Něco se pokazí a Naye se začíná komplikovat život čím dál víc.:-)
Kapitola 6.
Další den jsem si oddechla. Měnila jsem mu obvazy a neviděla žádné známky přeměny. Ale zase mě pozoroval. Jinak než předtím. Zkoumavě, nedůvěřivě. Doprčic. Jednou to muselo přijít. Nebyl hloupý.
"Chtěl jsem se tě na něco zeptat," řekl po chvíli. Přejel mi mráz po zádech. Bylo to tu.
"Všiml jsem si spoustu divných věcí kolem a hodně jsem o tom přemýšlel. Můj výpadek, omdlení, jak to chceš nazývat. Skutečnost, že jsme v jeskyni a docela dost vysoko nad zemí. Nezdá se mi to. Také jsem si vzpomněl, že ta bestie utekla před tebou. Bez boje. Nebo jsi měla nějakou zbraň? Docela divné nemyslíš?"
Bestie? Kdyby to byla opravdová Černá bestie, nepřežil by ani minutu.
"Co jsi zač?"
Chvíli jsem přemýšlela, co na to říct. Bylo zakázané se odhalit člověku. Bylo zakázané s nimi jen mluvit. To už jsem stejně porušila. A on si to napadení bude pamatovat celý život. Viděl ještěra a to žádný člověk nesměl. Asi bych si měla zjistit, jak se dala lidem mazat paměť.
"Myslel jsem, že jsme přátelé?" tázavě se na mě podíval. V očích mu rostlo napětí. Řeknu mu to…, ale pokud to neustojí, vymažu mu vzpomínky.
"Dobře, vysvětlím ti o co tu jde. Sám jsi to chtěl. Nejsem člověk, ale ještěr. A tohle je moje úplná podoba."
Napřed jsem odhalila svůj ocas. Kdybych začala tesáky, myslel by si, že jsem upír. Podle lidí všechno, co mělo tesáky a dalo si občas krev, bylo upír. Potom jsem roztáhla svá křídla a odhalila tesáky.
Ohromeně na mě hleděl. Mlčel a nehýbal se.
"Ty vole, ty jsi taky mutant!"
"Jestli mě ještě jednou tak nazveš, roztrhnu tě vejpůl!" naježila jsem se. Nervy jsem měla jen jedny. Taková urážka.
Leknul se, ale jen na chvíli. Už zase dýchal normálně. To jsem nečekala. Vzal to celkem v klidu.
"Co znamená Ještěr?" zeptá se mě po chvíli. "Nevypadáš jako ještěr."
"Nevím, někteří se domnívají, že pocházíme z dinosaurů, ale to je podle mě blbost. Vždyť jsme savci. Je to stejné jako bych se tě zeptala, co znamená slovo člověk?"
Uznal remízu.
"Všechno, co jsi mi předtím řekla byla lež?" Uslyšela jsem v jeho hlase zklamání.
"Ne, nebyla. Říkala jsem ti pravdu. Jen můj otec není starosta, ale vůdce klanu." Nervózně jsem čekala, co bude dál. Zalíbilo se mi, že jsem si měla s kým povídat. S někým, kdo mě nesoudil, ale vyslechnul.
"Co na tom záleží, zachránila jsi mi přece život," usmál se. Takovou reakci jsem ani nečekala. Překvapil mě.
Celé hodiny mě zpovídal. Chtěl vědět úplně všechno. Nevadilo mi to. Byla jsem ráda, že jsem měla přítele, se kterým jsem mohla upřímně mluvit - o všem. Stejně by mu nikdo z lidí neuvěřil.
Ráno mě příjemně probudily sluneční paprsky. Zvedla jsem se a něco ze mě spadlo. Deník! Zase jsem s ním usnula. Jestli si nedám pozor, budu v pěkném maléru.
Rychle jsem zhltla snídani - ovoce, pár oříšků. Neměla jsem náladu poslouchat šťastné štěbetání rodičů o Obřadu. Zřejmě proto mi dali pokoj. Už bylo vše domluveno, zajištěno. Co na tom, že jsem utekla z plesu? Ze Spojení je východiskem jenom smrt.
Myšlenky na útěk se mi neustále vrací. Čím dál tím méně se mi chtělo se obětovat pro klan. Neměla bych to zkusit se světem venku? Všechno bylo lepší než pomalá smrt. Umřela bych, uvnitř určitě. To bych dopadla stejně jak po kousnutí bestie. Říkalo se, že se z vás stane oživlá mrtvola. Nevěřila jsem tomu. Moje já by umřelo a mé tělo by ovládly jen pudy - zabíjet, žrát. To byla moje definice.
Dnes mě čekala další lekce Soubojů. Byla jsem zvědavá, co Karos připravil.
"Nayo, ty jsi přišla přesně, tleskám." šklebil se. Tvářil se mrzutě.
"Já jsem přece vždycky přesná, to jen ty chodíš brzo." Chtěla jsem ho tou poznámkou zchladit. Nic. Pořád mu na obličeji zůstal ten zlověstný úsměv. Zřejmě dneska dostanu pořádně zabrat.
Bez varování na mě zaútočil. Louka, kde jsme trénovali byla rozlehlá. Nikde strom, jen pár keřů s bobulemi na okraji. Nedělalo mi problém se mu vyhnout. Hlavně se nedostat do kleští. Prováděla jsem údery a úniky s dravou rychlostí. Byla jsem čím dál lepší. Podařilo se mi Karose párkrát kousnout.
Neměl šanci mě dnes chytit. Byla jsem ve formě.
Bojovali jsme dlouho, beze zbraní. Začaly mě bolet svaly jak jsem odrážela jeho údery. V reálu bych mu dřív utekla. Nebo si aspoň urvala nějakou větev ze stromu a pořádně ho s ní praštila. Tohle se tu nesmělo. Byla to otázka vůle, kondice a soustředění.
Usykla jsem. Utržila jsem pár kousanců na pažích. Začala jsem být pomalejší. Musela jsem to skončit.
Karos byl čím dál zuřivější. Jeho oči byly divoké. Takového jsem ho ještě neviděla. Bral to snad vážně? Přestával mít svůj soustředěný výraz. Vrčel na mě a cenil své zuby.
Útočil na mě čím dál rychleji. Nestačila jsem se vyhýbat jeho pěstím a tesákům. Musela jsem ho dostat na kolena.
Vyhnula jsem se jeho paži a vyskočila do vzduchu. Chtěla jsem ho dostat z vrchu.
Nebyla jsem dost rychlá. Chytil mě silně za ruku a zakroutil na opačnou stranu.
Ozvalo se děsivé křupnutí. Dopadla jsem tvrdě na zem.
"Au! Moje ruka! To bolí!" Odřeniny po těle jsem necítila. Bylo to úplné nic, proti záplavě bolesti, šířící se mou paží.
Podívala se na svou ruku a udělalo se mi špatně. Byla divně zkroucená. Lezl mi z ní kousek kosti. Na krev, vnitřnosti, kosti jsem byla zvyklá - ale ne když byly moje!
Navalilo se mi a moje snídaně skončila na trávě. Otřela jsem se hřbetem zdravé ruky. Pak jakoby se můj mozek znovu rozjel. Došli mi, co se stalo. Zlomil mi ruku! On mi ji zlomil. Jak budu lovit? Budu závislá na ostatních. Ve všem - co budu jíst? Byla jsem v šoku. Nikdy jsem neměla víc než odřeniny.
"Nayo!" zakřičel Karos. Rychle se ke mě sklonil. Připadal mi bledší než já. "U Reshaqa, promiň, já nechtěl. Jen jsem zkoušel nový chvat." Třásl se mu hlas. Probodla jsem ho pohledem, v očích slzy bolesti.
"To se ti povedlo," zasyčela jsem. "Zešílel jsi, nebo co?"
Na nic nečekal. Vzal mě do náruče a letěl k městu. Celou cestu jsem zatínala zuby, abych nekřičela. Každý pohyb navíc rozpaloval mou bolest jako rozežhavené uhlíky. Dívala jsem se, jak kapky krve mizely ve větru.
Léčitel mi nasadil roubík. Narovnal kost a dal dlahu. Celé předloktí mi pak pevně ovázal pevným obvazem. Bolestí jsem nevnímala nic kolem sebe. Lokální umrtvení tinkturou moc nezabralo. Hlava mě třeštila. Nohy jsem měla jako z pěny. Na sádru si budu muset chvilku počkat. Zlomenou kost tu neměl nikdo několik let. To jediné jsem pochytila, než jsem omdlela.
Zlomená kost znamenala smrt. Neustále se mi to honilo hlavou. Nedokázala bych se ubránit, nedokázala bych nic pořádného ulovit. Skoro tři týdny budu bezbranná. To bylo moc dlouho.
Probudil mě strašný hluk. Zatřásla jsem hlavou, aby mi odlehly uši. Slyšela jsem rodiče jak se s někým hádali.
"Karosi, varujeme vás. Ještě jednou budete experimentovat s naší dcerou a cejch vás nemine. Nebude záležet na vašem postavení. Rozumíte mi?" By to hlas otce. Musel stát kousek od mého pokoje. Možná mě šel navštívit. Stejně ho nevyhodí. Rodiče věděli, že nikoho lepšího na Souboje neseženou. Jako jediný se mnou měl trpělivost.
Vyčerpaně jsem usnula.
Matka se za mnou k večeru stavila a zakázala mi chodit ven. Abych si neublížila. Nemohla jsem to splnit. Myslela jsem na Davida. Vždyť pomalu nemohl ani chodit, jak se o sebe postará? Musela jsem se za ním dostat, potřeboval mou pomoc. Byl tam víc jak den sám. Po tmě, v chladu a bez jídla.
Uplynuly snad hodiny, než nastala ta správná chvíle. Krb už vyhasl, cesta byla volná.
Vylezla jsem celá zamazaná od sazí. Byla jsem ráda, že jsem to vůbec dokázala. Ruka mě pekelně bolela.
