mohla být sama sebou a schovávat si lidské věci.

"Anděl?" zachroptěl člověk a na chvíli pootevřel oči. To sotva. Kdyby zase neupadl do bezvědomí, asi by rychle změnil názor. Stačil by jediný pohled na má křídla nebo zuby.

Nejdřív jsem ho položila na zem. Byla jsem vyčerpaná. Ale musela jsem potáhnout postel látkou, aby mi ji nezakrvácel.

S namáhavým heknutím jsem zvedla na postel. Ještě, že neměl něco zlomeného.

Mé svaly křičely na protest. Srdce mi bilo čím dál rychleji. Byla jsem udýchaná, zpocená a zašpiněná od jeho krve.

Rychle jsem mu omyla rány čistou vodou, nasypala drcené léčivé bylinky a celého ho obvázala. Víc jsem udělat nemohla.

Zbytky jeho oblečení jsem spálila v ohni. Ještě, že jsem tu měla připravené dřevo. Stejně ty hadry byly od krve a ještě by mohly přilákat nějakou bestii.

Spodní prádlo jsem mu samozřejmě nechala.

Vyčerpáním mi hučelo v hlavě. Kolik ten chlap vážil? Opláchla jsem si obličej studenou vodou. Nemělo to účinek. Chtělo se mi strašně spát.

Hlídala jsem ještě pár hodin oheň, aby z oblečení nic nezbylo, než jsem usnula v křesle.

Probudil mě šramot a sténání.

Rozlepila jsem unavené oči a uviděla toho zraněného muže, jak se snažil vstát. Moc mu to nešlo.

Vstala jsem - snažila jsem se nevnímat bolest natažených svalů, a přitiskla ho zpátky k posteli.

"Zůstaň ležet, nebo si potrháš strupy," řekla jsem jeho jazykem. Udiveně na mě koukal. Věděla jsem, odkud pocházel - vyčetla jsem to z jeho myšlenek. Ale jinak jsem se snažila nechat lidem soukromí.

"Kde to jsem," rozhlížel se kolem, div mu nevypadly oči u důlků. Aspoň byl zatím v klidu. Pokud by začal vyšilovat, musela bych mu sáhnout do vědomí a uklidnit ho jinak. A to bych nerada.

"V bezpečí." Snažila jsem se mluvil uklidňujícím tónem. Křídla i ocas jsem měla schovaná.

Neustále těkal očima mezi místností a mnou. Byl cítit strachem.

"Proč v jeskyni?"

"Protože tady nás nikdo nenajde."

Chytil se za hlavu. "Co se…" ale nedořekl to. Rozšířily se mu oči. Vzpomněl si.

"Co jsi dělal tak hluboko v lesích?" zeptala jsem se ho. Pokud jsem věděla, jeho domovina byla odtud tisíce kilometrů. Neměl tu co dělat.

"Tak to bys mi nevěřila," vydechl a nervózně polknul. Zavrčela jsem si pro sebe. Na takové vytáčky jsem neměla náladu.

"Aby ses nedivil, skus to."

"Byl, jsem v parku, zkracuji si to přes něj domů, když mě napadl nějaký chlap a normálně se mi zakousnul do ramene." Odkašlal si a ustrašeně se na mě podíval. Možná čekal, že se mu začnu smát "Omdlel jsem. Potom jsem se najednou vznášel. Viděl jsem pod sebou stromy a řeky. Pak mě ten mutant, nebo co to bylo, pustil na zem a zaútočil na mě. Chtěl mě zabít. Vypadal šíleně. Když jsem byl už skoro v bezvědomí, zmizel. Pak si pamatuju jen tvou tvář a hvězdy."

"Mutant?" zeptala jsem se s trpělivostí v hlase "Popiš mi ho." Měl štěstí, že Proměněného zajímala víc jeho krev než maso. Ale i na to by došlo. Snažila jsem se být v klidu. Nikdy jsem s člověkem nemluvila tváří v tvář. Ještě k tomu v potrhaných a špinavých šatech.

"Byl to nějaký chlap s tesáky, jako šelma. Dokonce vrčel… Měl křídla a velký ostnatý ocas… Začínám si myslet, jestli jsem se nezbláznil." Mnul si čelo a bolestně se šklebil. Byl bledý jako stěna.

"Nejsi blázen. Jen by sis měl dávat v noci větší pozor. Než se ti rány zahojí, zůstaneš tu. Já už musím jít, oheň ještě vydrží. Neboj, do poledne budu zpátky." Chtěla jsem odejít, ale nenechal mě.

"Kdo jsi, kam jdeš? To tu mám být sám?" Pokoušel se zvednout a sykal u toho bolestí. Už mu otrnulo. Začal být zvědavý.

"Jsem ta, které vděčíš za život," usmála jsem se. "Můžeš mi říkat Nayo."

"Dobře…, Nayo, kam odcházíš?" koukal na mě prosebným pohledem.

"Musím domů. Zmizela jsem včera jen tak. Každou chvíli mě mohou začít hledat." Pokud už se nestalo. Nechtěla jsem, aby to tu někdo objevil.

"Co to máš se šaty?" Všimnul si mých potrhaných šatů. Trochu stupidní otázka, nepoškodila mu ta ztráta krve mozek?. Ale fakt, vypadám strašně.

"Něčím jsem ti přece musela zastavit krvácení."

"Děkuji," hlesl a díval se na mě pohledem ztracené laně. "Mimochodem, já jsem David."

"Já vím. Už musím." Konejšivě jsem se usmála a odtáhla kámen, co jsem měla místo dveří. Cítila jsem jeho údiv. Štíhlá dívka v šatech a pohnula skálou jako nic.

Nechtělo se mi tam. Už to nebude jako dřív. Rodičům se Rogas líbil. Už mě nenechají vyklouznout.

Chtělo se mi utéct a nikdy se nevrátit. Tato myšlenka mě lákala čím dál víc. Zahnala jsem ji. Tohle se muselo napřed pořádně naplánovat a teď jsem měla na starosti toho člověka.

>>další kapitola

Původ a vývoj jazyka

Původ Ještěrů

Ještěři se nevyvinuli na planetě Zemi, jak mnozí předpokládají. Jejich prapředci sem byli dovezeni mocnou rasou Thaelnuu(výslovnost Talny). Podobali se evropským drakům, jen chodili vzpřímeně a měli 6 až 8 končetin včetně křídel. Odvezli ještěry z mateřské planety, protože jejich slunce umíralo. Přesídlili je na dvě planety. Zemi a Saurii. Země v jazyce Thaelia má jen číselné označení T38SZ a Saurie T211SC.

