Opustí Afen a vydají se na cestu, přímo do srdce Sierinqu, ale už ani tam není bezpečno...
Kapitola 17.
Lid Afenu mě překvapil. Chovali se jak cvoci, ale nechali nás jít a dokonce nám nabalili pár zásob. Jak milé. Ale viděla jsem, jak se jim příčil nám odchod. Viděla jsem jim to ve tvářích. Naštěstí to zůstalo jen u výrazu.
Cestovali jsme stále směr jiho-západ, kde se údajně mělo královské město nacházet. Podle toho co jsem zaslechla, mělo být obrovské a na vysoké úrovni. Nedokázala jsem si to představit - vždyť jsem prakticky celý život prožila v polodivokém Attigeru.
David byl nezvykle zamlklý, zadumaný. To se mu nepodobalo. Vždy měl problém zavřít pusu. Dělalo mi to starosti. Učila jsem ho meditaci a on jí věnoval snad každou volnou chvíli.
Měli jsme zásoby sušeného masa, tak na pár dní odpadla nutnost lovu. To znamenalo spoustu nevyužitého času.
Když byl takto pohroužený do sebe, většinou jsem prozkoumávala okolí. Čím jsme se blížili jihu, tím rozmanitější rostliny, stromy i zvířata jsem viděla. Akorát těch velkých výrazně ubylo. Za celou dobu v Sierinqu jsem nezahlédla jediného vlka a medvěda snad jen jednoho. Život poblíž lidské civilizace nebyl lehký.
Moje záda protestovala proti další noci na větvi. Měla bych si zvyknout, když jsem se chtěla toulat po světě. Ale zvyk je železná košile, jak jednou okusíte pohodlí vystlané postele, po ničem jiném netoužíte.
"Nayo, vstávej něco cítím a nelíbí se mi to. Musíme zmizet," třásl se mnou Niro až mě málem shodil z větve.
"Nech mě, chci spát." Jenže potom jsem to ucítila také. Ten smrad, co přinášel vítr. Ve vteřině jsem stála na nohách, David také. Pozdě.
"Ale kohopak to tu máme, Smrťák s tučnou kořistí," ozvalo se pod stromem. Ten chraplavý hlas neomylně patřil nějakému muži.
Niro na mě neznatelně mrknul. "Utíkejte."
Jen se pohnula, z křovin opodál se vynořily další postavy. Všechno muži a Bestie.
Rezignovaně jsme slezli ze stromu. Na zemi jsme měli větší šanci.
"Herqu, co děláš tak dole na jihu. Tady přece není tvoje teritorium," promluvil Niro. On ho snad znal? To se znají všechny bestie navzájem?
"Víš, časy se mění," ušklíbl se až mi přejel mráz po zádech. "Bitva to tu pěkně vyčistila a přece toto území nenechám ležet ladem. Zabral jsem ho. A ty tu nejsi vítán."
"Jen prolétám."
"Ahá, no jasně a vlečeš sebou pěknou nadílku, nechtěl by ses rozdělit? Nech nám tu ženskou."
Niro hluboce zavrčel a naježil se.
"Ta je jen moje. Nech nás být než ti vypráším kožich."
"Dobře, chceš smlouvat. Pamatuj, nejsi zrovna v dobrém postavení, nás je sedm a ty si sám. Proč sebou vláčíš ženskou to pochopím, ale toho chlapa? Víš co, už mě to nudí, nerad jen tak tlachám. Neměl si sem chodit. Zabiju tě, rozšířím své území a ještě se mi zbyde ženská jako bonus a chlap na večeři. Nejsem to šťastlivec?" zachrčel Herq a vrhl se na Nira.
Ostatní bestie se ke mně přibližovaly. Cenily své tesáky a slintaly. Zkusmo po nás sekly drápem a neustále zmenšovali kruh. Proti tolika jsme neměli šanci.
Sledovala jsem Nira jak zápasil s Herqem, který zřejmě ani netušil o existenci mýdla. Dělalo se mi z něj špatně.
Varovně jsem zasyčela, když všechny bestie ztuhly. Jakoby snad zaslechly co já ne. V očích se jim objevil strach, roztáhly křídla a zmizely.
Herq si to uvědomil jen o chvíli později a schytal za svou nepozornost ránu do břicha. Jenže neměl chuť to Nirovi oplatit. Nenávistně na mě pohlédl a uletěl pryč.
"Protentokrát jste vyvázli," byla jeho poslední myšlenka.
Chvíli jsem nechápala co se stalo, dokud jsem nezaslechla zvláštní zvuk. Tak hlasitý a nepodobný ničemu co jsem znála.
"To jsou vrtulníky…" vydechl David. Úžas v jeho očích narůstal.
"Co…"
"Rychle se schovejte za stromy aspoň padesát metrů od sebe," poslal nám David myšlenku.
Udělala jsem to, i když jsem nevěděla proč.
Tři vrtulníky proletěly nad našima hlavami. Mířily za smečkou bestií.
"To nejsou obyčejné vrtulníky, tyhle jsou speciálně vybavené a rychlé. Vypadalo to, že sledují ty bestie," řekl David.
"Davide, proč jsme museli být od sebe tak daleko?" zeptala jsem se.
Měl jsem tušení, a když jsem je zahlédl, určitě bylo správné. Na stopro jsou tyhle speciálně vybavené termovizí a kdo ví čím dalším. Když jsme byli takhle roztroušeni, mysleli, že jsme jen zvěř a oni sledovali shluk pohybujících se objektů - bestie."
"Dobře, ale lidé o nás přece nevědí, nebo ano?" zeptala jsem se a strach v mém hlase byl znatelný.
"Podle těch bojových vrtulníků to vypadá bledě. Zřejmě už to vědí. Jestli byla ta Bitva u Zarny tak velká jak se tvrdí, museli si něčeho všimnout."
Niroq jen stál a pozoroval okolí. Nikde ani náznak bestie, zůstali jsme sami.
"Raději pojďme dál," řekl. "Musíme se rychle dostat do nějakého města. Už ani tyto končiny nejsou bezpečné."
Hned následující den jsme narazili na město. Objevili jsme ho čirou náhodou, protože neměli rozsvěcená světla. Sice svítí spektrem pro lidské oko neviditelným, zřejmě to už nestačilo. Vypadalo temně, ponuře. Nechtělo se mi tu zastavovat, ale široko daleko žádné jiné nebylo.
"Stůjte, kdo jste a co tu chcete?!" vyštěkl na nás strážný u masivní kovové brány.
"Jen pocestní, chceme se najíst a vyspat," řekl Niro.
"Jen pocestní? Si snad děláte prdel?"
"Nech je, třeba jsou čistí," ozval se druhý strážný.
"Zvednout ruce, musíme vás prohledat. V tomto městě nejsou povoleny žádné lidské tretky jako zbraně, čipy, mikrofony, mobilní telefony nebo foťáky."
Dost mě tím překvapil, nebránila jsem se. Jenže když mě ten chlap štípl do zadku , schytal to ode mne loktem. Mě nikdo osahávat nebude. Zbývající dva strážní u brány výhružně tasili dýky.
"Řekl si o to, na mě nikdo sahat nebude," zasyčela jsem.
"Jsou čistí," prohlásil ten druhý strážný.
"Až na to," řekl ten chlípník a držel za břicho. "Že tu máme podvraťáka a křížence." Nezapomněl si řádně odplivnout.
"To myslíte mě?" naježil se David.
"Jo tebe, táhne z tebe člověk na sto honů. Hnus," odplivl si znova strážný.
"Tak pustíte nás konečně nebo ne?" zavrčela jsem. Už jsem toho měla dost.
"Ale jistě milostpaní, pokud máte čím platit buďte vítáni." Neupřímost z něj přímo čišela.
Zbylí dva strážní se nehýbali, nemluvili. Stáli tam jako sochy, dokud jim ten chlípník nedal znamení. Zabrali za páky, které poháněly ozubená kola a brána se pomalu otevřela.
"Jen račte a chovejte se slušně, jinak skončíte hlavou dolů v příkopě," zahalasil za námi strážný a štěkavě se zasmál.
Ulice města vypadali přesně jak jsem myslela. Všude bahno, špína, sem tam nějaký opilec ve škarpě. Jinak prázdno. Notnou chvíli jsme bloudili než jsme našli místní hostinec, vypadal ze všech domů nejudržovaněji. Docela paradox.
"U zlatý žáby. To jsem teda zvědavej," zavrčel Niro než otevřel dveře lokálu. Halas ustal, všichni si nás prohlíželi.
Vešli jsme jako kdyby nic a zamířili k baru. Štamgasti se mezitím zase věnovali jen sami sobě. Mohlo jich být tak padesát.
"Co to bude mladej," zeptal se hostinský. Jeho zrzavý plnovous toho už hodně zažil, podle toho jak byl oškubaný. Hlavně, že já jsem šla první, jako kdyby mě neviděl.
"Máte pivo?" ujal se slova Niro.
"Záleží na jaký seš zvyklej hochu. Naše režný je to nejlepší v kraji."
"To může tvrdit každý. Beru tři."
Načepoval zlatý mok do hliněných korbelů. "A čímpak budete platit?"
