Jak proběhně slavnost? Naya má zvláštní tušení, přece jenom mají obyvatelé Afenu nějak moc velký zájem o Křížence.
Kapitola 16.
Nemusela víc říkat. Byli jsme na místě. Jejich chrám se nacházel hluboko pod zemí a byl zasvěcený bohyni Úrody.
Podívala jsem se na její sousoší a na chvíli přestala dýchat. Naprosto stejná dračice u nás zobrazovala bohyni Plodnosti. Jen měla jiné jméno. Sakra. Rituálů této bohyně jsem se nikdy neúčastnila. To nebylo nic pro mě. Vždy se u nich musel počít nový život a čím více tím lépe. Měla jsem to poznat dřív a raději slušně odmítnout. Ke konci léta se u nás konal Obřad Obrození, na její počest. Tady, jak se zdálo, to spojili se sklizní. Tak moc jsem se chtěla mýlit.
Hlavní sál chrámu, byl už z většiny zaplněný ještěry, v oranžovo-hnědých hávech. Těsně u nohou bohyně plál oheň tak mohutný, až z něj utíkaly jiskřičky do všech stran. Vytvářely kolem plamene zvláštní záři. Mohla jsem na tom oči nechat.
Na každé straně sálu plály velké louče. Dívka nás zavedla do prvních řad, kde na pohodlné podušce sedel vůdce klanu.
Všechny podušky byly do půlkruhu a jejich střed tvořila socha dračice. Byla vyrobena do nejmenšího detailu z mléčného poloprůhledného kamene. V záři plamenu na ní hrály odlesky všech barev duhy. Oranžovo-hnědé jiskřivé oči, tisíce šupin, každá s vlastním ornamentem. A seděla na vejcích. Působila jako živá. Čekala jsem, že každou chvíli zařve a pohne svým mohutným tělem. Takhle živou sochu jsem ještě neviděla.
"Posaďte se, za chvíli přijdou Lavinyie. Tanečnice, zasvěcené naší bohyni."
Zatrne ve mně. Měla jsem pravdu. Na chvíli jsem zapomněla, co se tu mohlo stát. Nejistě jsem pohlédnu na Nira.
"Děje se snad něco Nayo?" chytil mě na chvíli za ruku, ale hned ji pustil.
"Mám pocit, že vím co se stane. Ta socha vypadá úplně stejně jako naše bohyně Plodnosti.
"A? To je něco špatného?" Zmateně na mě koukal. Jediný bůh, kterého znal, byl Zevran - Drak Temnoty.
"No, při takových příležitostech se většinou tvoří nový život…"
"Prosím, ctěná Nayo, je libo misku Amasu?" Vyrušila nás mladá dívka, roznášející nápoje.
"Jistě, děkuji". Krásně to vonělo. Cítila jsem to, už když jsme vešli.
Pak jsem zbystřila. Dívky, roznášející misky na sobě skoro nic neměly! Prsa jim zakrývaly jen dlouhé vlasy a místo sukně jsem viděla pruh látky. Zakrýval jen to nejnutnější.
Kam jsme se to uvrtali.
Raději jsem napila Amasu. Sladce mi voněl pod nosem. Zavřela jsem oči a nechala tu lehce pikantní, přesto sladkou tekutinu, rozlít do celého těla. Byl opravdu dobrý. A nepřipadal mi tak silný, jak říkali. Ale raději s mírou. Nerada bych se tu motala.
Prostorem zazněl zvuk bubnů. Všichni se utišili, odložili své misky a podívali se před sebe. Přesně v tom okamžiku se v kruhovém prostranství před námi objevily tanečnice. Měly na sobě víc látky než dívky s Amasem.
Vábivá hudba se rozlehla prostorem a nutila mě do pohybu. Tanečnice poskakovaly jako víly do svádivého rytmu. Měly na sobě sporý oděv - podprsenku a krátkou sukni, doplněné dlouhými barevnými provázky. Rozvířily se při každém pohybu. Byly do nich vpleteny říční perly, zdobící i čelenky dívek. Každá držela poloprůhledný dlouhý šál, který se vlnil kolem jejich těl a umocňoval tak zážitek z hudby. Naše Sluneční tanečnice se mohly jít klouzat.
Dopila jsem misku a ucítila jemné mravenčení v konečcích prstů. Amas byl opravdu silný. Zahřál mě.
Dívky si během tance začaly vybírat mezi muži a pokaždé si nějakého odvedly, aby s ním tančily divoký tanec.
A to nebylo všechno.
Po chvilce se část z nich začala se svým partnerem líbat. Koukala jsem na to jako opařená. Dělali to úplně přede všemi.
Kněží, stojící u plamene, vykřikovali různé formule a vůbec si jich nevšímali. Pocit, že to spělo přesně tam, kam jsem myslela, narostl do obludných rozměrů. Sevřel se mi žaludek.
Nestačila jsem se divit dlouho. Vůdce, sedící vedle nás, pokynul na jednu tanečnici. Přitančila k nám, zářivý úsměv na tváři.
"Ta je pro tebe Niroqu, jako dar ode mě, bez pozdějších závazků."
Zaskočila mi slina.
Jako na povel se začala tanečnice kroutit přímo před ním a natřásat svými boky. Niro nevydal ani hlásku jen upřeně hleděl na tu ženskou. Ještě by mohl slintat a bylo by to dokonalé.
Tohle bylo na mě moc. Odešla jsem.
Utekla jsem ze sálu a zmizela jsem do postranní chodby. Nešlo to tak rychle, jak bych chtěla. Musela jsem se prodírat mezi líbajícími se páry.
"Nayo!"
Niroq mě dohonil v půlce chodby a chytil za ruku. Nestačil ze sebe vydat ani hlásku. Můj výraz mluvil za všechno. Žádné zbytečné scény, žádné slzy, proč taky.
"A co jsem měl dělat? Vždyť se mi ta ženská kroutila přímo před obličejem."
"Mohl si mu říct, že o to nestojíš. Ale jak jsem viděla, tobě se to líbilo a neříkej mi tu otřepanou frázi, vždyť jsem přece chlap!"
"Nayo…," vzdychl. "Já…, se omlouvám. Ty jsi a vždy budeš pro mě ta jediná. Moje světlo v temnotě."
"Já jsem tvé světlo?" zarazila jsem se. Vztek ze mě vyprchal. Už zase. Nedokázala jsem se na něj dlouho zlobit. Když byl u mě tak blízko, chvěl se mi každý sval v těle.
Pohladil mě po tváři.
"Jedině ty mě držíš nad propastí. I když jsem si to nechtěl nikdy přiznat. Bez tebe bych nebyl víc než jen obyčejnou bestií." Tím mě dostal. Nebyla jsem schopna jediného slova. Sklonil se ke mně a políbil mě. Už pár dní jsme na sebe neměli moc času.
Ani teď.
"Ehm, neruším? Doufám, že jsem vás něčím neurazil," ozval se za námi hlas vůdce. "Netušil jsem, jak to mezi vám je. Omlouvám se. Zároveň mě to velice mrzí. Dítě křížence by u nás mělo velmi dobré postavení, to mi věřte."
Mé sympatie k tomu chlapovi klesly pod bod mrazu.
"Když tak toužíte po kříženci, zeptejte se Davida, jestli bude chtít. Mám dojem, že jsem na jeho křídlech viděl odlesky dočerna." řekl Niro a cukaly mu koutky.
"Vážně? No, aspoň něco. Hned se ho zeptám." Vůdce se prudce otočil a málem vrazil do Davida. Zřejmě se šel podívat, co se děje.
"Na co zeptat?" divil se David.
"Pojďte, mladý muži, měl bych pro vás jeden návrh…" Jejich hlasy se pomalu ztratily ve víru hudby.
Nemohla jsem potlačit smích. Teda, kdyby mi to někdo vyprávěl, neuvěřila bych. Mít dítě křížence. Taková blbost. A David se stejně zdál jako normální Hnědý ještěr.
"Chceš se tam za nimi vrátit, Nayo? Vypadá to, že to tam všichni trochu rozjeli."
"Měli bychom," povzdechla jsem si. "Jsme hosté, nemůžeme se přece vypařit hned ze začátku slavnosti."
"Tohle bylo to tvé tušení?" zeptal se cestou. Objímal mě kolem pasu.
"Ne, tohle jsem fakt nečekala. Uvidíme co bude dál. Snad to nebude horší."
Ani jsem netušila, jak jsem se pěkně spletla.
"Dejte se ještě do druhé nohy. Jedna miska je skoro nic," podával nám usmívající se vůdce další rundu.
Tanečnice pořád tancovaly se svými oběťmi. Zdálo se mi to nebo jich bylo víc?