---

· T - značí planetu třídy Tharraes - vhodná pro život

· První číslo značí polohu v soustavě

· Druhé číslo značí celkový počet planet

· S - znamená slunce, kdyby šlo o trpaslíka, bylo by tam třeba CT(červený trpaslík)

· Z - znamená Zareei - žluté slunce

· C - Cerreei - červené slunce

Obě planety měli být bez jiných vysoce inteligentních tvorů, aby se mohli ještěři plnohodnotně rozvíjet. V té době teprve objevili pazourek. Jenže Thaelnnane podcenili potenciál lidoopů žijících na Zemi, a tak se ještěři po většinu svého života skrývali. Lid Thaelnuu je sice ze začátku pravidelně navštěvoval (proto mají ještěři dračí bohy), ale potom se po nich slehla zem.

Nikdy nebylo dost ještěrů aby mohli vyhladit celé lidstvo, oni byli silní, ale lidé hodně mazaní.

Co se týče ještěřích vědců moderní doby, zatím netuší, že se původní praještěři dožívali skoro 400 let a měli mnohem větší procento šupin na těle a jejich křídla byla zelené barvy. Neměli zatažitelný ocas, křídla ani tesáky.

Postupně se jejich křídla zabarvila do hněda a do červena. Také zapůsobilo podnebí, ve kterém žili. Bylo to přirozené. Tmavočervená až vínová křídla, byla tvořena silnou pigmentací v reakci na větší sluneční záření u rovníku. Původně měli praještěři olivově snědou pleť a jen mírně zešikmené oči, přes které měli žlutou ochranou blánu.

V průběhu evoluce se jim pleť pomalu vyhlazovala a objevovali se i nové barvy pleti (samozřejmě to vznikalo křížením s člověkem )

Z toho vyplývá, že rasa Zelených ještěrů, je rasou nejblíže té původní. Tito jedinci se s lidmi párovali co nejméně. Žili v pralesích a neprostupných džunglích světa.

Jazyk:

Protože se ještěři (až na výjimky) vyhýbali lidské civilizaci, mají pro vše své vlastní názvy. Pro Zemi je to Rhesha (pojmenovaná po bohu Reshaqovi, který je tenkrát dovedl na Zemi), stejně tak používají jiné názvy kontinentů.

Jazyků ještěrů byly tisíce, teď jich ale existuje jen pár, za to ale hodně dialektů.

Za dávných dob byla na Gaiyasu (Evropě) nejvýznamnější Assaurština a Starosaurština (též zvaná Starý jazyk). Starosaurština je vývojovou větví Assaurštiny. Používali ji jen ty nejvyspělejší národy té doby. Hlavně ty, které vytvořily Spojené císařství Assaurské. (v naší době bronzové), které ale později padlo pod nájezdy Nassarských bojovníků.

Assaurština se používala na Gaiyasu v mladší době kamenné.

Dnešní ještěří jazyk je mnohem jednodušší, jak výslovností, tak i v psané podobě. Hlavní součástí slov tvoří sykavky a hojný výskyt Q, G, R, H. Nejvýznamnější dialekty moderní doby jsou Centrální jazyk (domluvíte se jí po celém světě), Lagorština a Izmerština.

Díky velmi vyvinutému zraku si libují v miniaturním písmu. Lidé by potřebovali aspoň lupu na rozeznání znaků od sebe.

Mladí ještěři vysokého postavení se musí naučit všechny lidské jazyky, vyskytující se v jejich okolí - v zájmu zachování rodu.

Lidé se nikdy nemohou naučit správnou výslovnost ještěrského jazyka, protože k tomu nemají správně vyvinuté hlasivky ani jazyk (natož sluch - nerozeznají slova od sebe) . Ale může se jim podařit rozluštit jeho psanou formu.

Věk a genetika Ještěrů

Informace, které jsou obsaženy v tomto článku, nenajdete v žádné mé povídce. Jen v Ještěrech je malá zmínka. Pokud si chcete rozšířit obzory, kdo jsou ještěři, kde se tu vzali a všelijaké další různé zajímavosti, tak čtěte dále;)

---

Věk a genetika:

Ještěři se dožívají v průměru 150 - 170let . Jsou ale známy i případy, kdy se někomu podařilo dožít i 200let. Přibližně do sta let skoro vůbec nestárnou, aspoň ne tak viditelně, aby to mohly lidé rozlišit. Přibližně kolem devadesáti let, vypadá zdravý ještěr jako 35-letý lidský jedinec.

Do dvaceti let probíhá vývoj stejnou rychlostí jako u lidí. Dříve to tak nebývalo, ale jejich organismus se během tisíciletí přizpůsobil.

Pokud je někdo ještěrem jen na půl( člověk x Ještěr), záleží vždy na okolním prostředí. Jestliže žije celý život mezi ostatními ještěry, může se dožít cca 130 - 150 let, mezi lidmi sice také, ale pokud aktivně potlačuje své schopnosti, nepoužívá křídla, ocas ani zuby, může se dožít jen 90-100let. Křídla i ocas mu zakrní, jak se snaží zapomenout na to, co je.

Stává se to také proměněným lidem, nebo těm, kteří měli aspoň jednoho ještěřího předka.

Potomkům lidí, kteří aktivně celý život potlačovali svou ještěří stránku, se jejich schopnosti často projeví v období puberty.

Jestli uplyne několik generací, ve které se dále nacházejí jen lidské geny, schopnosti a vzhled ještěra ustoupí do pozadí. Může se však projevit ve vypjatých situacích (stres, úraz...), taková proměna bývá zpravidla velmi rychlá, v řádkách hodin (často přes noc).

Jedincům, co tímto projdou, trvá pár dní, než si vše uvědomí. V nocích bloumají městy, vedeni jen svými ostrými smysly a pudy, které vůbec neovládají. Lidem většinou nebezpeční nejsou, jen sami sobě.

Když během 10 generacích a více, budou v rodové linii už jen lidské geny, je skoro nemožné aby se zanikající ještěří gen někdy projevil. Stopa v DNA mu však už navždy zůstane, bez důkladného rozboru, je to nezjistitelné.

Ti jedinci, kteří se stali Ještěry proměnou z člověka (díky speciální tekutině v jedových žlázách), se stanou plnohodnotnými ještěry, bez jakýhkoliv omezení. Hlavní proměna se projeví do několika dní, ale není úplná. změny metabolismu se dějí ještě následující rok, než budou kompletní.

