Prolog
Na nebi nebyl jediný mrak. Sluneční paprsky se mě snažily zahřát, ale mým tělem stále otřásal chlad. Snažila jsem se pročistit si hlavu, vnímat jen vítr, pohrávající si s pramínky mých vlasů. Nedařilo se mi to. Ani rozbouřená mořská hladina, nedokázala odehnat chmurnou náladu, panující v naší skupině už od vzletu.
Pořád jsem přemýšlela nad naším poslední rozhovorem s Jerou z řádu Tajemných.
"Proč musíme odletět tak narychlo, Jero?"
"Zarna se uzavírá před světem, za pár dní budou všechny vchody zapečetěny. Zůstanou jen ty podzemní. Víš přece, jaké poškození utrpěly vnější zdi, skála se skoro prolomila."
"A neměli bychom jim spíše pomoci?" S pomocí Tajemných by byla Zarna opravena za pár dní a s možná ještě lepší obranou.
"Váš výcvik je přednější." Jera se snažila působit vyrovnaně, ale cítila jsem to napětí kolem. "Černí se stáhnuli do svých brlohů, nedávají o sobě vědět, ale máme jiné problémy. I přes naši snahu, pátrají lidé nejčastěji v okolí Zarny. Hon začal, hráz se protrhla a záleží jen na nás, jestli nás to smete sebou nebo to ustojíme. Lidé se o nás neměli nikdy dozvědět."
"Nedokážu si představit žít pod vodou." Svíralo se mi srdce z pocitu, že kolem mě budou jen temné hlubiny, jen masa vody, která mne může kdykoliv rozdrtit.
"Jen na čas. Až nás budou potřebovat, vrátíme se." Položila mi ruku na rameno a usmála se. Oči jí na chvíli olemoval vějíř vrásek. Jera. I za tu chvíli, co jsem ji znala, jsem jí věřila. Byla skoro jako moje druhá matka. Měla stejné starostlivé oči, stejný konejšivý, přesto pevný tón hlasu.
"Kolik nás tam bude? Myslím takových, jako já a Ondra?"
"Kolem třiceti, někteří se ještě nemohou rozhodnout." Chytila mě za bradu a podívala se mi přímo do očí. Vycítila mé obavy. Jako by do mě viděla. "Jano, ty přece nejsi žádný začátečník. Bojovala si v bitvě, to už něco znamená. Íllysea je krásné město, bude se ti líbit," usmála se na mě. "Tak běž ať ti neuletí."
"Neletíš s námi?" Stála jsem na vrcholu skály, v davu mladých žen. Hluboko pod mýma nohama vřelo životem Hlavní náměstí Zarny. Kromě Lii jsem tu nikoho neznala.
"Ještě tu musím něco zařídit, uvidíme se až na místě."
"Brzy už začneme klesat, připravte se!" zaslechla jsem rozkaz. Dokonale mě to probralo ze vzpomínek. Cítila jsem nepříjemné pálení ve svalech. Začínala jsem být vyčerpaná. Byli jsme na cestě skoro den bez přestávky. Měla jsem pocit, že musím každou chvíli omdlít vyčerpáním. Už nestačilo jak se mi větrný proud Yetsqa opíral do citlivých blanek křídel a unášel mě sebou pryč. Nebyla jsem zvyklá na takovou zátěž.
Ondra tu se mnou nebyl. Má skupina byla složena ze samých žen. Nechápala jsem proč, ale nikdo se tu na nic neptal. Snažila jsem se držet krok aspoň s Liou. Hlídala si mě a díky tomu jsme letěly mezi posledními.
"Teď!" uslyšela jsem naši průvodkyni.
Začala jsem prudce klesat a doufala, že má křídla ještě chvíli vydrží těžký odpor vzduchu. Kousla jsem se do jazyka, abych přemohla bolest propalující se mým tělem.
"Složit křídla a sklopit hlavu!"
Provedla jsem rozkaz. Řítily jsme se vzduchem jako šedivé projektily. Mořská hladina byla čím dál blíž. Čekala jsem každou chvíli náraz do ledových vod Atlantiku.
"Sss…," usykla jsem při střetu ostré hladiny s mou nechráněnou kůží. Slaná voda do mě zabodávala ostré zuby, sžírala mě, jako bych se vrhla do hejna divokých piraní.
Ucítila jsem příjemný chlad, hladil mé svaly a dodal mi potřebnou energii. Ještě jsme nebyli v cíli. Otevřela jsem oči a spatřila nekonečné hlubiny pod sebou. Byla noc, žádné ryby kolem nás neplavaly. Pálilo mě za ušima, čas se zhluboka nadechnout.
"Plavte za mnou a nikde se nezdržujte!"
Plavala jsem jak nejrychleji jsem mohla. Snažila jsem se neztratit ostatní z dohledu. Byla jsem hrozně unavená. Bylo to jen pár dní, co jsem se uzdravila z modřin, sečných ran a nabrala trochu síly. Jenže jsem se přihlásila do učení k Tajemným, na bolest a námahu si budu muset zvykat.
Zabrala jsem z posledních sil a dohnala poslední dívku ze skupiny. Liu jsem nikde neviděla. Kam se najednou ztratila?
Temnota se kolem neustále zvětšovala, byla jiná než tma na povrchu. Tahle byla neproniknutelná, neviděla jsem pomalu ani vlastní ruce. Chvíli mi pískalo v uších, než se v nich vyrovnal tlak. Takhle hluboko pod vodou jsem ještě nikde nebyla. Cítila jsem vzůstající tlak na prsou, kosti mi těžkly.
V hlubinách jsem zahlédla mihotavé namodralé světlo. Město! Já to zvládla!
Čím jsem byla blíž, tím byla záře větší a její obrysy ostřejší. Dokonce jsem rozeznávala postavy, plavající přede mnou. Namodralá záře města mě nabíjela energií. Dorazila jsem do Íllysei.
Žádné komentáře:
Okomentovat