Sluneční ples je velká událost, jak asi proběhne?...všechny rozhovory kurzívou jsou v myšlenkách.:)
Kapitola 3.
Lany bydlela uprostřed města, kde byly honosnější stavby. Jejich sídlo bylo vytvořeno ve vrcholku skály, ze které čněly malé i velké terasy. Lig byl bohatý obchodník s hedvábím, mohl sis to dovolit.
"Půjdeme ke mně, už jsem všechno připravila," mrkla na mě. Měla pro sebe svůj vlastní velký pokoj.
V každém rohu byla vyřezávaná komoda se zrcadlem, skříně, sochy zvířat a velké rostliny. Podlahu zdobily drahé kožešiny a stěny ručně tkané gobelíny. Připadalo mi, že Lany byla stvořena pro bohatství. Užívala si to. Nic méně od života nechtěla než luxus a pohodlí.
Šla jsem se vykoupat a smýt ze sebe všechen prach. Prohlédla jsem se v křišťálovém zrcadle. Slunce mi jemně opálilo mou kůži a tělové olejíčky, co jsem sehnala, udělaly svoje. Měla jsem pleť jako samet.
Lehce namalovaná a oblečená jsem byla za chvíli. S účesem jsem si nelámala hlavu. Přední prameny jsem si stáhla dozadu a sepnula malým skřipcem s květinou.
"Už jsi hotová?" zeptala jsem se Lany. Byla v té koupelně hrozně dlouho. Připadalo mi jako ztráta času se celé odpoledne jen babrat s účesem. Raději bych si šla na chvíli sednout na okraj lesa a vnímat lid kolem sebe.
"Ještě to není ono, vydrž. Pomůžeš mi s účesem?"
Neustále něco měnila. Nebyla sto se rozhodnout, který účes jsem jí měla udělat. Bylo zvláštní, jak byla nervózní - její druh se na plese ani neukáže. Že by měla ještě někoho dalšího? Ne… To by neudělala. Neohrozila by to pohodlí, co jí dal.
Hodiny jsem natáčela její blond vlasy do lokýnek, než byla konečně spokojená. Chovala se roztržitě. Nasadila mi tím brouka do hlavy.
Vyrazily jsme na poslední chvíli. Bylo to jen kousek pěšky. Vzaly jsme to úzkými uličkami mezi obydlími, pak po schodech dolů a skrz park. Cestou byl klid, ale před Hodovní síní sotva. Všude hlava na hlavě.
Všimla jsem si Rogase a leknutím se zastavila. Srdce se mi rozbušilo. Protlačoval se davem, zatímco kolemjdoucí dívky roztávaly pod jeho pohledem. Každý ho znal, každý ho obdivoval pro jeho sílu, pro jeho moc. Náš klan byl oproti jeho rodu titěrný.
"Nay, proč stojíš?" divila se Lany. "Už tak jdeme pozdě." Podívala se mým směrem a rozzářila se. "Už je tu. Nay, já ti tak závidím, fakt."
Rogas se otáčel na všechny strany. Hledal snad něco?
Jeho pohled se zastavil na mě. Jeho chladné oči se do mě zabodly jako ostrý nůž. Přeběhl mi mráz po zádech. Krev mi ztuhla v celém těle. Připadal mi slizký už od pohledu. Že by to byl on, kdo mě sledoval? Ne, určitě ne, na to byl moc hrdý. Byl rád, když se někdo plazil za ním.
Srdce mi vynechalo jeden úder. Zamířil rovnou ke mně! Lany mě drbla do ramene a culila se jako malá holka. Chvěla jsem se, v puse mi vyschlo. Klid. To zvládneš. Byla to jen další kupa hormonů. Jen hodně obalená svaly.
"Přeji příjemný večer, ctěná Nayo z rodu Moaq," pozdravil s rukou na srdci. Ani jedno slovo neznělo upřímně. Šla z něj hrůza.
"Také vás zdravím, Rogasi Garalský," řekla jsem, když mě Lany znovu šťouchla. "Doufám, že se vám bude ples líbit." Lany na něm visela očima jako štěně.
"Řekl bych, že bude," odpověděl, ale víc nestihnul. Rychle jsem se otočila, popadla Lany a táhla ji pryč - jinak by se mi tu ještě rozpustila.
Nezastavil mě. Jen se ušklíbnul. Dobré znamení nebo špatné?
V sálu už všichni seděli na svých místech. Čekalo se jen na pár opozdilců. Síň byla bohatě vyzdobená a celkově laděná o žluto oranžova. V rozích byly postavené velké solné lampy v dračí podobě. Protáhlá okna zahalena do vrstvených, výšivkou zdobených závěsů se vzdouvala jemný vánkem. Podlahu zdobila mozaika Reshaqa, stvořitele. Tomu všemu vévodil obrovský křišťálový lustr se stovkami svíček. Měl tvar nekonečna.
