Naya - Kapitola 24.

Naya se ocitla v zajetí a neví, co ji čeká. Ale nic pěkného to nebude...

---

Kapitola 24.

Otevřela jsem oči, víčka jsem měla jako z olova. Kde to jsem? Všechno bylo bílé až mi z toho slzely oči. Zamrkala jsem a konečně zaostřila. Byla jsem v nějaké prázdné místnosti.

"Už se probrala, jsem na ni docela zvědavý."

"Dave, ty jsi na nadšený z každého nového kusu," povzdechl si druhý hlas.

Odkud jen jdou? Nikdo tu se mnou není. Vstanu, otočím se a spatřím prosklenou stěnu a za ní několik lidí, převážně v bílých pláštích. Horečně si zapisovali do notesů. Jejich místnost, mimochodem také bílá, zdobily mnohačetné police s kovovými předměty a uprostřed byl masivní bílý stůl. To se mi nelíbilo.

"Je nějaká klidná, nezdá se ti?" zaslechla jsem.

"Určitě je ještě omámená."

"Dali jsme ji stejnou dávku jako ostatním, tím to nebude."

"Tak proč tam jen tak stojí?"

Stála jsem klidně, ruce založené na prsou a pozorovala je.

Chtěla jsem si pohrát s jejich myšlenkami, ale nějak to nešlo. To už o nás tolik vědí? Přejel mi z toho mráz po zádech.

Nepokoušela jsem se rozbít sklo před sebou, proč taky. Pokud znají naše schopnosti, určitě se dobře zabezpečili. Zbytečně bych se namáhala a ještě bych si něco zlomila.

Rozhlédla jsem se po místnosti, byla velká tak akorát, snad dva metry na šířku a jediné zařízení, co jsem viděla, byly dveře, vedoucí do místnosti za sklem. Ti lidé vypadali jako doktoři, vědci. Možná byli obojí.

Pak mě začala nevysvětlitelně pálit pravá ruka, zvedla jsem ji a nestačila se divit. Na vnitřní straně předloktí jsem měla tetování. B59F. Co to znamená?

"Říkal jsem si, kdy na to přijde," ozval se posměšný hlas.

Prohlížela jsem si ty znaky a snažila se přijít na jejich význam. Podle jazyka, kterým mluvili, by to snad mohlo znamenat B - brown, 59 - pořadové číslo a F - female, ale možná jsem se pletla.

"Vidíš? Zase, jakoby přemýšlela."

"Neříkej blbosti, jsou to jen tupá zvířata, jediné, co mají jsou instinkty."

Šlehla jsem po nich pohledem, nebyla jem žádné pitomé zvíře. Zavrčela jsem. Proč si to mysleli? Když znali naši telepatii, tak si přece nemohli myslet, že nemáme ani špetku inteligence.

Odpověď jsem dostala o něco později.

"Vypadá to, jakoby ti rozuměla," otřásl se majitel prvního hlasu, štíhlý blonďatý muž s brýlemi.

"Hm, zřejmě patří ke skupině proměněných a byla dříve člověkem. Dej její fotku do databáze, třeba je pohřešovaná."

"No, možné to je, podívej se jak je oblečená, ale, co když jsou někteří z nich přece jen inteligentnější?" zamyslel se blonďák.

"Jestli na tom trváš, řekni Rascovi, ať si s ní promluví, sám víš, jak to vždy dopadne. Nic jiného než vrčet stejně neumí."

Do místnosti za sklem vtrhl další člověk a předal doktorům nějaký papír.

"Sakra," zaklel druhý doktor, s nakrátko ostříhanými kaštanovými vlasy. "Ten vybarvený jim utekl. Takový vzácný kus. No nic, začneme konečně pracovat."

Aspoň, že Niro jim utekl. Oddechla jsem si.

Druhý doktor pokynul hromotlukům, stojícím v rohu místnosti.

Dveře u mě se otevřely a vešli tři muži se zvláštní kovovou tyčí. Ani sem nemusela přemýšlet na co ji mají, protože mě okamžitě do boku zasáhl elektrický výboj.

Zkroutila jsem se bolestí a v tu chvíli na mě všichni skočili, spoutali mi ruce za záda a nasadili roubík.

"Vstaň!" poručil mi jeden a trhl řetězem na mých poutech.

"Půjdeš po dobrém nebo po zlém, zlatíčko?"

"Prosím tě, vždyť ti nerozumí ani slovo," vzdychl druhý.

Vyvedli mě z místnosti přímo do té za sklem. Sotva jsem se udržela na nohách.

"Položte ji tady na stůl a pořádně přivažte, nechci tu žádnou nehodu."

Teď jsem si všimla, že ten stůl byl zvláštně tvarovaný. Ve spodní části byl mírně prohloubený. Místo pro ocas, aspoň něco netušili, jinak by lidská města nebyla už nikdy bezpečná.

"Tak se ti podíváme na zoubek," prohlásil tmavovlasý doktor, držící dlouhou jehlu až mě z toho zamrazilo.

Ramenem mi projela ostrá bolest, jak do mě zabodli jehlu s nějakou tekutinou. Její účinky jsem pocítila okamžitě. Celé tělo, konečky prstů, mě začaly šíleně brnět. Po chvilce jsem u nedokázala pohnout jediným svalem, cítila jsem se jako pod vlivem hodně silného alkoholu, ale stále jsem byla jakžtakž při vědomí.

Viděla jsem, jak mi berou krev, snad více jak čtyři ampulky. Pak následoval velice nepříjemný výtěr z krku a chapadélek. Vytáhly je úzkými kleštěmi.

Použili na mě přístroj, který dokázal zobrazit, co mám pod kůží. Odebírali mi různé vzorky, kůže, vlasů, šupin z ocasu. Čím déle jsem ležela na stole, tím byla moje mysl unavenější a chtělo se mi spát. Dokonce ani strach jsem necítila, tak moc jsem byla po tom zvláštním séru otupělá. Bylo mi všechno jedno.

Nevzpomínám si na všechny procedury, moje mysl byla vyčerpaná, ale na jednu nezapomenu. Tmavovlasý doktor vzal do ruky můj malíček a kleštěmi uchopil nehet a násilím ho strhnul.

Z omračující bolesti, kterou to vyvolalo, jsem na chvíli omdlela.

Už jsem skoro nevnímala jak mě postavili na nohy, aby mohli vzít vzorek kůže z křídel, která se v mém obluzeném stavu sama vynořila. Potom mě odvlekli pryč a než jsem naplno ztratila vědomí, ucítila jsem náraz na tvrdou zem vystlanou senem.

Au! Projelo mi hlavou. Co to bylo?

"Au," sakra zase, jako by mě někdo proplesknul.

Rukou jsem se snažila zbavit toho záškodníka, ale po chvilce jsem si uvědomila, kde jsem. Chtěla jsem ihned vyskočit a začít se bránit, ale měla jsem ztěžklá víčka, nohy i ruce. Nemohla jsem se hnout. Otevřela jsem pomalu jedno oko, jenže bílá záře stěn se mi bolestně zabodla do citlivých očních nervů.

Uviděla jsem, jak se nade mnou sklání nějaká černovláska.

Ahoj, žiješ vůbec?

Pomalu jsem se posadila, žaludek se mi opovážlivě houpal. Těkala jsem očima po místnosti, která byla celá vystlaná pichlavým senem a její přední část byla prosklená. Po obvodu zbývajících čtyř stěn, byly vyvýšeniny vystlané cáry látek a ještě větší vrstvou sena.

Černovlasá dívka se mi dívala do očí, měřila si mě pohledem, víčka mírně přivřená.

Zjistila, že jsem jen ve spodním prádle, což znamenalo pruh látky přes prsa a krátkou sukni. To je teda fakt dobrý. Vždyť jsem skoro nahá!

Já sem Fei, jak se jmenuješ ty? řekla v myšlenkách.

Už jsem se nadechovala k odpovědi, prostě reflex, když mě zadržela.

Ticho! Nesmí vědět, že umíš mluvit.

Můj mozek se ještě zcela neprobral, ale došlo mi proč. Je to v zájmu všech, všech, co žijí v lidských městech.

Já jsem Naya, kde to jsem? odpověděla jsem. Její tvář se rozzářila a přisedla si ke mně.

Hej Nayo, ani nevíš jak sem šťastná, že je tu konečně někdo, kdo umí normálně mluvit a myslet. Tyto všechny, ukázala na hlouček asi deseti dívek krčících se v rohu místnosti, jenom vrčí a jsou šílené. Chovají se jako zvířata.

Fei mi pomohla na nohy, klouby mi bolestně zapraskaly jak nikdy v životě, ale já se musela protáhnout. Udělala jsem pár kroků a všimla si pohybu za sklem. Stálo tam pár mužů v bílém a neustále si něco zapisovali.

Fei, jak jsi tu dlouho?

Už jsem se neptala, kde to jsem. Bylo to jasné, laboratoře, lidé v bílých pláštích. Odtud se jen tak nedostanu.

Nemám teď moc přehled o čase, možná měsíc, chovají se k nám jako k mršině, jenže když pak vidím ostatní, švihla pohledem v dívkám, ani se moc nedivím. Všichni jsou čerstvě proměnění, chvíli se neovládali jak je běžné, jenže oni je v té chvíli chytili a tohle je výsledek. Nedokáží mluvit, jen vrčí, myšlenková komunikace je nemožná. Díky tomu, že se k nim od počátku chovají jako ke zvířatům. Je ovládají jen jejich pudy a instinkty. Vládne tu hierarchie, přežije jen nejsilnější. Dávej si na ně pozor. Já jsem tu alfa, ale ty Nayo, tu ještě nemáš místo.

Chvíli jsem tomu nemohla uvěřit. Podívala jsem se na dívky, všechny kolem dvaceti let, špinavé, zahalené do potrhaných látek a tlumeně na mě vrčely.

Jak jsi se sem dostala? zeptala jsem se, chytnout čerstvě proměněného je něco jiného, než zkušeného ještěra.

Náhoda je blbec, Nayo. Prohrábla si své rozježené havraní vlasy zvláštního střihu, toulala jsem se lidskými brlohy a užívala si života jak jen to šlo, no a po jednom flámu jsem vytuhla na větvi kousek za městem. Spala jsem krátce, když do stromu někdo narazil tak silně, že mě shodil na zem. Ani jsem se nenadála a octila se v síti s jedním pološíleným proměněným ještěrem. Magor jeden, měl se dívat kam běží. Odfrkla znechuceně.

A co ty Nayo? Vypadáš celkem rozumě?

Poprvé jsem se nad tím zamyslela. Byla to až taková náhoda nebo ne? Vždyť jen, co jsem přišla na místo, kde se měl setkat David s Nirem, vylouply se ze stínů lovci a že jich bylo. Pak mi kolečka zapadla na správná místa. Byla to past, ale ne pro mě. Vždyť jsem o tom místě neměla vědět!

Já, myslím, že jsem spadla do pasti, která nebyla pro mě.

Tázavě se na mě podívala a ukázala na vyvýšeninu u zdi, nemuseli jsme přece pořád stát a já silou moc neoplývala.

Pověděla jsem jí o všem, od začátku až po tu mou nezdařenou šmírovací akci. Nevím proč, najednou jsem si potřebovala o všem promluvit a Fei mi byla sympatická. Taky jediná při smyslech.

Za oknem najednou prošel člověk s krátkými zrzavými vlasy a ne moc přívětivým úsměvem. Ucítila jsem jak se Fei napjala.

Na tohoto si dej pozor Nayo, vyžívá se v utrpení ostatních. Jen, co domluvila, ukázala na táhlou jizvu, přetínající její pravé obočí. Jak to, že jsem si toho dřív nevšimla?

Pak se rozsvítilo červené světlo nad dveřmi. Stačilo se jen podívat na dívky v rohu a hned jsem znala jeho význam. Ony slintaly. Sliny jim tekly z úst a ony se chvěly nedočkáním. Doba krmení.

Říkala jsem to, Nayo, jsou jako zvířata.

Jen to dořekla, vynořilo se země u prosklené stěny koryto plné bledé kaše. Můj žaludek se neklidně zakroutil.

To máme tu kaši jíst rukama? vyjedu v myšlenkách. Kaše se rukama jíst nedala.

Fei ukázala k menšímu žlabu v rohu, který byl plný čisté vody.

Bohužel, pojď si aspoň umýt ruce.

O tekoucí vodě jsem si mohla nechat jen zdát, musely jsme si ji nabrat do pusy a vedle žlabu vyplivnout na ruce. Nic potupnějšího jsem dosud nedělala.

Dívky za námi jen seděly a hypnotizovaly kaši, ale ani jedna se neodvážila pohnout. Dokonalá hierarchie.

Nabrala jsem si trochu kaše, moc dobře mi to nešlo, většina stekla zpátky.

"Koukej, vypadá to, že si rozumí," uslyšela jsem muže za sklem, který nás s velkým zájmem pozoroval. Hnul mi žlučí, ale raději jsem napočítala do deseti.

Měla jsem hlad, tak mi nezbylo nic jiného než bojovat s tou kaší až do konce. Celá upatlaná jsem potom musela olízat své ruce, protože jinak bychom si zakalily jedinou pitnou vodu. Jakmile jsme se od koryta vzdálily, hrnuly se k němu dívky doslova jedna přes druhou. Vyhrála ta nejrychlejší. Když jsem se na ně chvíli dívala, zahlédla jsem něco velmi zvláštního, přímo znepokojivého. Všechny měli mírně vypouklá a zvětšená břicha.

Fei? Snad nejsou…

Přikývla.

Lidé se nás snaží rozmnožit a studovat náš vývoj přímo u zdroje a to neříkám nic o tom, jak se jim líbí, když se můžou dívat. A to je na tom tahle skupina ještě dobře, na ostatních dělají takový pokusy, že se mi vždycky zvedne kufr jen, co kolem nich projdu.

Jsem v šoku, rozmnožování? To snad nemohou myslet vážně! Moje naivní část dostala pořádný kopanec.

A ty? zeptala jsem se. Vím, nic mi do toho není…

Já jsem v pořádku, přerušila tok mých myšlenek, zatím. Považují mě za inteligentnější než ostatní a tady se pořád najdou lidi, které to velmi zajímá. To jen díky nim, jsem ještě relativně v celku.

Nad dveřmi se náhle rozsvítilo zelené světlo, které pálilo do očí snad ještě víc než všudypřítomný odstín bílé. Dívky mírně vyjekly a všechny se rychle namáčkly zpátky do svého rohu a jejich vyděšené výrazy mluvili za vše.

Dveře se otevřely a než jsem se stihla vůbec pohnout, srazila mě k zemi známá šokující bolest. Bylo jich pět, když jsem se kroutila bolestí spoutali mě a nasadili znovu roubík. Nebrali si servítky a zítra mě zřejmě navštíví pár mých starých barevných známých. Jako kdybych už neměla dost modřin od té škrtící sítě.

Trhly řetězem a donutili mě k pohybu, bylo jim jedno jestli jdu rychle nebo pomalu. Líbilo se jim, když jsem občas zakopla a ztratila rovnováhu. Vedli mě bílými chodbami, připadala jsem si jako v nekonečném bludišti než mě strčili do prázdné místnosti. Byl tam jen stůl, židle a prosklená stěna, za kterou byla navlas stejná místnost. Sundali mi roubík, ale pořád na mě mířili tou nebezpečnou tyčí.

Nechali mě tu samotnou. Ostražitě jsem sledovala okolí, nevěděla jsem, co od nich čekat.

V místnosti za sklem se otevřely dveře a vešel muž, který jako jediný neměl bílý plášť. Černé vlasy měl celkem neupravené, skoro rozčepýřené a na tváři aspoň dvoudenní strniště. Také měl na rozdíl od doktorů celkem vypracovanou postavu, vypadal spíše jako člen zdejší ochranky.

