Naya - Kapitola 1.

Upraveno 13.08.13

Naya není jen tak obyčejná dívka, není ani člověk. Žije ve světě, kde se každý musí spoléhat sám na sebe, protože nebezpečí číhá na každém kroku. Touží po svobodě a cestovat do dalekých zemí. - V této kapitole se s Nayou seznámíte

---

Kapitola 1.

Venku zakřičel pták, lekla jsem se a převrhla lahvičku s inkoustem. Srdce se mi divoce rozbušilo, očima jsem těkala po místnosti. Úzkým oknem ke mně proudil čerstvý chladivý vánek. Napínala jsem uši, jestli nezaslechnu nějaký pohyb.

Marně. Byla jsem tu sama.

U všemocného ohně! zaklela jsem v duchu. Polovina drahocenného inkoustu byla pryč a tmavý flek nenasytně pohlcoval vyšívanou dečku, kterou jsem dostala od pramatky… od mé babičky, opravila jsem se v duchu. Neměla bych být tak napjatá, vždyť přece o nic nešlo, ne? Ale nemohla jsem si pomoci. Uvnitř mě se vše svíralo do malé těsné kuličky jako bych tu dělala něco zakázaného.

Přesedla jsem si. Nasála jsem vzduch do plic a pomalu vydechla. Bylo tu ticho. Dohořívající uhlíky líně praskaly v krbu za občasného pff a puf, které mě normálně uklidňovalo - dnes ne. Proč jsem tak nesvá? Lidé to přece dělali pořád. Nebylo to nic těžkého. Vzali kus papíru, svěřili mu své pocity a ulevilo se jim. A já to potřebovala. Svěřit se. Aspoň jednou v životě. Jinak se z toho asi doopravdy zblázním.

Zavrtěla jsem ocasem po podlaze, šupinky tiše zašustily a v jemném svitu se matně leskly. Povzdechla jsem si.

Nejsem jsem člověk.

A někdy bych jím strašně chtěla být.

Tak do toho. Čím obvykle začíná? Ruka se mi chvěla, když jsem napsala první větu. Tohle byla má osobní zpověď. Doufala jsem, že až si to někdo jednou přečte, pochopí mě.

Mou samotu uprostřed davu, mou odtažitost a nedůvěru.

Myslím, že by bylo nejlepší se představit. Abyste věděli, s kým máte tu čest, ne? Jmenuji se Naya d' Moaq - ať tu mám rovnou celé jméno i klanovou příslušností. Já vím, já vím, neobvyklé jméno. Můj otec ho zaslechl daleko na jihu Busquru. Není pro naši rasu typické. Ale vždy se mi líbilo jak jemně znělo, jako bych slyšela zurčet malý potůček s oblázky pokaždé, když ho někdo vyslovil. Samozřejmě s láskou, protože jinak jsem ho vnímala jako hadí uštknutí, prostě syknutí, které patřilo jedině mě.

Poznáte mě podle dlouhých rovných vlasů, už mi dorostly skoro po zadek a rozhodně si je nikdy nezkrátím jako ženy v sousední Solqiře. Podle mě se jednoduše zbláznily, takové malé davové šílenství… Totiž, já miluju svoje vlasy, tak nechápu jak se jich ty ženy mohly tak snadno vzdát…, ale to už jsem odbočila. Kde jsem to skončila? Promiň, čtenáři, budu se snažit držet tématu. Takže, moje vlasy. Jejich barva na slunci připomíná lískové oříšky, kterých se v období sklizně nemohu nabažit. Jako malá jsem nejedla snad nic jiného a můj otec mi z legrace říkal veverko. Z úst mých sourozenců už to tak mile neznělo, ale co nevyřešily slova, vyřešily pěsti a bylo ticho. Byla jsem nejstarší a občas stačilo jen pohrozit a už utíkali, jen se jim za patami prášilo.

