Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá....nebo tam spadne někdo, koho byste určitě nečekali. Tak tohle příšloví přesně vystihuje Davidův plán, který mu nevyšel přesně jak chtěl. Tato kapitola je věnovaná jen jemu, protože přece bych Vás neošidila o to, co se stalo po tom fiasku. Hošík dostane zabrat:-)
Kapitola 28.
Tohle jsem nechtěl. Všechno se podělalo. Chtěl jsem se zbavit Niroqa a přišel jsem o Nayu. To snad nemohla být pravda. Pořád to vidím před sebou, jak jsem ji zpoza mraků uviděl v síti, její křik plný strachu. Co jsem to udělal? Zabil jsem ji!
Moc dobře jsem si vzpomínal na Dorinova slova. Muže, kterého jsem potkal v Zarně - o Duhové noci.
"Neboj se, je to naprosto spolehlivé. Koho lovci chytí, je prakticky mrtvý. Dělají na nich různé pokusy, pitvají je, aby poznali jak fungují a ještě daleko horší věci. Věř mi, Niroga se zbavíš na dobro."
"Co za to? Nejsem včerejší."
"Peníze nemáš, majetek nemáš, ale hodil by ses nám. Měli bychom pro tebe malou prácičku."
"Jakou?" nevěřil jsem mu ani co by se za nehet vešlo, ale strašně mě to lákalo.
"Menší šichta v Zarně, nic nebezpečného. Není pro nás těžké zalarmovat lovce, když víme jak. Takže tě to vyjde levně."
"Beru to." Chuť zbavit se Niroqa, aby mě Naya nepodezřívala, vyhrála. Přece by mě nemohla vinit z přepadení lovci, ze kterého vyváznu jen já.
Kdybych na sobě neměl ten hnusný pach mršiny, který mě měl zamaskovat, určitě mi by mě Niroq našel. Chtěl jsem umřít. Několik dní jsem se toulal krajem, nelovil, nespal. Pořád jsem to mu nemohl uvěřit. Nešlo to.
"Tady jsi, ty teda vypadáš," ozvalo se za mnou. Krčil jsem se v jednom křovisku, špinavý, doškrábaný. Utápěl jsem se ve vlastní sebelítosti.
Ohlédl jsem se a spatřil kolem sebe kruh postav v kápích barvy lesního mechu. Ty jsem tak ještě potřeboval.
"Snad jsi nezapomněl na naši dohodu, chlapče. Seber se, pro bohy."
"Unesli ji, zabil jsem ji…" zašeptal jsem.
"No, ještě se mi tu rozbreč. Jsem myslel, že jsi z jiného těsta. Dostal jsi od nás cos chtěl. To, že sis to posral, už mě nezajímá. Tak se zvedej ty kupo hnoje. Smrdíš jak čtyři. Nemám na tebe celý den!" jasně, Dorinův hlas jsem si nemohl splést s ničím jiným. Jakoby pořád nevyšel z puberty, tak moc mu hlas přeskakoval.
"Nechte mě být."
"Berte ho chlapi."
Zvedli mě, spoutali, prý pro moje dobro a odvedli zpátky do Zarny.
Strčili mě do pokoje, kterému vévodila jen postel s malým oprýskaným stolkem. Byl jsem zase volný, i když jak se to vezme. Nesměl jsem opustit město.
Spal jsem dva dny než jsem se sebral. Viděl jsem, co Dorin dokázal. Nesměl jsem ho nechat čekat.
"Konečně jsi vylezl. Už jsem myslel, že z tebe zbyl jen pytel sraček, jen kvůli nějaký ženský. Je to smutný, to je fakt. Kdo ví, co dělají s ženskejma," posměšně se ušklíbl a pokynul mi, abych si k němu přisedl. Stůl se prohýbal pod kvanty jídla. Některá vypadla lákavě, hlavně ta, která jsem poznával. Grilované ryby, kuřátka, zvěřina. V tu chvíli mi zakručelo v břiše.