Rychle jsme přeběhly sál a usadily se vedle mých rodičů.
Rozhlédla jsem se. Nebyl to ples jen našeho města. Všimla jsem si hodně cizinců z okolních měst, většina jistě dobrého postavení. Nic pro mě.
Rozhostilo se ticho. Otec vstal, v ruce číši ze slunečního kamene a pronesl úvodní proslov. Nevnímala jsem ho. Za chvíli to mělo začít. Sbírala jsem síly. Musela jsem být silná. Musela jsem to vydržet. Strach byl od toho aby se překonal. Strach tu bude se mnou, pokud ho budu živit. Když ho přestanu krmit, zmizí. Prostě zmizí.
Vydechla jsem. Potily se mi ruce. Kdyby letos Rogas nepřijel, nebyla bych jako na trní.
Ples byl oficiálně zahájen. Z rozličných nástrojů se začala ozývat hudba a všichni se pustili do jídla a pití.
Světla mírně pohasla. Byl čas na Tanec Slunce. Šest dívek v oranžových krojích vyběhlo na parket. Za každou vlál dlouhý šátek v barvách ohně. Ladně tančily do rytmu hudby. Pohybovaly rameny, boky, hrudí tak plynule, že mi připadaly jako hadí ženy. Dokázaly na sobě rozpohybovat cokoliv. Zlaté zdobení jejich těl, ten efekt ještě umocňoval.
Každý rok jsem byla fascinovaná tím, co ty dívky se svým tělem dokázaly. Vychutnávala jsem si melodickou hudbu, než dozněl její poslední tón. Když jsem se zaposlouchala, jako bych se ocitla v jiném světě. Na chvíli.
Rogas mě pozoroval. Celou dobu. Jeho tmavé oči se ode mě ani na chvíli neodtrhly. Děsilo mě to. Ani se nesnažil skrývat o co mu šlo.
Rozhlédla jsem se po okolí a povzdechla si. Bylo to tu zase. Rvačka o můj první tanec. Kdybych byla obyčejnou dívkou ani by o mě nezavadili pohledem. Vyzývali se očima a strkali se. Každý si se mnou chtěl zatančit první. Měli jsme výborný čich. Cítili jsme se navzájem. Každý měl svou specifickou vůni. Kdo si se mnou zatančil první, cítil jenom mě. Ale ti další ucítili i toho předtím. Stačil na to jen krátký kontakt.
Všimla jsem si, že "souboj" vyhrával nějaký blonďák. Seveřan. Dlouho se neradoval. Řadami se jako vlna prohnal Rogas a odhodil mladíka stranou. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Někdy jsem si říkala, že vypadal jako bestie. Černé vlasy, černé oči, opálená kůže. Ale nebyl, aspoň ne fyzicky.
Měla jsem chuť utéct hodně, hodně daleko.
"Smím vás požádat o tanec, ctěná Nayo?" Lehce se poklonil, ale jeho oči se neusmívaly.
"Ne nesmíte." Nechtěla jsem udělat ostudu, ale můj jazyk byl rychlejší. Rodičům ztuhnul výraz ve tvářích.
"Takže si se mnou opravdu nezatancujete?" pozvedl obočí.
"Ne, nechce se mi." Zpražila jsem ho pohledem. Nechtěla jsem mu ukázat svůj strach. Jen by ho to pobavilo.
"Okamžitě s ním běž na parket, nevidíš, že nás všichni pozorují!" Matčin hlas mi rezonoval v mysli jako ladička.
Rogas už se neusmíval. Nesnažil se o to. Přísně si mě změřil a doslova mě vytáhnul od stolu na parket. V hlavě mi zněly slova mé matky. Nebránila jsem se.
"Chtěl jsem být milý, ale mi došla trpělivost," řekl Rogas a vedl mě doprostřed parketu. Měla jsem se na co těšit.
"To jsem nevěděla, že vůbec nějakou máte." Neodpověděl. Jen si mě pevně přitisknul k sobě. Píchlo mě v žaludku. Potila jsem se, ale to se dalo se to svést i na horko.
"Pořád sama a svobodná, nemám pravdu?" jízlivě se usmál a vedl mě v tanci.
"Mě to tak vyhovuje."
"Chci aby ses stala mou družkou." Neustále si mě prohlížel. Celou. Měla jsem z toho husí kůži.
"To se nikdy nestane, už jednou jsem to říkala." Oči mu potemněly a ještě více mě k sobě přitiskl.
"Budeš moje ať se ti to líbí nebo ne. Teď už tě nezachrání žádný zákon, dosáhla jsi plnoletosti."
Žaludek se mi scvrknul jako starý ořech, když jsem si na to vzpomněla. Kdysi se o mě ucházel. Bylo mi jen šestnáct let. A rozhodně se nedržel pravidel. Odchytnul si mě venku, když jsem sbírala bylinky.
