Tuto povídku jsem napsala už na začátku března, původně do soutěže 2051 od Intelu. Jenže místo sci-fi to má i hodně fantasy prvků, tak jsem to nakonec neposlala. Ještě jí musím vymyslet konec. Zatím to vypadá navdvě části, kdyby se líbila, mohla bych třeba pokračovat;)
Hlavní postavou je Ismée, ještěřice, kterou jste mohli potkat v povídce Cesta Ohněm, akorát se vše odehrává v roce 2051;)
***
Do ponuré, zatěmnělé místnosti, kde světélkovaly desítky zvědavých očí, vstoupila mladá žena.
"Jak tak koukám, je vás tu zase o něco méně. To není dobré, ukazuje nám to, že času není nazbyt," začala pevným autoritativním hlasem. Vypadala jako normální pětadvacetiletá žena, jenže zdání klame. Její oči ji prozradily, sálala z nich letitá moudrost a poznání. Nikdo nezasvěcený by to nepoznal, táhlo ji už na šedesát let. Pohodila svými vlasy barvy medových pláství a pokračovala.
"Kolik desetiletí takhle ještě budeme muset žít? Je čas s tím něco konečně udělat, definitivně. Mají snad naše děti vyrůstat v tomto svrabu? Být celý život na okraji společnosti a nechat si srát na hlavu jako my? Já říkám ne! Moje trpělivost s lidmi právě skončila. Měli skoro třicet let se přizpůsobit, přijmout nás do společnosti, koneckonců byl to jejich nápad." Křičela a zuřivě gestikulovala. "Dali jsme lidem své znalosti a díky nim se celá civilizace výrazně pohnula kupředu. Dokonce i rekreační lety na Měsíc jsou dnes samozřejmostí, ale kdo z vás se tam mohl někdy podívat?" Zahleděla se vyzývavě do publika, kde to jen nervózně zašumělo.
"Nikdo, pro nás, spodinu společnosti, je to přece zakázané. Musíme nosit odznaky a tetování, které nás odliší od ostatních a samozřejmě si nesmíme dovolit schovat své ocasy. Je tohle spravedlnost?" Prudce švihla svým hladkým zeleným ohonem, pokrytém zelenými šupinami.
"Lidé se nepoučili z vlastní historie a stále nás považují za zvířata, mutanty, kteří jsou dobří leda tak na těžkou práci, nebo ti šťastnější, jako výzkumní inženýři, kteří pomáhají vyvíjet lidem nové přístroje. Jenže my z nich žádný užitek nemáme. Co nám je po gravitačních výtazích, levitačních dopravních prostředcích, když máme svá křídla?" další významný pohled do publika. Seděli tam většinou mladé ženy a pár mužů, ve speciálních uniformách a své ocasy, povětšinou s malými ostny na hřbetě, měli ovinuté kolem nohou. Nepatřili k lidské rase ani jeden.
Žena přecházela z místa na místo a nezpustila z nich svůj pohled. Čekala jestli to přijde a objeví se podplacený zrádce, který se jí pokusí zabít. Vedla tuto odbojnou frakci už několik let a podařilo se jim zachránit spoustu životů.
"My jsme přece vyšší bytosti, evoluční špička, proč bychom se měli před lidmi klanit a nechat je zničit naše domovy? Já jsem ještěr a jsem na to hrdá!" vykřikla a dav se k ní přidal společným zaryčením.
Přesně v ten moment zasvištěla prostorem šavlovitá břitva a zabodla se od stěny za ní. Ani ji neškrábla, nemohla, Ismée, jak se žena jmenovala, přišla ve formě hologramu. A vyplatilo se.
"Zabijte toho zrádce," ukázala na drobného pihovatého chlapa, který se opovážil spáchat atentát.
Všichni až na jednoho, se na něj vrhli a roztrhali ho na kousky. I přes povinné zabrušovaní, měli pořád ostré tesáky a rozhodně se je nebáli použít.
"Co ty tam tak sedíš," pohlédla na černovlasého mladíka, který se nehnul z místa.
Mlčel ani nedutal a tím svou situaci ještě více zhoršil. Byl to převlečený člověk.
Přišla až k němu a pořádně si ho prohlédla. Milovala nové technologie, tak nebyl problém to pozorovat z jiné místnosti.
"Nezdá se mi, prohledejte ho. Jak se sem vlastně dostal? Nikdy jsem ho tu neviděla. Harqu a Faere, s Vámi si ještě promluvím."
Oba muži kajícně sklopili hlavu, Ismée se těšila velkému respektu všech přítomným a oni dva měli na starost hlídání vchodu.
"Do šlaka," zanadával ještěr, co prohledal mladíka, "ten ocas není pravej, je to dokonalá projekce tvrdého světla. Je to člověk, dokonce na sebe napatlal ještěří feromony."
Všichni rázem zavrčeli a chtěli se na něj vrhnout, jenže Ismée je zarazila. Nikdy nebrala povinné prášky, Tareten a Mindoin, které měli zabránit ještěrům používat jejich telepatické schopnosti. V mžiku mu prohledala mysl a užasla. On se k nim chtěl přidat.
"Pusťte ho, vezmu ho k sobě a postarám se, aby zpíval. Zítra vám povím detaily plánu a ještě to probereme. Prozatím rozchod!"
Následoval její pomalu mizící hologram do chodby. Nemohl z ní spustit oči, byla překrásná. Vlasy barvy slunce skoro po zadek, štíhlá postava a ty zelené oči. Jejich zvláštní lesk ho přímo hypnotizoval. Její krásu podtrhovalo holotetování, které začínalo zvláštními spirálovitými obrazci kolem levého oka a táhlo se až na šíji. Neznal ani jeden z těch symbolů, i když ho ještěři odmala fascinovali. Snažil se o nich dozvědět, co nejvíc.
Došli ke kovovým dveřím a její postava zmizela. Nadechl se, zaklepal a vešel.
"Tady si sedni a opovaž se hnout."
Hodila ho na pohovku v rohu tmavé místnosti. Neměla okno, jen malý zdroj světla na stopě. Když se rozhlédl nebyl pokoj valně zařízený. Na stěnách vyseli různé druhy zbraní, až na jednu pulzní pušku, viděl samé starodávné kousky. Dýky, nože, šavle, sekery. Zřejmě sběratelka.
"Co tu chceš," nesnažila se být milá.
"To už přece víš, určitě sis mou hlavu pěkně prošmejdila."
"Chci to slyšet nahlas, člověče."
"Jsem Taren, kdyby tě to zajímalo."
"Nehraj si se mnou, nemám na tebe čas ani náladu," Ismée skoro ruply nervy. Tady šlo o čas, ne její, ale těch ubožáků v laboratoři, kterou se jí dnes podařilo náhodou odhalit.
"Dobře, tak k věci, chci se k vám přidat, pomoct, cokoliv…"
Nenechala ho domluvit, znala takové, jako byl on, pořádají pochody, rozesílají po městech holoprojekce hlásající mír mezi rasami, víc toho však nesvedou. A vláda je hluchá, jde jim o větší záměr, mohutné korporace chtějí dobývat vesmír a levné pracovní síly se jen tak nevzdají. Ještěr ve službě je vyjde levněji než kdejaký mechaňák. Ti slouží většinou jako společníci zámožným lidem, chudší vrstva najímá ještěry. Ismée netušila proč se to takhle před lety zvrtlo, byla čerstvou absolventkou řádu Acheáles, vedlo se jí dobře. Nezajímala se o politiku ve světě. Pak málem propukla třetí světová a od té doby to šlo do háje. Teda jen pro její rasu, lidstvo zažilo díky nim nevídaný rozvoj.
Ještěři vyšli na světlo, odhalili se a někteří lidé to dosud nemohou překousnout. Vždyť Země také jejich domovem, už skoro tři miliony let.
"Jak přidat, jako člověk si mi k ničemu. Radši ti vymažu paměť a budu mít klid," zavrčela na něj a výhružně vycenila zuby.
"S tím jsem počítal. Proměň mě, chci být ještěrem."
"Tak ty chceš…," Ismée to nevydržela a propukla v nefalšovaný smích. Ten jeho výraz, když to řekl, nešlo to zadržet. Možná přece jen je naděje, když si lidé přejí proměnit. Ale její vizí bylo žít společně, dohromady, aby časem vznikla jedna rasa, která by jednou dobyla vesmír. Kdyby se spojila genialita, houževnatost ještěrů a neskonalá zvědavost a činorodost lidí, možná jednou, kdo ví. Jenže současná situace vypadala jak otroctví v rukavičkách.
"Myslím to vážně," řekl a donutil Ismée k další salvě smíchu.
"Není to tak jednoduché, nevíš do čeho jdeš," řekla po chvíli zase klidným hlasem. Vyčítala si tohle menší ujetí, nesmí dávat najevo emoce, musela být tvrdá, nelítostná, jestli chtěla dosáhnout svého cíle.
"Náhodou to vím úplně přesně. Tak proměníš mě nebo ne?" prudce vstal ze židle a stanul jen pár centimetrů před Ismée. Ta náhlá změna jeho chování ji překvapila a docela příjemně. Třeba z něho bude, třeba z něj není vyschlá troska závislá na virtuální realitě, pomyslela si.
"Mmm," zavrněla a nasála jeho pach. Nevoněl špatně, "jsi připraven?"
"Ano."
Přitiskla se na něj, cítil horkost její kůže, prosvítající mezi sporým popruhovým oblečením. Olízla mu krk a zakousla se do něj.
Na jeho krev neměla chuť, tak jen mu vstříkla jed do žil a odtáhla se.
Podívala se na něj a políbila ho. Věděla, že jí chce a potkat člověka s chutí na normální sex, byla už opravdu rarita. Na všechno potřebují prášky, tinktury, mastičky nebo čipy a moderní věda jim toho bohatě dopřávala. A proč si neužít ještě před akcí?
Žádné komentáře:
Okomentovat