Pokynul mi abych se posadila.

Sepjal ruce opřené o desku stolu a chvíli mě pozoroval.

"Jmenuji se Rasco a mám pro tebe pár otázek. Jak se jmenuješ? Věřím, že mi moc dobře rozumíš," začal.

Mlčela jsem a probodávala ho pohledem. Uhnízdil se ve mně dost nepříjemný pocit, že odtud se už nedostanu. Vzpomněla jsem si, co mi řekla Fei. Ven nás vynesou jen nohama napřed, tak proč nedát naději aspoň těm nahoře? Pokud by poznali, že jsme v podstatě na stejné, možná i vyšší mentální úrovní než lidé, začal by hon a nikdo by nebyl v bezpečí. Každá zobrazovací metoda nás odhalí a oni vědí jak se podívat, co se skrývá pod kůží. Většina rasy Červených, žila mezi lidmi.

"Nebudeš mluvit?"

Zdálky jsem zaslechla pár posměšných hlasů jako: "On si pořád myslí, že když vypadají podobně, mohou mít i inteligenci a normálně mluvit."

Vzal si papíry do ruky a něco si četl, určitě to byly informace o mě. Co jiného.

"Hm," vyšlo z něj a dále mlčel a četl si.

"Tady se píše," ozval se po chvíli. "Že tě odchytli na jihu německých Alp a nebyla jsi tam sama. Neřekneš mi, kdo to byl?"

Stále jsem na něj otráveně hleděla a rozhodla se nevydat ani hlásku. Nikdy v životě jsem nebyla na lidi tak naštvaná.

"Jen s tou samicí ztrácíš čas Rasco, je prostě trochu zaostalá," uslyšela jsem mužský hlas. Ale jakoby zesílený.

Bezděčně jsem zavrčela a porušila svůj klid.

"Vida, aspoň vrčet umíš," hlesl Rasco a dál mě studoval.

"Prozradila si se, rozumíš mi velmi dobře, tak povíš mi jak se jmenuješ? R40F spolupracuje mnohem lépe, myslel jsem, že když jste si tak padly do noty, budete podobné," pokračoval ve svém monologu.

Překřížila jsem své ruce na prsou, aby vynikl můj obvaz na levém malíčku a dál ho ignorovala.

"No tak pro dnešek skončíme. Doufám, že zítra budeš sdílnější," uzavřel téma, sbalil papíry a pomalu odešel.

"Já jsem ti to říkal Rasco," zaslechla jsem z vedlejší místnosti. "Nevím, co na nich vidíš. Dáme ji k R7M a ten ji naučí jak se chovat."

"Drž hubu a radši si přelešti zbraň, už dvě hodiny si na ni nesáhl. Já jsem jí to viděl v očích, ona je chytřejší než ostatní," odpověděl Rasco. Ten druhý zřejmě patřil k ostraze, protože na doktory by asi takhle neřval. Stejně jsem neznala zdejší zvyky.

"Jako ta tvá čtyřicítka?" rozlechtal se strážný.

Dál už jsem nic neslyšela, za mnou se neslyšně otevřely dveře, ramenem mi projela známá bolest a já se v křeči sesunula na zem. Nečekala jsem to a málem si překousla jazyk. Ruce jsem měla zaťaté až mi z daní tekly kapky krve. Elektrické šoky nebyly procházka růžovým sadem, zřejmě si budu muset zvykat.

Zpátky mě vedli úplně jinými chodbami než předtím. Kolem byly samé prosklené cely, kde jsem viděla ostatní vězně. Zmrzačené, zdivočelé ještěry jak se perou nebo neustále narážejí do skla, dokud po nich nezůstane krvavá stopa. Celé to tu zavánělo naprostým šílenstvím. Co se stane z inteligentní bytosti, když jí seberete všechna práva, budete ji týrat, mučit a chovat se k ní hůř jak k prašivému psovi? Zbude jen prázdná schránka, zmítaná základními instinkty. Bezděčně jsem se při té myšlence otřásla a žaludek se mi scvrkl na velikost hrášku.