Nových knihy není nikdy dost, a když člověk narazí na zajímavý a propracovaný fantasy svět - navíc úplně nový a neokoukaný - je to vždy důvod k radosti. Na
Yorran jsem narazila náhodou na
Startovači. Zaujala mne nádherná obálka. Přímo čtenáře přitáhne, a to se mi na podobných knihách líbí.
Dále mě oslovilo, kolik péče svému dílu autor věnuje - detailní ilustrace, mapy a slovníky. V duchu jsem si řekla, že mu držím palce a najednou, o několik dní později, jsem byla panem Dobšenským oslovena, jestli mohu na blogu uveřejnit ukázku a informace ke knize - takže tady to máte, ještě zčertva :) Je to pro mě velmi zajímavé dílo a myslím, že tuzemská tvorba by měla mít větší propagaci :)
Za zmínku i stojí, že povídka ze světa Yorran se umístila na druhém místě v soutěži O nejlepší fantasy 2014.
Zde je video, které vás provede vznikem knihy a všech bonusů okolo.
Anotace knihy:
Yorrân je epická fantazy odehrávající se na rozsáhlém území fiktivního světa. Není to příběh jediného ústředního hrdiny, i když pověstnou červenou nití knihy je putování chlapce, mladíka a později muže rozlehlým neznámým světem. Sledujeme ho, když se jako mladý muž vydá na dalekou plavbu za hranice známého světa. Bohužel v divočině svou loď ztratí a čeká ho spolu s jeho druhy dlouhý a nebezpečný návrat domů. Osud tomu však chce, že i v tom divokém, primitivním světě zažije příhody a potká lidi, kteří zásadním způsobem ovlivní jeho životní pouť. Kvůli lásce k domorodé princezně se zaplete do války, která vyvrcholí válečným střetem tvou odlišných světů. V nemilosrdné válce o bytí a nebytí sice získá první válečné zkušenosti a jméno, ale ztratí mnohem víc. Přichází o své iluze, o lásku, a aniž to tuší i o domov. V závěru knihy jej opustíme, krátce před jeho návratem do rodného města, zklamaného a bezradného.
Na pozadí této základní dějové linie se čtenář začne seznamovat i s dalšími postavami pocházející z odlišných ras a národů, jejichž životní příběh se s poutí hlavního hrdiny několikrát prolne. Jejich osudy jsou již načrtnuty stručněji, ale přesto právě jejich dobrodružství pomáhají čtenáři postupně odkrývat a chápat obraz zprvu velmi nejasného Yorrânova světa.
Poslední dějovou linií, která je zatím naznačena jen ve velmi jednoduchých a neostrých konturách je tajemný národ kočovníků, který zdolává jeden obranný val za druhým a postupně si podmaňuje jednotlivá království. Nájezdníci se však chovají velmi podivně a vypadá to, že motivem jejich výbojů není bohatství ani územní zisky. Vypadá to, že něco hledají. Co to je? Co je skutečnou příčinou jejich příchodu? Kdo vlastně řídí jejich ničivé tažení, však nikdo netuší. První kniha tak nabídne čtenáři spíše otázky než odpovědi.
Pokud chcete knihu jakkoliv podpořit, můžete tak udělat zde. Jistě bude důstojným členem vaší knihovny.
Jan Dobšenský
Narodil se v jižních Čechách, kde vystudoval i všechny důležité školy počínaje mateřskou a konče vysokou. V současnosti žije s přítelkyní v malé jihočeské vísce, kde se stará o dva psy, kocoura a dům. Od počátku devadesátých let až do současnosti je svým vlastním zaměstnancem i šéfem, protože si rád dělá věci po svém. Jak sám říká, baví ho to, protože podnikání má tu výhodu, že můžete dělat i když ostatní odpočívají.
Psát začal před pěti roky a to, že vstoupil na spisovatelskou dráhu, patří k jedné z doposud nerozluštěných záhad jeho života. Protože si však o životě myslí, že je to pouť, díky které poznáváme sami sebe, tak věří, že této záhadě jednou "přijde na kloub".
V dlouhém dvacetiletém období, které předcházelo jeho psaní, nečetl kromě ekonomických úvodníků, ročenek a denního tisku nic, takže ještě před pár roky netušil, že existuje v literatuře něco takového, jako je žánr fantasy. Když si přečetl ukázky z tvorby světových a českých autorů tohoto žánru, rozhodl se s okamžitou platností svou literární dráhu ukončit, protože získal neodbytný pocit, že všechno, o čem by se dalo psát, už je napsáno. Bohužel se mu to nepovedlo, protože vnitřní nutkání psát bylo silnější. Jelikož se drží se zásady, co nemůžeš ovládnout, uvolni, k psaní se po čase vrátil. Přesto dnes s jistou nadsázkou říká, že píše, aby měl jednou klid a mohl přestat psát. Z fantasy žánru upřednostňuje klasiky J.R.Tolkiena, A.Sapkowského, z tuzemských autorů J.Červeňáka.
V současnosti tedy připravuje do tisku svou první knihu, která, bude-li konstelace hvězd příznivá, bude mít v budoucnu i pokračování.
Web, věnující se světu Yorran.
UKÁZKA:
Ekram
Ekram vyčerpaně oddechoval a po zaprášeném čele mu stékaly potůčky potu. Sfoukl jednu z kapek, která se mu usadila na špičce nosu. Množství dalších mu však stékalo po čele a po tvářích. Štiplavý pot ho pálil v očích a po celém obličeji to nepříjemně šimralo. Nemohl si jej však otřít, protože se křečovitě držel maličkých výstupků na kolmé cihlové stěně. Olízl si vyprahlé rty a ohlédl se. Pod ním byla téměř kolmá hliněná stěna, končící v písečném přesypu. Měl za sebou tři míle vyčerpávajícího běhu přes písečné duny. Každý krok v jemném písku byl vykoupený obrovskou námahou. Potom jej přivedli ke staré věži, vysoké dobrých sto stop.
" Tvůj další úkol je vylézt nahoru!"
Už když stál dole, připadal si vyčerpaný. Zvedl hlavu. Ještě mu zbývá asi patnáct stop a bude nahoře. Jen vůlí ovládal třes unavených svalů.
Vybavilo se mu staré ashanské přísloví: "Když máš přejít čtyři horská sedla, tak i po třech jsi pořad jen v půli cesty." Nikdy ho nechápal, nerozuměl mu až do tohoto okamžiku. Měl za sebou sice více jak tři čtvrtiny obtížného lezení, ale přesto měl pocit, že už nedokáže povylézt ani o píď. Jestli spadne, zpřeláme si všechny kosti a nebude první, komu by se to dnešního dne stalo. Už dva chlapci se ze stěny zřítili. První spadl z necelých dvaceti stop a jen se hodně potloukl. Měl štěstí, ale zkoušky pro něj pro tentokrát skončily. Druhému se to stalo téměř pod vrcholem věže, na stejném místě kde teď stál. Taghaj jej nechal odtáhnout stranou a potom mu z milosti podřízl hrdlo.
"Lepší zemřít než žít jako mrzák," takové bylo heslo tábora.
"Ne. Nesmím na to myslet. Imaran je mocný a mě čeká dlouhá pouť. Dokážu to. Musím to dokázat!" zašeptal si Ekram pro sebe. Vlevo od sebe viděl souvislou řadu úchytů vedoucích až nahoru k ochozu věže. Když se k nim dostane, už to bude jednoduché, ale musí se tam dostat. Bylo to necelé tři stopy stranou, od místa kde stál. Pod ním však bylo dalších osmdesát. Jednoduše to nepůjde, bude muset riskovat. Skočit, zhoupnout se. Celá stěna věže byla pokryta malými výstupky, spárami a skobami, které měly usnadnit výstup. Byly však rozmístěny tak, že čas od času bylo nutno udělat riskantní krok, který byl spojen s rizikem pádu a mimořádným fyzickým vypětím.
Vzepřel se na špičky chodidel na malém výstupku a natáhl ruku do strany, aby dosáhl na další úchyt. Křečovitě natažené prsty šátraly po okraji výstupku.
"Bohové, že nemám ruce o tři palce delší!"
Musím skočit, jinak to nepůjde. Chvíli měřil vzdálenost. Zhluboka se nadechl a pak se odrazil. Levé ruce se podařilo zachytit výstupek. Křečovitě zaryl prsty do nevelké spáry. Jeho tělo se zhouplo a kratičký okamžik visel na jediné ruce, než se mu podařilo zachytit i druhou. Po chvíli tápání našly oporu i jeho nohy. Přerývaně oddechoval a už se ani nepokoušel ovládnout třes vyčerpaných svalů.
Lepil se ke stěně a šeptem se modlil: "Imarane, ty jsi pánem všech osudů. Neopouštěj mě prosím. Nedopusť, abych spadl."
Netušil, jak dlouhá doba uplynula, když konečně ucítil, jak se jeho vyčerpané svaly pomalu uklidňují. Nahlas si poručil: "Musím nahoru. Musím teď nebo už ty unavené svaly nerozhýbu."
Pomalu natáhl pravou ruku a chytil se dalšího výstupku. Zvedl levou nohu a opatrně se vzepřel. Šlo to.
"Tři! Nezapomeň tři body. Stále musíš mít oporu ve třech bodech," říkal mu dole Taghaj, když jej posílal vzhůru.
Šlo to pomalu, ale postupoval. Zvedl hlavu a uviděl nad sbou napjatou Taghajovu tvář. Už jen pár stop. Ucítil, jak jej zachytila pevná ruka a pomohla mu přes okraj ochozu. Nohy se pod ním podlomily. Začal dávit vyčerpáním.
Taghaj seděl před ním a mlčky ho pozoroval. Dával mu čas, aby se uklidnil a nabral alespoň nějaké síly.
Ekram seděl opřený o zeď a snažil se uklidnit své dýchání. Měl zavřené oči a hlavou mu běželo vše, co se odehrálo během posledních dvou dnů. První den přezkoušení z ghitrosštiny, dějin Nibrilartu, z místopisu. Druhý den lukostřelba, šerm, jízda na koni. Všechno to bez problému zvládl. Dnešního dne ráno jim Taghaj řekl, že je čeká nejobtížnější část, zkouška síly a odvahy. Nedokázal si představit, jak náročné a nebezpečné to bude. A to ho ještě čeká poslední úkol.
" Připraven Ekrame? Tak se zvedej, čeká tě poslední úkol."
" Mám pocit, že už se neudržím na nohou, bolí mě každý kousek těla," odpověděl jinoch.
"Na poslední úkol už sílu potřebovat nebudeš, ten bude o tvém srdci. Jdeme!"
Taghaj vedl Ekrama po starých rozvalených schodech ještě o patro výše do nejvyššího patra věže. Byla tam nevelká místnost, která měla v obvodové zdi jediné dveře. Taghaj je otevřel a Ekram viděl, že jsou to dveře do prázdna, za kterými nic nebylo. Tedy byl tam asi osm stop dlouhý a půl stopy široký trám, který čouhal ze zdi a končil v prázdnu. Ekram se na Taghaje nechápavě podíval. Ten jen přikývl a pobídl ho, aby popošel k otevřeným dveřím.
"Vidíš tam na druhé straně ten otvor s tím železným zábradlím? Tak tam se musíš dostat."
"Dostat? Jak dostat? Copak umím lítat?" namítl nechápavě Ekram, když se díval do volného prostoru. Mezi věží, kde stáli a protější stěnou se zábradlím bylo dobře třicet pět stop volného prostoru. A otvor byl asi o dvacet stop níže než jejich dveře.
" Nepotřebuješ umět lítat. Stačí, když skočíš," odpověděl naprosto klidně Taghaj. Ekram se na něj podíval široce otevřenýma očima
"Skočít? Kdo by dokázal přeskočit třicet pět stop. Zřítím se dolů. Podívejte, to je dobrých sto dvacet stop," namítl Ekram a podíval se z otevřených dveří dolů.
"Nezřítíš se, když to uděláš tak jak ti řeknu."
"Jak?"
"Vidíš, na konci toho trámu je provaz. Je k trámu dobře připevněný. Obvážeš si ho kolem nohou a pak skočíš. Musíš se hodně odrazit. Je to lepší než se zřítit dolů. Když se lano napne, dojde k prudkému škubnutí a to by ti mohlo bolestivě poranit kolena nebo kyčle. Proto je třeba skočit, aby ses zhoupl. Až budeš viset na laně, už se jen rozhoupeš, zachytíš se zábradlí a po něm se vsoukáš dovnitř. Jednoduché. Je to jasné?"
Ekram se na Taghaje vyděšeně podíval a hlavou mu prolétla Amalova slova o jeho příteli a strachu, který při zkoušce zažil.
"Máš strach?" uslyšel Taghajova slova. "Jestli se bojíš, stačí, když po schodech sejdeš z věže dolů. Ale zkoušku jsi nesložil."
,A stejně před ní neuteču,´prolétlo Ekramovi hlavu.
"Zkusím to! Poradíte mi něco?"
Taghaj se usmál. "Někteří, se chtějí vyhnout skoku, spustí se po laně dolů a pak se zkouší rozhoupat. Na zábradlí však nedosáhnou, lano má přesně takovou délku, že jim to neumožní. Leda by se lana pustili a skočili, ale to je mnohem nebezpečnější než skok s lanem uvázaným kolem nohou. Ale dělej, jak chceš."
Taghaj se uhnul a uvolnil cestu na trám.
"Prosím?"