Zaposlouchala jsem se od hudby a užívala si jak mnou procházela. Druhou misku jsem právě dopíjela a vychutnávala si, jak ta lahodná tekutina hřála mé tělo. Kolem tančí už skoro všichni - mladí i starší. Ale nebyl tu nikdo, kdo by překročil stovku.
Neuměla jsem tančit, ale nemohla odolat. Amas i ta hudba. Všechno mě to nutilo do pohybu. Vytáhla jsem Nira zpátky na nohy a dostrkala ho do největšího chumlu. Připadal mi taky trochu mimo. Cítila jsem se opilá, ale rozhodně jsem nechtěla svými pohyby bavit ostatní.
Hudba mě vedla. Plně jsem se jí oddala. Nic jiného neexistovalo. Cítila jsem na sobě Nirovi oči. Usmála jsem se. Byla jsem plná života.
Po chvilce jsem procitla. Všichni byli zaujatí sami sebou. I přes mlžný opar, jsem si všimla změny chování ostatních. Jeden pár po druhém přestával tančit a různě blbnout. Navzájem ze sebe strhávali pláště, oblečení až na sobě neměli vůbec nic!
Tomuhle jsem se chtěla vyhnout. Ale takhle veřejně a mezi sebou, jsem to nečekala.
Niroq mě k sobě pěvně přitáhnul a políbil. Oči měl zamlžené - jako ostatní.
"Tady ne, pojď jinam," zašeptala jsem v myšlenkách. Musela jsem se hodně snažit, abych se na něj nevrhla hned teď a tady. Možná za to mohl alkohol, možná ne. Podle mě musel být něčím říznutý.
Popletli jsme se davem a zapadli do vedlejší chodby. Ani tady nebylo soukromí.
Jako smyslů zbavení jsme zkoušeli jedny dveře za druhými, než jsme se konečně trefili do malého skladu. Všude kolem byly lahve Amasu. Tohle muselo stačit. Jinak bych za chvíli explodovala.
Zabouchla jsem za sebou dveře a ucítila na šíji jeho dech.
Udýchaně jsme se opírali o dveře skladu. Upravila jsem si oblečení a mohli jsme jít zpátky. Kručelo mi v břiše a slibovali hostinu. A před jídlem se neodchází.
Opatrně jsem nakoukla dovnitř. Všichni se už chovali normálně.
Měla jsem dobrý čich a už z chodby jsem ucítila vůni pečeně. Přece jen bude jídlo.
Usadili jsme se na svých polštářích a čekali. Pokrmy rozdávaly kněžky z chrámu, oděné do oranžových hávů, se zlatým zdobením. Navrch daly každé ženě okolo krku věnec, upletený z čerstvých květů a trávy.
Než jsem se rozkoukala, stanula přede mnou první kněžka. Nesla mísu grilované zeleniny a husích krků. Usmála se na mě a nasadila mi věnec okolo krku.
Pak přišla další s jiným věncem a po ní ještě třetí. To už i mě, posilněné alkoholem, připadalo divné. Poslední mi ještě k tomu dala ruku na břicho a zašeptá: "Přeji ti dobré zdraví, ať v tobě nový život vzkvétá." Vstala a odešla k další ženě.
Cože? Ve mně nic rašit nebude. V ten okamžik jsem se probudila z letargie. Jako by mě někdo proplesknul. Kolem nás byly rozprostřeny květiny a spoustu dalšího jídla.
Vůdce na mě jen spiklenecky mrknul a ukázal směrem k soše. Potom se věnoval svému krůtímu stehnu.
Všimla jsem si muže, který v ruce třímal velký roh. Stál u nohou bohyně a vypadal odhodlaně. Nadechnul se a zadul na roh až mi zalehly uši. Všichni kolem odložili své jídlo a chytili se s partnerem za ruce. Zavřeli oči.
Zrovna jsem ohlodávala husí krk a rozhodně jsem se ho nechtěla vzdát. Kručelo mi v žaludku. Chlap pod sochou na mě vrhl káravý pohled. Pustila jsem krk a chytila Nira za ruku. Pevně ji stisknul a zkoumavě se na mě podíval. Pokrčila jsem rameny, a pak se ozval můj žaludek.
Chlap s rohem zadul ještě jednou.
"Nyní jste Spojeni před Lavanou, navždy," zařval kněží, aby ho slyšeli úplně všichni.