U jeskyně přistanu jsem byla za chvíli. Krve by se ve mně nedořezal. Dveře byly pootevřené!
Rychle jsem vlezla dovnitř a uviděla tam Lany.
"Lany! Co tu děláš?" Zastavila se kousek od jeho postele. David byl namáčknutý na stěně, jak se jí snažil uhnout.
"Nayo? Nečekala jsem tě. Nesmíš přece ven a někdo se o něj musel postarat ne?"
"A ty jsi jako ta správná osoba? Co jsi chtěla udělat?"
"Nebuď přece sobec, já chci taky svého domácího mazlíčka. Ale ne, ty musíš mít všechno," zuřila v myšlenkách.
"Mazlíčka? Je to inteligentní bytost, ne žádné štěně!"
"Jen se nedělej, copak necítíš jak krásně voní?" Nasála okolní vzduch. "Je k sežrání. Jako sladký koláček. Jen si kousnout. A poslouchá na slovo, jako všichni ve městě tebe."
Nepoznávala jsem ji. Co jí ten nový chlap nacpal do hlavy za nesmyly? Sežrat ho? No Fuj.
"Já se o nic takového nikdy neprosila. To víš přece sama. Odejdi, Lany! Lidé přece nejsou na hraní."
"A co mi uděláš, když nepůjdu? S jednou rukou?" Vycenila na mě zuby. Byla nabroušená, takhle jsem ji ještě neviděla. Co to do ní vjelo?
Zasyčela jsem a pootevřela ústa. Chapadélka jsem měla připravená - nechtěla jsem je na ni použít. Pořád byla má jediná kamarádka.
"Neštvi mě, jedna ruka tady nic neznamená."
Pochopila to rychle. Zavrčela, podívala se na vyděšeného Davida a utekla pryč.
"Co to bylo?" koukal na mě David vyjeveně.
"Názorná výměna myšlenek." Vydechla jsem a snažila se uvolnit napětí, které se mi usadilo v žaludku. Ruka mě bolela.
"Jak se ti to stalo?" Díval se na mou zlomenou paži.
"Můj učitel Soubojů se zřejmě zbláznil. Nechápu, jak se mu to podařilo. Máme dost pevné kosti."
"Bolí tě to hodně?"
Pousmála jsem se a sedla si na okraj postele. "Dá se to vydržet. Teď, ale potřebuješ zkontrolovat ty."
Pomohl mi sundat jeho obvazy. Jednou rukou by se mi to dělalo vážně blbě.
"No teda, vypadá to skoro zahojené." Bodl mě osten strachu. Co když… "Jak dlouho u lidí trvá, než se zahojí hluboké tržné rány?" zeptám se.
"Nevím, nikdy jsem nic takového nezažil. Děje se snad něco?" všimnul si mého vystrašeného pohledu.
Třeba to bylo jen bylinkami. Podporovaly hojení ran. Snažila jsem sama sebe přesvědčit. Ale červík pochybností ve mně hlodal dál. Kdyby se proměnil, byl horší, než ostatní muži. Jako člověk se nemusel učit ovládat své pudy a emoce. No ne, že by se někteří muži uměli ovládat, oni spíš nechtěli. Všichni se to jako děti učili. Aspoň do té míry, aby se nezačali chovat jako zvířata. Použití bylo potom na nich.
"Nayo?" Koukal na mě a čeká odpověď. Čas vrátit se do reality.
"Mám strach, že se proměníš," řekla jsem. Měl by to vědět.
Kolem se rozhostilo svíravé ticho.
"Myslíš v ještěra?" Přikývla jsem. Nemělo cenu lhát. Něco mi říkalo, že to byůa pravda a nic s tím neudělám.
"Jestli se to stane, pomůžeš mi?" zeptal se mě s naději v hlase. Váhala jsem s odpovědí. Se zlomenou rukou budu velice snadný terč. Pro kohokoliv.
"Nayo? Začínáš mě děsit."
"Ráda bych ti pomohla. Opravdu. Jen nevím, jestli budu moct," řekla jsem a podívala se na svou ruku.
"V čem ti ta ruka bude bránit?" nechápal. Nevěděla jsem, jak mu to vysvětlit.
"Jako ještěr budeš mít hodně zostřené smysly a budou tě ovládat pudy a emoce takovou rychlostí, že to půjde těžko ovládat. Z pohledu člověka se budeš chovat jako zvíře."
Pořád ten nechápavý výraz. Nemohla jsem mu říct, že se bude chovat jak nadržený pes.
"No jsem teď bezbranná žena… a…," tváře mi zahořely. "Chápeš."
Zřejmě mu to konečně došlo. Začal být rozpačitý. "To bude tak hrozné? Ty se přece chováš úplně normálně?"
"Záleží jak silnou máš svou vůli. Dá se to časem naučit, když chceš."
"Nayo, tobě bych nikdy neublížil. Třeba když o tom teď vím, mohu se na to lépe připravit." Usmála jsem se na něj. Třeba ano. Třeba to zvládne, když ho připravím.
"Tak s tím ti ráda pomůžu."
Žádné komentáře:
Okomentovat