Něco se zvrtlo, takhle daleko v Sierinqu by neměli Nayu poznat, jenže stalo se. Ponuré město je jejich pastí a zdánlivá pomoc, nemusí být vždy s dobrým úmyslem...
Kapitola 18.
"Hej to je vona," zaslechla jsem v davu.
"No fakt, to musí být vona."
Otočila jsem se po hlase a zahlédla párek šklebících se chlapů jak se střídavě dívají na kus papíru a na mě. Jeden z nich, držící papír, neslyšně kývl hlavou na ostatní přísedící. Ti se zvedli a zamířili k nám.
"Niro, myslím, že máme problém."
Zvedl oči od piva a otočil se.
"Nazdárek princezno, tak sme tě přece našli," promluvil chlap papírem. Měl zkažený dech až se mi dělalo špatně.
"Já nejsem žádná princezna. Museli jste se splést." Snažila jsem se být milá, v tuto chvíli na nás koukal už celý lokál. Slabší povahy raději hledali východ.
"Nekecej nesmysly. Tohle," ukázal na obrázek, "seš ty. Naya ď Moaq. Takže pudeš hezky snáma."
Niroq zavrčel a cizinec od baru tiše zmizel.
"Já s vámi rozhodně nikam nejdu."
"Jak chceš princezno." Jeho kumpáni tasili dýky. Bylo jich okolo dvaceti.
Sáhl po mě, ale byl moc pomalý. Vytrhla jsem se mu a kopla ho kolenem mezi nohy. Vytáhla jsem svou dýku a zavrčela.
Dav kolem nás se přibližoval a syčel. Ucítila jsem jak se někdo dotknul mého ocasu. Otočila jsem se a sekla. Muž se chytil za krk a svalil se na zem. Jeho chroptění se ztrácelo v šumu kolem.
"Tak kdo další, hm?" zasyčela jsem. Nikdo neodpověděl.
Bylo jich na nás moc. Věděla jsem to. Nechtěla jsem se s tím smířit. Rozdávala jsem rány na všechny strany, dokud jsem koutkem oka nezahlédla Davida. Porazili mu nohy a skočili na něj.
Zaplatila jsem za svou nepozornost. Ucítila jsem ostří nože na svém krku. Doprdele!
"Zkroť tu svou bestii nebo tě podříznu!" zařval chlap co mě držel v šachu. Teprve teď jsem si všimla Nira. Beze smyslů trhal všechno kolem sebe. Muži křičeli strachem.
"To bys z té odměny asi moc neměl když mě zabiješ."
Ostří na mém krku mi zarylo do kůže. Usykla jsem a ucítila svou krev. Držel mě pevně.
"Řekl jsem, přestaň bestie, nebo ji zabiju!"
Niro se zastavil a rázem na něj skočilo sedm statných mužů a přišpendlili ho k zemi.
David se postavil vedle mě a ani nehlesl. Díval se na špičku dlouhé dýky.
"Ták," protáhl chlap s papírem přede mnou. "Teď si tě hezky svážem a odvedem do Miqeru, protože jak je tady psáno," zamával mi listinou před nosem. "Ten, kdo tě dovede zpátky, tě dostane za družku, k tomu vládu nad Miqerem a hroudu zlata velkou jako jeho pěst."
Moji rodiče se asi zbláznili.
Jeho pobočník mu podal kus provazu.
"Víš princezno, cesta je dlouhá. Myslím, že se ještě pěkně pobavíme, co chlapi?" smál se vůdce. Jeho kumpáni se pochechtávali, Niro vrčel, ale nemohl ani zvednout hlavu.
"Vemte tu bestii vedle, je bezcenná," řekl jen tak mimochodem a stále mě tiskl k sobě. Asi polovina mužů odtáhla Nira pryč z místnosti.
"Pěkný plán, škoda, že má jednu dost závažnou chybu," zasmála jsem se. Bolel mě z toho krk.
"Co to do psí prdele meleš, jakou zas chybu?" rozčílil se chlap. Dýka na mém krku se zaryla hlouběji.
"No, jak si říkal. Odměnou jsem já, správcovství města a hrouda zlata. Jenže já jsem jediná, město je jen jedno a hrouda taky. Vás je víc jak dvacet. Koho bude odměna?"
"Přece moje," zavrčel chlap s papírem.
"To si děláš prdel," ozvalo se za ním. "Princezna je přece moje."
"Já chci zlato!" ozval se třetí hlas.
"Držte huby. Všichni víte, že to byl můj nápad," hájil se chlap s papírem. Možná to bylo tím alkoholem co měli v sobě, ale začali se hádat jako děcka o růžové lízátko.
