Naya - Kapitola 20.

Objevení Zarny se neobejde bez komplikací. Naya není ve své kůži a toto bude rozhodně její den blbec;) David se nepřítomně usmívá a Niroq je nervózní.

---

Kapitola 20.

Utíkám lesem, slyším výkřiky plné děsu a šílenství. Všechno kolem je plamenech, a oheň mě pomalu dohání. Vběhnu na mýtinu, jenže ta už podlehla hladovým jazykům, stromy padají, lidé křičí. Nevím kam jít, mám strach a něco se blíží. Otočím se a uvidím jak celá má rodina leží kolem mě v kalužích krve a v keři, jehož větve už stravovaly plameny, leží Niro. Chci křičet, ale ztratila jsem hlas, chci utéct, ale nemohu se hnout.

"Všechno je to kvůli tobě." Zazněl mi u ucha hluboký až nelidský hlas. Snažila jsem se nevnímat mastný dým stoupající z ohořelých těl.

"Doufám, že se ti to líbí."

Někdo za mnou stál, sevřel se mi žaludek. Chytl mě zčernalou rukou a otočil, abych se na něj podívala. Ach, vždyť je to David!

"Za vše můžeš ty, tak se dívej jak kolem tebe vše umírá, zasloužíš si to. Teď totiž patříš jenom mě."

Podívala jsem se do očí té plamenné stvůře, vypadající jako David a uviděla jen nenávist.

Silou mě k sobě přitiskl a políbil. Celé mé tělo pohltily plameny.

Ne!" vykřikla jsem a ucítila prudký náraz. Instinktivně jsem se chytla první věci, které sem se dotkla.

"Au, sakra, co to." Otevřela jsem oči. Visela jsem několik metrů nad zemí a křečovitě svírala větev. Málem jsem spadla ze stromu. Srdce mi ještě bušilo, byl to jen sen, jen sen.

"Nayo, vydrž," ozvalo se nade mnou. Niro.

Takovou živou noční můru jsem ještě neměla. Nic z toho se nestalo, všichni žijí, žádné plameny. Byl to jen sen.

"Nayo, pusť se té větve." Zaslechla jsem mlhavě.

"Nayo,…"

Pustila jsem se a dopadla Nirovi do náruče. Konečně jsem se probudila. Vždyť jsem si mohla něco zlomit. Taková výška. Pohlédla jsem na Davida slézajícího ze stromu. Vypadal úplně normálně, jen trochu vyděšeně.

"Co se stalo Nayo? Měla si špatný sen? Házela si sebou a křičela z spaní," zeptal se.

"Měla jsem pěknou noční můru."

"O čem byla?" šeptal mi Niro do ucha.

"Nic důležitého, pustíš mě?"

Protřela jsem si oči, ještě teď sem se třásla, to nemohl být obyčejný sen.

"Musím si provětrat hlavu, …za chvíli se vrátím, jo?"

Běžela jsem pryč, neohlížeje se na své společníky s nechápavými výrazy ve tvářích. Uběhlo pár desítek minut než jsem zastavila a opřela se o strom. Byl to jen sen, sakra živý sen. Musím se uklidnit, přece mě taková blbost hned nerozhodí.

Koutkem oka jsem zahlédla záblesk v trávě.

Zaujalo mě to, vždyť jsem přes stromy skoro nesvítí slunce. Jak tu může něco pableskovat?

Okryla jsem plevelem zarostlý patník, s jemně lesklým povrchem, ozdobený titěrným písmem.

"Alajque iv Zarnaes Etranqur."

Sice vůbec nevím co to znamená, ale určitě je to psáno Starým jazykem, tohle bude ten patník co má označovat vchod do Zarny. Já ho našla! V okruhu sto metrů to tu musí být. Podzemní vchod. Rozhlédla jsem se, určitě jsem od Nira s Davidem daleko.

Pokusím se ho zavolat. Mé telepatické schopnosti jsou sice na docela dobré úrovni, ale ještě nikdy jsem s ním nemusela mluvit na takovou dálku. Opřela jsem se o strom a zavřela oči. Zklidnit dech mi ještě chvíli trvalo, ale potom jsem se už plně soustředila na jeho mysl.

Niro, slyšíš mě? Zavolala jsem v myšlenkách.

Nay? Kde jsi? Ozvalo se vzápětí. Šlo to celkem rychle.

Našla jsem vchod do Zarny, poleťte za mnou, nemohu být víc jak dva kilometry daleko.

Za chvíli tam jsme.

Nepochybovala jsem, Niro má opravdu dobrý čich. Neuběhlo snad ani pět minut a oba přistáli kousek ode mě.

"Tak kde to je?" řekl David a dral se dopředu prohlédnout si patník. Nevědomky jsem uskočila do zadu.

"Děje se něco Nayo?" zeptal se mě jen co prošel.

"Ne nic, jen mi asi vlétla muška do oka." Sakra měla bych se naučit lépe lhát.

"Ukaž, já se podívám," přiběhl ke mně Niro.

"Už je to dobrý, teď hlavě najít vchod, má být v okruhu sto kroků od patníku."

Neušel mi Nirův zamyšlený výraz. Mušku mi určitě nesežral.

"Myslím, že to mám, tady na stromě je další značka," zavolala jsem se na ně.

Vypadala jako by byla jen přírodní útvar v kůře stromu, ale já věděla co to je. Okamžitě ke mně přiběhli a nakukovali mi přes rameno. Dotkla jsem se značky a zem se pohnula.

"Rychle uskočte, propadá se to," křikla jsem a jen o fous skočila stranou.

Na místě, kde jsme předtím stáli, se odsunula zem a objevilo se dlouhé schodiště.

"Tak jdeme ne?" Nemohla jsem se dočkat, jsem zvědavá, v čem měly mýty pravdu. Jestli je to opravdu největší a nejvyspělejší město na Gaiye.

Šli jsme dlouhou širokou chodbou bez osvětlení, ale tady jsem, na rozdíl od doupěte bestie, viděla dobře. Nemohla jsem skrýt své očekávaní, byla jsem napnutá jak struna. Niro vzal mou dlaň do své a usmál se na mě. Jde sem jen kvůli mně, nemá rád ostatní ještěry. Zvláště, když jich tu budou tisíce. David se zvláštně usmíval, vůbec měl celou dobu dobrou náladu.

"Čemu se tak směješ?"

"Ničemu, jen jsem se dneska dobře vyspal," šeptl a usmál se na mě.

Nevím proč, ale zamrazilo mě. Už na to musím přestat myslet, byl to jen pitomý sen.

Došli jsme na rozcestí a uviděli desítky dalších ještěrů mířících do města, jenže oni se vydali vlevo, ukázali u přepážky jakousi kartičku a šli dál. Za to rovně nikdo nešel, byly tam dvě přepážky a velká závora.

"Zkusíme to tady, třeba nám poradí, vidím tam nějakou ženskou," prohodila jsem a pomalu se blížila k přepážce.

"Dobré jitro, čím mohu posloužit?" ozvala se žena z budky.

"Dobré jitro," zopakuji po ní. "Chtěli bychom navštívit město, ale viděla jsem, že jsou potřeba nějaké zvláštní karty. Kde je mohu získat?"

"To jste na správném místě děvče. Je tu prázdno, mnoho cizinců sem už nechodí. Musím vám zařídit registraci, a pak můžete jít dál."

"Dobře, jenže nemáme Vaši měnu." Právě mi to došlo, čím se tu vlastně platí?

"Nedělejte si starosti, za rohem je směnárna, tam vyměníte co máte, za zarnské kredity. Ale k věci," vzdychla ženština viditelně znuděná z dlouhého nicnedělání. "Začneme. Jaké je Vaše jméno a odkud pocházíte? Uvědomte si, že tyto informace nelze později změnit."

"Naya," odpovím.

"Mám tu desítky ženských jménem Naya, druhé nemáte?" řekla otráveně.

"Naya ď Moaq z Miqeru v Attigeru."

"Vidíte, že to jde, Attiger? Jste z daleka. Tak se hezky usmějte tady do toho okénka a hotovo."

Jen co jsem se otočila zablesklo se mi před očima. Chvíli jsem musela mrkat, abych znovu viděla.

"Tak další, jméno a odkud pocházíte?" diktovala žena v červených zavinovacích šatech.

"Niroq Gharaza, z ehm," podíval se na mě. "Miqeru v Attigeru."

"Zvláštní jméno, proč…," vzhlédla od papírů a podívala se na něj. "Aha, není se čemu divit. Podívejte se do okénka a usmějte se." Zahlédla totiž jeho pruhy.

Další záblesk a i Niro měl co dělat aby zase viděl.

"Další?"

David přistoupil k okénku a znejistěl.

"Tak jméno? Nemám na Vás celý den."

"David Křepelka z Ostravy."

"Výborně," řekla ženština a psala na zvláštním přístroji hbitými prsty. "Tady máte své osobní karty, neztraťte je. Ve směnárně si nezapomeňte dobít kredity. Přeji hezký den."

"Pozor bestie!!" křikl někdo za námi, z vedlejší chodby vyběhl mladý muž a za ním několik po zuby ozbrojených Ještěrů."

"Nesmí utéct bastard jeden!"

Nestačila jsem zareagovat a srazil mě k zemi, smrděl jak zkažená vejce.

"Slez ze mě," syčela jsem, ale byl moc těžký.

Chlap se rychle vzpamatoval a zaútočil na mě. Jeho ruce svíraly můj krk a chystal se do mě zahryznout, jenže místo toho vydal jen táhlý dávivý zvuk a ohodil mě novou vrstvou našedlého slizu, který mu rašil z kůže. Navíc pořádně slintal. Kolem krku měl omotaná chapadélka a lapal po dechu.

To už stačili strážní doběhnout a servat ho ze mě.

"Jste v pořádku slečno? Nekousl Vás?"

Zavrtěla jsem hlavou, vše se stalo tak náhle, že jsem ani nestihla pořádně zareagovat.

"Nayo, dobrý?" vrhl se ke mně David, protože Niro pořád držel tu bestii svými chapadly.

"Moc se Vám omlouváme za potíže," začal jeden ze strážných. "Bestie se občas zkoušejí dostat do města a rozšířit nákazu. Už dlouho jsme měli klid a vidíte. Mám pocit, že jsou čím dál chytřejší. Každopádně děkujeme za pomoc."

"Počkej Horsi, jsou tu noví jak koukám, určitě by se jim hodilo pár kreditů do začátku. Navíc tady slečna bude potřebovat nové šaty, víš přece, že ten sliz nejde dolů," dodal druhý a vytáhl malý blikající přístroj.

"Ukažte mi vaše karty, každá pomoc se cení, zvláště když se jedná o bestie," usmál se strážný.

"No fuj, smrdím hůř než kdejaká žumpa." Setřepávala jsem ze sebe zbytky slizu, ale mé oblečení bylo celé promočené a to nemluvím jak jsem měla poslintaný výstřih.

A co udělali ti dva? Cukali jim koutky až to nevydrželi a začali se smát. Musela jsem vypadat příšerně.

"Nesměj se mi, křepelko!" uhodila jsem na Davida a dál ze sebe sklepávala sliz.

"Nejsem žádná křepelka."

"Jdem, všichni tu na nás koukaj," šeptl Niro, který už překonal svůj menší záchvat smíchu.

Vystoupali jsme po širokém schodišti a octili se v rohu obřího náměstí.

"No to mě podrž," ujelo mi.

Vždyť to musí být vysoké a široké minimálně kilometr a to jsem ještě zahlédla spousty rozlehlých odboček, toto bylo určitě srdce města. Chvíli jsme jen ohromeně zírali, tady musí žít minimálně desítky tisíc ještěrů. Přesně uprostřed, byla široká stavba z hnědého kamene táhnoucí se až ke stropu. Byla ozdobena nesčetnými sochami, ornamenty a širokými terasami.

"Támhle je ta směnárna," ukázal Niro na malý zapadlý krámek plný veteše.

Odtrhla jsem pohled od fontány, kterou zdobily dvě dračí sochy se spojenými tlapami a velkými otáčejícími se koulemi nad ocasy.

Vešli jsme a mě neuniklo jak si prodavač zacpal nos. Já chci sprchu, doufám, že to tu rychle vyřídíme.

"Dobré jitro, to je puch, odkud to prosím vás jdete?" obořil se na nás.

"U brány bylo menší pozdvižení s černými. Potřebujeme kredity, jsme tu správně ve směnárně?" řekla jsem.

"Jistě jistě, co budete měnit? Kožešiny, maso, bylinky, vzácné kameny, látky?"

"Kameny. Jen neznám zdejší poměry, jak poznám, že mě neošidíte?" Upřímnost nade vše, potřebuji se rychle zbavit toho smradu, už se mi z něj dělá zle.