Jen některé skupiny a klany, mají názor, že tihle nejsou čistokrevní (tudíž něco méně). Lidská stopa v DNA jim už zůstane. Od křížených se liší jen druhem lidského genu. Zatímco proměnění, mají gen GR023H (který je nefunkční), kříženci mají GR023M (má vliv na biomechanismus v těle - délka věku, zdraví...) Dá se to zjistit jen ve speciálních laboratořích.

ČERNÍ Ještěři se mohou dožít až 250 let, křížením se tato hranice pochopitelně snižuje(sice je gen Černého ještěra dominantní nad geny ostatních ras, ale někde se to projevit musí). 1 generace se dožívá jen 210 let, 2 generace až 180let a 3 generace 160 let (když se neustále kříží s ostatními rasami). Pokud se dále nezkříží s člověkem, hranice už neklesá.

Plodnost Ještěřích žen plní svou funkci shruba do 50 let,pak začne zvolna klesat. u mužů je to celý život, záleží na celkové kondici organismu.

Máme doma podnájemníky

Bydlím ve vlastním už pár let, ale ne nikdy ne sama. Pokud nepočítám svou drahou polovičku, máme ještě tři malé podnájemníky. Nejen, že mi dělají radost, ale jsou to pěkní raubíři, hlavně nejstarší Zagyn. Máme totiž potkaní kluky a ti jsou dost neposední, nevydrží jim to ale dlouho, hodinku všude lítají, a pak si lehnou na své oblíbené místo.

---

Mám je moc ráda, (vůbec potkánci jsou nej - po psech, nesmím zapomenou na svou fenku Aimée, která, ale bydlí s rodiči). Na Vánoce jsem tedy dostala, háčkovaného potkana. Ano, měla to být myš, ale koukněte na ten ocas. Že má velké uši? Je to přeci doubledumbo potkan (potkan s plachťákama).:-)

Abych kluky nezanedbala, také je tu přestavím: (jména dostali v chovných stanicích)

Zagato z Nippylandu (alias Zagy, Zagyn nebo Zagouš - podle toho co zrovna provede:-D

Je nejstarší, nejmohutnější a naprosto typický potkan. Jakmile ví, že se nedívám, ohlodá úplně všechno, stačí mu jen vteřinka a sluchátka, nabíječka jsou na dva kusy, kabel o noťasu, lampičky, televize trochu ohlodané. Nahryzává pantofle a je to ryzí pohodář. Na mazlení není, ale vyplesknout se na radiátor, nebo na skleněnou desku nočního stolku, to je jeho.

Srts: Standart Agouti - nebo-li správný kanálník

Queshm von Rattenburg (alias Speedy, Speedík - zdrhač a sprinter už od mala)

Hned jak jsem si ho přivezla, zjistila, jsem jaký je to rychlík. Hodně utíkal a bylo ho těžké chytit. Je trochu srabík, ale ne moc, bojí se jen náhlých pohybů a zvuků. Když to na něj přijde dokáže být pěkný mazel a miluje drbání za ouškem. Nikdy se ničeho nedotkl, ale jakmile jde o jídlo...noo občas jsem si mysela, že mi sežere i prsty. Rychle chňapne, že to skoro ani nepostřehnu. Bohužel se zdá, je v hierarchii klece ten nejnižší.(omega)

Srst: Americký modrý Rex (má delší rozčepířenou srst do modro-šeda)

Naval ze Svahu (alias Navík)

Náš nejmladší a bohužel pěkný srab. Většího poseru jsem ještě neviděla. Do šesti měsíců svého věku, nechtěl vylézt z klece sám a na posteli se vždy jen zahrabal. Rád se mazlí a je strašně žárlivý. Hlavně na Speedíka. Pokud pohladím jeho, musím i Navíka. Má neustále vytřeštěné oči a je v pozoru. Venku už běhá a vše objevuje, ale stejně se potom někde zahrabe a hodiny nevyleze. Ale skočit na postel, se ještě neodváží. Miluje drbání za ouškem.

Srst: Standart Burmusse a ouška Dumbo

Bonusovka když byl mrně a spával v misce na zeleninu

Všichni spolu

Zdravím všechny milovníky potkánků:-)

Můj nový dračí pokus

Včera jsem měla ráno chvilku času, tak mě popadla šílená chuť si něco namalovat. A protože jsem od hodné Anjesis z Literu dostala pár materiálů s radami, jak malovat draky, musela jsem si to hnedka vyzkoušet.

Sice potřebuji ještě hodně cvičit, aby to vypadalo ještě lépe (reálněji), myslím, že se mi docela povedl.

Měla jsem náladu na naštvaného draka, tak jsem nakreslila, jak kárá pohledem své mládě.;)

Je to foceno foťákem, nemám funkční tiskárnu. Papír je od neustálého gumování trochu zvlněný, takže je od světla trochu flekatý. Tak tmavě jako jsou ty kameny je vytažen i celý drak.

---

2.náhled

pokus u o barvu

tužka _{^{z:http://www.webdesignideas.org/2008/06/28/another-pencil-logo/}}

Dogma

Komedie / Fantasy / Dobrodružný 
USA, 1999, 130 min

Režie: Kevin Smith

Hrají: Linda Fiorentino, Ben Affleck, Matt Damon, Alan Rickman, Salma Hayek, George Carlin, Chris Rock, Jason Lee, Jason Mewes, Kevin Smith, Bud Cort, Brian O'Halloran, Janeane Garofalo, Bryan Johnson, Guinevere Turner, Jeff Anderson, Scott Mosier, Dwight Ewell, Ethan Suplee, Alanis Morissette

Popis:

Dva padlí andělé Loki a Bartleby, se chtějí vrátit zpátky na nebe pomocí nově vysvěceného kostela v New Jersey. Když tam vstoupí, bude jim odpuštěno, ale dokáží tím boží omyl a svět zanikne. Tomu má zabránit Bettany (poslední dědička). Na pomoc ji přijdou dva dost trhlí chápci Jay a Bob, 13. apoštol Rufus, který není v bibli, protože je černoch , hlas boží Metatron a Múza. Loki mezitím začne vykonávat "boží vůli" a každého, kdo zhřešil, bez milosti zastřelí. Cestou si uvědomí, že jejich návrat by měl následky, ale o tom nechce Bartleby ani slyšet, upne se na tu myšlenku a je schopný jít přes mrtvoly (na tom má zásluhu hlavně démon Azrael, který chce Boha svrhnout). K tomu všemu se ještě ztratila boží existence v nějakém lidské tělě. Jak to dopadne?

Vřele doporučuji, tuhle trochu švihlou komedii, Affleck s Damonem zahráli ty padouchy velmi dobře a já, když si chci pozvenout náladu, beru do ruky právě tento film (i když nejsem věřící):-) Navíc je tu spousta známých tváří. Jason Lee (známý z My name is Earl, Alvin a Chipmunkové) nebo i Alan Rickman (Snape, z HP)...

Fotky dodám později;)

zdroj obrázku: http://film.osobnosti.cz/dogma.php

Naya - Kapitola 3.

Sluneční ples je velká událost, jak asi proběhne?...všechny rozhovory kurzívou jsou v myšlenkách.:)

---

Kapitola 3.

Lany bydlela uprostřed města, kde byly honosnější stavby. Jejich sídlo bylo vytvořeno ve vrcholku skály, ze které čněly malé i velké terasy. Lig byl bohatý obchodník s hedvábím, mohl sis to dovolit.

"Půjdeme ke mně, už jsem všechno připravila," mrkla na mě. Měla pro sebe svůj vlastní velký pokoj.

V každém rohu byla vyřezávaná komoda se zrcadlem, skříně, sochy zvířat a velké rostliny. Podlahu zdobily drahé kožešiny a stěny ručně tkané gobelíny. Připadalo mi, že Lany byla stvořena pro bohatství. Užívala si to. Nic méně od života nechtěla než luxus a pohodlí.

Šla jsem se vykoupat a smýt ze sebe všechen prach. Prohlédla jsem se v křišťálovém zrcadle. Slunce mi jemně opálilo mou kůži a tělové olejíčky, co jsem sehnala, udělaly svoje. Měla jsem pleť jako samet.

Lehce namalovaná a oblečená jsem byla za chvíli. S účesem jsem si nelámala hlavu. Přední prameny jsem si stáhla dozadu a sepnula malým skřipcem s květinou.

"Už jsi hotová?" zeptala jsem se Lany. Byla v té koupelně hrozně dlouho. Připadalo mi jako ztráta času se celé odpoledne jen babrat s účesem. Raději bych si šla na chvíli sednout na okraj lesa a vnímat lid kolem sebe.

"Ještě to není ono, vydrž. Pomůžeš mi s účesem?"

Neustále něco měnila. Nebyla sto se rozhodnout, který účes jsem jí měla udělat. Bylo zvláštní, jak byla nervózní - její druh se na plese ani neukáže. Že by měla ještě někoho dalšího? Ne… To by neudělala. Neohrozila by to pohodlí, co jí dal.

Hodiny jsem natáčela její blond vlasy do lokýnek, než byla konečně spokojená. Chovala se roztržitě. Nasadila mi tím brouka do hlavy.

Vyrazily jsme na poslední chvíli. Bylo to jen kousek pěšky. Vzaly jsme to úzkými uličkami mezi obydlími, pak po schodech dolů a skrz park. Cestou byl klid, ale před Hodovní síní sotva. Všude hlava na hlavě.

Všimla jsem si Rogase a leknutím se zastavila. Srdce se mi rozbušilo. Protlačoval se davem, zatímco kolemjdoucí dívky roztávaly pod jeho pohledem. Každý ho znal, každý ho obdivoval pro jeho sílu, pro jeho moc. Náš klan byl oproti jeho rodu titěrný.

"Nay, proč stojíš?" divila se Lany. "Už tak jdeme pozdě." Podívala se mým směrem a rozzářila se. "Už je tu. Nay, já ti tak závidím, fakt."

Rogas se otáčel na všechny strany. Hledal snad něco?

Jeho pohled se zastavil na mě. Jeho chladné oči se do mě zabodly jako ostrý nůž. Přeběhl mi mráz po zádech. Krev mi ztuhla v celém těle. Připadal mi slizký už od pohledu. Že by to byl on, kdo mě sledoval? Ne, určitě ne, na to byl moc hrdý. Byl rád, když se někdo plazil za ním.

Srdce mi vynechalo jeden úder. Zamířil rovnou ke mně! Lany mě drbla do ramene a culila se jako malá holka. Chvěla jsem se, v puse mi vyschlo. Klid. To zvládneš. Byla to jen další kupa hormonů. Jen hodně obalená svaly.

"Přeji příjemný večer, ctěná Nayo z rodu Moaq," pozdravil s rukou na srdci. Ani jedno slovo neznělo upřímně. Šla z něj hrůza.

"Také vás zdravím, Rogasi Garalský," řekla jsem, když mě Lany znovu šťouchla. "Doufám, že se vám bude ples líbit." Lany na něm visela očima jako štěně.

"Řekl bych, že bude," odpověděl, ale víc nestihnul. Rychle jsem se otočila, popadla Lany a táhla ji pryč - jinak by se mi tu ještě rozpustila.

Nezastavil mě. Jen se ušklíbnul. Dobré znamení nebo špatné?

V sálu už všichni seděli na svých místech. Čekalo se jen na pár opozdilců. Síň byla bohatě vyzdobená a celkově laděná o žluto oranžova. V rozích byly postavené velké solné lampy v dračí podobě. Protáhlá okna zahalena do vrstvených, výšivkou zdobených závěsů se vzdouvala jemný vánkem. Podlahu zdobila mozaika Reshaqa, stvořitele. Tomu všemu vévodil obrovský křišťálový lustr se stovkami svíček. Měl tvar nekonečna.

Rychle jsme přeběhly sál a usadily se vedle mých rodičů.

Rozhlédla jsem se. Nebyl to ples jen našeho města. Všimla jsem si hodně cizinců z okolních měst, většina jistě dobrého postavení. Nic pro mě.

Rozhostilo se ticho. Otec vstal, v ruce číši ze slunečního kamene a pronesl úvodní proslov. Nevnímala jsem ho. Za chvíli to mělo začít. Sbírala jsem síly. Musela jsem být silná. Musela jsem to vydržet. Strach byl od toho aby se překonal. Strach tu bude se mnou, pokud ho budu živit. Když ho přestanu krmit, zmizí. Prostě zmizí.

Vydechla jsem. Potily se mi ruce. Kdyby letos Rogas nepřijel, nebyla bych jako na trní.

Ples byl oficiálně zahájen. Z rozličných nástrojů se začala ozývat hudba a všichni se pustili do jídla a pití.

Světla mírně pohasla. Byl čas na Tanec Slunce. Šest dívek v oranžových krojích vyběhlo na parket. Za každou vlál dlouhý šátek v barvách ohně. Ladně tančily do rytmu hudby. Pohybovaly rameny, boky, hrudí tak plynule, že mi připadaly jako hadí ženy. Dokázaly na sobě rozpohybovat cokoliv. Zlaté zdobení jejich těl, ten efekt ještě umocňoval.

