Naya je zmatená, nedokáže zastavit proud myšlenek. A ještě k tomu ji její nastávající vůbec nedá pokoj. Ale ona musí ven, protože ji David potřebuje.
Kapitola 9.
"Ne!" vykřikla jsem a probudila se. Prudce jsem oddechovala a zpocená jsem byla až na zadku. Zdálo se mi o něm, jak mě líbal a… kousnul mě! Sáhla jsem si na krk, ale nic tam není. Brr. Jak se mohl pěkný sen tak strašně zvrhnout v noční můru.
Vstala jsem a prohlédla se v zrcadle. Už jsem měla zase normální barvu. Jen jsem se musela trochu uklidnit. Vypadalo to tak skutečně.
Sešla jsem dolů do jídelny a ucítila Rogase. Co tady pohledával tak brzo ráno?
Pozdravila jsem rodinu a zasedla ke stolu. Nezasloužil si mou pozornost a ještě si po včerejšku si troufal sem přijít jakoby nic. Když mě nemohl unést, přišel osobně.
"Bavíš se už s námi?" zeptala se mě matka.
"Vypadáš příšerně," ohodnotila mě nejmladší sestra Dea. Bylo jí teprve devět, ale už měla jazyk ostrý jako břitva.
"Měla jsem noční můry," řekla jsem a vzala si misku jahod. Probodla jsem Rogase pohledem. Schválně mi nechali místo naproti němu. Zvednul koutek úst a pohled mi opětoval. Nic pěkného v něm nebylo.
Jedla jsem rychle, chtěla jsem se co nejdříve vypařit. Rogas se celou dobu zaujatě bavil s rodiči. Oblíbili si ho. Nebylo divu, když věděl, co chtěli slyšet. Umě tak dobře manipulovat s ostatními.
Vytratila jsem se z kuchyně a spěchala do svého pokoje.
Nemohla jsem zavřít dveře. Dohonil mě. Rozrazil dveře a naštvaně si mě prohlížel. Pak dveře pomalu zavřel. Suše jsem polkla. Na tváři se mu objevil zlověstný úsměv.
"Okamžitě vypadni! Tohle je můj pokoj," zasyčela jsem na něj. Nechtěla jsem se před ním rozsypat strachy. Viditelně. Moje nitro se nepočítalo.
"Zajímalo by mě, co se včera stalo," začal a přecházel přede mnou jako napružený kocour. "Dozvěděl jsem se, že máš zlomenou ruku a jak jsem správně předpokládal, nevydržela jsi to a utekla ven i v noci." Zase měl ten křivý úsměv. Smál se mi.
Pravda byla, že kdybych nemusela za Davidem nikam bych nešla. Nebyla jsem tak blbá, abych ze sebe dělala snadný terč. Já včera musela.
"Jenže moji strážci," pokračoval ve svém monologu, jako by ho nezajímalo jestli jsem ho poslouchala. "Byli přepadeni Černou bestií. Překvapilo mě, že ještě žijí. Dokonce se ani jeden nepřeměnil." Přiblížil se ke mně o další krok. "Ale mě hlavně zajímá, jak ses odtamtud dostala ty! Nemáš na sobě ani škrábnutí, modřinu, nic. Řekni mi to!"
Sama jsem nevěděla. Měla jsem v hlavě zmatek, po kterém mu nic nebylo.
"Tak mluv," začínal běsnit, už byl jen krok ode mě. "O použité věci nemám zájem!"
Vrazila jsem mu facku. Reflex, nestačila jsem to domyslet. Tohle přehnal. Všechno ve mně vřelo.
Protáhnul si naraženou čelist a chladně si mě prohlédl. Chytil mě pod krkem, zvednul do výšky a odhodil na postel. Bolest mi v ruce vystřelila jako šíp. Kousla jsem se do jazyka. Zdravou rukou jsem mnula krk. Bolel mě každý nádech.
"Za tohle mi draze zaplatíš, ty děvko. Počkej až budeme spojeni." Stál nade mnou a já měla strach. Už normálně byl o hlavu vyšší. Zrudl vzteky a sehnul se ke mě. Krčí se ve mně malinká duše.
Zachránilo mě zaklepání.
"Ani se odtud nehneš," pohrozil mi a odešel. To mi chybělo. Teď už budou moje dveře hlídat ve dne v noci.
Nezadrželo mě to. Stačilo chvíli počkat a prolézt vychladlým krbem. Nebyla to zrovna lehká věc, s jednou rukou, ale co bych pro kamaráda neudělala. A trocha sazí navíc nikoho nezabila. Šplhala jsem bez bot. I tenká podrážka pěkně klouzala.
Musel jsem zjistit jak na tom byl David. Jestli už neupadl do komatického spánku. Proměnu jsem sice ještě na vlastní oči neviděla, jen jsem o ní hodně četla.
Venku bylo krásné počasí, nebe úplně bez mráčku. Hned jsem se cítila lépe. Cestou jsem nikoho nepotkala. Doufala jsem, že i nazpátek budu mít taky takové štěstí. Takhle by mělo být každý den. Ani vedro ani déšť. Nesnášela jsem déšť, nemohla jsem v něm létat.
"Ahoj Nayo," pozdravil mě David. Měl nějaký slabý hlas. "Co to máš na krku?"
"To nic není," odpověděla jsem. "Jen menší dárek od nastávajícího. Za chvíli to bude pryč."
Vypadal hrozně. "Jak se cítíš?" položila jsem mu ruku na čelo. Bylo horké a zpocené.
"Jenom bych spal. Stěží udržím oči otevřené. Probudil jsem se jak si vešla."
"Takže přece jen proměna," vzdychla jsem. "Udělej pro mě něco a nebraň se tomu. Spi. Když budeš spát, proměna bude rychlejší a méně bolestivá."
"Budeš tu se mnou než usnu?" zaprosil a koukal na mě jako štěně. Vzala jsem ho za ruku a konejšivě se usmála. Možná to bylo naposledy, co jsem viděla svého přítele při smyslech.
"Všechno bude dobré," zašeptala jsem. Sama jsem tomu nevěřila.
Když konečně začal pravidelně oddechovat, vstala jsem a snažila se celou svou vahou odsunout kámen. Šlo to ztuha.
Když se mi to podařilo, šeredně jsem se lekla. Výkřik mi uvíznul v krku. Stála jsem tváří v tvář Rogasovi. On mě snad sledoval?
Nestačila jsem vydat ani hlásku a strčil mě zpátky do místnosti. Jeho vražedný výraz ještě potemněl, když si všimnul Davida, ležícího na posteli. Měl trochu poodhrnutou deku, tak bylo vidět, že byl do půl těla nahý. Tunika, kterou jsem mu půjčila, ležela propocená vedle postele.
"Ty jedna couro! Tohle děláš, když jsi mimo město?" Vrazil facku až jsem chytila druhou o zeď. Sesunula se na zem, hlava se mi točila.
***
Hledal jsem ji v celém kraji a nikde nic. Třeba bych to mohl nějak napravit. Právě jsem letěl nad jednou mýtinou, směrem k doupěti, když jsem ji uviděl vejít do skály nad srázem.
Docela vážně jsem si pohrával s myšlenkou vlézt tam za ní.
Rozhodl jsem se počkat.
Chvíli na to přistál na té skále nějaký ještěr. Jeho pach mi byl povědomý. Chvíli jsem přemýšlel. Je to on! Konečně vylezl z města!
V tom se vchod otevřel a ona mu stanula tváří v tvář. Strčil ji zpátky dovnitř. Na nic jsem nečekal a vletěl tam.
Ležela na zemi, držela se za hlavu a její tváře získávaly nezdravě červenou barvu. Uhodil ji!
Zařval jsem a vrhl se na něj. Dostal ode mě pořádnou ránu pěstí. Chvíli se motal, než zakopl o nějaký stolek. Ten neunesl váhu jeho těla a rozpadl se. Za chvíli se muž vzpamatoval. Měl asi tuhý kořínek. Zařval jsem na něj znovu a uviděl v jeho očích jiskru strachu. Chytil jsem ho za šerpu, něco co to měl a pěstí mu předělával kvicht.
