Kdo to přistál za Nayou? Pomalu se blíží Sluneční ples a s ním i povinnosti.
Kapitola 2.
Pomalu jsem se otočila a vydechla úlevou. "Karosi, víš jak jsi mě vyděsil?"
Usmál se a mě spadl kámen ze srdce. "To byl přesně můj záměr, Nayo. Měla jsi dávat pozor, zapomněla jsi, co jsem tě učil?" zvedl obočí a pozoroval mě.
Karos byl můj učitel Soubojů. Už léta se mě snažil dát do latě. A nejen to. Minulý rok mě chtěl za svou družku. Usiloval o mě a neobtěžoval se říct mi to dopředu. Co si myslel, že na to řeknu? Ve společnosti byl velmi vážený, měl úctu mnoha klanů a rodiče tedy nebyli proti. Jenže nikdo nepočítal se mnou, že. Odmítla jsem ho (byl to můj učitel!) a rodiče na mě netlačili. Snažila jsem se s citem, přece jen jsem ho znala tolik let a nechtěla ho ranit víc, než bylo nutné. Nikdy nebudeme víc než učitel a žák.
Byla jsem ráda za to, že se uměl ovládat a držel se etikety. Měl dobré vychování na rozdíl od mladíků z města a okolí. Spolkl mé odmítnutí. Nedal to na sobě znát. Byl slušný, zdvořilý a vážený. Řekli by jste Dobrá partie? Že jsem udělala chybu?
Ani náhodou.
Za prvé, byl starý. Vždyť už mu táhlo na stovku! Podle lidských měřítek sice vypadal na pětatřicet, ale stejně. To vědomí…! Za druhé, nemilovala jsem ho. Nedokázala jsem si představit, že bychom byli něco víc... brr.
Od té doby mě v soubojích vůbec nešetřil. Zůstal, dusil to v sobě a při lekcích mi to dával pěkně sežrat.
"Čekal jsem na tebe skoro hodinu a ty se ani neukážeš. Víš přece, že dneska máme lekci," rozčiloval se. Ale nedokázal se na mě doopravdy zlobit. Bouře utichla ještě než pořádně začala.
"Omlouvám se," nasadila jsem nevinný pohled. "Asi jsem tu usnula. Ale takhle mě děsit, že se nestydíš."
"Kdyby to byla bestie, byla bys mrtvá."
"Jo, jenže jsi to ty."
"Mělas utíkat, hned jak se ti něco nezdálo. Ale co s tebou," vydechl a tvář mu ztvrdla. "Mohu ti to opakovat stále dokola a stejně si děláš, co chceš. Dobrá, začneme. Rovnou tady, místa je tu dost." Z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst. Vztek zmizel a zůstala jen soustředěnost.
"Nemám nic proti," souhlasila jsem. "Bude to boj se zbraní, nebo bez?" Dýku jsem držela v rukou. Už jsem si ani nevzpomínala, kdy jsem ji vytáhla - prostě reflex.
"Bez," ušklíbl se. "No tak pojď. Předveď se."
Zaujala jsem základní postoj a vteřinu na to zaútočila. Skočila jsem po něm a snažila se ho zasáhnout do pravého boku. Ten si moc nechránil. Úder loktem byl často bolestivější než pěstí a kousnutí jen štípala. Nenechala jsem ho přiblížit tak blízko, aby to mohl vyzkoušet.
Pokusil se o výpad, ale kousla jsem ho do ruky. Ani nesykl bolestí. Chtěl mi podrazit nohy, ale to by musel být rychlejší. Znala jsem jeho finty, pohyby a úniky. Znala jsem ho tak dobře, že mě už nemohl překvapit. Základ byl dobře pracovat s nohama, být ve střehu, v pohybu. Ne přímo tančit, ale vědět kdy uhnout.