Každý rok jsem byla fascinovaná tím, co ty dívky se svým tělem dokázaly. Vychutnávala jsem si melodickou hudbu, než dozněl její poslední tón. Když jsem se zaposlouchala, jako bych se ocitla v jiném světě. Na chvíli.

Rogas mě pozoroval. Celou dobu. Jeho tmavé oči se ode mě ani na chvíli neodtrhly. Děsilo mě to. Ani se nesnažil skrývat o co mu šlo.

Rozhlédla jsem se po okolí a povzdechla si. Bylo to tu zase. Rvačka o můj první tanec. Kdybych byla obyčejnou dívkou ani by o mě nezavadili pohledem. Vyzývali se očima a strkali se. Každý si se mnou chtěl zatančit první. Měli jsme výborný čich. Cítili jsme se navzájem. Každý měl svou specifickou vůni. Kdo si se mnou zatančil první, cítil jenom mě. Ale ti další ucítili i toho předtím. Stačil na to jen krátký kontakt.

Všimla jsem si, že "souboj" vyhrával nějaký blonďák. Seveřan. Dlouho se neradoval. Řadami se jako vlna prohnal Rogas a odhodil mladíka stranou. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Někdy jsem si říkala, že vypadal jako bestie. Černé vlasy, černé oči, opálená kůže. Ale nebyl, aspoň ne fyzicky.

Měla jsem chuť utéct hodně, hodně daleko.

"Smím vás požádat o tanec, ctěná Nayo?" Lehce se poklonil, ale jeho oči se neusmívaly.

"Ne nesmíte." Nechtěla jsem udělat ostudu, ale můj jazyk byl rychlejší. Rodičům ztuhnul výraz ve tvářích.

"Takže si se mnou opravdu nezatancujete?" pozvedl obočí.

"Ne, nechce se mi." Zpražila jsem ho pohledem. Nechtěla jsem mu ukázat svůj strach. Jen by ho to pobavilo.

"Okamžitě s ním běž na parket, nevidíš, že nás všichni pozorují!" Matčin hlas mi rezonoval v mysli jako ladička.

Rogas už se neusmíval. Nesnažil se o to. Přísně si mě změřil a doslova mě vytáhnul od stolu na parket. V hlavě mi zněly slova mé matky. Nebránila jsem se.

"Chtěl jsem být milý, ale mi došla trpělivost," řekl Rogas a vedl mě doprostřed parketu. Měla jsem se na co těšit.

"To jsem nevěděla, že vůbec nějakou máte." Neodpověděl. Jen si mě pevně přitisknul k sobě. Píchlo mě v žaludku. Potila jsem se, ale to se dalo se to svést i na horko.

"Pořád sama a svobodná, nemám pravdu?" jízlivě se usmál a vedl mě v tanci.

"Mě to tak vyhovuje."

"Chci aby ses stala mou družkou." Neustále si mě prohlížel. Celou. Měla jsem z toho husí kůži.

"To se nikdy nestane, už jednou jsem to říkala." Oči mu potemněly a ještě více mě k sobě přitiskl.

"Budeš moje ať se ti to líbí nebo ne. Teď už tě nezachrání žádný zákon, dosáhla jsi plnoletosti."

Žaludek se mi scvrknul jako starý ořech, když jsem si na to vzpomněla. Kdysi se o mě ucházel. Bylo mi jen šestnáct let. A rozhodně se nedržel pravidel. Odchytnul si mě venku, když jsem sbírala bylinky.

Utekla jsem mu. Odnesla jsem si pár modřin, nic vážného, naštěstí. Nemohl s tím nic udělat. Nebyla jsem oficiálně dospělá, správně by se mě nesměl ani dotknout. Před Spojením. Jak já tehdy děkovala za svůj výcvik. Ta vzpomínka ve mně žila doteď. Schválně se v ní šťoural, aby věděl, jak budu reagovat.

Jeho ruce nebyly tam, kde měly být. Přejížděl svou dlaní po mém zadku. Přímo při tanci! Proč museli hrát pomalé písně?

Nestačilo mu to. Prsty mířil stále výš. Ostatní to nezajímalo. Rodiče nás přes ten chumel párů stejně neviděli. Myslím, že by jim to nevadilo. Podle nich jsem byla svobodná přesčas a měla bych být ráda, že mě někdo chtěl.

"Dodržím potřebnou etiketu a obřad Spojení bude za dva měsíce."

"Já s ničím nesouhlasila." V hrudi se mi vzmáhal hněv. To za mě chtěl vše rozhodnout? Kdybych neriskovala veřejnou ostudu, dávno jsem mu vrazila facku.

"Ani nebudeš muset. Všechno se dá zařídit." Přejel pohledem mé tělo. Jednou mu to asi nestačilo. "Taky jsem neřekl, že budeš při obřadu netknutá," zasmál se. "Čekám dlouho a došla mi trpělivost. Ale jestli řekneš někomu jediné slovo, nepřej si mě."

Už jsem toho měla dost. Co si o sobě myslel? Snažila jsem se ho odstrčit, ale nešlo to. Naštěstí píseň už končila. Pustil mě a odešel zpět ke svému místu. Vydechla jsem úlevou.

"Ještě jsme spolu neskončili."

Jeho myšlenka se do mě zabodla jako trn. Sedla jsem si celá zkoprnělá. Lany někam zmizela. Jak jsem se z toho měla sakra dostat? Nic mě nenapadalo. Nikdo mi nemohl pomoci. Všichni kolem jedli a bavili se mezi sebou.

Přešla mě chuť na zvěřinu. Cítila jsem v puse pachuť žaludečních šťáv a musela se napít.

Mých deset minut klidu skončilo. Následovala další píseň. Pomalá. Viděla jsem, jak se protlačoval davem se spokojeným úšklebkem na tváři. Měl pocit, že vyhrál.

Tančili jsme dlouho, přitom mi neustále dýchal za krk. Počítala jsem minuty do konce písně. Dělalo se mi z něj špatně. Pak mě zatočil, přitáhnul zády k sobě a zakousnul se mi do krku.

On mě kousnul! Chtěla jsem se odtáhnout, ale držel mě pevně.

"Nech mě být!" Nemohla jsem se ani hnout. Zpanikařila jsem, srdce mi málem vyskočilo z hrudi, ale v ničem mi to nepomohlo. Jeho paže byly silné jako skála.

Povolil stisk svých zubů a políbil mě poraněnou kůži. Olíznul krev z ranky. Necítila jsem bolest.

Tohle byla moje šance. Vysmekla jsem se z jeho objetí a utíkala k nápojům. Chtěla jsem se opít. Nechtěla jsem nic vnímat. Chtěla jsem otupit své smysly, svůj strach.