Nechtěl jsem ho zabít před ní. Vyhodil jsem ho ven. Koutkem oka jsem zkontroloval jestli jí neudělal něco vážného a vyrazil ven za ním. Vyřídím to jednou pro vždy.
Snažil se utéct srab jeden. Dohonil jsem ho a uštědřil mu ještě pár ran. Chtěl jsem si do něj pořádně kousnout, určitě by se pak podělal strachy.
Teď by přede mnou zdrhal i medvěd.
Utekl. Nechal jsem ho. Pořád jsem kolem sebe cítil pach jeho strachu. Krásná vůně, ale neměl jsem chuť ho honit kilometry daleko. Byla by v té jeskyni dlouho sama.
Jednou ho dostanu. Osamotě. A užiju si to.
***
Tváře mě pálily. Cítila jsem, že byly větší než měli být. Možná to byl jen pocit. Na jedné se mi rýsoval otisk dlaně a druhá byla odřená od skály.
Dívala jsem se ven a notnou chvíli nic neviděla. Čekala jsem, co se bude dít. David celou dobu klidně spal. Asi to bylo koma. Jinak by se v takovém hluku probudil.
Pak se ve dveřích objevil ten Černý ještěr. Žaludek se mi sevřel a srdce mi poskočilo. Nemohla jsem se hnout. Jeho vlasy nebyly černé, jak to v noci vypadalo, jen tmavě hnědé. Na krku měl zase vyřezávanou dračí lebku, zavěšenou na kůži.
Pomalu vlezl dovnitř a natáhnul ke mně ruku. Teď jsem si uvědomila, že jsem ještě pořád seděla na zemi.
"Au," držela jsem se za hlavu. Při pohybu se v ní ozvala pulzující bolest. Musela to být pořádná rána.
Chytila jsem se ho a pomalu vstala. Už se tak nebála, jako včera. Ve světle nebyl tak děsivý.
Cítila jsem ho všude kolem. Vyplňoval celý můj prostor. Byla jsem od něj jenom kousek a hleděla mu do očí. Připravovaly mě o rozum. Nevěděla jsem, co dělat.
Chtěla jsem ho políbit, ale zároveň ve mně sílila touha vzít nohy na ramena. Nevěděla jsem co vybrat. Šimralo mě z toho po těle.
"Když ti poděkuji, nebudu toho litovat?" řekla jsem v myšlenkách. Dokázali bestie vůbec takhle komunikovat. Slyšel mě?
Pohladil mě po vlasech. Pořád se vpíjel do mých očí.
"Nebudeš."
"Děkuji ti." V nitru mi rostl zmatek. Nemohl být jen obyčejné zvíře. Chvěla jsem se po těle, ale ne strachem. Ovládalo mě nutkání se ho dotknout.
Pomalu se ke mně sklonil a lehce políbil mou pulzující tvář. Tu s otiskem ruky. Zachvěla jsem se vzrušením.
Potom zavětřil. Všimnul si, že jsme tu nebyli sami. Otočil se k černovlasému muži, který ležel na posteli. Hrdelně zavrčel a chtěl se na něj vrhnout.
Nemohl. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme se pořád drželi za ruce a zesílila jsem stisk.
"Nech ho na pokoji, je to můj přítel." Jeden výhružný pohled stačil. Tady se nikdo zabíjet nebude.
Stáhnul se, ale nepřestal tiše vrčet. "Budou s ním jen problémy."
Pustil mě a otočil se k odchodu.
"Počkej," zastavila jsem ho. Strach zmizel. Dotkla jsem se jeho paže. Přechod mezi normální kůží a pruhy nebyl vůbec cítit.
Překvapeně se otočil.
"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se. Chvíli váhal.
"Niroq. A jak ty?"
"Naya," usmál jsem se.
Chvíli mě hypnotizoval očima. Měla jsem pocit, že mi viděl až do duše. Potom odletěl.
Žádné komentáře:
Okomentovat