Naya - Kapitola 26.

Kratší kapitola z pohledu Nayi, která to teď nemá vůbec lehké. Aby přežila, musí bojovat a co víc, nesmí přijít o zdravý rozum.

---

Kapitola 26.

Nemohla jsem spát. Každou noc jsem se po chvilkách budila, nedovolila jsem si hluboký spánek. Musela jsem neustále přemýšlet, už jsem si nebyla ničím jistá. Jak jednoduché by bylo na ty lidi zařvat, že nejsem žádné tupé zvíře. Jenže, co ti nahoře? Čím dál víc jsem toužila se na to vybodnout, ale Fei mi to vždy rozmluvila. Po té, co mi vyprávěla některé své zážitky, mi to moc nelezlo do hlavy.

Rodinu neměla, ale patřila k Červeným ještěrům a ti většinou žili v lidských městech. Nevěděla jsem, jak dlouho vydržím mlčet a nechat se denně ponižovat. Jednou se to lidé dozví, ale zatím rozhodně ne ode mě.

Už jsem zase upadala do krátkého nevědomí, kde jsem se znovu a znovu choulila v Nirově náručí, když jsem zaslechla nějaké zašustění. Napnula jsem uši, ale dál předstírala spánek.

Pocítila jsem varovné mrazení v zádech a včas uskočila stranou. Jedna z dívek, ta která na mě neustále cenila zuby, na mě zaútočila. Věděla jsem, že to přijde.

Vycenila zuby a hrdelně zavrčela. Ostatní se probudily a tiše nás sledovaly. Kroužily jsme kolem sebe. Byla to jen pološílená žena, ale v jiném stavu. Nechtěla bych jí ublížit, ale vždy bych volila raději svůj život.

Vystřelila svá chapadélka, ale netrefila mě. Tak mizernou mušku jsem ještě neviděla. Za proskleným sklem se utvořil zástup horečně zapisujících lidí.

"To jsem na tu novou zvědavý," prohlašoval jeden z doktorů.

Byl čas toto představení ukončit. Skočila jsem na strop, odrazila se od něj a přistála za jejími zády. Nestačila ani vykřiknout, když jsem jí svými chapadly chytila pod krkem a donutila klesnout na zem.

Nesnažila jsem se na ni mluvit. Nemělo by to žádný účinek. Výhružně jsem jí zavrčela u obličeje a upřeně ji sledovala. Pochopila to a sklopila pohled. Zkrotla nějak lehce.

Jakmile jsem jí pustila, rychle se odplazila zpátky do kouta a nezapomněla po mě vrhat nenávistné pohledy. S tou budou ještě problémy.

Čekala jsem, kdy to přijde. Jsi v této smečce nová a ona je z nich nejprůbojnější. Uslyšela jsem myšlenky Fei, která tu scénku se zájmem pozorovala.

Vidíš je za tím sklem? Mohou se přetrhnout.

Sedla jsem si za Fei na vyvýšený prostor u zdi, vystlaný různými kusy látek. Už jsem tu trčela pár dní a zatím se nic zvláštního nedělo.

Jak ti to šlo s Rascem? Dělala jsi co jsem ti řekla? zeptala se.

Pokusila jsem se. Vypadá to nadějně. Rozhodně nechci skončit jak ti, kolem kterých chodím. Prozatím jsem označena za vývojově vyspělejší než ostatní.

Fajn, na chvíli bys měla mít pokoj. Navíc, hlavně díky němu jsem tu nezešílela.

Pozvednu obočí a podívám se na ni. Rasco byl sice kus chlapa, ale sakra, byl to člověk. Člověk pracující v této instituci.

Přemýšlela jsem. Co nás asi dnes čekalo? Minulé dny mě neustále prohlíželi, odebírali vzorky a včera se snažili změřit rychlost mého letu. Nepodařilo se jim to.

Víš, co bych si dala? ozvala se Fei, měla ten zvláštní skelný pohled, který občas nechala vyplout na povrch, když vzpomínala. Dala bych si vychlazený pivo.

Musela jsem se usmát, zdejší strava postrádala jakoukoliv chuť.

Opřela jsem se o zeď a pokusila se znovu usnout.

V poledne se rozsvítilo modré světlo. Takové jsem tu ještě neviděla. Dveře se neotevíraly ani za sklem nikdo nebyl.

Bylo kousek po obědě a všechny dívky odpočívaly.

Fei? Co to znamená?

Kysele se pousmála.

To znamená Nay, že pokud se neumíš dobře prát, jsi v loji. Tato místnost je moc malá, modrá znamená, že za chvíli nás pustí do velkého sálu, kde se můžeš proběhnout. Jenže tam budou všichni, teda krom těch pokusných králíků, kteří se už nepostaví na nohy.

Jako potvrzení jejích slov, se odsunula část zadní zdi a objevil se tunel.

Pojď protáhneme si nohy, víc jak dvakrát týdně nás tam nepouštějí.

Vešli jsme do sálu, byl obrovský. Vysoký musel být desítky metrů. To mě utvrdilo v tom, že jsme zřejmě hodně hluboko pod zemí.

Zapamatuj si, že jsme vyšli z modrého tunelu. Tady platí úplně jiná pravidla, radši se drž u mě.

Tohle už na mě bylo moc, vzpomněla jsem si na zvířata, která lidé zavíraly do ohrad a dívaly se na ně. Už jsem snad nemohla klesnout níž.

Spletla jsem se.

Sál vypadal jako les, dokonce i hlína se zdála pravá. Promnula jsem si ji mezi prsty a nostalgicky přivoněla. Jak mi chyběla vůně půdy, květin, kůry stromů, čerstvého vzduchu čechrajícího mé vlasy.

Je to prostě obrovský skleník. Teď dávej pozor, za chvíli přijdou ostatní.

Ve stejném okamžiku se otevřely ostatní barevné vchody a objevili se další zajatci. Lekla jsem se. Jako by z oka vypadli našim divokým předkům. Vyceněné zuby, potrhané oblečení zahalující jen to nejnutnější, špína a šílené pohledy. Ty byly nejhorší a zvláště když si mě všimli. Nikdo, krom mě a Fei, tu nechodil po dvou.

Nedívej se na ně a pojď za mnou. Ukázala Fei na menší strom, kousek od nás.

Jak dlouho tu budeme?

Byla jsem skoro u stromu, když jsem o vlásek unikla silným chapadlům. Za mnou stál chlap jak hora a děsivě vrčel.

"To snad nemyslíte vážně, tohle jsme si nedomluvili," uslyšela jsem tlumený hlas, ale nevěděla odkud pocházel. Z této místnosti určitě ne.

Chlap mezitím zasyčel, rozevřel čelisti a chtěl mě znovu chytit. Rychle jsem vyskočila do vzduchu a snažila se vzlétnout ke stropu. Srdce mi bušilo jako o závod. Nejen, že bylo těžké si tu udržet zdravý rozum, ještě tu budu muset bojovat o svůj život nebo se podřídit. A toho by se tu nikdo nedočkal.

Všichni nás sledovali, nehýbali se. Kroužila jsem u stropu a hledala ho. Kdyby tu nebylo tolik stromů. Cítila jsem ho všude, jeho kyselý pach jsem si nemohla s ničím splést. Věděla jsem, že ho budu muset porazit. Jenže přímo bych neměla moc šancí. Vždyť ten chlap byl samý sval.

Chvíli se nic nedělo, ale potom se vyletěl z korun stromů jako neřízená střela a pokusil se mě znovu chytit chapadly. Tentokrát mě minuly jen o chlup. Všimla jsem si barvy jeho křídel. Byla červená.

Slétla jsem zpátky mezi stromy a snažila se urvat nějakou větev. Jenže všechny na dosah držely jako přibyté. Možná to ani nebylo pravé dřevo.

Uslyšela jsem vedle sebe zlověstné vrčení. Neváhala jsem, otočila jsem se a vyslala tím směrem leptavá chapadla. Nechtěla jsem ho chytit. Chtěla jsem ho jen popálit a zase rychle seskočit ze stromu.

Zařval až mi to trhalo uši. Na to, jaký dělal dojem, nebyl moc mrštný.

Fei! Pomoz mi s ním.

Na pár vteřin byl vyvedený zmíry, na hrudníku měl dvě menší popáleniny. Stačilo to. Fei, držící silnou větev, ho přetáhla po hlavě. Bez odporu klesl k zemi. V té chvíli se na nás sesypali jeho čtyři kumpáni. Utvořili kolem nás kruh, vrčeli, šílené oči měli podlité krví. Chvíli se ani jeden z nich nepohnul, měla jsem pocit, že jen pouštěli hrůzu. Rozevřela jsem čelist a zařvala, co nejsilněji jsem uměla. Fei udělala to samé.

Stáhli se, ale na jak dlouho?

Nedají ti pokoj Nay. Dokud jim neukážeš, že máš navrch, řekla Fei v myšlenkách a poplácala mě po rameni. Pojď si odpočinout než jim otrne. Mě taky chvíli trvalo, než si mě přestali všímat.

Celé odpoledne jsme byly zalezlé na stromech nebo se procházely. Fei mi vyprávěla o svém životě. Na to, že vypadala na dvacet, toho už dost zažila. Školy, Kulty, poznala spoustu kultur a rozhodně věděla, jak vytěžit z volného večera maximum. Občas mi přišla trochu do větru, ale já neměla, co soudit. Život v Miqeru byl dost jednotvárný, jen občasná toulka lidskými městy mi zvedla náladu. Nevěděla jsem, jestli mám mít lidi ještě ráda nebo je nenávidět.

Pokud tady budu chtít přežít, budu muset každý den bojovat s ostatními o své postavení.

"Omlouvám se, že jsi se musela setkat s R7M, ale nakonec si se ubránila," promluvil Rasco na začátku našeho dalšího sezení. Jiné přirovnání mě nenapadalo. Pořád se ze mě snažil něco vydolovat, ale jak mi řekla Fei, bez jeho pomoci, bych mohla skončit jako pokusný králík a to jsem nechtěla. Musela jsem mu pomalu házet malé drobečky poznání. Věděl, že mu rozumím, občas si přinesl nějaký text nebo obrázky. Vždy odcházel se zamyšleným výrazem a mě udivovalo, proč pracoval zrovna tady.

Dívala jsem na něj celkem naštvaně. Slíbil, že budu mít ochranu, protože jsem chytřejší, ale vypadalo to, že jeho slovo za moc nestálo.

"Jsi velice pozoruhodná bytost," začal a něco vytáhl ze složky. Vypadalo to jako mapa. "Víš, co je tohle?

Ani jsem nemrkla, s tímhle u mě nepochodil. Nemohla jsem mu dát najevo, že jsem věděla, co je to mapa. Vřelo to ve mně. Ze všech sil jsem chtěla křičet, chtěla jsem mu vmést do tváře, co jsem si tady o tom místě myslela. Ale raději jsem si sklouzla jazyk mezi zuby.

To jsem tedy dopadla, týden a už mi hrabalo. Musela jsem to vydržet. Opakovala jsem si to neustále dokola. Nedělala jsem si naděje na záchranu. Niro sám, by se sem nikdy živý nedostal a kdo jiný by mu pomohl?

"Tak si znovu promluvíme o tom zvláštně zbarveném samci. Je to tvůj druh? Podle ostatních, se tě snažil chránit."

Jeho slova mě vytrhla ze zamyšlení. Smutně jsem se usmála. Oči mě začaly pálit, ale slzy jsem zadržela. Jen jednou jsem si tuto slabost dovolila veřejně, už nikdy víc. Nebudu tu před ním brečet jak malá holka.

"Kdybyste mi tak daly víc, než jen kývnutí a pohledy. Kdybyste uměly mluvit, určitě by se dalo zařídit…," zamyslel se. Jasně zařídit, ale co. Jedině přeložení a další várka testů.

Povzdechl si a zase vytáhl staré dobré obrázky a pozoroval mé reakce. Obrázky malých dětí, starých lidí, přírody, zvířat, ale i násilí a lásky. Už mě to nudilo, šíleně, že jsem na chvíli přestala dávat pozor a vyslala k němu myšlenku.

Nechte už těch blbostí.

V okamžiku se napjal a vytřeštil na mě oči. On to slyšel? Jala mě hrůza, nemohla jsem popadnout dech.

Rasco horečně čmáral na další obrázek a ukázal mi ho.

Já tě slyšel. Ta tři jednoduchá slova vepsaná do těla nějakého koně, mi způsobila náhlou třesavku.