Mé oči jsou průzračně modré, jako nebe nade mnou. Byla to neobvyklá barva očí - jeden z mých předků musel být určitě člověk, jen jsem ještě nevypátrala kdo. Zřejmě to vymazali z kronik našeho klanu. Každý ještěří klan se styděl, pokud se do jeho rodové linie nějaký člověk zapletl. Podle mě to bylo nevyhnutelné - vypadali jsme podobně a tahle planeta nebyla zas tak velká, abychom žili v naprosté izolaci.

Kolikrát už jsem od mužů slyšela, že mé oči jsou jako ta nejčistší studánka ze které se chtějí napít, nekonečné moře, hlubiny oceánů a kdo ví co ještě. Nereagovala jsem na takové poznámky. Každý se mi vždy snažil vlichotit a mě už to lezlo krkem. Lidé to měli podle mě jednodušší. Měli větší svobodu v rozhodování. Aspoň, co jsem viděla a slyšela. Já se narodila jako ještěr. Když jsem měla slabé chvíle a záviděla lidem jejich svobodu, vzpomněla jsem si na svá kožnatá křídla, jejichž barva na slunci zářila jako sladký karamel. Donesla mě kamkoliv jsem chtěla.

Co ještě do začátku? Poškrábala jsem se na hlavě. Jen, aby to mělo nějakou hlavu a patu.

Jasně. Vždyť ani nevíte, kde jsem se narodila. Zvolila jsem jeden z lidských jazyků, češtinu, takže si to žádný nevzdělaný ještěr nebude moci přečíst. To jsem chytrá, že?

Vyrostla jsem v Miqeru. Je to takové malé nadzemní město schované mezi skalami. Kousek na sever už začínala hustá tundra a hory, vyšší než bych byla schopna vyletět.

A teď to hlavní, milí čtenáři. Proč jsem se rozhodla o sobě napsat, proč jsem potřebovala ventil, který by vypustil všechen tlak…

Cítila jsem se jako v kleci, která se den ode dne zmenšuje.

Chtěla jsem objevovat svět, najít svůj životní cíl.

Kam směřuji?

Proč jsem na tomto světě? Proč se mi všichni klaní a jiní dřou bídu s nouzí?

Jenže mám smůlu. Narodila jsem se jako dcera vůdce klanu Moaq a potřeby ostatních byly vždy přednější než ty moje. Otec s matkou mi to neustále vtloukali do hlavy. Někdy jsem měla pocit, že z toho zešílím. Nikoho nezajímalo, co jsem chtěla, nebo cítila. Co kdybych chtěla jen vyšívat ubrusy jako babička? Nebo pěstovat bylinky? Ne, že bych zrovna po tomhle prahla, ale jistě jste pochopili, co jsem měla na mysli.

"Miqer na tebe spoléhá, Nayo," říkal mi otec a vážně se mi díval do očí. Zas a znovu, když jsem si dovolila zapomenout. "Je tvou povinností postarat se o svůj lid." Vyzařovala z něj bojovná energie - byl neustále ve střehu, jako šelma na číhané. Nikdy jsem se před ním nekrčila, ač měl skoro dva metry. Tu radost bych mu neudělala - ale občas jsem měla pocit, že ho dokonce těší, když vzdoruji.

Spoléhají na tebe, Nayo. Chceš je zklamat? Já to věděla. Bolestně jsem si to uvědomovala. Tu tíhu zodpovědnosti. Jen ta mě tu držela. Svazovala mě a pomalu ničila mou duši.

Pokaždé, když jsem se nechtěla podvolit pravidlům naší společnosti, zpražila mě matka pohledem, co dokázal bodnout jako vosí žihadlo. Nebyl pochyb, kdo velel v téhle rodině. I když ne veřejně, že. Otec, ten velký hromotluk, před ní vždy ustoupil a nikdy se s ní nehádal. Neměli kvůli čemu, vždy se shodli, co je pro mě nejlepší. Ona byla velitel a on silou její vůle.