Jemné kousnutí do krku od muže znamenalo, že měl o dotyčnou ženu vážný zájem. Jestli ho nechala, tak to cítila stejně. Držel mě tak, že jsem se nemohla hnout - vypadalo to, že jsem to přijala. Bylo mi zle. Chtělo se mi z něj zvracet.

Kopla jsem do sebe jednu sklenku, když mě sevřel v pase.

"Kampak mi to utíkáš, dnešní večer ještě nekončí. Jsi jen moje." Smál se mi do ucha. Jeho ruce pomalu cestovaly čím dál víš od pasu. Náhle mě pustil. Úleva? Možná dočasná.

"Tady jste vy naše hrdličky," uslyšela jsem hlas svého otce. Rogas schoval ruce za zády. Hrál přece slušného a otočil se.

Nastala má chvíle. Vyběhla jsem pryč ze sálu. Najednou mi bylo všechno jedno. Nemohla jsem to vydržet.

Běžel za mnou. Slyšela jsem jeho těžké kroky. Ale dlouho nevydržel. Co by se namáhal. Věděl, že se vrátím. Musela jsem se vrátit. Sice ne na ples, ale do města ano, to by mi rodiče neodpustili. A nejen kvůli nim, našel by si mě. Teď, když mému otci ukázal, jaký měl o mě zájem. A jeho nohsledové nebyli zrovna příjemní chlápci.

Doběhla jsem až na vysutou terasu a skočila do tmy.

>>další kapitola

Fantazie...jen pro děti?

Už dlouho mi to vrtá hlavou. Fantazie, mocná to čarodějka, která dělá společnost snad každému dítěti, se s dospíváním u většiny lidí pomalu vytrácí, až zmizí úplně. Čím to je? Moderní dobou, nebo je to "normální"?

---

Jako dítě jsem ráda utíkala do svého světa, kde jsem mohla dělat vše co jsem si přála. Můj fantazijní svět mě bavil v dobách kdy jsem něměla přátele, nebo se ctíila sama. Ráda jsem malovala a kreslila, snad úplně ze všecho nejradši bájná zvířata, draky.

Časem jsem se však v okolí (hlavně od rodičů, známých, spolužáků) setkala s názorem, že na fantazírování jsem už nějak moc velká a měla bych se chovat dospěle-rozumně. Tak jsem se dva roky snažila chovat podle toho, co se ode mně očekávalo. Žádné útěky do vlastního světa, tužky a pastelky zůstaly v šuplíku. Cítila jsem, že mi něco chybí. Loni jsem tedy vzala do ruky pastelku v rámci školního projektu a pocítila touhu znovu kreslit. Jenže pořád jsem chtěla vypadat dospěle, tak jsem se vybíjela kreslením návrhů šperků, které jsem pak vyrobila.Malovala jsem to úplně do detailu. Klidně tomu věnovala hodiny.

Pomalu jsem začala zase snít a je to úžasný pocit. Nikdo by se neměl vzdávat své fantazie, v dnešní uspěchané době plné stresu, je to úplný balzám na duši, jen tak vypnout a ocitnout se tam, kde je Vám nejlépe. Začala jsem číst i více fantasy knih, jenže jakmile se ve svém okolí zmíním, že mám ráda fantasy, zakroutí očima ve stylu, to je přece pro děti, někdy si i povzdechnou. Jenže to nestačí se kouknout na Stmívání nebo Eragona (film) a hnedka tak odsoudit celý fantasy žánr a fantazii vůbec (Pro ostatní není normální představit si něco, co normálně neexistuje-a to mě mrzí). A to ještě ty otrávené reakce, když mě v práci uvidí něco psát, a já jim řeknu, že je to trochu fantasy román.

Pokud máte svůj svět, rádi fantazírujete, vymýšlíte nové světy, bytosti, nevzdávejte se toho, i když Vám okolí začne říkat, že je to divné, nenormální. Kdyby všichni lidé uměli snít, třeba by nebylo tolik "syndromů vyhoření" a lidé by byly více šťastní a spokojení, protože Realita moc růžová není. Je to kolotoč >>Sehnat peníze-zaplatit nájem, jídlo , potřeby, chodit do práce, která většinu lidí fakt nebaví(Ať se ozve ten, který dělá co ho skutečně baví)...<Nenechejte se udolat. Fantazii bychom měli rozvíjet, ale dejte si pozor ať neutečete moc daleko a vrátíte se zase zpátky do reality;)

Jestli jsem to napsala chaoticky, tak se omlouvám, ale už sem se potřebovala vypsat. ;)

Naya - Kapitola 2.

Kdo to přistál za Nayou? Pomalu se blíží Sluneční ples a s ním i povinnosti.

---

Kapitola 2.

Pomalu jsem se otočila a vydechla úlevou. "Karosi, víš jak jsi mě vyděsil?"

Usmál se a mě spadl kámen ze srdce. "To byl přesně můj záměr, Nayo. Měla jsi dávat pozor, zapomněla jsi, co jsem tě učil?" zvedl obočí a pozoroval mě.

Karos byl můj učitel Soubojů. Už léta se mě snažil dát do latě. A nejen to. Minulý rok mě chtěl za svou družku. Usiloval o mě a neobtěžoval se říct mi to dopředu. Co si myslel, že na to řeknu? Ve společnosti byl velmi vážený, měl úctu mnoha klanů a rodiče tedy nebyli proti. Jenže nikdo nepočítal se mnou, že. Odmítla jsem ho (byl to můj učitel!) a rodiče na mě netlačili. Snažila jsem se s citem, přece jen jsem ho znala tolik let a nechtěla ho ranit víc, než bylo nutné. Nikdy nebudeme víc než učitel a žák.

Byla jsem ráda za to, že se uměl ovládat a držel se etikety. Měl dobré vychování na rozdíl od mladíků z města a okolí. Spolkl mé odmítnutí. Nedal to na sobě znát. Byl slušný, zdvořilý a vážený. Řekli by jste Dobrá partie? Že jsem udělala chybu?

Ani náhodou.

Za prvé, byl starý. Vždyť už mu táhlo na stovku! Podle lidských měřítek sice vypadal na pětatřicet, ale stejně. To vědomí…! Za druhé, nemilovala jsem ho. Nedokázala jsem si představit, že bychom byli něco víc... brr.

Od té doby mě v soubojích vůbec nešetřil. Zůstal, dusil to v sobě a při lekcích mi to dával pěkně sežrat.

"Čekal jsem na tebe skoro hodinu a ty se ani neukážeš. Víš přece, že dneska máme lekci," rozčiloval se. Ale nedokázal se na mě doopravdy zlobit. Bouře utichla ještě než pořádně začala.