"Jen si nabídni, musíš nabrat sílu. Vypadáš strašně," nabral si na talíř něco, co vypadlo jako naložené oční bulvy. "Dáváš přednost pikantnějším jídlům nebo exotice?"
To byl jeho způsob konverzace. Všechno vypadalo tak nenuceně, jako bych byl jeho nejlepší kámoš. Vzal jsem jedno obří stehno, snad z nějakého kopytnatce a naložil si pořádnou porci zvláštních brambor s nafialovělou slupkou.
"Lidé tomu říkají batáty. Lahůdka."
Chvíli bylo ticho, které sem tam narušilo cinknutí talířů nebo Dorinovo mlaskání. Jak ten chlap mohl takhle jíst? Každou chvíli to vypadalo, že mu to jídlo vypadne zpátky na talíř. Měl jsem chuť na něj zařvat ať si při žvýkání laskavě zavře hubu, ale nebyl jsem zrovna ve výhodné pozici.
"Jsi připraven splnit svou část dohody?" řekl, jen dožvýkal poslední sousto. "Upřímně, překvapil jsi mě. Nečekal jsem, že se takhle sesypeš. Proto se ptám."
"Jo, jsem ready."
"Když se mnou mluvíš, tak se drž našeho jazyka nebo ti žádný nezbyde!
Během naší cesty mě Naya naučila mluvit jejich jazykem. Říkala tomu Centrální jazyk, ještěrština nebo prostě centrál. Občas mi to však ujelo a mluvil jsem jako člověk.
"Už se to nestane. Jsem od lidí teprve pár týdnů, to čekáš, že budu hned ještěr každým coulem?" zase se mi vracela sebedůvěra. Kde jsi byla ty potvoro?
Dorin se spokojeně usmál, to bylo dobré znamení. Vstal, došel ke stěně a rozevřel závěs.
"Pojď sem."
Byla to mapa Sierinqu, vlastně počkat, jen nebližšího okolí Zarny.
"Vidíš tenhle starý lom? Tady v rohu," ukazoval, všiml jsem si, že mu mezi zuby uvízlo cosi zeleného. Hnus.
"Jo vidím."
"Ať si tam zítra po západu slunce. Sejdeme se tam a dostaneš instrukce, co dál. Rozumíš?"
Kývl jsem a prohlížel si trasu, abych to zítra vůbec našel. Už jsem to chtěl mít za sebou. Ale co potom? Neměl jsem kredity na pobyt ve městě, venku by mě chytili buď lovci nebo bestie a lidé? Nevěděl jsem, jestli bych mohl žít zase mezi nimi.
Druhý den jsem se procházel městem. Potřeboval jsem rozptýlit myšlenky, které mě užíraly zaživa. Narazil jsem na zajímavou budovu. Vypadala jako bordel jedenadvacátého století a hýřila barvami. Dostal jsem kredity od Dorina, prý, abych to dneska pořádně užil. Radši jsem to vzal, byl jsem švorc.
Ani děvka mě nedokázala rozptýlit. Za speciální příplatek jsem si mohl vybrat jakoukoliv hračku, ale jakmile byla celá od krve, vykopla mě ven. Bič je přece bič, měla s tím počítat, když to měli v nabídce. Sakra. Vřelo to ve mně, potřeboval jsem se někde vyřádit. Třeba se poštěstí večer.
Zrovna jsem se prodíral davem na jedné rozlehlé terase, když jsem uviděl Niroqa. Měl jsem snad myšky nebo jsem se zbláznil? Chtěl jsem zmizet pryč, ale všiml si mě. Viděl jsem v jeho očích nepříčetné šílenství. Tu nenávist. Rozrážel davy kolem, chtěl mě zabít.
Měl jsem náskok, přesto dav neustále houstnul. Do prdele! Proti němu bych neměl šanci! Ještě ne.
Dostal jsem se k východu do vnějších zahrad, když mě někdo chytl za ruku a zatáhl do tajné chodby.
Dávej si pozor. Jinak tě zabije a budeš nám k ničemu.
Byl to jeden z Dorinových poskoků.
A potom ho necháte?
No, to se uvidí, kolik informací o lidech v té své kebuli ještě máš. Pojď, dovedu tě k jižnímu východu. Pokud se nepletu, za chvíli máš dostaveníčko s Dorinem osobně. Přece nechceš přijít pozdě.
Starý pískovcový lom jsem našel celkem snadno. Lidská práce se nedala přehlédnout. Dorin už tam čekal. Cestou mě přepadaly obavy. Co tu na mě čekalo? Napadlo mě, jestli se mě náhodou nechtějí zbavit.
"Stihnul jsi to akorát, výborně," naklonil se ke mně a zašeptal: "Slyšel jsem, že od teď budeš v bordelu Lízátko legenda. Tak to má být. Chlap podle mého gusta."
Potom jeho úsměv pohasl a já ucítil zvláštní pach. Nelíbil se mi.
"Hodil by ses mi, jen trocha výcviku. Ale už se nedá nic dělat. Byznys je byznys. Čeká tě nová budoucnost."
Už jsem chtěl zařvat, o čem to kurva mluví. Dneska mi v jeho přítomnosti nějak otrnulo. Nestačil jsem ani pípnout. Vedle něj přistál chlap jak hora. Černý ještěr.
Vykulil jsem na něj oči a myslím, že by mi upadla i čelist, kdybych ji okamžitě nezavřel.
"Co to má znamenat?" zeptal jsem se, ale hlas se mi třásl. Chlap se usmál, takový respekt, bázeň, vyvolával každý černý. No, jen ten, který to uměl. Horqes byl chcípák.
"To je ten mladý muž, o kterém jsi mi říkal Dorine?" promluvil. Ani zdaleka nepřipomínal bestii. Byl oblečen do černých kůží, tvořících slušný oděv, za který by se nestyděl žádný měšťan. Jeho široký pás zdobily zlaté a zelené podobizny hadů. Zřejmě pan důležitý.
"Vždy držím slovo, to přece víš, Gare. Chtěl jsi schopného muže, kterého nikdo nebude pohřešovat?" ukázal na mě. "S ním budeš určitě spokojený, má bojovného ducha a jisté libůstky, které se neztratí."
Ztuhl jsem na místě, měl bych zdrhat, jako by mi za patama hořelo. Nemohl jsem. Gar se na mě zašklebil. V očích mu hrály pobavené jiskřičky.
V mžiku byl u mě, chytl mě za paži a prohlížel mě.
"Cítím z něj člověka. Jak se jmenuješ, chlapče?"
"Nejsem žádný chlapec!" co to do mě vjelo? Jasně, vysmíval jsem se smrti do tváře. Jak chytré. Gar vycenil zuby a zakousl se mi do krku. Cítíl jsem, jak se do každé části mého těla rozlévala žhavá vlna bolesti a drásala mě uvnitř svými pařáty. Jen se ode mě odlepil, celé mé tělo se roztřáslo v křeči, která nešla zastavit. Kousla mě bestie! Křičel jsem z plných plic a ustoupil o pár kroků vzad.
"Jmenuje se David," uslyšel jsem mlhavě Dorina. "Promiň kámo, jak jsem říkal. Byznys je byznys a já Garovi něco dlužil. Mohl z tebe být dobrý bojovník pod mým velením. Teď tě čeká něco mnohem lepšího, jen to už nebudeš ty. Vlastně budeš, ale jen z části…," jeho poslední slova mi splývala do sebe. Sesunul jsem se na zem. Neomdlel jsem. Všechno jsem vnímal přes zvláštní mléčný závoj. Garův jed se mi proudil v žilách. Dorin mě zradil, prodal mě. Za to ještě zaplatí. Všichni. Pokud si něco z toho budu pamatovat.
ještě jsem mu věnovala jednu, která za pár kapitol přijde. A co k ní říct?... muhehe muhehe he :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat