Naya - Kapitola 25.

Kapitola z Niroqova pohledu. Jakmile se zbavil pronásledovatelů, vydal se hledat Nayu. Jenže v životě není nic jenoduché....

---

Kapitola 25.

Trvalo skoro půl dne než jsem je konečně setřásl. Drželi se mě jak klíšťata. Schoval jsem pod jedním skalním převisem a vyčkával. V tom to na mě dolehlo. Naya je pryč! Jak…, jak sakra mohli vědět, že tam budeme? Navíc jich bylo jak much, nasadili vrtulníky, sítě. To přece nebylo normální! Nebo snad ano?

Nemohl jsem přemýšlet, můj mozek odmítal zpomalit. Pořád jsem ji měl před očima, bezvládnou, v těsné síti zavěšené k vrtulníku.

David!

To byla jediná možnost. Ten zmetek se semnou chtěl u té mohyly sejít osamotě, byl nervózní, roztěkaný. Viděl jsem to na něm. Proto jsem ho taky od našeho tábora sledoval.

Mizel daleko do hor, nevěděl jsem proč. Chtěl jsem se vrátit za Nayou, když…

Cloumal se mnou vztek, chtěl jsem do něčeho praštit, chtěl jsem ho roztrhat na cucky.

Skočil jsem na mýtinu pod převisem a přerazil pěstí tenký stromek.

"Au, sakra!" mnul jsem si pravou ruku, málem jsem si zlomil kosti.

Musel jsem najít, stopa byla ještě čerstvá. Třeba ještě existovala nějaká šance, třeba…

Nechal jsem zbytečných dohadů, jen mě zdržovaly. Silou jsem se odrazil od země a vyrazil k jasné obloze. Blížilo se horké léto, za chvíli bude vedro k nevydržení.

Najít její stopu bylo těžké. Musel jsem se hodně soustředit. Jakmile sem znovu míjel mohylu, byla stopa zřetelnější než předtím.

Poháněl mě vztek, představoval jsem si, co všechno tomu zmetkovi potom udělám. Najít ho nebude těžké, byl ještěrem jen pár týdnů. Navíc to, že byl neschopné hovado, dokazoval fakt, že chytili Nayu místo mě. Stačilo by, kdyby mluvil v myšlenkách a Naya by se o ničem nedozvěděla. Sakra, vždyť měla spát!

Nevnímal jsem stoupající teplotu vzduchu, slunce nabývalo na intenzitě. Potil jsem se jako prase. V dálce se něco jemně zalesklo. Kov! Vysokou rychlostí jsem zamířil k zemi. Doskočil jsem do koruny silného stromu a opatrně postupoval vpřed. Mohla to být třeba jen elektrárna nebo jiný lidský výtvor plný drátů, ale co když ne? Její pach tu nabíral na intenzitě. Tu vůni planých růží bych poznal kdykoliv. Zítra už by byl stěží identifikovatelný. Tady v horách vítr neustále sílil. Žádný pach tu dlouho nevydržel.

Schoval jsem se do koruny vysokého dubu, nechtěl jsem přijít moc blízko. Byla to budova, ale nějaká malá. Celý pozemek kolem ní byl silně oplocený a těch strážných.

Tady stopa končila. Nikde jinde to být nemohlo. Chvíli jsem přemýšlel a pozoroval pohyb za plotem. Přijelo tam velké obrněné auto, stráže ho zkontrolovali a pustili dál.

Počkat, všechno bylo určitě v podzemí. Vzpomněl jsem si jak to dělali ve filmech, které jsem před lety viděl. Taky jsem si vzpomněl, co tam za kovovými dveřmi prováděli s lidmi, zvířaty a různými bytostmi.

Dost! Vždyť to byly jen filmy.

Spočítal jsem stráže a vyčkával, jestli se budou střídat. Snažil jsem se najít vhodnou cestu dovnitř.

Z uctivé vzdálenosti jsem obešel komplex. Bylo to marné. Sám bych se tam nikdy nedostal, dokonce se mi nepodařilo ovládnout mysl ani jediného člověka. Proč? Ještě jsem nepotkal člověka, který by uměl natolik ovládat svou mysl. Většinou to byly jen výjimky.

Na to, jít si tam pro ni sám, jsem mohl zapomenout. Leda bych uvažoval od sebevraždě nebo se nechal chytit dobrovolně. Zatnul jsem pěsti, krev mi vřela v žilách. Musel jsem někoho sehnat, jenže kde?

Zarna. Ihned mi padlo na mysl to obrovské město, protkané sítí strážců, hlídajících pořádek. Třeba by se tam našel někdo, kdo by se ke mně přidal.