"Omlouvám se," nasadila jsem nevinný pohled. "Asi jsem tu usnula. Ale takhle mě děsit, že se nestydíš."

"Kdyby to byla bestie, byla bys mrtvá."

"Jo, jenže jsi to ty."

"Mělas utíkat, hned jak se ti něco nezdálo. Ale co s tebou," vydechl a tvář mu ztvrdla. "Mohu ti to opakovat stále dokola a stejně si děláš, co chceš. Dobrá, začneme. Rovnou tady, místa je tu dost." Z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst. Vztek zmizel a zůstala jen soustředěnost.

"Nemám nic proti," souhlasila jsem. "Bude to boj se zbraní, nebo bez?" Dýku jsem držela v rukou. Už jsem si ani nevzpomínala, kdy jsem ji vytáhla - prostě reflex.

"Bez," ušklíbl se. "No tak pojď. Předveď se."

Zaujala jsem základní postoj a vteřinu na to zaútočila. Skočila jsem po něm a snažila se ho zasáhnout do pravého boku. Ten si moc nechránil. Úder loktem byl často bolestivější než pěstí a kousnutí jen štípala. Nenechala jsem ho přiblížit tak blízko, aby to mohl vyzkoušet.

Pokusil se o výpad, ale kousla jsem ho do ruky. Ani nesykl bolestí. Chtěl mi podrazit nohy, ale to by musel být rychlejší. Znala jsem jeho finty, pohyby a úniky. Znala jsem ho tak dobře, že mě už nemohl překvapit. Základ byl dobře pracovat s nohama, být ve střehu, v pohybu. Ne přímo tančit, ale vědět kdy uhnout.

"A je po tobě," zasmála jsem se, když jsem ho tiskla k zemi. Byla jsem dobrá, rychlá a mrštná jako kobra. Hodně mě toho naučil. Seděla jsem na jeho zádech několik vteřin, ruce jsem mu držela u těla. Bylo po všem. Souboje měly svá pravidla.

Na chvíli jsem se cítila jako vítěz. Porazila jsem ho. Zase. Každá část mého těla se probudila k životu, přímo jsem sršela energií, proudící až do konečků mých prstů. Milovala jsem ten pocit.

Chtěla jsem vstát. Otočil se, chytil mě za ruce a strhl zpátky na zem. Vyjekla jsem, protože mě překvapil. Převrátil nás a celou svou vahou mě zalehl. Zamračila jsem se na něj. Co si myslel že dělal?

"Už tě nemám co nového naučit. Ale trénovat budeme dál," promluvil, hlas se mu chvěl. Myslela jsem, že tím to končilo.

No, spletla jsem se.

Chvíli se zblízka díval očí. Ty jeho byly šedivé jako říční oblázky, staletím ohlazené proudem vody. Odhrnul mi pramen vlasů z čela a mě se sevřel žaludek.

"Co to děláš?" zeptala jsem se ho.

Neodpověděl.

Ležela jsem v měkké trávě, kamínky mě tlačily do zad, a naslouchala okolí. Nic jiného mi nezbývalo. Tělo jsem měla úplně zdřevěnělé a mravenčilo mi v konečcích prstů. Jeho vůně mě obklopovala jako lehký opar vzácného koření, které jsem nepoznávala. Co ode mě očekával? Tohle nikdy předtím neudělal. Že by mu přeskočilo a začal se chovat jako ostatní muži? Jako pudy zmítaná zvířata?

"Pusť mě." Nemohla se pohnout ani o kousek. Byl moc těžký a silný. Váhala jsem, jestli použít svá chapadélka, ukrytá v ústech. Byla dlouhá silná a smrtelně nebezpečná. Když jsem chtěla, byla žahavá jako kyselina.

"Tak řekneš něco? Pokud mě nepustíš, budu se bránit." Nechtěla jsem je proti němu použít, ale pokud mu přeskočilo, nebudu mít jinou možnost. Byl na mě nalepený, kůži měl po boji zpocenou a hnědé vlasy mu visely z čela jako vytrhané kořínky mladého stromu.

Začal mě děsit.

Vzrušení v jeho očích narůstalo. Jak dlouho jsme takhle leželi?

Zamrkal a konečně se odtáhl. Spadl mi kámen ze srdce a roztřeseně jsem vydechla. Na chvíli jsem se cítila úplně bezmocná - nenáviděla jsem ten pocit.

"Hodina skončila," odkašlal si a odletěl. Seděla jsem na zemi a chvěla se. Začalo se mu to vymykat z rukou. Zřejmě jsem se mu líbila až moc. Budu si na něj muset dávat větší pozor. Srdce mi pokleslo. U Reshaqa a všech jeho ostnů! Takhle si za chvíli budu muset dávat pozor na všechny kolem sebe.

Zůstala jsem na mýtině sama a zase ucítila to mrazení v zádech.

Byl tu ještě někdo třetí. Zřejmě celou tu dobu.

Otřásla jsem se. Přešla mě chuť jít lovit. Pro dnešek je to na mě bylo akorát dost. Slunce se klonilo k západu. Najednou jsem nechtěla být v noci venku. Někdo mě sledoval a já ho nemohla zaměřit. Měla jsem výborný čich a stejně jsem nic necítila. Musel se umět dobře maskovat. Praštila jsem zlostně do země. Tohle mi ještě scházelo.

Vzala jsem si trochu ovoce, neměla jsem hlad. Vytáhla jsem si svůj čerstvě založený deník a vše si zapsala. Pomohlo mi to urovnat myšlenky. Bylo lepší všechno pojmenovat, dostalo to potom tvar a mohla jsem se toho zbavit. Karosovi dnes přeskočilo. Na chvíli. Viděla jsem mu na očích rostoucí vzrušení, chtěl mě políbit… a nejen to.

Zamyšleně jsem hleděla do plamenů. Lidé měli mezi sebou mnohem více soukromí. Když jsem chtěla s někým soukromě mluvit, musela jsem v myšlenkách. Necloumali s nimi živočišné pudy tak divoce, jako s naším druhem. Někdy jsem měla pocit, že je ani nevnímali. Bylo to lepší, jednodušší.

Tolikrát mě lákalo vyzkoušet, někoho políbit. Chtěla jsem vědět, jaké to je. Ale strach byl větší. V našem klanu i v sousedství se bral polibek jako svolení ke všemu ostatnímu. Polibek byla velice intimní věc. Byla to brána do nového života. S kupou dětí kolem krku. A zdálo se, že to nikomu nevadilo. Teda kromě mě.

Proč nemohou být dva spolu jen tak?

Jsem divná?