"Takhle se nechová žena tvého postavení, Nayo," syčela na mě matka. Podle ní jsem měla chodit v lepším oblečení než byla lovecká zbroj, krátká sukně a karama - což byl pruh látky omotaný kolem prsou a krku. "Jednou budeš vůdkyně klanu, ostatní k tobě musí vzhlížet s úctou." S tím jsem souhlasila, ale měla jsem zájem si úctu vydobýt vlastní pílí, ne jen tím, jak jsem se narodila nebo jak jsem vypadala.

Potřebovala jsem si dokázat za co stojím. Proč ostatní mladí mohou a já ne?

Vzdorovala jsem jak jsem jen mohla. Už několik let se mě rodiče snažili spojit s nějakým mužem, který by mě zkrotil. Bez výsledku. Zatím jsem měla možnost odmítnout, přece jen otec byl ještě mladý a já sotva za prahem dospělosti.

Děsila jsem se dne, kdy mi někoho přidělí násilím.

Co bych udělala pak?

Být poslušná, znamenalo mít nalajnovaný život na století dopředu. Vybraný manžel, desítka dětí. Jímá mě hrůza jen si to představím.

Já chtěla nezávislost.

Chtěla jsem cestovat a zjistit za co jsem stála. Chtěla jsem otestovat svou odvahu a své schopnosti. Na co jsem měla křídla, když jsem je nesměla využít tak jak jsem chtěla?

Často jsem utíkala ven. Byla to jediná možnost jak načerpat energii do dalšího boje. Protože moje svědomí mi nedovolilo utéct napořád. Potřebovala jsem místo, kam se vrátit. I přes to všechno jsem měla ráda svou rodinu, měla jsem ráda tohle město.

Utíkala jsem ve dne i v noci. Vědomě jsem riskovala svůj život - a jednou se mi to málem vymstilo. Ale nemohla si pomoci. Svět venku čekal, až ho objevím. Potřebovala jsem si na vše udělat svůj vlastní názor.

Každé malé dítě u nás vědělo, kdo číhal za hradbami města, v lesích a opuštěných skalách. Černé bestie. Největší predátoři na planetě. Stačilo se zatoulat trochu blíž k jejich brlohům a už nebylo cesty zpět. Byli to dravci a my jejich nejcennější kořist.

Za ten pocit chvilkový pocit svobody mezi mraky mi to stálo. Pokaždé. Kdybych nemohla létat v oblacích a cítit vítr ve svých vlasech, tak by část mě odumřela.

Věděla jsem, co jsem chtěla, ale mé svědomí mi to nedovolilo udělat.

Když bylo nejhůř, vydala jsem se mezi lidi. Byla to pořádná porce napětí. Naučila jsem se velmi dobře maskovat. Křídla i ocas jsem udržela zatažená v zádech po celou dobu. Nepoznali by jste, že nejsem člověk. Ale ze začátku mě děsil každý divný zvuk - jako třeba motory aut nebo lidské myšlenky, dotírající jako nikdy nekončící příval hluku. Nakonec jsem to vše zvládla, aut už jsem se nebála a z lidských hlasů zůstal jen tichý šum v pozadí. Jen to chtělo čas a trochu cviku. Lidé myslí neustále a někteří i pěkně hlasitě.

Celý den jsem se dokázala procházet jejich městy a obdivovat ten mumraj kolem. Odtud taky znám češtinu a naučila jsem se jí obstojně psát i mluvit.

Pokoušela jsem štěstěnu každým dnem, zas a znovu. Jen to mě ještě drželo pohromadě. Dávala jsem si pozor, už jsem se poučila. Jednou jsem málem přišla o život. Z vlastní blbosti. Bylo mi patnáct let a myslela jsem si, že už všechno znám a dokážu všechno na světě. Který patnáctiletý ucho by si to nemyslelo?

Objevila jsem bestii a místo toho, abych rychle utekla, jsem ji sledovala. Chtěla jsem vidět, jak doopravdy vypadaly. Ne jen ty přehnané obrázky zrůdných tvorů v knížkách. Stařešinové našeho klanu měli ve zvyku vše přehánět.

Bestie mě zavětřila. Byl to muž, obrovský jako hora, samý sval a šlachy. Hotový zabiják a zavětřil mě. Svou kořist.

Byla jsem moc pomalá, bolela mě křídla a docházel mi dech. Blížil se jako neřízená střela a jeho vrčení se mi zarývalo do uší. Kupodivu jsem nemyslela na nic - všechno se mi v tu chvíli vykouřilo z hlavy a znělo v ní jediné - pomoc!

Vůbec nevypadal zrůdně. Od normálního ještěra k nerozeznání, jen měl po těle šedivé vlnité pruhy a černá kožnatá křídla. Jediné, co se mi vrylo do paměti, byly jeho krvelačné oči a obrovské zuby. Byla to má poslední vzpomínka. Ležela jsem na zádech ve vlhké ranní trávě a snažila se couvat před jeho tesáky.

Dodnes nevím jak jsem vyvázla, kdo mne zachránil. Ztratila jsem vědomí, a pak se probudila v lese - sama. Bez jediného kousnutí či škrábance.

Od té doby jsem cvičila souboje dvakrát tolik. Už nikdy nebudu pomalá. Už nikdy nebudu bezmocná. Budu mrštná jako had a uštknu každého, kdo se jen trochu přiblíží… pak budu v bezpečí.

"Nayo? Kde jsi? Ozvi se!" Vysoký dívčí hlas mě vytrhl ze zamyšlení. Položila jsem deník a zaposlouchala se. Úplně jsem ztratila pojem o čase a začala mě brnět noha. U Reshaqa, musela jsem si ji přesedět.

"Nayo, no tak, neschovávej se."

Usmála jsem se. Nečekala jsem ji tak brzo. Byla to Lany, má jediná spřízněná duše. I když…, jak se to vezme. My dvě jsme nikdy nemohly být rozdílnější.

"Tady jsem, v knihovnici!" zavolala jsem na ni ze dveří. Náš dům byl rozlehlý a měl několik pater. Bylo velice snadné se v něm ztratit.

"Konečně!" vydechla, když mě uviděla. "Hledám tě už věčnost, mám super novinku."

Pozvedla jsem obočí. Většinu lidských výrazů pochytila ode mě. Ráda jsem dráždila okolí tím, že nevěděli, o čem jsem mluvila.

"Tak mluv," usmála jsem se. Tušila jsem, co to zase bude. Určitě viděla nějakého úžasně krásného muže, přesně pro mě. Nedali mi s tím pokoj ani rodiče. Neustále jsem to měla na talíři. Je ti dvacet a ještě nemáš svého životního druha. Víš jaká je to pro nás ostuda?

Jenže já si chtěla svého druha vybrat sama. A to až budu chtít. Věděla jsem, že je to jen mé zbožné přání, jakmile rodičům dojde trpělivost, někoho mi domluví a tentokrát mě nenechají couvnout.

"Za necelé dva týdny se koná Sluneční ples, jak víš. Víš kdo tam bude?" Chvíli mě napínala, jako by mě to nějak zvlášť zajímalo. Nechala jsem ji. Byla tak natěšená mi to říct, že sem jí nechtěla zkazit radost.

"Nechám se podat."

"Přece Rogas z vrchů Garala. Přijede prý jen kvůli tobě," mrkla na mě a začala se culit ještě víc.

"To jsi děláš srandu," vydechla jsem a srdce mi pokleslo. Lany nechápavě naklonila hlavu. Toto slovíčko ještě nepochytila. Mávla rukou a zase se usmála. Oči jí zajiskřily. Měla jsem pocit, že jí nic nemohlo zkazit náladu.

"Slyšela jsem, že tě chce za svou družku. Holka, ty máš ale štěstí." Zářila jako slunce, byla v tom až po uši. Když se někde objevil, visela na něm pohledem a kdyby otevřela pusu, možná by začala slintat jako pes. Ostatní ženy a dívky z Miqeru na tom byly stejně.

Kromě mě.

Povzdechla jsem si. Tohle mi fakt chybělo. Ne že by to nebyl hezký muž. Když jsem ho poprvé viděla, také se mi hodně líbil. Dokud jsem ho nepoznala z jiné stránky.

Rod Garalů měl velkou moc. Vlastnil deset měst daleko na severu. A Rogas byl z celé rodiny nejhorší. Takového namyšleného arogantního blbece jsem ještě nepotkala. Měl nejraději, když mu všichni leželi u nohou a udělali, co mu na očích viděli. To stejné očekával i ode mě. Chtěl mě vlastnit jako nějakou trofej. Chlubil se, že vždy dosáhl svého. Mě ale nikdy nezlomil. Já patřila jen sama sobě. A vždy budu. Nikdy se nevzdám své svobody, nikdy se před nikým nebudu plazit.

"Raději vypiju ten nejprudší jed co existuje, než si s ním něco začít," odpověděla jsem a otřásla se. Na jazyku jsem ucítila trpkou chuť. Hnusil se mi tak, že bych místo něj klidně políbila kdejakou bestii.

"Nayo, vždyť je to perfektní šance! Je krásný a bohatý. Co víc bys chtěla?" Našpulila rty jak to uměla jen ona.

Co bych chtěla? Nikdy jsem nad muži takhle nepřemýšlela. Všichni se mi jen snažili vlichotit, a přitom přemýšleli, jak mě co nejrychleji svléknout. Ale věděla jsem, co nechci.

"Lany, pokud se já někdy s někým spojím, tak si toho dotyčného vyberu sama." Ačkoliv pochybuji, že bych si někdy navlékla takové okovy dobrovolně. "A teď na to rozhodně nemám myšlenky." Uvnitř se mi kroutil nepříjemný slizký had. Ráda bych těm slovům věřila. Nebyla jsem si jistá svou budoucností.

Párkrát jsem si hrála s myšlenkou útěku, ale nikdy jsem to nedotáhla do konce. Nemohla bych to klanu udělat. Možná řeknete, že jsem zbabělá, ale možná mi přece jen přirostlo tohle město k srdci. Kdybych odešla, nemohla bych se vrátit. A tohle byl jediný domov, který jsem znala. Moje jistota. Docela se to tluče, co? Najednu stranu bych chtěla cestovat a zasloužit si úctu a na druhou stranu se bojím ztratit iluzi domova, svého přístavu, kam se mohu vždy vrátit.

Lany si povzdechla. Věděla jsem, co si myslela. Nechápala to… Nemohla to pochopit. Ona dostala, co chtěla.

Kdysi jsme si slíbili, že až dosáhneme plnoletosti, procestujeme svět. Malé dětské přání. Muže kolem nás vždy zajímali jen naše těla, nic víc.

Potom podlehla. Říkala mi, že je jiný. Nosil jí dárky, šeptal milá slůvka, ani prstem se jí nedotkl.

Spojila se s ním.

Po obřadu se změnil. Milé slůvko aby u něj pohledala. Na mé rady nedala a pořád si žila ve svém snu o šťastném životě. Občas se jí tak zvláštně lesknou oči. Ne pláčem. Lstivostí. Zvláštní dravost v jejích očích mi tam neseděla. Ale nikdy jsem se nezeptala.

"Nayo! Posloucháš mě vůbec?"

"Promiň, co jsi to říkala?" Zapomněla jsem, jak byla Lany ukecaná. Byla jsem v duchu u svého deníku. Chtěla jsem si přece vylít srdce. Chtěla jsem, aby všechny zmatené pocity odešly pryč.

"Říkala jsem, že bychom si měly nechat ušít nové šaty. Na ten ples přece!" tázavě se na mě podívala.

"No proč ne," kývla jsem. Kdybych šla v loňských, matka by z toho měla smrt.

Měla jsem ráda šaty a nejlépe barevné. Nosila jsem je i ven z města a můj učitel Soubojů mi díky tomu říkal Živý terč, nebo Návnada. Nepřišlo mi to vtipné. Všichni, kteří letěli ven z města, se oblékali do zemitých barev, aby splynuli s okolím. Chápala jsem to. Ale mě už hnědo-béžová lezla opravdu krkem.

Šli jsme s Lany po svých. Slunce právě stoupalo na obzor a ulice byly ještě prázdné. Stejně jsem měla unavená křídla. V noci jsem se šla proletět nad hustý les a užívala si ten pocit, když jsem se dotýkala špiček stromů. V tu chvíli jsem cítila jen šimrání jehličí a vzduch, proudící kolem mého těla.

Procházely jsme vzdušným parkem. Hýřil celou paletou barev květin a děti si tam hrály na schovávanou. Někdy jsem jim záviděla - nic je netížilo, vše bylo skvělé a nádherné.

Došly jsme až na náměstí Slunce, které se paprsčitě se rozbíhalo do stran. Uprostřed stála velká fontána podivného tvaru. Vypadala jako svíjející se rostlina s mnoha odnožemi - mělo to asi znázorňovat sluneční paprsky. A právě z těch výhonků pomalu odtékala průzračná voda. Všude po okrajích byly otevřené krámky z rozličným zbožím - od látek, šperků a nářadí až po sušené maso.

"Nemáš chuť na kajsi? Já bych si dala," dloubla do mě Lany, když spatřila stánek se sušeným ovocem. Blonďaté vlasy měla spletené do velkého copu s pletenými barevnými stužkami.

"Dej si, já nechci," zavrtěla jsem hlavou. Ještě jsem myslela na ples. Zkazilo mi to náladu.

"Tak já si taky nedám."

Protočila jsem oči. Na tohle jsem si u Lany už zvykla. Snažila se dělat většinu věcí podle mě. Měla jsem pocit, že by si se mnou ráda vyměnila místo. Spokojila se vždy jen s tím nejlepším.

U krejčové bylo narváno, venku čekalo hodně ještěrů. Muži, ženy i děti. Nevadilo mi to, ráda bych si počkala, času jsem měla ještě dost. Jenže tu byla Lany.

"Uvolněte cestu přece, prochází Naya, dcera Talisova." Nejraději bych se do země propadla.

"Lany, co to děláš! Víš, že toto nemám ráda," poslala jsem jí myšlenku. Bylo to rychlejší a soukromější než slova.

"Nechci čekat a trávit tu mládí, když to jde rychleji. Ty snad jo?"

Ostatní se bez protestů rozestoupili a cesta dovnitř se uvolnila. Jako pokaždé, když se mnou byla Lany. Stačilo mi, že i normálně se mi snažili všichni podlézat a ona to někdy jen zhoršovala.

Vybrala jsem si látky, co mi hned padly do oka, střih a už jen čekala, až mě mistrová změří. Venku byla fronta a já nechtěla zdržovat.

Mistrová pracovala rychle, ale bylo to utrpení. Musela jsem rovně stát a nehnout ani brvou. Začala jsem se nudit. Potřebovala jsem vybít nahromaděnou energii. Nebylo nic horšího než jen stát a nic nedělat. Při lovu jsem to aspoň dělala záměrně.

"Narovnejte se, slečno Nayo," napomenula mě a zahrozila špendlíkem. Měla jsem ji ráda. Byla to laskavá žena, která se jako jedna z mála chovala normálně i v mé přítomnosti. Vrásky kolem jejích očí ukazovaly, že už překročila stovku.

"Nay, musím letět. Nevadí? Ještě se potom za tebou stavím," rozloučila se se mnou Lany, když bylo hotovo.

"Nevadí. Stejně mě za chvíli čekají Souboje s Karosem. Kam spěcháš?"

Šibalsky se na mě usmála. "To by jsi chtěla vědět, vid?" Zamávala mi a utekla pryč. Kam asi? Chvíli jsem se dívala jak mizí v dálce. Na to se jí ještě zeptám. Takhle akorát rozdmýchala mou zvědavost. Za svým druhem nikdy nespěchala.

Měla jsem pár hodin než mi začnou Souboje. Slunce ještě nedoputovalo přímo nad nás. Dost času na to, udělat si menší výlet.

Nasála jsem okolní vzduch prosycený vůní lesních jahod a malin. Slunce svítilo, obloha byla bez mráčku. Třeba bych potkala v lese medvěda. Olízla jsem si tesáky a v břiše mi zakručelo. Už to bylo dlouho, co jsem lovila velkou šelmu. Jeleni a laně už mi lezly krkem. Ale masožravci, to bylo něco jiného. Byli mnohem lahodnější. Lov mě bavil, přiznávám se bez mučení. Jsem přece šelma.

Došla jsem na kraj města a kývla na stráže, hlídající bránu. Z města neexistovala cesta, kterou by někdo přes den nehlídal.

V noci to byla jiná.

"Pěkný den, Nayo a vraťte se brzy," usmál se muž. Kdybych odcházela za tmy, už by tak spokojený nebyl.

Roztáhla jsem kožnatá křídla a vzlétla k obzoru. Do citlivých blanek s mi přel vzduch a jemně je masíroval. Zavýskla jsem. Konečně jsem pocítila trochu svobody. Být člověkem, tohle by mi chybělo nejvíc.

Přivřela jsem oči a nechala se unášet proudem. Vítr mi čechral dlouhé vlasy. Musela jsem dávat pozor na jeho směr, aby se mi náhodou nepřilepily na obličej a já nespadla jak zralá hruška. Mluvila ze mě zkušenost.

Přistála jsem na vrcholku mechem porostlé skály. Odtud byl nádherný výhled na celý kraj. Tak kam mě vítr ponese?

Spatřila jsem proudit dravou řeku mezi skalnatým pohořím. U blízkého srázu byla pěkná mýtina, ze které musel být krásný výhled jak na okolní krajinu, tak na zpěněnou vodu, uhánějící vstříc neznámému světu. Měli jsme vítěze.

Přistála jsem v koruně letitého dubu a začala skákat ze stromu na strom ladnými pohyby šelmy. Milovala jsem les a stromy. Mohla jsem se zde volně pohybovat skákat nad koruny stromů nebo z větve na větev a nikdo mě nezahlédl. Na tohle jsem měla perfektně udělané boty. Tenká podrážka chránila mou kůži, ale nebránila mi při lezení po stromech. Krátkou zeleno-hnědou sukni jsem si vyrobila sama. (Podle matky bych se měla o sebe umět postarat). V zadu byla trochu delší a díly jsem sešila tak, že jsem se mohla pohybovat bez omezení. U pasu jsem měla zavěšenou dýku, obalenou v kůži. Pro jistotu.

Naposledy jsme mohutně skočila a ocitla se na mýtině. Pode mnou zurčela chladná a průzračná voda. Určitě bude plná ryb.

Lehla jsem si do měkké trávy, křídla jsem nechala rozložená. Snažila jsem na se na nic nemyslet. Jen na hřejivé sluneční paprsky, které plnily mou duši nadějí. Když měl někdo předurčený osud, mohl ho změnit?

Zapomněla jsem na čas. Možná jsem na chvíli usnula.

Probudil mě divný pocit. Zježily se mi všechny chloupky na zátylku. Někdo mě pozoroval. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Instinkty lovce nezapřu.

Rozhlédla jsem se a nikoho neviděla. Nasála jsem vzduch, abych ochutnala jeho nuance, ale nic jsem necítila. Pokud tu někdo byl, určitě stál po větru.

Mravenčení v zátylku se stupňovalo.

Přibližoval se.

Vetřelec.

Sevřel se mi žaludek, očima jsem těkala ze strany na stranu, ale pořád jsem nikoho neviděla.

Zvláštní. Bestie by dávno zaútočila.

Vzduch se zamihotal - to jsem spíš cítila než viděla. Uslyšela jsem tlumenou ránu a srdce mi poskočilo. Někdo přistál přímo za mnou.

>>další kapitola