Šestá část cesty Faerlyn ze Saurie. Bezpečí je jen relativní pojem...
Kapitola 6.
Celé odpoledne jsem strávila nad knihou v posteli, měla jsem dobrou ruku, Dějiny Kharsy II. podle Ur'Rotha N'tora. Jen na chvíli jsem zmizela do kuchyně nabrat si studené zbytky z oběda. Přemýšlela jsem, buď mohu jít ven a obávat se pološílené Ileirn nebo zůstat uvnitř, kde kraluje divný chlap v zeleném, s nepříjemným leskem v očích. Raději jsem zůstala ve své posteli za zamčenými dveřmi.
"Dobré jitro Faerlyn," pozdravil mě druhé ráno Kalee u snídaně. Nějak moc formálně.
"I tobě Kalee."
Prohlížela jsem si ho, ale vypadal celkem normálně až na menší tik v oku.
Nabrala jsem si do misky několik kousků vynikajících Henniných koláčů a chtěla se do nich pustit. Ileirn tu chyběla, což mi vyhovovalo.
"Chtěl bych se ti omluvit, já…snažil jsem se tě varovat. Musel jsem tě vyděsit." Očima těkal po desce plné zářezů a přirozených puklin.
Mozek mi asi vypnul, protože jsem ho chytila za ruku.
"Nic se přece nestalo, příště nesmím být tak zvědavá."
"Ale mohlo…počkat, co to máš na ruce?" Jakmile jsem mu podala ruku, sjel mi rukáv županu a odhalil mé nové šrámy a barevné modřiny.
"To nic není," snažila jsem se ho odbít, přece si nebudu stěžovat, že mě Ileirn nešetřila.
Pevně mi stiskl ruku a zadíval se mi do očí.
"Řekni mi, kdo ti to udělal! Snad ne Zerned!"
"Kdože?"
"Stará se o knihovnu a je trochu divný, ale je to Hennin syn."
Na chvíli jsem se zarazila, Henna vypadala rozhodně mladší než ten chlápek, navíc byl i víc Kharsanem.
"Tak kdo? Řekni mi to, prosím."
Drtil mou ruku a pořád mě propaloval očima. Cítila jsem jak se do nich propadám, topím se v nich, v té záplavě modři a purpuru.
"Byla to Ileirn?" nadhodil.
V tu chvíli vešla do kuchyně, jako na zavolanou. Krk měla celý zafačovaný a modřiny si k ní také našly cestu.
"Ileirn, co jste to včera prováděly?"
"Nic,"odfrkla. "Jen jsme cvičily a to nikdy není bez následků." Těžce polkla a zašklebila se bolestí. Vzala si nějaké prášky, pár koláčů a zmizela postranní chodbou.
"No, vypadá to, že si jí to dala pěkně sežrat," smál se.
Chvilku sem na něj vyjeveně koukala, už byl zase uvolněný.
"Víš, Ileirn má za to, že je neohrožená bojovnice a zamete s kým bude chtít."
"Taky řádně zametla…"
"Jo, ale ne bez následků," chechtal se dál a jeho šupiny hrály všemi barvami duhy.
Zamlkle jsem snědla pár kousků než jsem se odvážila zeptat.
"Kalee? Jak to vypadá venku? Kdy budu moci jít domů? Otci už zřejmě nepomůžu, ale chtěla bych být u něj až se to stane."
"Fae, nemám dobré zprávy," povzdechl. "Na planetu je pořád uvalena karanténa a Cirnivie je vzhůru nohama. Za tím je určitě nelegální obchod s Xeolitem, nedokážu si představit, že stvůra jako je Erwiq, by mohla takhle řádit kvůli ztrátě přítele. Je to netvor bez slitování. Dnes by měl na Kharsu II. dorazit osobně."
Dojedli jsme oběd a vydali se na palouk před domem, kde jsme normálně cvičili. Dnes nebude žádná výjimka.
"Tak začni Fae," pokynul a zaujal pozici.
Takhle to šlo dalších pár dní, naprosto beze změny. Dopoledne jsem cvičila s Kaleem, většinou s holemi nebo beze zbraně. Na otázku, jestli mě naučí zacházet s bičem, vždy jen rychle zakroutil hlavou, což samozřejmě znamenalo, jen přes mou mrtvolu. Odpoledne jsme se věnovali meditacím, kde jsme buď dále trénovali nebo mě učil o Kharsanech a já byla vděčný posluchač. Hltala jsem každé jeho slovo. Myslím, že si toho byl dost dobře vědom.
Ileirn se krk zhojil natolik, že jí tam zbyla jen narůžovělá čárka. Vyhýbala se mi velkým obloukem a často vyrážela za štít i na celý den. Nevěřila jsem jí, ale Kalee ano, co když nás prozradí, …mě?
Podivného knihovníka jsem naštěstí nepotkala a do knihovny mě nikdo nedostane ani heverem.
Zlepšuješ se čím dál víc Fae. Řekl v myšlenkách, zrovna, když jsme trénovali ve vlastní virtuální realitě.
Dostala jsem ho na zem a byl mi vydán na milost. Musela jsem se usmát.
Ale ještě nejsi dost rychlá.
Měl pravdu, nepostřehla jsem jeho pohyb a najednou se octila pod ním.
Vzdávám se. Hlesnu. Nemohu si pomoct, jsem s ním čím dál raději.
Tak vzdáváš? To snad ne, bojovat se má přece až do konce.
Dívala jsem se na něj, byl tak blízko, na tváři mu hrál mírný úsměv. Byl opřený o lokty a zkoumal mou tvář. Najednou se přiblížil, už byl skoro u mých rtů, když náhle vizi ukončil.
"Co…" Vyšlo ze mě, protože takhle bez upozornění ukončit společnou vizi, je dost nepříjemné. Musela jsem chvíli mrkat, abych zase začala vnímat svět kolem.
Byli jsme opření svými čely, i když jsme na začátku meditace seděli vzpřímeně.
"Promiň…" Šeptl a podíval se mi do očí.
Pocítila jsem náhlou touhu ho políbit. Naklonil se mírně vpřed a čekal co udělám. Dokončila jsem pohyb a naše rty se setkaly. Celým tělem mi projelo příjemné brnění, které mi rozechvělo konečky prstů.
Chvíli jsme se líbali jako zbláznění, nevnímala jsem okolí, dokud se neozval silný náraz do stěny štítu až to zapraštělo.
Leknutím jsem se od něj odtrhla. Netrvalo dlouho a ozvala se další rána. Uviděla jsem menší deformaci v místě štítu, která naštěstí hned zmizela.
"Kalee?"
"Vydrž, podívám se, mohou to být lovci Organizace, myslel jsem si to, nenechají nás na pokoji."
Vstal a doběhl k poslednímu stromu ohraničující chráněný prostor. Chvíli se hrabal v hlíně, než k úrovní jeho očí vyjel malý monitor.
"Musíme rychle zmizet," hlesl. "To není Organizace, to jsou Erwiqovi vojáci, sakra, jak mohli tohle místo najít?"
Doběhl ke mně, chytil mě za ruku a táhl směrem k budově.
"Zabal si jen ty nejnutnější věci, jídlo a zbraně. Nemáme moc času, tihle moc dobře vědí jak se dostat přes ochranný štít druhého stupně. Běž!"
Utíkala jsem dovnitř, zatímco co on zůstal venku. Mou jedinou starostí bylo co nejrychleji sehnat zásoby.
"Co se děje?" vyštěkla na mě Ileirn.
Nečekala na mou odpověď, zaposlouchala se, kývla a zmizela do kuchyně.
Vběhla jsem do svého pokoje jako vítr. Oblečení vhodné na cestování mám naštěstí na sobě, jen pobalit své zbraně.
Otevřela jsem zásuvku, kde byl pás s menší dýkou a zavěšenou plasmovou puškou typu Dharp, malá, ale spolehlivá. Kalee mě s ní nemusel tolik učit, už jsem párkrát v životě střílela. Ještě pár srpků a hvězdic a mám všechno.
Když jsem se dostala znovu do přízemí, dunivé zvuky štítu se skoro nedaly vydržet. Dokonce jsem si oknem všimla, že v místech nárazů jemně zmodral.
Slyšela jsem Kaleeho posílajícího Hennu s knihovníkem pryč podzemním tunelem.
"Fae, tady jsi," vydechl úlevou. "Už musíte vyrazit, štít dlouho nevydrží."
"Jak musíte?" Hrklo ve mně při tom slovu.
"Ty a Ileirn, půjdete napřed. Musím je zdržet, jinak by hned našli chodbu a daleko bychom neutekli."
"Ne, to snad nemyslíš vážně!"
Vtiskl mi do rukou malý ranec se zásobami.
"Tak běž už!" řekl naléhavým a pevným hlasem.
Naposled jsem se na něj podívala, měla jsem strach. Vždyť jich tam mohou být stovky. Ileirn mě chytla za paži a zatáhla do tunelu. Začínal přímo pod kuchyní.
Tento tunel ústí na kopci asi kilometr odtud, musíme si pospíšit. Tam začínají Urnské bažiny, které nám poskytnou perfektní krytí. Poslala mi Ileirn svůj plán. Moje myšlenky se zbláznily, musela jsem myslet na Kaleeho, vždyť je to hotová sebevražda.
Konečně jsem zahlédla světlo, tunel nebyl zrovna udržovaný, musela jsem dávat pozor na výmoly a kameny zapuštěné do hliněné země.
Sotva jsme vylezly ven, praštilo mě do očí ostré sluneční světlo. Jak řekla Ileirn, byli jsme na nevelkém kopci, zarostlém svěží trávou. Taková roste jen v období dešťů.
Ileirn, podívej. Křikla jsem na ni v duchu. Uviděla jsem za sebou pod svahem palouk obehnaný lesy, dům v plamenech a Kaleeho. Bojoval s vojáky úplně sám.
Musel vypnout štít, jinak bychom ho neviděly. Přitakala a skrčila se vedle mě.
Vojáků bylo moc, proč neutekl, když dům zapálil? To už potom nic nenajdou, jen hromadu sutin, které odhalí své tajemství až za hodně dlouhou dobu.
Bojoval bičem, skákal a pohyboval se tak rychle, že jsem po chvíli viděla jen záblesky švihnutí, následované mučivým řevem zasaženého vojáka.
Měly bychom utíkat, já vím, ale ani jedna jsme se nemohly pohnout.
Potom se zablesklo červené světlo a já uslyšela jak Kalee zařval bolestí. Paprsek ho zasáhl do hrudi a on bezvládně klesl na zem.
Chtěla jsem zařvat, ale Ileirn mě umlčela.
Ne, to snad ne, ne!Řvala jsem v myšlenkách, slzy mi tekly po tváři a zanechávaly po sobě jen lepkavé slané cestičky. Ileirn se třásla a jedna jediná kapka jí stékala po opálené tváři.
Jeho tělo obstoupili vojáci.
Musíme zmizet do mokřin. Dělej. Zavelela Ileirn a tahala mě pryč z kopce, kde by nás mohli snadno zahlédnout.
Běžela jsem co nejrychleji jsem uměla, ale Ileirn jsem nestačila. Chvěla jsem se po celém těle a ze všeho nejvíc chtěla padnout a už víc nevstat.
Uprostřed paseky, která se pomalu měnila v mokřinu, se Ileirn ostražitě zastavila a zavětřila.
Co se děje?
"Cítím něco zvláštního, zkaženého," odpověděla.
"Já ti dám zkaženého, potvoro jedna," ozval se zpoza kmene chraplavý mužský hlas. Usmíval se, hodně se usmíval.
Hned nás obklíčilo asi tucet po zuby ozbrojených mužů. Jenže to nebyli vojáci, neměli na sobě rodový znak. Jejich oblečení toho už hodně zažilo a koupel neviděli určitě hodně dlouho. Buď jsou to žoldáci, námezdní lovci nebo…nebo otrokáři.
"Copak nám to sem vedeš Ileirn?" začal muž, který předtím promluvil.
"Nelíbí se Vám snad? Pěkná Saurijská samice, zdravá, mladá. Navíc je to přímo ze Saurie, ne z žádné jejich kolonie, a pokud vím, takové jsou nejcennější. Máš dost karunů?"
Nemohla jsem uvěřit co jsem právě slyšela. Ve skrytu duše, jsem ale tušila, že se mě zbaví hned jak to půjde. Jenže on ji znal, to muselo být plánované. Tasila jsem zbraň, bez boje se nedám.
"Pozor, je ozbrojená!" vykřikl nějaký chlap, ale to už mě Ileirn zpacifikovala a sebrala mi i dýku.
"Nedělej problémy Faerlyn, chceš to přece přežít ve zdraví nebo ne?" zasyčela mi do ucha.
Držela mi ruce za záda a u krku malý nožík.
"Kolik za nic chceš. Co takhle pět set karunů?" navrhl chlap, smrdící jako zkažená vejce, smíchaná s plesnivým sýrem.
"Vidím, že nemáš moc zájem, chci rovnej tisíc. Níž nejdu."
Vrtalo mi hlavou jak sebou nechají otrokáři takhle vorat, vždyť je sama proti dvanácti.
"Šest set karunů, víc nedám!"
"To ji oddělám rovnou na místě a bude vám k ničemu, devět set padesát karunů!"
"Šest set padesát, nepřej si mě ženská."
"Devět set padesát, řekla jsem, že níž nejdu."
Chlapi se po sobě navzájem podívali a vůdce kývl.
"Nemám na smlouvání chuť, nedaleko můj zvěd zachytil pěkný oddíl Erwiqových žoldáků a já bych se s něma nerad viděl. Uděláme to takhle. Vezmem si Saurianku i tebe. Zisk se nám zdvojnásobí a výdaje žádné."
"To si můžeš zkusit červe!"
Pustila mě a vrhla se na jejich vůdce. Chtěla jsem utéct a to hned. Dva muže jsem popálila chapadélky až nepříčetně řvali bolestí, ale nestihla jsem se z toho smrtelného kruhu dostat ven. Jen smradlavý chlap mě chytil a vzápětí do mě zabodl jehlu s nažloutlým obsahem. Obrazy kolem začaly splývat do sebe. Pak jsem neviděla nic, jen neprostupnou tmu. Omdlela jsem.
Žádné komentáře:
Okomentovat