Naya utekla z plesu a letí co nejdál může. Jenže není sama koho to napadlo...
Kapitola 4.
Letěla jsem jak nejrychleji jsem uměla. Bylo jedno kam. Hlavně pryč z města. Šaty mi divoce pleskaly ve větru. Na tohle nebyly určeny. Na zádech jsem měla díry po křídlech. Dívala jsem se na hvězdy a nasávala energii z měsíce. Byl úplněk.
Uviděla jsem skalní výběžek nad srázem. Byla jsem vyčerpaná. Musela jsem si odpočinout.
Přistála jsem jak nejlépe jsem uměla. Boty jsem někde ztratila. Skála byla dobře osvětlená svitem Luny a to mě uklidňovalo. Potřebovala jsem být sama.
Dotkla jsem se země a vnímala její uklidňující chlad. Nedokázala jsem zadržet slzy.
Seděla jsem s hlavou v klíně a nechávala se unášet svými pocity. Brečela jsem jak malá holka. Stejně mě tu nikdo nemohl slyšet. Příroda si to nechá pro sebe.
Začalo mě mravenčit v zádech. Popotáhla jsem a zavětřila. Cítila jsem…, vůni? Co mohlo tak vonět? Jako kůra mladého javoru, orosená po dešti. Ale ne úplně přesně… ještě v ní bylo něco zvláštního…, něco, co mě vábilo k sobě…, jako magnet. Nemohla jsem určit jestli to bylo zvíře, ještěr nebo rostlina.
Rozhlédla jsem se. Kolem bylo ticho, jen cikády slabě bzučely. Zahoukala sova.
Ucítila jsem pohled v zádech… Někdo mě sledoval. Instinkty mě neklamaly - nebyla jsem tu sama.
Větřila jsem kolem sebe. Ta omamná vůně musela být toho pozorovatele. Zdála se mi povědomá.
Stála jsem na místě, každý sval na těle připravený vyrazit do akce. Dívala jsem se do temnoty lesa před sebou a čekala, co bude dál. Neměla jsem strach. Uměla jsem se bránit.
Než jsem se stihla pohnout vpřed, ozval se dívčí smích. Rychle jsem klesla k zemi. Tahle skála byla sice vysoko, ale nechtěla jsem riskovat. Zkontrolovala jsem vítr.
Podívala jsem se do svahů pod sebou. Smích zesílil. Zaostřila jsem na pohyb a brada mi klesla ke kolenům. Srdce se mi zastavilo. Uviděla jsem Lany s nějakým cizím mužem. Běhali mezi stromy, laškovali spolu. Nakonec se přitiskli na nejbližší kmen a začali se vášnivě líbat.
Spadla mi čelist. Nebyla jsem schopna se pohnout. Tak proto byla poslední dobou tak šťastná. Našla si milence. Teda, řekla bych do ní hodně věcí, ale tohle mezi ně nepatřilo.
Chvíli jsem je pozorovala a jedna část mé osobnosti jim záviděla. Ale jen malá část. Ta, která ráda chodila do kina na filmy s velkou porcí sýrového popcornu. Ze kterého mi pak bylo dva dny špatně.
Pomalu se přesunuli na zem, do měkké trávy. Na víc jsem nebyla zvědavá. Skočila jsem neslyšně ze skály a plachtila pryč. Jen po proudu, aby neuslyšeli máchání křídel.
Všudypřítomné noční ticho proříznul děsivý výkřik. Prudce jsem zastavila jak jsem se lekla. Rozhlížela jsem se po zdroji toho křiku a uviděla…, člověka. Nad ním stál nějaký ještěr a chystal se ho zabít.
Rychle jsem k nim zamířila. Co si o sobě ten chlap myslel! Zabít bezbranného člověka uprostřed lesů. Vypadal, že přesně to měl v úmyslu.
Přistála jsem, ale ještěr mi stačil uletět. Divné. Vy byste snad utekli, kdybyste viděli, že se k vám blížila dívka v plesových šatech? To těžko. Musel to být Proměněnec. Dokázali jsme totiž proměnit člověka v Ještěra. Sloužil k tomu náš jed v zubech a čerství Proměněnci, se neuměli vůbec ovládat. Chovali se prvních pár hodin jako zvířata.
Nechtěla jsem se tu zdržovat. Krev mohla přivábit bestie. Očima jsem prohledávala terén. Uslyšela jsem zasténání.
Rozběhla jsem se a spatřila tělo jeho oběti. Byl to mladý muž. Docela hezký i přes všechnu krev kolem. Ještě dýchal, ale byl hodně pokousaný a poškrábaný.
Krvácel. Musela jsem jednat rychle. Klekla jsem si k němu, rozpárala si kus šatů, a co nejpevněji mu ucpala rány na krku a hrudi. Neměl zasaženou žádnou tepnu, takže by to mohl přežít. Potřeboval ale hned ošetřit.
Rozhodla jsem se ho zachránit. Měla jsem lidi ráda. Nezasloužil si tu vykrvácet.
Vzala jsem ho do náruče a vzlétla. Bohové, ten byl těžký. Myslela jsem, že lidé budou lehčí, když nemají křídla ani ocas. Nesměla jsem ho upustit!
Letěla jsem ke své jeskyni. Bylo to mé jediné soukromé místo. Nikdo o něm nevěděl. Ani Lany. Tady jsem mohla být sama sebou a schovávat si lidské věci.
"Anděl?" zachroptěl člověk a na chvíli pootevřel oči. To sotva. Kdyby zase neupadl do bezvědomí, asi by rychle změnil názor. Stačil by jediný pohled na má křídla nebo zuby.
Nejdřív jsem ho položila na zem. Byla jsem vyčerpaná. Ale musela jsem potáhnout postel látkou, aby mi ji nezakrvácel.