"A je po tobě," zasmála jsem se, když jsem ho tiskla k zemi. Byla jsem dobrá, rychlá a mrštná jako kobra. Hodně mě toho naučil. Seděla jsem na jeho zádech několik vteřin, ruce jsem mu držela u těla. Bylo po všem. Souboje měly svá pravidla.
Na chvíli jsem se cítila jako vítěz. Porazila jsem ho. Zase. Každá část mého těla se probudila k životu, přímo jsem sršela energií, proudící až do konečků mých prstů. Milovala jsem ten pocit.
Chtěla jsem vstát. Otočil se, chytil mě za ruce a strhl zpátky na zem. Vyjekla jsem, protože mě překvapil. Převrátil nás a celou svou vahou mě zalehl. Zamračila jsem se na něj. Co si myslel že dělal?
"Už tě nemám co nového naučit. Ale trénovat budeme dál," promluvil, hlas se mu chvěl. Myslela jsem, že tím to končilo.
No, spletla jsem se.
Chvíli se zblízka díval očí. Ty jeho byly šedivé jako říční oblázky, staletím ohlazené proudem vody. Odhrnul mi pramen vlasů z čela a mě se sevřel žaludek.
"Co to děláš?" zeptala jsem se ho.
Neodpověděl.
Ležela jsem v měkké trávě, kamínky mě tlačily do zad, a naslouchala okolí. Nic jiného mi nezbývalo. Tělo jsem měla úplně zdřevěnělé a mravenčilo mi v konečcích prstů. Jeho vůně mě obklopovala jako lehký opar vzácného koření, které jsem nepoznávala. Co ode mě očekával? Tohle nikdy předtím neudělal. Že by mu přeskočilo a začal se chovat jako ostatní muži? Jako pudy zmítaná zvířata?
"Pusť mě." Nemohla se pohnout ani o kousek. Byl moc těžký a silný. Váhala jsem, jestli použít svá chapadélka, ukrytá v ústech. Byla dlouhá silná a smrtelně nebezpečná. Když jsem chtěla, byla žahavá jako kyselina.
"Tak řekneš něco? Pokud mě nepustíš, budu se bránit." Nechtěla jsem je proti němu použít, ale pokud mu přeskočilo, nebudu mít jinou možnost. Byl na mě nalepený, kůži měl po boji zpocenou a hnědé vlasy mu visely z čela jako vytrhané kořínky mladého stromu.
Začal mě děsit.
Vzrušení v jeho očích narůstalo. Jak dlouho jsme takhle leželi?
Zamrkal a konečně se odtáhl. Spadl mi kámen ze srdce a roztřeseně jsem vydechla. Na chvíli jsem se cítila úplně bezmocná - nenáviděla jsem ten pocit.
"Hodina skončila," odkašlal si a odletěl. Seděla jsem na zemi a chvěla se. Začalo se mu to vymykat z rukou. Zřejmě jsem se mu líbila až moc. Budu si na něj muset dávat větší pozor. Srdce mi pokleslo. U Reshaqa a všech jeho ostnů! Takhle si za chvíli budu muset dávat pozor na všechny kolem sebe.
Zůstala jsem na mýtině sama a zase ucítila to mrazení v zádech.
Byl tu ještě někdo třetí. Zřejmě celou tu dobu.
Otřásla jsem se. Přešla mě chuť jít lovit. Pro dnešek je to na mě bylo akorát dost. Slunce se klonilo k západu. Najednou jsem nechtěla být v noci venku. Někdo mě sledoval a já ho nemohla zaměřit. Měla jsem výborný čich a stejně jsem nic necítila. Musel se umět dobře maskovat. Praštila jsem zlostně do země. Tohle mi ještě scházelo.
Vzala jsem si trochu ovoce, neměla jsem hlad. Vytáhla jsem si svůj čerstvě založený deník a vše si zapsala. Pomohlo mi to urovnat myšlenky. Bylo lepší všechno pojmenovat, dostalo to potom tvar a mohla jsem se toho zbavit. Karosovi dnes přeskočilo. Na chvíli. Viděla jsem mu na očích rostoucí vzrušení, chtěl mě políbit… a nejen to.
Zamyšleně jsem hleděla do plamenů. Lidé měli mezi sebou mnohem více soukromí. Když jsem chtěla s někým soukromě mluvit, musela jsem v myšlenkách. Necloumali s nimi živočišné pudy tak divoce, jako s naším druhem. Někdy jsem měla pocit, že je ani nevnímali. Bylo to lepší, jednodušší.
Tolikrát mě lákalo vyzkoušet, někoho políbit. Chtěla jsem vědět, jaké to je. Ale strach byl větší. V našem klanu i v sousedství se bral polibek jako svolení ke všemu ostatnímu. Polibek byla velice intimní věc. Byla to brána do nového života. S kupou dětí kolem krku. A zdálo se, že to nikomu nevadilo. Teda kromě mě.
Proč nemohou být dva spolu jen tak?
Jsem divná?
Usnula jsem s brkem v ruce a propadla se do říše snů.
Už to byly dva týdny, co jsem cítila to mrazení v zádech. Ten čas ale utekl, nedal se zastavit. Od té doby nic ani náznak. Že by se mi to předtím jen zdálo?
Lovila jsem jako dříve. Plachtila jsem vysoko v oblacích a sledovala bílé peřiny mraků pod sebou.
Karos byl zase chladný a odměřený jako dřív. Jeho ego muselo pořádně utrpět tím, že se na chvíli přestal ovládat. Zakládal si na tom. Stejně jsem před ním byla ve střehu.
Ples se blížil, měl být už dnes večer. Snažila jsem se na to nemyslet. Nehty jsem měla celé okousané nervozitou. Nesnášela jsem takové oslavy. Ne že bych neměla ráda naše tradice. Byly důležité a předávaly se už tolik století. Ctili jsme tím naši Matku přírodu a vůli našeho ochránce Reshaqa.
Jenže…, tancovalo se tam. Byla to slavnost na předělu mezi obdobím květu a sklizně. Ráda bych s někým jen tančila - jako jsem viděla v lidských filmech, smála se a byla uvolněná.
Ale takhle to u nás nevypadalo. Ne v tomhle městě. Měla bych se s tím smířit. Realita byla jiná, než představy. Krutější a surová.
Jako žena vysokého postavení, navíc nezadaná, to budu mít těžké. V duchu jsem viděla, jak se svobodní muži budou předhánět o to, který si se mnou zatančí první. Většinou bych nešla ani s jedním, ale znáte rodiče. Vsadila bych se, že se mě každý muž bude snažit osahávat jako minule. Otřásla jsem se. Mám kopřivku, jen si na to vzpomenu. Budou se mě dotýkat úplně cizí muži! S alkoholem to byla skvělá kombinace.
Klid Nayo, to zvládneš. Jako vždy. Hlavně se nenechat někam zatáhnout, pokousat nebo políbit.
Slunce vstávalo a natahovalo své zlaté paprsky, aby mě zahřálo. Byl čas jít. Oblékla jsem si bleděmodré šaty. Jemně jsem je ovinula kolem těla a vyrazila na snídani.
Dole v jídelně už všichni seděli za stolem. Matka s otcem a moji dva sourozenci.
"To je dost, že jsi vstala, Nayo. Rychle si sedni, ať můžeme začít jíst," řekne matka, jen, co mě uvidí vejít. Rozdává misky zleva doprava. Tak, jak je to zvykem. "Čekali jsme jen na tebe."
Ušklíbla jsem se pro sebe - jako vždy. Na mě se vždy jen čeká.