Zapamatoval jsem si toto místo, malou mýtinu páchnoucí kovem a železitou párou, vycházející z úzkých komínů. Teď už jen sehnat nějakou mapu, abych mohl určit kudy do Zarny. Vymrštil jsem se jako neřízená střela k modravé obloze. Nesměli mě zahlédnout.

Cestou jsem neucítil žádného ještěra, tato oblast byla úplně opuštěná a já se jim moc nedivil. Tyhle lidi bych nechtěl za sousedy. Zbývala poslední možnost. Lidské město. Musel jsem vsadit na to, že obyčejní lidé o nás ještě mnoho nevěděli. Navíc, když bych si oblékl plášť, mohl bych vypadat jen výstředně. Každopádně nebyla jiná možnost. Tyto hory jsem moc neznal a směr k Zarně, bych hned tak nenašel.

Po hodině ostrého letu, jsem konečně narazil na větší horské městečko. Malé vesnice nepřipadaly v úvahu. Sletěl jsem do hustého lesa a nasadil si plášť, který byl doteď srolovaný v brašně u pasu. Dokonce nebyl ani zmačkaný.

Jakmile jsem vešel do ulic, lidé se za mnou otáčeli. Ale v očích měli jen zvědavost, pobavení, žádný strach. To bylo jen dobře. Hodně věcí mi to usnadnilo.

"Dobrý den, kde se tu prosím vás prodávají mapy?" zkusil jsem jedním lidským jazykem, který ovládám. Používal se kolem Sierinqu. Mladý muž se zatvářil nechápavě.

"Eh. Guten Tag. Ich verstehe euch nicht. Entschuldigung Sie mich bitte," odpověděl.

Nerozuměl jsem mu ani slovo. Vybavil se mi ještě jeden jazyk, myslím, angličtina se tomu říkalo. Zkusil jsem to znovu. Mladík se tentokrát usmál a vysvětlil mi cestu.

Když jsem vešel do krámu, nebyl už problém prodavače a ostatní návštěvníky zpacifikovat. Možná sem to měl udělat i s tím mladíkem, ale na ulici by to bylo mnohem těžší. Tady byli jen tři lidé.

Po chvíli hledání, za pomoci toho dobrého muže, samozřejmě pod mým vlivem, jsem našel toto město na mapě. Přemýšlel jsem, do Zarny to bude dost daleko, snad tisíce skoků. V lidských měřítkách jsem se moc nevyznal. Už jsem chtěl odejít, když mi zakručelo v břiše. Kolik dní jsem pořádně nejedl? Určitě už dva, poslední dobou si můj žaludek nějak moc zvykl na pravidelnou stravu. Na jídlo jsem neměl čas ani náladu, však už bylo načase si zase zvykat na starý režim.

Koncem dne jsem už byl nad územím českých luk a hájů. Aspoň podle mapy. Nikdo mě nezdržel, nedělal problémy. Byla svěží letní noc, vítr ochlazoval mé rozbolavělé svaly. Už se po mě sápalo vyčerpání. Měl bych na zastavit a odpočinout si.

Pak jsem si vzpomněl na lovce. Sierinq teď nebyl vůbec bezpečný. Odpočinu si až v Zarně.

Slunce pomalu začalo opouštět obzor, když jsem na chvilku usnul za letu.

Sakra! Jen o fous jsem to vyrovnal. Málem se zřítil do lesa pod sebou.

Takhle by to nešlo. Protřel jsem si unavené oči a několikrát zkušebně zamrkal.

Nakonec jsem se, ale rozhodl pro spánek. Pár hodin stejně nic neznamenalo a riskovat by se mi nemuselo vyplatit. Vybral jsem si jeden vysoký mladý strom a okamžitě jsem vytuhnul.

Probral mě něčí smích.

Chvíli mi trvalo než jsem zjistil, odkud jde. Kolem stromu, kde jsem se uvelebil, běhalo hejno lidských dětí. Vypadalo, že si mě ještě nevšimly. Pořád mi neleze na mozek, proč je oblast Sierinqu tak důležitá a vážená. Krom Zarny tu nic moc není a lidi jsou na každým kroku. Nikde ani kousek soukromí.

Chtěl jsem potichu vstát, ale klouby mi na protest pořádně zapraštěly. Větev zavrzala. Do prdele. Ulevil jsem si. Dětský smích utichl, všimly si mě.

"Jé, Krakonoš," vypísklo to nejmladší a mávalo mi.

"Houby Krakonoš, vždyť nemá vousy," okřiklo ho starší dítko.

Rozuměl jsem jim, ale nevěděl co je ten Krako…něco. A to jsem češtinu ovládal docela dobře. Uvažoval jsem, co dělat. Jestli odletět nebo slézt a odkráčet jako normální člověk. Nejstarší z dětí jsem odhadoval na osm let. To už bylo moc.

Rozhodl jsem se slézt a odejít.

"Vypadá jako Thor, ale nemá kladivo," zaslechl jsem šeptat drobného chlapce. Další věc, která mi absolutně nic neříkala.

Skočil jsem z poslední větve na zem. Slézat strom jako člověk trochu trvalo. Už jsem chtěl odejít, když jsem za sebou uslyšel kroky.

"Pane? Proč jste takhle oblečený?" uslyšel jsem hlas toho chlapce. Jak to, že se mě nebál?

Nebo je snad rodiče neučili nemluvit s cizími lidmi? Šel jsem dál.

Nejmenší začala natahovat. Bylo jich pět. Nezastavil jsem, moje tolerance k lidem klesla na bod mrazu.

Jenže jsem je podcenil.

Dvě nejstarší mě doběhly a zastoupily mi cestu. Drzí fracci, měli by zdrhat strachy.

"Je slušné aspoň odpovědět," vyčetla mi nejstarší dívka.

"Jdete na maškarní?" přidal se k ní zřejmě stejně starý chlapec.

Nadechl jsem a vydechl. To chtělo klid a chladnou hlavu. Třeba bych se jich tím zbavil.

"Ano, byl jsem na maškarní. Teď jdu domů, tak mě laskavě nechte projít, nebo vám mám pomoct?"

Nejmladší začala řvát. V životě jsem s děckama nemluvil. Měly mě nechat na pokoji. Vykročil jsem vpřed, mezerou mezi tím chlapcem a dívkou. Stály jako přimrazení, že by přece jen dostali strach?

"A proč jste spal na stromě?" uslyšel jsem za sebou. Nedaly mi pokoj. Měl jsem uletět.

Tentokrát promluvila jedna z mladších dívek, soudě podle pisklavého hlasu.

Šel jsem dál, nevšímal si jich, jenže oni šly za mnou. Naprosto bez ostychu. Musel jsem jít jako normální člověk. Byla to úplná ztráta času. Celou dobu mě zasypávaly otázkami. Moje trpělivost přetekla v okamžiku, kdy les prořídl a já uviděl střechy lidských stavení.

"Už jsme doma," uslyšel jsem radostné pištění. "Za kým jdete?"

Otočil jsem se, jestli se jich teď nezbavím, budu muset jít přes to městečko, potom ještě hodně dlouho pěšky než budu moci bezpečně vzlétnout. Nejraději bych na ně zavrčel.

"To se takhle vyptáváte každého, co kolem vás projde? Proč nejdete radši domů a neotravujete své rodiče?"

"Ale vždyť, vy, vypadáte jako Thor," trval si na svém chlapec a oči mu jen svítily. "Až na to, že máte hnědé vlasy a nemáte kladivo."

"Nejsem žádný Thor!" co s tím pořád měli?

"Vypadáte tak, jako ten z televize a navíc spíte na stromě, máte dýku a dlouhý plášť," přisadila si dívka. "Tohle se vám vážně povedlo."

V tu chvíli mě zradilo vlastní tělo a hlasitě mi zakručelo v břichu.

"Máte hlad? Pojďte s náma, mamka vám určitě něco dá, za chvíli je večeře."

Nemohl jsem uvěřit svým uším. Neměli by radši utíkat, vřeštět a volat rodiče? Vypadalo to, že jim chyběla výchova. Co jsem věděl, cizím lidem se normální děti vyhýbaly, dokonce i dospělí se raději starali o vlastní píseček.

Nešel bych, kdyby mě ta nejmladší, ještě s uslzenými tvářemi, nevzala za ruku a doslova neodtáhla sebou. Nechal jsem se ani nevím proč.

Byla to vesnice, žádné město. Ulice prázdná, nikde nikdo. Byl jsem zvědav na nějakého dospělého. Každou chvíli přece někdo musí vyletět a seřvat děti, že se cizí lidi domů nevodí. Nic, pusto prázdno, slunce zapadalo a zalévalo okolí rudou září.

Zavedly mě k sobě domů úplně bez ostychu a neustále se vyptávaly. Pokoušel jsem se odpovídat, ale většině věcí jsem stejně nerozuměl. V lidském městě jsem nebyl roky.

V domě nikdo nebyl.

"Hm, mamka se asi zdržela, ale Mariana přijde za chvilku," promluvila nejstarší dívka, která se mi cestou představila jako Anna.

Chtěl jsem odejít, přece jen se mi to zdálo divné. Nenechaly mě. Myslím, že jsem podlehl docela rád, poslední dny toho na mě bylo moc. Navíc Zarna byla nedaleko.

"Co se to tu děje?" uslyšel jsem za sebou ženský hlas.

"Marčo, konečně si tady, koukej, našli jsme v lese Thora," výskaly děti.

Otočil jsem se. Stála tam dívka, snad sedmnáctiletá, s mírně strhaným výrazem ve tváři. Ale to nebylo všechno. Zdálo se mi to nebo mírně zavětřila?

Nasál jsem vzduch. Jistě, ona nebyla člověk. Byla ještěr, ale ty děti ne.

"Omlouvám se vám, ony jsou jak z divokých vajec. Doufám, že vás moc neotravovaly," stále mě propalovala pohledem. Ale nepokusila se o telepatii. To bylo zvláštní.

"V pořádku," nějak jsem neměl chuť jí vykládat, že by potřebovaly nařezat, začalo mě to tu zajímat. Ještě jsem neviděl takovou rodinu. Buď je proměněná nebo není jejich sestra. Jenže, proč s nimi žije v takovém brlohu?

"Nejsem Thor," vstal jsem. "Jmenuji s Niroq, jsem zrovna na cestě domů z maškarního. Nějaký vtipálek mi ukradl šaty na převlečení," napřáhl jsem k ní ruku, tak to přece lidé dělali. Malé divadélko pro dětské oči.

"Marianna. Niroq, zvláštní jméno," stiskla mou ruku, ale nespustila ze mě oči. Ani když se začala věnovat svým sourozencům.

"Jistě máte hlad, povečeříte s námi?" zeptala se. Začal jsem tušit, že nikdy nebyla člověkem. Takhle se lidé k cizincům nechovali. Děcka to určitě pochytili od ní. V dnešní době to mohlo být dost nebezpečné.

Jen jsem přikývl a přemýšlel. Dům byl prolezlý plísní, z oken se loupala barva a zařízení vypadalo, že toho zažilo až moc. Nohy omšelého stolu držely snad jen silou vůle. Nechápal jsem proč žila takhle. Ještěři z města, které jsem měl možnost zahlédnout, měli vždy ty nejnovější a nejluxusnější věci - auta, obleky, psy. A tihle žili tak skromně až mě to zaráželo.

Jdete do Zarny? ozvala se konečně v myšlenkách. Děcka se ládovaly, jako kdyby předtím držely hladovku.

Ano, mám tam namířeno. Původně jsem nechtěl nikde zastavovat.

Kde vás našli?

Na stromě v lese. Raději jsem se znovu zakousl do chleba.

Měla bych vás varovat, že východní vstup je dočasně uzavřen.

Stalo se tam něco? jiný vstup do města jsem neznal.

Momentálně se tam hemží moc lidí, lovci. Vezměte to raději jižním.

Jestli chcete, ukážu vám ho na mapě. Dodala když viděla můj výraz. Lidé mě začínali štvát čím dál víc.

Vysvětlila mi cestu a zároveň si dovolila mě upozornit, že cestovat takhle oblečený přes Sierinq, bylo dost riskantní. Vypadal jsem jak z lidského středověku. Chtěl jsem se rovnou vydat na cestu, venku panovala neprostupná noc. Byl jsem ale zvědavý ještě na jednu věc.

Proč tu s nimi žijete?Nemůžete být jejich biologická sestra.

Jako malá jsem přišla o rodiče. Vzali si mě a já si je zamilovala. Jejich rodiče jsou od rána do večera zalezlí v místní hospodě… Nezůstanete i přes noc?

Poslední větu v myšlenkách skoro zašeptala, pokud by se to tak dalo nazvat.

"Spěchám, ale děkuji za večeři. Rád jsem poznal tak slušné…lidi."

"Zůstaň ještě," pověsily se na mě děti a tahaly mě za plášť, pod ním jsem měl jen plátěné kalhoty.

"Koukej, Marčo, ten má svaly. Jednou budu mít taky takový," ukázal chlapec. Myslím, že se jmenoval Martin.

"Prstem se neukazuje," napomenula ho dívka.

Rozhodl jsem se hrát jejich hru, jinak by mě asi nenechaly odejít.

"Thor musí jít pro své kladivo, aby zachránil svou vyvolenou. Proto už musím jít."

Pustily mně. Stále měly ty zářivé úsměvy, nechápal jsem je. Ale možná takové mělo být dětství, bezstarostné a šťastné.

Tak ať ji najdeš. Poslala mi Marianna poslední myšlenku a usmála se. Zvedl jsem ruku na pozdrav a s úlevou konečně vyšel ze dveří. Pohltila mě temná noc, osvětlená měsícem v úplňku a znovu se mi do mysli zahryzly myšlenky na Nayu. Čím víc se budu zdržovat, tím menší šance je, že ji ještě uvidím. Kdo ví, co tam s vězni prováděli.