Zalovila jsem ve svém váčku s kameny.
"Co valounek karneolu bude stačit?"
Mlsně se vrhnul na kamínek a dlouze ho studoval, přičichnul k němu a nakonec uznale zafrkl.
"Jo, pravej, to se jen tak nevidí. Vemte si k tomu ještě chrousty."
Jen co sem viděla mísu se smaženými brouky navalilo se mi.
"Děkujem." řekl Niroq a vzal mísu s nevábným obsahem. Fuj smažení brouci.
"Ještě nějaký přání?"
"Koukal jsem, že nabízíte nocleh, je ještě volný pokoj?"
"No, že ste to vy," mrknul na můj váček, "jeden pěknej by tu byl. Klidně tu seďte, nechám všecko připravit." Hvízdl až mi zalehlo ucho. "Hej Ozqo, připrav hostům trojku."
Sedli jsme si k pultu, protože nikde jinde nebylo místo.
Jeden pokoj, jedna postel, no to mě potěš.
Na to jaká to byla špeluňka a zapadákov, pivo měli dobré, akorát vychlazené. Občas jsem se nenápadně mrkla po lokále. V rohu mastili karty nebo co to mohlo být, kousek dál se chlapi hádali o něco, čemu jsem nerozuměla. Všichni se překřikovali a slyšet bylo jen ty co seděli nejblíže.
"Co myslíš Nayo, budou něco vědět o Zarně? Jsme už docela hluboko v Sierinqu," ozval se Niro, zatímco jeho pivo rychle mizelo.
"Jenže koho se tu zeptat? Nevypadají zrovna přátelsky," připojil se David. Nedivila jsem se mu. Nazývat proměnného nečistým podvraťákem, jsem ještě nezažila.
"Tak zkusme toho hostinského," navrhl Niro. "Za kamínek určitě vyklopí všechno, jakže se toto město jmenuje?"
"Netuším, žádný nápis jsem neviděla."
"Hostinský, na moment," zavolal Niro na Ještěra.
"Co si račte přát."
"Potřebuji informaci."
"No, záleží jestli to budu vědět," křenil se. Bez peněz z něj nic nedostaneme. Vytáhla jsem valounek onyxu, má svou cenu.
"Tak se ptejte."
"Víš jak se dostat do královského města?" pokračoval Niro.
"Myslíš Zarnu.Jó, byl sem tam, bojoval proti bestiím," zalesklo se mu v očích. "Ale jak se tam dostat teď, to nevím. Zapečetili všechny brány a kdo nezná tajný vchody, nikdy je nenajde."
"Dobře a náhodou nikoho takového neznáš?"
Zavrtěl hlavou, poklepal na kamínek. Zřejmě chtěl další.
"Ještě tři piva," hlesl zklamaně Niroq a nabral si hrst brouků. Dneska pusu nedostane.
Vedle Davida si sedl muž v tmavém plášti s kápí na hlavě. Nebylo mu vidět do obličeje.
"Vy chcete vědět jak se dostat do Zarny? Kupte mi pivo a já Vám to povím."
"Takovej jako ty to určitě ví," utrhl se na něj David. Cizinec si strhl kápi a odhalil čistou tvář s ostře řezanými rysy, tohle určitě nebyl místní ožrala.
"Dávej si pozor s kým mluvíš chlapečku, nebo špatně skončíš," zavrčel. Uměl budit respekt jediným pohledem.
"Jen klid, pivo už se nese," uklidňoval ho Niro. "Tak co pro nás máš."
Připadala jsem si sice jako kůl v plotě, ale třeba se něco dozvím.
"Pro začátek, koukám, jste hodně zdaleka že?" Kývnutí mu stačilo. Potom nám podrobně vysvětlil jak najít skrytý vchod do města.
"Museli udělat různá opatření kvůli lovcům, ale pořád je město přístupné."
"Jakým lovcům?" ozvala jsem se do nastalého ticha.
"To jste měli štěstí, že jste na ně dosud nenarazili. Lidé už o nás vědí. Jenže se to dozvěděli tím nejhorším možným způsobem - bestiemi. Ty veřejně napadli pár lidským měst a teď jsme pro ně bestie všichni. Utvořili se speciální komanda, která nás loví. Nezabíjejí, většinou vás odtáhnou sebou kdoví kam. Buďte na pozoru, pohybují se tiše a používají nejmodernější technologie." Hlas měl ke konci tichý, skoro šeptal.
"Jakto všechno můžeš vědět?" zeptal se David. Sebeovládání ještě neměl v malíku.
"Protože jsem to viděl na vlastní oči a věř mi, nechtěl bys to zažít."
Žádné komentáře:
Okomentovat