"Děkujeme ti Reshaqu, mocný stvořiteli, za vše čeho máme dostatek," promluvil otec a dotkl se třemi prsty čela. Náboženské rituály mi nikdy nic moc neříkaly. Jediné, v co jsem věřila, byla síla Matky přírody. Její zázraky jsem viděla každý den. Za to dračího boha jsem mohla potkal leda ve svatyni.
Po jídle si mě matka na chvíli zavolala. Čekala jsem, kdy to přijde. Ze všech sil jsem se snažila uklidnit.
"Dnes je Sluneční ples a přijede Rogas Garalský, nešla by jsi ho uvítat? Určitě tě moc rád uvidí."
"Nebude stačit, že sním budu muset na plese tančit?" povzdechnu si. Celou svou bytostí jsem se snažila nemyslet na to, že tam bude. Na světě neexistuje dost urážlivé slovo, které by ho vystihovalo.
Úchylný bastard - musím říkat víc? Ne, opravdu to není averze jen tak zbůhdarma. Krev se mi vaří kdykoliv si na něj vzpomenu. Ale o tom později.
"Co s tebou mám dělat. Aspoň se řádně uprav, ať vypadáš jako slušná dáma. Nechápu proč nejsi ráda, že o tebe má zájem. Celé roky od sebe všechny odháníš. Měla bys být ráda, že se aspoň někdo ještě našel."
"Vím, co se sluší, mami. Naučila jsi mě to," odpověděla jsem a odešla z jídelny. Nechtěla jsem se sní zase hádat o své budoucnosti. Budu se chovat slušně, ale ne za cenu ztráty sama sebe.
Málem bych zapomněla. Měla bych si jít vyzvednout šaty na ples, už budou hotové.
"Nayo, jdeš taky pro šaty?" mávala na mě z dálky Lany a hned ke mně přiběhla.
"Ahoj, jo, jdu. Moje matka mi dávala kázaní jako malé holce. Raději jsem utekla pryč. Nevěří mi. Přece vím jak se chovat. Netahat na sebe přespříliš pozornosti."
"Nediv se jí, vždyť už i tvoje mladší sestra má druha." Tuto poznámku jsem raději přešla. Zaujalo mě něco jiného. Lany vypadala zvláštně. Jako by zářila zevnitř - je to vůbec možné? Takhle jsem ji dlouho neviděla, i slunce by zbledlo závistí.
"Lany, ty úplně záříš, čím to je?"
Chvíli si hrála na tajemnou a zarděla se. "Jsem holt pořád zamilovaná, co je na tom?"
Nevěřila jsem jí, na to jsem ji znala moc dlouho. Zatím bylo něco jiného.
"No já jen, že dneska se mi zdáš no…, šťastnější." Lany se jen usmívala. Nic víc jsem z ní nedostala. Začalo mě to zajímat ještě víc. Ta věděla jak podráždit mou zvědavost.
Krejčová se přesně strefila do mého vkusu. Modré odstíny se pomalu vlévaly do žlutých, nádherně se doplňovaly. Pohladila jsem výšivku, znázorňující vodopád perel kolem mého těla. Bylo to mistrovské dílo. Na chvíli jsem myslela i na něco jiného než na budoucnost.
"Nayo, půjdeš se připravovat k nám? Nechci tam být teď sama," zeptala se Lany, když jsme odcházely od krejčové. "Zapletu ti vlasy, pokud budeš chtít."
"Jo, proč ne. Ale doufám, že se Lig vrátí až na ples."
"Včera odjel někam pryč a prý se vrátí až zítra" odpověděla. Nevypadalo, že by jí to nějak trápilo. "Takže nebude ani na plese."
Bylo mi jí líto. Její druh si jí všiml, jen když měl své choutky. Jinak pro něj prakticky neexistovala. Udivovalo mě, že ještě neměli děti.
Neměla jsem ho ráda i z jiného důvodu. Dával mi okatě najevo, že monogamie, byla pro něj jen slovo. Z jeho návrhů se mi zvedal žaludek.
Žádné komentáře:
Okomentovat