Utekla jsem mu. Odnesla jsem si pár modřin, nic vážného, naštěstí. Nemohl s tím nic udělat. Nebyla jsem oficiálně dospělá, správně by se mě nesměl ani dotknout. Před Spojením. Jak já tehdy děkovala za svůj výcvik. Ta vzpomínka ve mně žila doteď. Schválně se v ní šťoural, aby věděl, jak budu reagovat.
Jeho ruce nebyly tam, kde měly být. Přejížděl svou dlaní po mém zadku. Přímo při tanci! Proč museli hrát pomalé písně?
Nestačilo mu to. Prsty mířil stále výš. Ostatní to nezajímalo. Rodiče nás přes ten chumel párů stejně neviděli. Myslím, že by jim to nevadilo. Podle nich jsem byla svobodná přesčas a měla bych být ráda, že mě někdo chtěl.
"Dodržím potřebnou etiketu a obřad Spojení bude za dva měsíce."
"Já s ničím nesouhlasila." V hrudi se mi vzmáhal hněv. To za mě chtěl vše rozhodnout? Kdybych neriskovala veřejnou ostudu, dávno jsem mu vrazila facku.
"Ani nebudeš muset. Všechno se dá zařídit." Přejel pohledem mé tělo. Jednou mu to asi nestačilo. "Taky jsem neřekl, že budeš při obřadu netknutá," zasmál se. "Čekám dlouho a došla mi trpělivost. Ale jestli řekneš někomu jediné slovo, nepřej si mě."
Už jsem toho měla dost. Co si o sobě myslel? Snažila jsem se ho odstrčit, ale nešlo to. Naštěstí píseň už končila. Pustil mě a odešel zpět ke svému místu. Vydechla jsem úlevou.
"Ještě jsme spolu neskončili."
Jeho myšlenka se do mě zabodla jako trn. Sedla jsem si celá zkoprnělá. Lany někam zmizela. Jak jsem se z toho měla sakra dostat? Nic mě nenapadalo. Nikdo mi nemohl pomoci. Všichni kolem jedli a bavili se mezi sebou.
Přešla mě chuť na zvěřinu. Cítila jsem v puse pachuť žaludečních šťáv a musela se napít.
Mých deset minut klidu skončilo. Následovala další píseň. Pomalá. Viděla jsem, jak se protlačoval davem se spokojeným úšklebkem na tváři. Měl pocit, že vyhrál.
Tančili jsme dlouho, přitom mi neustále dýchal za krk. Počítala jsem minuty do konce písně. Dělalo se mi z něj špatně. Pak mě zatočil, přitáhnul zády k sobě a zakousnul se mi do krku.
On mě kousnul! Chtěla jsem se odtáhnout, ale držel mě pevně.
"Nech mě být!" Nemohla jsem se ani hnout. Zpanikařila jsem, srdce mi málem vyskočilo z hrudi, ale v ničem mi to nepomohlo. Jeho paže byly silné jako skála.
Povolil stisk svých zubů a políbil mě poraněnou kůži. Olíznul krev z ranky. Necítila jsem bolest.
Tohle byla moje šance. Vysmekla jsem se z jeho objetí a utíkala k nápojům. Chtěla jsem se opít. Nechtěla jsem nic vnímat. Chtěla jsem otupit své smysly, svůj strach.
Jemné kousnutí do krku od muže znamenalo, že měl o dotyčnou ženu vážný zájem. Jestli ho nechala, tak to cítila stejně. Držel mě tak, že jsem se nemohla hnout - vypadalo to, že jsem to přijala. Bylo mi zle. Chtělo se mi z něj zvracet.
Kopla jsem do sebe jednu sklenku, když mě sevřel v pase.
"Kampak mi to utíkáš, dnešní večer ještě nekončí. Jsi jen moje." Smál se mi do ucha. Jeho ruce pomalu cestovaly čím dál víš od pasu. Náhle mě pustil. Úleva? Možná dočasná.
"Tady jste vy naše hrdličky," uslyšela jsem hlas svého otce. Rogas schoval ruce za zády. Hrál přece slušného a otočil se.
Nastala má chvíle. Vyběhla jsem pryč ze sálu. Najednou mi bylo všechno jedno. Nemohla jsem to vydržet.
Běžel za mnou. Slyšela jsem jeho těžké kroky. Ale dlouho nevydržel. Co by se namáhal. Věděl, že se vrátím. Musela jsem se vrátit. Sice ne na ples, ale do města ano, to by mi rodiče neodpustili. A nejen kvůli nim, našel by si mě. Teď, když mému otci ukázal, jaký měl o mě zájem. A jeho nohsledové nebyli zrovna příjemní chlápci.
Doběhla jsem až na vysutou terasu a skočila do tmy.
Žádné komentáře:
Okomentovat