S namáhavým heknutím jsem zvedla na postel. Ještě, že neměl něco zlomeného.
Mé svaly křičely na protest. Srdce mi bilo čím dál rychleji. Byla jsem udýchaná, zpocená a zašpiněná od jeho krve.
Rychle jsem mu omyla rány čistou vodou, nasypala drcené léčivé bylinky a celého ho obvázala. Víc jsem udělat nemohla.
Zbytky jeho oblečení jsem spálila v ohni. Ještě, že jsem tu měla připravené dřevo. Stejně ty hadry byly od krve a ještě by mohly přilákat nějakou bestii.
Spodní prádlo jsem mu samozřejmě nechala.
Vyčerpáním mi hučelo v hlavě. Kolik ten chlap vážil? Opláchla jsem si obličej studenou vodou. Nemělo to účinek. Chtělo se mi strašně spát.
Hlídala jsem ještě pár hodin oheň, aby z oblečení nic nezbylo, než jsem usnula v křesle.
Probudil mě šramot a sténání.
Rozlepila jsem unavené oči a uviděla toho zraněného muže, jak se snažil vstát. Moc mu to nešlo.
Vstala jsem - snažila jsem se nevnímat bolest natažených svalů, a přitiskla ho zpátky k posteli.
"Zůstaň ležet, nebo si potrháš strupy," řekla jsem jeho jazykem. Udiveně na mě koukal. Věděla jsem, odkud pocházel - vyčetla jsem to z jeho myšlenek. Ale jinak jsem se snažila nechat lidem soukromí.
"Kde to jsem," rozhlížel se kolem, div mu nevypadly oči u důlků. Aspoň byl zatím v klidu. Pokud by začal vyšilovat, musela bych mu sáhnout do vědomí a uklidnit ho jinak. A to bych nerada.
"V bezpečí." Snažila jsem se mluvil uklidňujícím tónem. Křídla i ocas jsem měla schovaná.
Neustále těkal očima mezi místností a mnou. Byl cítit strachem.
"Proč v jeskyni?"
"Protože tady nás nikdo nenajde."
Chytil se za hlavu. "Co se…" ale nedořekl to. Rozšířily se mu oči. Vzpomněl si.
"Co jsi dělal tak hluboko v lesích?" zeptala jsem se ho. Pokud jsem věděla, jeho domovina byla odtud tisíce kilometrů. Neměl tu co dělat.
"Tak to bys mi nevěřila," vydechl a nervózně polknul. Zavrčela jsem si pro sebe. Na takové vytáčky jsem neměla náladu.
"Aby ses nedivil, skus to."
"Byl, jsem v parku, zkracuji si to přes něj domů, když mě napadl nějaký chlap a normálně se mi zakousnul do ramene." Odkašlal si a ustrašeně se na mě podíval. Možná čekal, že se mu začnu smát "Omdlel jsem. Potom jsem se najednou vznášel. Viděl jsem pod sebou stromy a řeky. Pak mě ten mutant, nebo co to bylo, pustil na zem a zaútočil na mě. Chtěl mě zabít. Vypadal šíleně. Když jsem byl už skoro v bezvědomí, zmizel. Pak si pamatuju jen tvou tvář a hvězdy."
"Mutant?" zeptala jsem se s trpělivostí v hlase "Popiš mi ho." Měl štěstí, že Proměněného zajímala víc jeho krev než maso. Ale i na to by došlo. Snažila jsem se být v klidu. Nikdy jsem s člověkem nemluvila tváří v tvář. Ještě k tomu v potrhaných a špinavých šatech.
"Byl to nějaký chlap s tesáky, jako šelma. Dokonce vrčel… Měl křídla a velký ostnatý ocas… Začínám si myslet, jestli jsem se nezbláznil." Mnul si čelo a bolestně se šklebil. Byl bledý jako stěna.
"Nejsi blázen. Jen by sis měl dávat v noci větší pozor. Než se ti rány zahojí, zůstaneš tu. Já už musím jít, oheň ještě vydrží. Neboj, do poledne budu zpátky." Chtěla jsem odejít, ale nenechal mě.
"Kdo jsi, kam jdeš? To tu mám být sám?" Pokoušel se zvednout a sykal u toho bolestí. Už mu otrnulo. Začal být zvědavý.
"Jsem ta, které vděčíš za život," usmála jsem se. "Můžeš mi říkat Nayo."
"Dobře…, Nayo, kam odcházíš?" koukal na mě prosebným pohledem.
"Musím domů. Zmizela jsem včera jen tak. Každou chvíli mě mohou začít hledat." Pokud už se nestalo. Nechtěla jsem, aby to tu někdo objevil.
"Co to máš se šaty?" Všimnul si mých potrhaných šatů. Trochu stupidní otázka, nepoškodila mu ta ztráta krve mozek?. Ale fakt, vypadám strašně.
"Něčím jsem ti přece musela zastavit krvácení."
"Děkuji," hlesl a díval se na mě pohledem ztracené laně. "Mimochodem, já jsem David."
"Já vím. Už musím." Konejšivě jsem se usmála a odtáhla kámen, co jsem měla místo dveří. Cítila jsem jeho údiv. Štíhlá dívka v šatech a pohnula skálou jako nic.
Nechtělo se mi tam. Už to nebude jako dřív. Rodičům se Rogas líbil. Už mě nenechají vyklouznout.
Chtělo se mi utéct a nikdy se nevrátit. Tato myšlenka mě lákala čím dál víc. Zahnala jsem ji. Tohle se muselo napřed pořádně naplánovat a teď jsem měla na starosti toho člověka.
Žádné komentáře:
Okomentovat