Další Naya se konečně rozhodne co dál a navštíví Davida, který se právě probudil z hlubokého spánku.
Kapitola 10.
Niroq
Jako ochránce jsem selhal. Pokaždé když jsem ji potkal, něco se jí už stalo. Její ruka, pokus o únos. Měl bych se stydět. Nemohl jsem unést pohled na její tvář, kde se rýsoval otisk cizí ruky. Měl jsem tomu zabránit.
Letěl jsem těsně pod mraky a kroužil nad jeskyní. Byla tak blízko a nebála se mě. Nekřičela. Dalo mi dost práce se ovládnout, ale aspoň to se mi dnes podařilo. Ten včerejšek jsem musel napravit.
Ten muž v jeskyni mi dělal starosti. Bylo jasné, že procházel proměnou. Bude nebezpečný. Jak to myslela, že je to její přítel?
***
Naya
Stála jsem chvíli jako opařená a hleděla do dálky. Pak jsem si uvědomila tepající bolest na mé tváři. Otisk už byl skoro pryč, teď se hlásila o slovo odřenina.
Rychle jsem si ránu vyčistila. Byla mělká, zítra už po ní nebude ani památka.
Tady už jsem neměla co dělat. David bude aspoň dva dny tvrdě spát. Vylezla jsem ven a vyšplhala na vrchol skály.
A koho jsem tam nepotkala. Lany. Jak dlouho tu byla?
"Ahoj Nayo," řekla. Posadila jsem se vedle ní. Odtud jsme měly krásný výhled na krajinu překypující zelení a sem tam zacvrlikal ptáček. Kdybych to byla teď schopna vnímat, určitě by mě to uvolnilo.
"Přišla jsem se ti omluvit. Záviděla jsem ti a chovala se hloupě. Ale už nebudu, odpustíš mi?" promluvila a znělo to upřímně. Chvíli jsem nevěděla co říct.
"Dobře, odpouštím ti."
"To jsem moc ráda," položila mi ruku na rameno a její tvář prosvětlil úsměv. "Nechtěla jsem, abys byla na mě naštvaná. Mám novinku."
Pozvedla jsem obočí. V tom jsem si všimla, že měla na rameni malé tetování.
"Letím pryč a už se nevrátím. S Chersem," řekla a čekala na mou reakci.
"Cože? Ty s ním chceš utéct? Lig bude řádit." Chers, byl zřejmě ten pan Neznámý, se kterým často mizela pod rouškou noci.
"Neboj se, o toho už je postaráno. Chers pochází z jižního Limeru a jeho bratr je vůdcem klanu Cersqa. Mají několik měst a Asstar je jen jeho. Není to super?" Zářila u toho jako měsíček.
Dostala mě, chvíli jsem nevěděla, co na to říct. Jak, o Liga je postaráno? Raději jsem se neptala. Nakonec přece jen dostala co chtěla. Moc nad ostatními.
"Co to tetování?" zeptala jsem se.
"To je znak jejich rodu. Plamená liška. Krásná že? Za dva měsíce se spojíme a já bych moc chtěla abys byla mou Lavinqe." Už nemám slov, tolik informací najednou. Ale Lany vesele pokračovala. "Co se tady stalo? Máš odřenou tvář a před chvílí jsem odtud viděla odlétat Černého ještěra. Jsi v pořádku?" prohlížela si mě od hlavy k patě. "Nějak se tu přemnožili," zasyčela. "Chers je rád loví. Ukazoval mi zbraně, co na to používá. Doma má prý spoustu trofejí."
Nechtělo se mi tomu moc věřit, ale držela jsem jazyk za zuby. Musela něčím zarazit ten vodopád otázek.
Řekla jsem jí co se stalo. Tedy ve značně zjednodušené formě.
"Tohle ti udělal Rogas? Ten se teda vybarvuje. Fakt ti nezávidím, že máš za ctitele bestii, ale aspoň si na tebe nikdo netroufne, ne?" rozesmála se. "Měl na sobě nějaký sliz? Slyšela jsem, že jim raší z kůže a strašně smrdí. Jsou ty pruhy na kůži cítit jinak?"
Pokrčila jsem rameny. "Já žádný sliz neviděla."
Zatím mi to moc štěstí nepřineslo a to ještě neznala tu část, že mě silně přitahoval. Třeba jsem byla divná. Co jí smrdí, mě může vonět? Raději jsem dál nerozváděla takovou teorii.
Rozloučily jsme se v dobrém. Objala jsem ji a přislíbila svou účast na obřadu. Tu čest bych si nenechala ujít za nic na světě. Aspoň mě to donutí udělat si plán - jak zmizet Rogasovi.
Vrátila jsem se domů, krby byl pořád volný. Možná o něm věděli a schválně ho nehlídali. Nevěděla jsem.
Měla jsem dva dny klidu, než se David probere. Mohla jsem si zahrát na hodnou a poslušnou dceru. Trochu si odpočinout a protřídit myšlenky. Opravdu jsem to potřebovala. Mohlo mezi Ještěry vůbec existovat něco jako láska? Taková láska jako u lidí? Nebo budeme pořád jen loutky vlastního chtíče, kterému lze jen těžko odolat?
Přemýšlela jsem o něm. Niroq, to bylo zvláštní jméno. Donutil mě po něm toužit a to se ještě nikdo nepovedlo. Neprosila jsem se o to. Měly vůbec bestie nějaké city?
Zapálila jsem si vonné svíčky. Lépe se mi přemýšlelo. Uklidňovaly mě. A během předlouhých hodin o samotě, se mi v hlavě zrodil plán.
Byl čas vypadnout. Daleko odtud a pokud možno se už nevrátit. Měl však jednu trhlinu - musela jsem počkat než se mi ta ruka uzdraví. Za svůj život jsem neslyšela o ještěrovi se zlomenou rukou nebo nohou, aniž by se při tom nerozsekal o zem, skálu, nebo se nestal hračkou pro bestie. Mohla jsem si gratulovat, zřejmě jsem držela prim. A Karos se od té doby neukázal.
Po dvou dnech jsem konečně dostala pevnou sádru. Ruka podle léčitele vypadala pořádku. Opětovné lámání bych nepřežila, to by na mě asi vzali kladivo.
David by mohl být už vzhůru a já potřebovala provětrat křídla. Pozemní život bych dlouho nevydržela.
Musela jsem být opatrná. Poslední dny k nám chodí zprávy z okolních měst a osad o záhadných zmizeních, beze stopy. Už se pohřešovalo minimálně deset ještěrů v naší provincii. Lezl mi z toho mráz po zádech Když to udělaly bestie, vždy to bylo poznat- třeba krvavé kaluže, cáry oblečení na různých místech, kde byla oběť viděna naposledy. Zápach. A teď nic. Čím blíže Sierinqu na jihu, tím více případů. A Sierinq byl středobod kontinentu.
V jeskyni jsem si všimla prázdné postele. Uslyšela jsem tlumený šramot z koupelny.
"Davide?"
Vylezl ven, jen s ručníkem kolem pasu a usmíval se na mě. Dnes nějak zářil. Zvláštní.
"Ahoj Nayo, čekal jsem na tebe. Je mi přímo skvěle," rozpažil ruce, aby ukázal jak moc. "Takovou záplavu energie jsem ještě nezažil. Slyším všechno, vidím všechno a cítím," nadechl se a zavětřil, "co jsem předtím vůbec nevnímal."
Přiblížil se ke mně. Stále byl ještě člověkem.
"Cítím jak krásně voníš." Chytil pramínek mých vlasů a nechal si ho proplout mezi prsty. Fascinovaně ho pozoroval. Pak se mu oči zase rozjasnily a o kousek ustoupil.
"Co ruka? Koukám máš už sádru," řekl a změni téma.
"Už tolik nebolí, ještě tak týden, dva a bude v pořádku. Jsem moc ráda, že se už cítíš dobře. Teď totiž přijde ta těžší a bolestivější část. Asi do dvou dnů už budeš ještěrem."
Oči se mu rozšířily nadšením, mě do smíchu zrovna nebylo.
Chvíli jsme si povídali. O létání a vzdušných proudech, které musel znát. Aby se hned na začátku nerozsekal o zem. Vše hltal až s přehnaným nadšením.
Řekla jsem mu o svém odchodu. Už jsem to nemohla dál vydržet. Pokud se bude chovat slušně, byla jsem ochotná ho vzít sebou. Když budu při síle, mohl by na mě něco zkusit leda ve spánku a já vydržím bdělá dlouho. Naučím ho sebeovládání. Je to přece můj přítel a přátelé si přece pomáhali nebo ne?
***
-David-
Těšil jsem se.
Za pár dní budu stejný jako ona. Nepopíral jsem, že se mi moc líbila. Naya. Můj anděl. Dokázal jsem si s ní hodiny povídat a jen nerad jsem jí pouštěl pryč. Chtěl jsem aby tu zůstala. Nestačilo mi už být jen její přítel. Mnohokrát jsem se jí to snažil říct, když se smála tím nejkrásnějším smíchem, který patřil jenom mě. Nenašel jsem odvahu. Byl jsem přece jen člověk a z jejího vyprávění jsem usoudil, že to nestačí. Jí patřila obloha a mě jen zem. Měla úplně jiné potřeby než lidské dívky jejího věku.
Jenže to se změní. Stanu se Ještěrem a odletíme z tohoto zapadákova. Měl jsem trochu obavy ze svých nových smyslů, už teď byl v nich chaos. Dokážu to? Nechovat se jako šílenec? Nedokázal jsem si to představit.
Třeba nakonec nebudeme jen přátelé, třeba ke mně cítila něco, co si dosud nechtěla přiznat. A já to musím jen zažehnout. Malou jiskru, jako ty, co jí tančily v očích, když se smála.
"Bože, to jsi ty? Co tu děláš?" uslyšel jsem její hlas venku za dveřmi. Vytrhlo mě to ze zamyšlení. Byla zrovna na odchodu, když za dveřmi vykřikla. Neměl jsem ještě tak vyvinutý čich, ale uši jsem měl dobré.
Nějaký mužský hlas syčivě promluvil. Nerozuměl jsem mu ani slovo. Jejich jazyk byl divný, nedokázal jsem v něm rozluštit slova. Naya mu také něco říkala stejným akcentem.
Kdo to mohl být?
Uklidnil jsem se. Zřejmě to byl její učitel Soubojů a přišel se jí omluvit, nebo že by budoucí manžel?
Začal jsem být netrpělivý jak pes, ale nemohl jsem přeci jen tak odvalit ten kámen, což bych teď už asi dokázal a jen tak jim skočit do řeči. Už jen dva dny, už jen dva dny do svobody.
Za dveřmi se rozhostilo ticho, zbyl jsem tu zase jen sám se sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat