Pro Nayu to nevypadá dobře, ale Niro se jí vydal hledat, odváží se i tam, kam by jinak nevkročil?
Kapitola 12.
Nepřišla. Čekal jsem na ni nejméně hodinu. Že by si to rozmyslela? Jsem přeci jenom Černá bestie.
Vyhnal jsem takové myšlenky z hlavy. Co když se jí něco stalo? Se zlomenou rukou byla zranitelná. A pokud jí v noci načapali rodiče, stačilo jen zavětřit, aby věděli, kde a s kým byla.
Rozhodl jsem se napřed zkontrolovat známá místa. Doletěl jsem k její jeskyni, vstoupil a nikde nikdo. Oheň byl vyhaslý už několik hodin, postel rozházená. Potom vyšel z vedlejší místnosti ten mladík, co předtím ležel na posteli. Už proměněný.
"Kdo jsi a co tu děláš?" zasyčel na mě. Jeho jazyk mi byl povědomý.
Nečekal na mou odpověď a okamžitě zaútočil. Netrefil se, amatér.
"Hele, uklidni se trochu. Hledám jen Nayu." Ten kluk se vůbec neovládal. Znovu se na mě vrhnul, ale tentokrát skončil na zemi. Co bych se páral s takovým cucákem.
Chtěl se prát dál, ježil se a vrčel. Jenže na nějakou pranici jsem neměl chuť. Naya tu vůbec nebyla a to nevěstilo nic dobrého. Pochyboval jsem, že tento Proměněnec uměl vůbec rozdělat oheň. Zbývala mi už jen jediná možnost, její město.
Slyšel jsem, že po velké bitvě na jihozápadě - které jsem se odmítnul účastnit (a díky tomu ještě žiju), měli všichni kříženci volný vstup do většiny měst. Mysleli tím ještěry, jejichž rodič byl Černá bestie, ale ten druhý ne. A oni odmítli žít jako bestie. Pomohli v boji a teď se těšili velké úctě, jenže ne všude. Staletých zvyků se jen těžko zbavovalo.
Byl tu jeden problém, nevypadal jsem jako kříženec. Musel jsem převléknout a upravit. Ještě že jsem měl tu čest jich pár vidět a hlavně o nich slyšet. Nikdy jsem tomu zvlášť nevěřil - že si někdo pustí do města černokřídlého. Ale byla to má jediná naděje jak se tam dostat a vyjít zase ven vcelku. Pokud ovšem nepatřili do druhé skupiny.
Takže, kříženci nosili normální oblečení a černé barvě se vyhýbali. Pruhy nosili schované, asi se za ně styděli nebo co. U pasu se jim vždy houpala nějaká dlouhá sečná zbraň.
Vrátil jsem se do doupěte. Čas mě tlačil. Pokud tam nebude, co potom? Ještě, že jsem měl celkem obsáhlou sbírku zbraní. Fascinovali mě. A hlavně ty lidské, které jsem měl ukryté za vysunovacím dnem v truhle. Jako třeba samurajský meč, můj nejcennější kousek. Nevěděl jsem jestli byl pravý, ale to už mi bylo celkem fuk.
Nikdo mě s nimi nenaučil bojovat. Zkoušel jsem to akorát sám, nebo jsem pozoroval ostatní. Ale dokud je nebudu potřebovat použít, tak to nikdo nezjistí. Mě vždy stačily mé tesáky a ocasní trny.
Rychle jsem vyhledal hnědé plátěné kalhoty, které jsem používal na své toulky lidskými městy. Sice jsem v nich budil pozornost, ale menší, než kdybych měl na sobě kožešiny. Vzal jsem středně velkou dýku, malý nůž a byl jsem připraven. Vlastně ještě jedna věc. Umýt se a schovat pruhy.
Opláchnutí nebyl problém. Studená voda mě aspoň pořádně probrala. Ale své pruhy už jsem dlouho neskrýval.
Zavřel jsem oči a snažil se soustředit. Po chvilce byla moje kůže byla zase jednobarevná. Staré zvyky se nezapomínaly.
Už jsem byl kousek za jeskyní, když mě napadla jedna věc. Budou chtít důvod mé návštěvy. Takovou hrozbu by přece nepustili jen tak.
Rychle jsem se vrátil pro pěknou medvědí kožku. Snad by neodmítli obchod kvůli barvě křídel.
Stráže byli v pozoru a trochu nervózní, když jsem přistál před bránou. Těkali očima mezi sebou, kopí připravené k útoku. Černá křídla jsem schovat nemohl. Zatím nic nepodnikly. To bylo dobré znamení.
"Co tady chceš, kříženče?" vyštěkl jeden strážný a poslední slovo vyplivl s nechutí.
Ty hroty, co se na slunci blýskaly, vypadaly ostře. Jen je nerozčílit. Klid.
"Potřebuji si oddechnout a mám tu i pár věcí na výměnu," pozvedl jsem úhledně sbalenou kožku, převázanou kusem lýka. Snažil jsem se o co nejčistší přízvuk centrální ještěrštiny.
"Dobře," řekl strážný a otevřel bránu. "Máš čas do západu slunce. Pak chci vidět tvoje záda mizet za kopcem."
Viděl jsem stráže všude kolem. Hlídali každý vrchol skály. Vletět sem z vrchu by rozhodně nebyl dobrý nápad.
"Budeme tě sledovat," nezapomněl strážný poslat myšlenku. Toto město zřejmě moc tolerantní nebylo. Lepší než nic.
Vešel jsem a nasál vzduch. Ucítil jsem jen slabou pachovou stopu, ale to mi bohatě postačilo. Ukázalo mi to směr.
Bloumal jsem městem až jsem dorazil k mohutnému vrcholu skály. Toto město mělo vystavěné ulice ve vzduchu mezi skalami - samé kamenné cesty, mosty a schodiště vedoucí do jiných pater. Na první pohled vypadal vrcholek stejně jako ostatní. Jen na první. Chvíli jsem tam stál a pozoroval tu stavbu. Tolik teras a výklenků. Měla dokonce i vlastní stráže.
" Co tak zíráte, pokračujte zase hezky dál,"ozvalo se vedle mě. Zřejmě jsem si tu skálu prohlížel moc dlouho.
"Ještě nikdy jsem neviděl tak honosnou stavbu," řekl jsem do nastávajícího ticha, abych působil jako pocestný.
"To je přece sídlo vůdce našeho klanu," odpověděl mi a uchechtl se. Vychrtlík. Přelomil bych ho jak párátko, ale pokud strážil tak důležitou budovu, zřejmě na něm něco bude.
Zamyslel jsem se, tady stopa končila. Nikde jsem Nayu necítil tak silně jako tady. Že by byla dcerou vůdce?
"Kde tu najdu místo na směnu těchto kožešin?" Musel jsem se zeptat, bloumání městem bez cíle by bylo podezřelé.
Naštěstí mi ochotně vysvětlil cestu. Vyměnil jsem kožku za pěknou zásobu sušeného masa. Krásně vonělo, určitě bylo něčím kořeněné. Vyznal jsem se jen v léčivých bylinách, tak to bude aspoň trochu změna.
Jenže Naya tu nikde nebyla. Znervózňovalo mě to. Soustředil jsem se jak nejlépe jsem mohl. Musí tu být další stopa. Nepatrná.
Mám ji! Zachytil jsem velmi slabou stopu hodně vysoko nad městem. Neváhal jsem a vyrazil k bráně. Hlavně si pamatovat, kde byla ta stopa.
Venku z města jsem byl za chvíli. Myslím, že se mě moc rádi zbavili.
Měl jsem velmi citlivý čich, brzo jsem zjistil, že stopa vedla na sever.
***
Slyšela jsem divný šramot a kroky.
"Dargu! Ty pitomá hnido! Už se měla dávno probrat, kolik si jí toho dal? Dochází mi trpělivost," křičel jeden hlas. Připadal mi povědomý. Bolestně mi rezonoval v uších. Co to se mnou bylo? Necítila jsem své tělo.
"Možná mi trochu ujela ruka, pane. Omlouvám se," říkal druhý hlas. Byl mnohem tiší a kňučivější.
Zaslechla jsem tupou ránu následovanou tříštivým zvukem. Něco se rozbilo.
"Zmiz mi z očí," zasyčel první.
Probudila jsem se nárazově. Lapala jsem po dechu. Někdo mě polil ledovou vodou. Rozhodně ne poprvé.
Rozlepila jsem unavené oči a lekla se. Kousek ode mě stál Rogas a nevrle si mě prohlížel. Pokusila jsem se pohnout. Nešlo to. Měla jsem svázané ruce i nohy. Vyschlo mi v krku. Ležela jsem na nějaké posteli, v pokoji, za který by se musela stydět i bestie. Na mnoha místech se odlupovala omítka. Stěny byly holé.
Zamrkala jsem. Veškerá ospalost ze mě rázem spadla. Jak jsem se sem dostala! Snažila jsem se vyprostit, ale provazy se mi zařezávaly do kůže. Bolelo to. Nebyl to sen.
"Konečně, už jsem myslel, že tě ten pitomec přiotrávil," řekl a přišel ke mně blíž.
Zavětřil a nakrčil nos odporem.
"Cítím na tobě cizího chlapa. Jsi jím přímo nasáklá," promluvil tak klidným hlasem, až jsem se roztřásla. On nikdy nebyl klidný. V jeho chladném pohledu jsem spatřila prázdno. "Ale já to z tebe dostanu." Vrazil mi facku. Hlava se mi bolestí málem rozskočila. Roubík tlumil můj výkřik. "Všechno se dá napravit," zasípal, a vrazil mi podruhé. Slzy mě chladily na tvářích. Měl pořádnou páru. Hučelo mi z toho v hlavě. Bolel mě i ten nejmenší zvuk. Zalehlo mi ucho.
"Teď už patříš jenom mě!" zařval a já rychle zavřela oči. Čekala jsem ránu. Ale žádná už nepřišla.
Pomalu jsem otevřela oči. Klepala jsem se po celé těle. Snažila jsem se uklidnit svůj dech. Nechtěla jsem, aby viděl mou slabost.
Stál nade mnou jako hora o pozoroval mě. Z jeho tváře se nedala vyčíst žádná emoce. Tohle byla podle mě bestie.
Kleknul si ke mně a odrhnul mi vlasy z čela. Oči se mu horečně leskly.
"Nikdy nebudu tvoje!" zakřičela jsem na něj v myšlenkách. Sebrala jsem poslední zbytky odvahy. "Jak mě odvážeš zabiju tě."
Zasmál se a odhalil tesáky. Zježily se mi chloupky na zátylku. "Však já tě zlomím. Uvidíš sama."
Snažila jsem se od něj odtáhnout co nejdál. Zmítala jsem sebou, ale k ničemu to nebylo. Svaly mě nechtěly poslouchat.
Sundal mi roubík a než jsem se stačila nadechnout, sevřel mi rukou čelisti a prudce mě políbil. Zvedl se mi žaludek. Hladil mě po těle. Zajel mi pod oblečení, které jsem měla na sobě.
"Nech mě být!" křičela jsem na něj. Smál se mi.
Já nechci! Snažila jsem se pohnout, ale nešlo to. Chtěla jsem ho kousnout do jazyka, ale hned se ode mě odlepil a znovu mi sevřel čelisti. Moc dobře věděl, co bych jinak udělala. Uškrtila bych ho svými chapadélky.
"Jak pak asi chutnáš," řekl spíš pro sebe a olíznul se.
"Ne! To neuděláš!"
Zakousnul se mi do krku a tím mě kompletně znehybnil. Kdybych se pohnula - škrtnul by zubem o tepnu. Zajel mi rukou pod sukni a já se roztřásla ještě víc. Přes slzy jsem skoro neviděla. Cítila jsem jak pil mou krev.
Uvolnil stisk svých zubů a olíznul čůrek krve. Zasmál se a podíval se mi do očí. Krev mi tuhla v žilách. Nemohla jsem se děsem pohnout ani kdybych chtěla. Ruce i nohy jsem měla těžké. Skoro jsem je necítila.
"Krásně sladká," zašeptal. Strop jsem viděla rozostřeně. Kolik krve mi vzal?
Začal mě kousat po celém těle. Uvnitř jsem křičela bolestí. Z ranek mi tekly pramínky krve. Štípalo to. Jako tisícem žihadel.
Pomozte mi někdo!" křičela jsem do prostoru, ale nikdo se neozval. Ovládla mě hysterie. Dotýkal se mě úplně všude.
Na chvíli uvolnil ruku z mých čelistí. To byla moje jediná šance. Divoce jsem se rozhlížela, čím ho praštit. Všimla jsem si keramické vázy. Na stolku necelé dva metry ode mě. Štěstěna si mě na mě vzpomněla!
Stálo mě to zbytky sebeovládání. Rogas ze mě trhal zbytky oblečení. Vrčel jako divoký pes. Vystřelila jsem chapadélka, chytila vázu a silou setrvačnosti mu jí rozbila o hlavu. Otočil hlavu až příliš pozdě. Váza ho praštila do obličeje. Svezl se na zem jako pytel brambor.
Rychle jsem přepálila pouta a snažila se dostat ke dveřím. Nohy jsem měla zdřevěnělé, málem jsem sebou sekla na zem. Tělo mě nechtělo poslouchat. Musela jsem to dokázat!
"Tohle jsi přehnala, ty děvko!" zařval a vrávoravě se zvedá ze země. Držel se za hlavu, ze které kapala krev. Ta váza nebyla dost těžká!
Klopýtala jsem ke dveřím. Ta místnost se nezdála vleže tak velká.
Nestačila jsem je otevřít. Závora byla na mou ruku moc těžká. Zvedla jsem ji jen o kousek, když mě přikoval svým tělem ke zdi.
"Pusť mě! Ty odpornej slizkej bastarde!" křičela jsem a snažila se vyprostit z jeho sevření.
"Zůstaneš tady. Napořád. Patříš jenom mě! Rozumíš?" zachrčel mi do ucha. Jeho dech mě pálil v ráně na krku. Slzy mi tekly proudem. Neměla jsem šanci.
Zavětřila jsem. Ve vzduchu byla krev a nebyla moje. Aspoň něco se mi podařilo. Nesměla jsem to vzdát!
Otíral se o mě, nedával pozor. Dýchal mi za ucho. Měla jsem poslední šanci. Vrazila jsem do něj zadkem a loktem ho silně praštila pod žebra.
Hekl a prohnul se bolestí. Pustil mě. Zvedla jsem závoru a vyběhla na chodbu. Nerozhlížela jsem se na kterou stranu. Vše kolem bylo rozmazané.
Utíkala jsem jako o život. Hledala jsem cestu ven. Stačilo by mi i pitomé okno! Míjela jsem jen lampy, osvětlující tuto nekonečnou chodbu. Chtělo se mi zoufale zakřičet.
Slyšela jsem za sebou jeho kroky a funění. Neustále se přibližoval. Měla jsem pocit, že mi hořela kůže. Pálilo mě celé tělo.
Minula jsem dva muže, kteří na mě vyjeveně zírali. Hrklo ve mně. Já zapomněla! Neměla jsem na sobě žádné oblečení. Takhle jsem přece nemohla ven.
Musela jsem najít východ. Čert vem oblečení. Chodba nikde nekončila. Už mě skoro měl. Cítila jsem ho za svými zády. V panice jsem se ohlédla. Byl tak blízko! Cenil na mě zuby. Vrčel. Vypadal jako dravec.
Otočila jsem hlavu a do něčeho silně narazila. Nohy mi podklouzly.
Žádné komentáře:
Okomentovat