Dav propuknul v jásot. Já zmrzla na místě. Srdce se mi zastavila. Ze stropu se začaly snášet okvětní lístky.
Zaskočilo mi. Potřebovala jsem herdu do zad. Asi jsem měla zmizet s prázdným žaludkem. Navíc, kde byl David? Jestli odešel s nějakou tanečnicí, neměl se už vrátit?
"Dobrý, Nayo?" zamával mi Niro před očima.
"Eh, jo, myslím." S námahou jsem vykašlala poslední kousek masa.
"Měla jsem tušení,, ale nevěděla jsem kdy to přijde. Myslela jsem, že to poznám. Ale tady se to dělá jinak."
"Neber to vážně. Jsou to jejich zvyky, ne tvoje. Kdo říká, že teď musíme být, ehm Spojeni? Předtím jsem ani nevěděl, že něco takového existuje. Jsou to jen slova a vždy záleží, jak moc jim věříš."
"Už odmala jsem tak byla vedena. Je těžké se od toho odprostit. Víš co? Raději se už nikdy nezúčastníme nějaké slavnosti, kde nevíme, co nás čeká. Souhlasíš?"
"Pokud jsou všechny podobné tomuhle, mile rád se jim vyhnu. Chlastat se dá stejně kdekoliv jinde," zasmál se.
Nesnášela jsem rána a zvláště tohle. Probudila jsem se vedle Nira, v mé posteli. Vůbec jsem neměla tušení, jak jsem se tam sakra dostala.
"Co je…" zabublal ospale a otočil se druhý bok.
Hlava mi třeštila, jako by si ji někdo spletl s jehelníčkem. Převalila jsem se a pokusila se vstát. Neúspěšně.
Niro zavrčel ze spánku.
Už jsem to chtěla vzdát. Zavřít oči, zastavit ten kolotoč před mýma očima, když do pokoje vešla mladá dívka. Klepala vůbec?
"Vypijte to, bude vám lépe." Usmála se, položila na stolek velkou misku a zmizela stejně rychle, jako se objevila.
S vypětím svých sil jsem se k němu doplazila. Amas vem čert, v životě se ho už nedotknu. Moje hlava!
Stačilo jen usrknout a svět se zastavil. Konečně. Byla to hustá zelená tekutina. Vůbec mi nevoněla. Znovu jsem si zacpala nos a dostala do sebe další pořádný hlt. Tělem mi projel závan energie. Kocovina byla pryč.
Pokusila jsem se vzbudit Nira, ale vrčel ať ho nechám být, ještě chtěl spát.
"Kašlu na to," povzdechla jsem si a šla se obléct.
Na chodbách pensionu bylo docela rušno. Copak dělal David? Nepamatovala jsem si, že bych ho včera na hostině viděla.
Zaklepala jsem na jeho pokoj. Chvíli bylo ticho, než jsem zaslechla pomalé těžké kroky.
"Jé, Nayo…, to už je ráno?" protřel si oči.
"Už nějakou dobu, doufám, že ti není po včerejšku moc blbě. Chci co nejdříve vyrazit. Nechci tu zůstávat moc dlouho, jejich způsob myšlení se mi nelíbí," dodala jsem v myšlenkách.
"Ehm, jo, eh…, nepůjdeš dál?" vykoktal ze sebe. Kocovina se na něm vyřádila.
"Proč bych měla? Dej se do hromady a za hodinu před budovou."
"Ani…, na chvilku?" pootevřel dveře. Pokoj byl prázdný a on sám toho na sobě moc neměl. Příště mu zakážu chlastat.
"Vypij tu šlichtu, co máš na stole a za hodinu nazdar," otočila jsem se a raději zmizela k sobě.
Niro už seděl na posteli, rukou si masíroval spánky.
"Na, vypij tohle, uleví se ti," podala jsem mu misku se zeleným obsahem. Vděčně se napil a všechna těžkost z něho rázem spadla. Vstal a protáhnul si svaly až kosti zapraštěly na protest.
"Kolik je vůbec?"
"Bude skoro poledne," usmála jsem se.
"Pojď ke mně," přitáhnul si mě a začal líbat můj krk.
"Měli bychom vyrazit a…, " zastavil mě polibkem. Nemělo cenu vzdorovat. Hodina byla přece tak dlouhá doba.
Žádné komentáře:
Okomentovat