Můj další pokus do projektu Imaginarius v klubu Snílků, tentokrát sem do toho zamíchala trochu sci-fi. Ten obrázek k tomu přímo vybízel. Jelikož je celkem dlouhá, vkládám sem zatím její první část. Berte ji trochu s rezervou, protože jsem se ještě o sci-fi nepokoušela.
Příběh se odehrává daleko ve vesmíru, kde spolu bojují rasa Kharsanů se Sauriany (jsou to navenek Humanoidé, Sauriani mají společné dávné předky s Ještěry na Zemi a Kharsani jsou jim trochu podobní, až na to, že mají trochu chameleoní schopnosti).
Faerlyn, dcera obchodníka s Xeolitem (vzácný plyn používající se na výrobu pohonných hmot) se vydává na nebezpečnou cestu aby zachránila svého otce, ví, že nemá moc šancí. Kharsa II., je dobře střežená planeta, ale je to její poslední šance.
Snad se zalíbí a přeji pěkně čtení.
Jsem tady já to dokázala! Přehrávala jsem si tato slova jako by to byla jedna z těch neodolatelných písní, které vám uvíznou v hlavě a zpíváte si ji pořád dokola. Já to dokázala, první část je za mnou. Jenže nevím, jestli to náhodou nebyla ta lehčí.
Stáhla jsem kápi svého pláště více do čela aby mě nikdo nezahlédl. Nejsem odtud, jsem Saurianka. Má rodná planeta je necelých deset parseků odtud. A tady Sauriany nemají v lásce.
Naposledy jsem tu byla jako malá holka, zvenčí se tu nic nezměnilo. Staré, ale přesto do detailu vyzdobené domy, osvětlené lucernami mnoha barev, úzké uličky s rozličnými obchůdky, kde jste mohli sehnat vše po čem jste toužili a všudypřítomná tajemná atmosféra tomu propůjčovala až magický dojem. Je noc a právě teď za svitu nejbližšího měsíce Isleea, který kraluje temně fialové obloze vše ožívá. Zde, na Kharse II, planetě dvojhvězdy žlutého slunce a zeleného trpaslíka kvetl obchod hlavně za svitu luny. Nasávám všudypřítomnou krásnou vůni pečeného sladkého těsta, která se line okolím a láká poutníky ke svému zdroji.
Uslyšela jsem za sebou kroky, ale nikoho jsem nezahlédla. Začínám být nervózní, jsem tu vetřelcem. Tato soustava patří Kharsanům, našim nepřátelům. Jsme ve válce již několik let, politika mě nikdy zvláště nezajímala, vím jen, že jim kolonie nestačili a chtěli zabrat ty naše. Přitom jsme bývali spojenci, sice jen v rámci obchodu, ale stejně jsme si navzájem tolik podobní. My Sauriané máme většinou zatažitelná kožnatá křídla, šupinatý silnější ocas s ostny a velké tesáky. Za to Kharsani se pohybují jen po zemi, jejich zorničky jsou úzké a část jejich těla zdobí barevné šupiny s černými znaky. Dokáží změnit jejich barvu podle nálady, někdy mi připadali jako by byli stvořeni z duhy. Ocas mají tenký a velmi mrštný. Na zádech jim místo křídel vyrůstají tři řady dlouhých měkkých ostnů, které v případě útoku vztyčí a stanou se nebezpečnou zbraní. Patříme do stejné kategorie Qateponů. Tam patří bytosti, které mají dvě nohy, dvě ruce, jednu hlavu a vysokou inteligenci.
Musím najít Apatykáře, ale nemohu se nikoho zeptat, co když mě odhalí? Ne nesmím si připustit takové myšlenky, můj otec mě potřebuje. Umírá, vnitřnosti se mu pomalu rozpadají a ani nejlepší léčitelé si s tím nevědí rady. Musím uspět. Tato planeta, toto město, mimochodem s dost jazykolomným názvem E'rgCirnivie, je mou poslední šancí. Prodávají tu extrakt z byliny, která nikde jinde neroste, říká se jí Živá voda.
Ah, poplašeně se podívám kolem sebe, pořád za sebou slyším kroky, i když jsem zastřela svůj normální pach, jsem strachy bez sebe. No tak Faerlyn, nebuď paranoidní, uklidni se.
Ulicemi bloudí nespočet různých bytostí a samozřejmě všechny oplývají drahými kameny, protože zdejší zboží není levné. Desítky druhů koření, bylinek, jedů a různých halucinogenů. Pokud jste se chtěli někoho zbavit, je toto jediné místo, kde se vás na nic nebudou ptát.
Hledám korouhev ve tvaru fialového půlměsíce s modrým safírem, znak Apatyky, jediného místa, kde se věnují jen léčení. Moje kroky se hlasitě odrážejí na kamenné dlažbě. Tato ulice je skoro prázdná. S takovou to do rána nenajdu a budu se muset vrátit s prázdnou.
Přejel mi mráz po zádech.
Cítila jsem jak mě někdo pozoruje, sakra, jak jsem si mohla myslet, že oblafnu tak vyspělou civilizaci? Jejich smysly? Vždyť sem celý život nevytáhla paty ze soustavy. Spoléhala jsem se až příliš na to, že jsem ze čtvrtiny Kharsan. Jsem jen obyčejná dívka, dcera bohatého obchodníka. Ale pro otce bych udělala cokoliv, mám jen jeho.
Zaslechla jsem jen vrznutí dveří, než jsem ucítila na rameni něčí ruku.
"Kampak jdeš tak sama krasotinko," ozvalo se za mnou. "Jen se hezky ukaž."
Nějaký Kharsan mi strhl kápi a prohlížel si mě. A nebyl sám.
"Ale, copak jsme to tu našli," prohlásil, když si všiml mých čistých skrání a trhnutím mi rozerval plášť. "No to mě podrž, vždyť je to Saurianka," chechtal se.
Tasila jsem dýku a zahrozila svými chapadélky, uloženými v čelisti. Dokáží být pěkně leptavé a nebezpečné.
"Nechte mě na pokoji."
"Chceš se prát? Neříkej."
"Co s ní uděláme?" ptal se druhý muž, stejně odporný jako ten první. Dlouhé modré vlasy měl mastné a špinavé.
"Napřed zkontroluj okolí, jinak nám ji seberou strážci a bude po zábavě."
Chtěla jsem křičet o pomoc, jenže to by mi teď moc nepomohlo, strážci města by mě na místě popravili.
Zasyčela jsem na ně. S dýkou to moc neumím a v životě jsem se neprala, snad jen jako dítě.
Bylo jich moc, obklíčili mě a pomalu se přibližovali. Neměla jsem šanci, proč jsem si naivně myslela, že to zvládnu?
"Dělejte tak ji už chyťte, než někdo přijde!"
Začalo pršet, bože, to je snad naschvál. V dešti nemohu létat. Glazovaná dlažba začala klouzat a její duhové odlesky ještě zesílili, v mžiku mi jeden podrazil nohy a druhý mě chytil než jsem dopadla na zem.
"Buď hodná holka, jestli budeš křičet, předhodíme tě strážcům," chrčel jejich vůdce.
Zatáhli mě do postranní uličky, utvořili kolem mě kruh a pustili mě. Věděli, že nemohu odletět a zřejmě si chtěli hrát.
"Napřed si pohrajem Saurianko a potom uvidíme. Co myslíte chlapy, kolik bychom za ni dostali?"
Neustále kolem mě kroužili a děsivě se na mě šklebili svými zkaženými zuby. Pak mi to došlo, chtějí mě prodat do otroctví! Je spousta ras, které v tom vedou velký byznys. Vůdce po mě hmátl, pevně mě sevřel v náručí a olízl mi krk. Fuj, málem jsem díky tomu vyhodila svou dnešní večeři. Jeho sliny mi stékaly po krku a hledaly si cestičku pod mé oblečení.
"Hm, mladá, zdravá, krásná, bílé zuby, to určitě hodí balík," pronesl zamyšleně, hodil mě na zem a začal si odepínat pásek.
Jeho kumpáni mě chytli za ruce, zmítala jsem se, ale byli silní, páchli kanalizací a chlastem.
Neudržela jsem své slzy a začala křičet, ale jen co ke mně ten chlap přišel blíž, uslyšela jsem jemné zasvištění, jeho hlava se rozpůlila a s odporným lupnutím svezla na jeho hrudník. Potom se skácel na zem a rozstříkl kolem sebe lepkavou šedavou hmotu.
Ohlížím se nikde nikdo, znovu zašvihnutí a chlapovi napravo upadla ruka. Uličkou se prohnal stín, skoro jsem ho nezaregistrovala a ještě párkrát švihnul bičem. Ano musí to být bič, Kharský bič, který krájí kosti jako máslo.
Potom jsem ho uviděla, byl to muž s šátkem přes obličej, přiléhavým černým oblekem s místy fialovými odstíny doplněným splývavým pláštěm. Dokonalé maskování. Poslední dva násilníky zvládl tenkou dýkou se zahnutým ostřím. Jak staromódní, pomyslela jsem si. V době plasmových zbraní.
"Jsi v pořádku?" Natáhl ke mně ruku.
Tiskla jsem se ke zdi a dívala se na ten masakr kolem mě. No to je hnus, přímo vedle mě byl rozplizlý kus mozku. Rychle jsem se zvedla a nahnula přes nebližší kontejner, tohle už nešlo udržet. Viděla jsem spoustu mrtvol, vždyť jsem na Saurii lovila zvířata vlastními tesáky, ale našedlá rosolovitá hmota, která vypadala jak husté hleny na mě byla moc.
Otřela jsem rty do rukávu a vyčerpaně se opřela o zeď. Stalo se to tak rychle a ještě pořád jsem byla vyděšená. Otroctví je v dnešní době stokrát horší než smrt a já jsem ráda, že aspoň u nás je to zakázané.
Udělal pár kroků ke mně a já instinktivně couvla. Sundal si šátek a na jeho skráních se leskly drobné barevné šupiny. Byl to Kharsan.
Žádné komentáře:
Okomentovat