Usnula jsem s brkem v ruce a propadla se do říše snů.

Už to byly dva týdny, co jsem cítila to mrazení v zádech. Ten čas ale utekl, nedal se zastavit. Od té doby nic ani náznak. Že by se mi to předtím jen zdálo?

Lovila jsem jako dříve. Plachtila jsem vysoko v oblacích a sledovala bílé peřiny mraků pod sebou.

Karos byl zase chladný a odměřený jako dřív. Jeho ego muselo pořádně utrpět tím, že se na chvíli přestal ovládat. Zakládal si na tom. Stejně jsem před ním byla ve střehu.

Ples se blížil, měl být už dnes večer. Snažila jsem se na to nemyslet. Nehty jsem měla celé okousané nervozitou. Nesnášela jsem takové oslavy. Ne že bych neměla ráda naše tradice. Byly důležité a předávaly se už tolik století. Ctili jsme tím naši Matku přírodu a vůli našeho ochránce Reshaqa.

Jenže…, tancovalo se tam. Byla to slavnost na předělu mezi obdobím květu a sklizně. Ráda bych s někým jen tančila - jako jsem viděla v lidských filmech, smála se a byla uvolněná.

Ale takhle to u nás nevypadalo. Ne v tomhle městě. Měla bych se s tím smířit. Realita byla jiná, než představy. Krutější a surová.

Jako žena vysokého postavení, navíc nezadaná, to budu mít těžké. V duchu jsem viděla, jak se svobodní muži budou předhánět o to, který si se mnou zatančí první. Většinou bych nešla ani s jedním, ale znáte rodiče. Vsadila bych se, že se mě každý muž bude snažit osahávat jako minule. Otřásla jsem se. Mám kopřivku, jen si na to vzpomenu. Budou se mě dotýkat úplně cizí muži! S alkoholem to byla skvělá kombinace.

Klid Nayo, to zvládneš. Jako vždy. Hlavně se nenechat někam zatáhnout, pokousat nebo políbit.

Slunce vstávalo a natahovalo své zlaté paprsky, aby mě zahřálo. Byl čas jít. Oblékla jsem si bleděmodré šaty. Jemně jsem je ovinula kolem těla a vyrazila na snídani.

Dole v jídelně už všichni seděli za stolem. Matka s otcem a moji dva sourozenci.

"To je dost, že jsi vstala, Nayo. Rychle si sedni, ať můžeme začít jíst," řekne matka, jen, co mě uvidí vejít. Rozdává misky zleva doprava. Tak, jak je to zvykem. "Čekali jsme jen na tebe."

Ušklíbla jsem se pro sebe - jako vždy. Na mě se vždy jen čeká.

"Děkujeme ti Reshaqu, mocný stvořiteli, za vše čeho máme dostatek," promluvil otec a dotkl se třemi prsty čela. Náboženské rituály mi nikdy nic moc neříkaly. Jediné, v co jsem věřila, byla síla Matky přírody. Její zázraky jsem viděla každý den. Za to dračího boha jsem mohla potkal leda ve svatyni.

Po jídle si mě matka na chvíli zavolala. Čekala jsem, kdy to přijde. Ze všech sil jsem se snažila uklidnit.

"Dnes je Sluneční ples a přijede Rogas Garalský, nešla by jsi ho uvítat? Určitě tě moc rád uvidí."

"Nebude stačit, že sním budu muset na plese tančit?" povzdechnu si. Celou svou bytostí jsem se snažila nemyslet na to, že tam bude. Na světě neexistuje dost urážlivé slovo, které by ho vystihovalo.

Úchylný bastard - musím říkat víc? Ne, opravdu to není averze jen tak zbůhdarma. Krev se mi vaří kdykoliv si na něj vzpomenu. Ale o tom později.

"Co s tebou mám dělat. Aspoň se řádně uprav, ať vypadáš jako slušná dáma. Nechápu proč nejsi ráda, že o tebe má zájem. Celé roky od sebe všechny odháníš. Měla bys být ráda, že se aspoň někdo ještě našel."

"Vím, co se sluší, mami. Naučila jsi mě to," odpověděla jsem a odešla z jídelny. Nechtěla jsem se sní zase hádat o své budoucnosti. Budu se chovat slušně, ale ne za cenu ztráty sama sebe.

Málem bych zapomněla. Měla bych si jít vyzvednout šaty na ples, už budou hotové.

"Nayo, jdeš taky pro šaty?" mávala na mě z dálky Lany a hned ke mně přiběhla.

"Ahoj, jo, jdu. Moje matka mi dávala kázaní jako malé holce. Raději jsem utekla pryč. Nevěří mi. Přece vím jak se chovat. Netahat na sebe přespříliš pozornosti."

"Nediv se jí, vždyť už i tvoje mladší sestra má druha." Tuto poznámku jsem raději přešla. Zaujalo mě něco jiného. Lany vypadala zvláštně. Jako by zářila zevnitř - je to vůbec možné? Takhle jsem ji dlouho neviděla, i slunce by zbledlo závistí.

"Lany, ty úplně záříš, čím to je?"

Chvíli si hrála na tajemnou a zarděla se. "Jsem holt pořád zamilovaná, co je na tom?"

Nevěřila jsem jí, na to jsem ji znala moc dlouho. Zatím bylo něco jiného.

"No já jen, že dneska se mi zdáš no…, šťastnější." Lany se jen usmívala. Nic víc jsem z ní nedostala. Začalo mě to zajímat ještě víc. Ta věděla jak podráždit mou zvědavost.

Krejčová se přesně strefila do mého vkusu. Modré odstíny se pomalu vlévaly do žlutých, nádherně se doplňovaly. Pohladila jsem výšivku, znázorňující vodopád perel kolem mého těla. Bylo to mistrovské dílo. Na chvíli jsem myslela i na něco jiného než na budoucnost.

"Nayo, půjdeš se připravovat k nám? Nechci tam být teď sama," zeptala se Lany, když jsme odcházely od krejčové. "Zapletu ti vlasy, pokud budeš chtít."

"Jo, proč ne. Ale doufám, že se Lig vrátí až na ples."

"Včera odjel někam pryč a prý se vrátí až zítra" odpověděla. Nevypadalo, že by jí to nějak trápilo. "Takže nebude ani na plese."

Bylo mi jí líto. Její druh si jí všiml, jen když měl své choutky. Jinak pro něj prakticky neexistovala. Udivovalo mě, že ještě neměli děti.

Neměla jsem ho ráda i z jiného důvodu. Dával mi okatě najevo, že monogamie, byla pro něj jen slovo. Z jeho návrhů se mi zvedal žaludek.

>>další kapitola