"Nebojte se, na vše tu máme ceníky. Mimochodem odkud jste?" zajímal se.

"Ze severu Attigeru."

"Ahá, tak to jo, víte doufám o situaci kolem?"

"Myslíte lidské lovce?" zkusil David.

Obchodník rázně zakýval hlavou.

"Díky nim denně klesají tržby, cizinci sem už moc nechodí."

Začala jsem být netrpělivá, on se chce vykecávat a já potřebuji peníze.

"Přejdeme k výměně," začnu. "Co by jste mi dal za tuto destičku larimaru a tento valounek rubeolu?"

Očka prodavači zasvítila.

"Áh, ten rubeol je tromlovaný že?" Chvíli zkoumal minerály speciální lupou, očichal je a převaloval v ruce.

"Jsou pravé, takže když se podíváme do ceníku, hm, 700 kreditů za rubeol a 2500 kreditů za larimar, takhle čistý je dnes vzácnost. Bude to všechno?"

"Vystačí nám to na ubytování a jídlo?" zapojil se do rozhovoru Niro.

"Nó," protáhl chlapík. "Záleží jestli chcete jeden pokoj, nebo víc a v jaké úrovni. Modrou bych Vám nedoporučoval, ale zelená a červená by se Vám mohla líbit. Když si koupíte mapu města, ukážu Vám pár dobrých hotelů…."

"Jau, sakra."

Uslyšela jsem dutý náraz a Davidovo klení. Jen co jsem se otočila neudržela jsem se a vybuchla smíchy. Seděl na zemi, držel se za hlavu a byl zavalený kopou tlustých svitků.

"Chtěl jsem se podívat, ale jen jsem se dotkl prvního svitku, všechno to na mě spadlo. Au, moje hlava, proč musí mít svitky vždycky dřevěné konce?"

Prodavač se taky pochechtával, ale zeptal se vážným hlasem.

"Doufám, že nejste také od slizu, to by Vás přišlo draho."

Přestala jsem se smát, směnila kameny, koupila mapu a poděkovala za rady.

"Počkejte ještě cizinci," volal za námi.

"Dnes je Duhová noc v klubu Mesíční svit, určitě nevynechejte, jste tu přece za zábavou ne? A pokud vás zajímají zbraně, kámoš Juer má kousek odtud pěkný krám. U Drakodlaka seženete úplně všechno," šveholil prodavač a usmíval se.

"Děkujem, zatím nashledanou," ukončila jsem jeho monolog.

"Musíme o pár pater výš, tam je hotel Novus, patřící k zelené úrovni." Dívala jsem se do mapy a odhadovala cestu. Náměstím křižovalo spoustu Ještěrů a nikde schody, takže nám zbývá jen vzlétnout, snad do nikoho nevrazíme. Niro už vypadal lépe, nebyl tak bledý, ale pořád mě na sobě hodně nezhojených šrámů, jakmile se umyji, vezmu ho do ošetřovatelské stanice.

"Jdeme?" zeptal se David.

"Jasně, počkat, chci vědět, co je to za dračí sousoší."

Neohlížela jsem se a rychle přeběhla k mohutné fontáně.

"Zde jsou vyobrazeni Reshaq s Iriqem, vládcem draků," četla jsem polohlasem. "Reshaq ochránce planety Země a Iriqos, ochránce planety draků Ajalakasq. Tito draci a jejich spojené tlapy, jsou hlavním symbolem města."

"Hele, mají na ocasech planety," hlesl David, fascinovaný červeným drakem.

Niro jen tiše stál a ostražitě se rozhlížel, bylo tu tolik ještěrů na jednom místě až z toho byl celý nesvůj, zvláště po tom menším incidentu u brány.

"Radši pojďme ať nás nemají za balíky," řekl David a vydal se vpřed. "Tak jdete?

Pořídit si dva pěkné pokoje nebyl problém. Jen co jsem do jednoho vešla, musela jsem uznat, vybavení měl opravdu luxusní. Postel s nebesy, ratanový nábytek a vše laděné do zelených odstínů. Solné lampy ve tvaru draků, nástěnné lustry s vonnými svíčkami a obří, mistrně tesaný krb.

"Tak zbývá už jen jedno, kdo z vás mi půjde koupit nové šaty? Musím se konečně pořádně vydrhnout."