Muž, co mi držel u krku nůž, se odtáhl, aby se mohl do vřavy připojit. Mrkla jsem na Davida. Byl čas se z toho dostat.
Loktem jsem udeřila chlapa za sebou a vhrla se vpřed mezi ostatní. Místo abych jim šla po krku jsem se přikrčila a sekla jim po nohách. Když se ohnuli bolestí, podřízla jsem je. Neměla jsem slitování. Oni by jej také neměli. Byli ve výrazné přesile. Osm na dva.
Vrčela jsem na všechny strany. Obklíčili nás s dýkami v ruce a cenili zuby.
Ozval se táhlý řev a praskot dřeva. Niro stál na prahu, samý šrám a krev. Děsivě vrčel a cenil zuby. V ruce třímal krví potřísněnou dýku. Zachvěla jsem se. Vypadal jako pravá bestie.
"Bestie!!" zajíkl se jeden z chlapů a vzal nohy na ramena. Niroq vyrazil vpřed a ještě jednou mocně zařval. Roztáhl křídla a vypadal tak mnohem větší. Krev mu odkapávala z brady.
Zbytek ochlastů se probralo z letargie a s křikem prchali pryč.
Když všichni zmizeli, Niro bolestně hekl a klesl na koleno. Celý se třásl.
"Niro, co je ti?" přiběhla jsem k němu. Měla jsem o něj strach. Byl samá řezná rána a většina té krve byla jeho vlastní.
"Musíme hned pryč…, než přijdou strážní," vydechl a potácivě se postavil. Měla jsem pocit, že se každou chvíli svalí na zem.
"Davide, pomoz mi!"
Chvíli tam jen tak stál a díval se na nás. Přála jsem si vědět co se mu honilo hlavou, než se pohnul pomohl mi s ním.
"Potřebuješ ihned ošetřit!"
"Zažil jsem horší. To bude dobrý, Nayo, musíme…, pryč odtud." Sotva mohl chodit, ale byl tvrdohlavý.
"Dobře, zkusíme to."
Na ulicích nikdo nebyl, ale slyšela jsem v dálce výkřiky a spoustu blížích se kroků. Belhali jsme se jak nejrychleji to šlo, jenže Niro byl strašně těžký a to se nám snažil pomáhat.
"Rychle pojďte sem," ozvalo se z jednoho zapadlého stavení.
Nic lepšího mě nenapadlo. Kroky se ozývaly z obou stran. Neměli jsme kam utéct.
Jen co se za námi zavřeli dveře, pohltila nás neprostupná tma a zápach.
"Ne…, bestie," hlesl Niro. Přímo přede mnou se někdo štěkavě rozesmál a děsivě páchl. Ucítila jsem závan pohybu, které následovaly dusivé zvuky.
"Okamžitě rozsviť bestie jedna, nebo ti krk zlomím jako párátko a věř mi, na to mám síly dost!" chrčel Niro až sem se lekla.
Místnost zahalilo mlžné světlo lampy. Uviděla jsem jak Niro držel tu bestii pod krkem. Ale ten chlap vůbec nenaháněl hrůzu. Byl vychrtlý až na kost, vyděšený a snažil se vymanit z Nirova sevření. Ten ho brzy pustil, vždyť sotva stál.
"Co dělá bestie jako ty ve městě?" zeptala jsem se. Polekaně sebou škubl, ale hned nasadil úlisný výraz.
"Hm, třeba to, že už sem měl dost tlupy, kde jsem sloužil jen jako pitomá rohožka. Ale tady, tady jsem váženým křížencem."
"Váženým, to určitě," odfrkl David.
"Nemám čas na tvoje citové výlevy jak moc si ubohý a ublížený. Potřebuji čisté obvazy a horkou vodu, máš to?" Nemínila jsem se s tím ještěrem párat.
"Jistě a co za to?" olíznul se a sondoval mé tělo. Měla jsem sto chutí mu zakroutit krkem.
"Zůstaneš v celku," zavrčel Niro. Sice slabě, ale i tak se neminulo účinkem. Ten chlap byl hotový posera.
Zavedl nás do vedlejší místnosti.
"Položte ho tady," řekl a vytratil se kamsi do tmy. Proč tu šlo tak špatně vidět? Vždyť jsem se tmou neměla problém.
"Nayo…, dávej si na něj pozor," varoval mě Niro. "Je to chcípák, ale to neznamená, že není nebezpečný. Mluv na něj pevným hlasem, jakoby byl tvůj podřízený a buď ve střehu…, za chvíli asi omdlím…
"Tady to je milostpaní," špitl ještěr a vše položil na křivý stolek vedle postele.
Ošetřila jsem Nirovi rány. Jen jedna byla hlubší a potřebovala zašít. Ztratil dost krve, než jsme ho sem dostali. Nepřestával mě udivovat. Zvládl deset chlapů se zbraněmi, v malé místnosti a skoro se při tom zabil.
"Hledá nás celé město, tady to není bezpečné," ozval se konečně David. Všechno jen mlčenlivě pozoroval. "Jak máme vědět, žes nás nedovedl do pasti, zmetku?"
Chcípák jen zavrčel a švihl po něm nenávistným pohledem. David pro něj nebyl autorita.
"Protože jsem tu váženým křížencem. Jediným ve městě. Nedovolí si mě obtěžovat."
"To jsou všichni tady ve městě natvrdlí? Už jen ten smrad," mávla jsem si rukou před nosem.
"Jenže oni jiného nikdy neviděli. Aspoň ne takhle zblízka. Mám tu dokonalý úkryt a stravu třikrát denně. Mě to tu vyhovuje, jim to vyhovuje. Proč zabíjet, když mi jídlo přinesou." procedil mezi zuby. "To přece můžu dělat jinde. Dokonce i o ženské není nouze." Zase si mě prohlížel jako bych byla celá z cukru. Nemohla jsem pochopit jak s ním mohla jít nějaká ženská dobrovolně. Byl to vychrtlý slizký muž s mastnými vlasy a zkaženými zuby. Navíc trochu zakrslý.
Něco mi na tom nehrálo. Byli to burani, jenže tak slepí určitě nemohli být. Vždyť tento ani nedokázal šířit hrůzu. A jídlo, ženské, za co? Co pro město dělal tak závažného?
Niro pravidelně oddechoval a já se rozhodovala co dál. Tady jsme zůstat nemohli. Nevěřila jsem tomu slizkému červovi ani co by se za nehet vešlo. Choval se ke mě podřízeně, ale určitě něco chystal.
"Mám i více pokojů. Můžete tu přespat, než váš přítel nabere trochu síly. Mimochodem, jsem Horqes, k vašim službám," uklonil se až nosem vytíral špinavou zem. Přitom jsem si všimla jak se dlouze zadíval na Davida, který se jen nervózně ošil.
"Já zůstanu tady," trvala jsem na svém. Určitě by Nira podříznul ve spánku. Viděla jsem mu to na očích.
"Já taky," přidal se ke mně David.
"Jak je libo vážení. Když bude třeba, stačí zavolat, mé uši slyší všechno," šeptl Horqes s ošklivým šklebem, který snad měl být úsměvem a vycouval z místnosti.
Sedla jsem si na vrzající postel k Nirovi. Vypadal teď tak bezbranně. Hojili se kříženci rychleji než ostatní ještěři? Kéž by. Nechtěla bych tu strávit pár dní. Kdykoliv by nás ten bastard mohl otrávit. A ta tma, ta tma mě děsila nejvíc. Z čeho se tvořila? Proč byla tak neprostupná?
Postel se mírně zhoupla. David se posadil vedle mě.
"To zvládnem, Nayo," usmál se vzal mou ruku do své. Chtěla jsem se také usmát, ale nešlo mi to. Celé to šlo do háje. Dostaneme se odtud vůbec?
Zaplavena myšlenkami jsem si položila hlavu na Davidovo ramenu a vzdychla. Kdyby se Nirovi něco stalo, neodpustila bych si to.
Po chvíli jsem se zase pomalu narovnala, už ho přece muselo bolest rameno. Byla jsem zamyšlená. Koutkem oka jsem si všimla jak se ke mně David naklonil až byl skoro u mě.
"Co blázníš?" odtáhla jsem se a pustila jeho ruku. On mě snad chtěl políbit?
"Já…, eh, promiň. Nechtěl jsem…," vykoktal ze sebe, vstal a vyrazil ke dveřím.
"Davide!"
"Budu jen za dveřmi." Nervózně se na mě podíval a zavřel za sebou.
Co to mělo být? Myslela, jsem, že už se celkem ovládal. Jenže tichý hlásek v mé hlavě nedal pokoj - tohle už bylo něco jiného. Tohle nebyl jen chtíč jak na začátku, kdy by vyjel po každé sukni. Snad se do mě nezamiloval? Problémů jsem měla už tak nad hlavu. Kdo ví kdy se Niro probudí.
Dlouhé hodiny jsem nad ním bděla, než sem vyčerpaně usnula na kraji postele.
Žádné komentáře:
Okomentovat