Ekram přidržuje se rámu dveří, opatrně vstoupil na trám. Z hloubky pod ním se mu zatočila hlava. Na konec trámu, kde bylo připraveno lano, to byly jen dva sáhy. Jemu to však připadalo nekonečně daleko. Spustil se na čtyři, posadil se na trám obkročmo a pomalu se posouval dopředu. Uslyšel bouchnutí dveří. Otočil se. Dveře se za ním zavřely. Zůstal sám, nebylo cesty zpět. Byl tu jen trám, lano a hlubina pod ním. Pomalu se přesunul na konec trámu a vzal do ruky lano. Bylo to dobré pevné lano, skoro palec silné. Podíval se do hloubky pod sebou. Tentokrát už se mu hlava nezatočila, zvykal si.
Jak to říkal Taghaj? Spustit se na konec lana a zkusit se rozhoupat nebude fungovat? Rozhodl se, že to zkusí, připadalo mu to lepší než skok. Udělal na konci lana uzel a spustil jej dolů. Opatrně se sešoupl z trámu na lano a sjel po něm dolů, než se jeho nohy zarazily o uzel, který na konci udělal. Začal sebou cukat, aby se s ním lano rozhoupalo. Chvilku to trvalo, než získal cvik a zvýšil rozsah kývání na maximum. I tak mu k zábradlí scházely více jak dvě stopy. Natáhl jednu nohu a při vší snaze pouze zavadil prsty chodidla o kov zábradlí. Takhle to skutečně nepůjde. Jedině, že by se pustil lana. Ale stačila by setrvačnost pohybu k tomu, aby dosáhl na zábradlí? Bude mít v rukách dost síly, aby se udržel? Podobné otázky se mu honily hlavou, ale na konec musel uznat, že Taghaj měl pravdu. Je to příliš riskantní, už je příliš unavený. S vypětím posledních sil vyšplhal po laně zpět a znovu se posadil na trám. Přitáhl si konec lana, rozvázal uzel a začal si ho omotávat kolem kotníku jedné nohy. Když zvedl druhou, zakolébal se. Rychle nohu spustil, aby chytil ztracenou rovnováhu. Takhle to nepůjde. Ohlédl se. Pomalu se přesunul zpět ke dveřím a opřel se o ně zády. Teď mohl zvednout obě nohy, aniž by riskoval pád do hlubiny. Začal obtáčet konec provazu kolem bosých chodidel. Musí to udělat pořádně. Musí mít jistotu, že se mu nohy nevysmeknou. S prvním úvazem nebyl spokojený, tak rozvázal ho a začal znovu. Konečně byl hotový. Posunul se na konec trámu a pomalu se s námahou postavil. Balancoval s rozpaženými pažemi na konci trámu a lano omotané kolem jeho kotníků viselo dolů. Přivřel oči.
"Nesmím se dívat dolů! Chci tam na druhou stranu. Tam."
Upřel oči na otvor na druhé straně, pokrčil mírně kolena a začal se předklánět. Přestal vnímat strach, zmocnila se ho jakási euforie. Odrazil se.
Ze samotného skoku si nic nepamatoval. Uvědomění přišlo, až když ucítil trhnutí a jeho tělo se zhouplo. Chvíli měl před očima černo, ale pak si uvědomil, že opět vidí, jen bylo všechno jinak. To nahoře bylo dole a naopak. Chvíli trvalo, než se zorientoval a po tu dobu se jeho tělo houpalo bezvládně na laně.
"Musím se rozhoupat!" přikázal si a začal se rytmicky pohybovat v rytmu kolébání lana. Netrvalo dlouho a jeho ruce se pevně chytily zábradlí. Přitáhl se do otvoru. Posadil se, zavřel oči a chvíli s úlevou zhluboka dýchal. Potom pomalu rozvázal uzly, které poutaly jeho nohy. Hodil lano zpět do volného prostoru. Postavil a podíval se na trám na druhé straně. Dokázal jsem to. Ucítil příliv energie a nadšení, jako kouzlem z něj veškerá únava spadla. Seběhl rychle po schodech, jako by za sebou ani neměl tu hroznou několikahodinovou námahu. Když vystoupil z šera budovy, do jasného světla, uvítal jej spokojený Taghajův úsměv.
"Vítám tě mezi togheny Ekrame. A blahopřeji ti k úspěšnému složení zkoušky."
Uslyšel nadšený výskot a obklopili jej jeho druhové, kteří složili zkoušku před ním. Plácali jej po ramenou a blahopřáli mu. I jeho se zmocnilo všeobecné nadšení. Cítil se šťastný. Byl to pocit, který by v tom okamžiku nevyměnil za nic jiného na světě. Ani za návrat domů.
"Jsem Ekram, toghen, voják velkého gerkhana!"
Příjemný víkend přeje Dragita :)
Anotace:
