Beznaděj

Tahle povídka mi ležela v šuplíku přes měsíc, než jsem se ji odvážila zveřejnit. A světe div se, dostala jsem Tip dne na piste-povidkach.cz. Překvapilo mě to a velmi potěšilo, nevím, co říct. Byl to můj pokus o povídku o obráceném domácím násilí, na podnět knihy od Kinga O psaní. Takže fantasy zde nehledejte;)

Přeji pěkné čtení:-)

---

"Katko, vezmeš si mě?"

Ve chvíli, kdy jsem vyslovil tato tři slova jsem netušil, že vedou rovnou do pekla.

Miloval jsem Kateřinu už od střední a po dvou letech chození jsem si ji vzal. Dokázala mě rozesmát, když jsem potřeboval, ale také uměla mluvit s velkým M. Pokaždé dostala, co chtěla. Stačilo mrknout očkem a každý jí snesl modré z nebe. Nebyl jsem žádná výjimka. Imponovala mi a mě v životě nenapadlo, že se to může tak strašně zvrtnout.

Začalo to, když jsme přišli o naše první dítě. Potratila v devátém týdnu těhotenství a nesla to velmi těžce. Nezačala pít, kouřit nebo uvažovat o sebevraždě, jak se občas stává. Svůj vztek, bezmoc a zoufalství si vybíjela na mě. Ječela na mě při každé příležitosti, shazovala mě a urážela. Chápal jsem ji a doufal, že se vše vrátí do normálu. Přišla přece o naše dítě.

Nevrátilo.

Otce jsem nepoznal, měl jsem jen matku, která mě vždy učila úctě k ženám.

"Ženský bijou jen slaboši," neustále mi to vštěpovala do hlavy. Byla to přísná žena.

Nikdy bych Katku neuhodil, ale párkrát jsem o tom uvažoval. Zvláště, když mi nadávala do zasranýho hovada, který si neumí najít dobrou práci, budižkničemu, co by připálil i čaj. V takových chvílích jsem radši napočítal do deseti a odešel z místnosti.

Měl jsem svou práci rád. Pracoval jsem jako profesionální řidič autobusu. Trasy se mi co pár měsíců měnily, takže jsem se rozhodně nenudil. Jen mi vadili ty vlny veder, které posledních pár let zaplavují Evropu a i když máte na sobě kraťase, košili s krátkým rukávem a otevřené okénko, vždycky se potíte jako prase. O pohyb jsem taky neměl nouzi. Vemte si, že každá trasa trvá minimálně hodinu. Takže, jsem občas musel na konečné pořádně sprintovat, abych to vůbec stihl na záchod. Nebyla tu možnost postupu, ale není náhodou hlavní, když se do práce těšíte?

Zato Katka byla manažerka v jedný firmě přes bižuterii. Nikdy jsem si nezapamatoval její jméno. Když to bylo francouzky, tak se mi nedivte. Nezapomněla mi neustále připomínat, že jen díky ní, máme vlastní rodinný dům a dvě auta. Přesto jsem ji pořád miloval, měla to přece poslední dobou těžký a já nikoho jiného neměl.

Zlom nastal po roce, kdy konečně znovu otěhotněla. Co jsem si vyslechnul narážek, že jsem k ničemu, natvrdlej, ubohej a neplodnej bastard.

Celé těhotenství se chovala skoro jako dřív. Některé zvyky ale nezmizely. Chtěla neustále zkoušet nové věci. Nadšeně jsem souhlasil, aniž bych tušil do čeho jdu. Poslední měsíce jsem byl v sexu často na suchu. Vytáhla na mě hromady šátků a přivázala mě k posteli. Rajtovala na mě dokud nelehla vyčerpáním. Nebrala na mě ohledy, víte, že chlapa to může taky bolet?

Narodila se nám dcera, nic krásnějšího jsem v životě neviděl. Katka nechtěla být z práce moc dlouho - mají prý nějakou důležitou kampaň, která by jí mohla vynést povýšení. Neviděl jsem v tom problém,v dnešní době může jít na mateřskou i chlap.

Jenže Katka si moc zvykla, že je doma uklizeno. Pomalu se vše vracelo do zajetých kolejí. Domů se vracela pozdě v noci, seřvala mě, obrátila pár sklenek whisky a usnula. Ale nikdy se úplně neopila. Měla výdrž. Malá ji zajímala čím dál méně. Dostala jméno po Katce, přála si to.

Celé dny byla Káťa mou jedinou radostí, vždyť bych vypadal jako slaboch, kdybych někomu řekl, že mě manželka neustále ponižuje. A taky jsem se za to styděl.

Nedokázal jsem odejít, pořád jsem ji miloval. Vždyť to pořád byla moje usměvavá Káťa, jen trochu ráznější. Často mě přepadaly myšlenky, že jsem si to vlastně zasloužil.

"Proč ji držíš takhle? Chceš jí něco udělat? Aby potom byla takový lempl jako ty?" rozčilovala se často po návratu z práce. Hrál jsem si zrovna s Kačenkou na letadýlko. Pokaždé si našla něco, co se jí nelíbilo. Špatně umyté nádobí, nebo moje břicho, které poslední dobou narůstalo. Ale bez toho jediného dne mezi kámoši v hospodě, bych to nepřežil. Moc dobře to věděla. Chodil jsem tam kvůli ní jen sporadicky a jen jednou jsem si dovolil se pořádně ztřískat. Kdo by nechtěl chvilkový únik od reality?

Probudil jsem se omotaný lepící páskou, ruce, nohy, hrudník ani varlata neušetřila. Ne že bych byl samý chlup, ale i těch pár na hrudníku bolelo jak čert. Nemohl jsem si to strhnout sám. Vrhla se na mě s šíleným leskem v očích a několik minut mě mučila, když každý kousek střídavě pomalu a rychle odtrhávala.

"To aby sis pamatoval. Ještě jednou přijdeš domů nalitej a nepřej si mě!!"

Od té doby jsem ji radši poslouchal. Nechtěl jsem odejít, co Kačenka? Přece ji tu sní nenechám. A kam bych šel?

Chovala se k ní pomalu stejně jako ke mně. Její přehnané nároky nemohla splnit. Kárala ji za úplně maličkosti a když byly Kačence tři roky, přerazila o ni několik vařeček. Kdybych tenkrát nebyl v práci, nedovolil bych jí to. Aspoň jsem si to myslel.

Něco se ve mně zlomilo. Přece ji nenechám mrzačit naši dceru?

Jenže to jsem se spletl. Nikdy bych nevěřil, že má v těch tenkých rukách takovou sílu. Vždyť jsem taky nebyl žádná sušinka. Ale skončil jsem v nemocnici s otřesem mozku a odřeninami po celém těle. Prý jsem spadl ze schodů. Nikdo se na nic neptal, jsem přece jen chlap, co zakopl o vlastní nohu.

Vrátil jsem se po pár dnech domů a nestačil se divit. Katka se chovala jak mílius a dokonce uvařila večeři. Měl jsem vědět, že to nebude jen tak. Dva týdny byl u nás klid. Pak začala se sebepoškozováním. Řezala se a po jejím těle se objevovaly stálé nové modřiny.

"Katko, co to proboha děláš?"

"Do toho ti nic není, ty línej červe. Ještě jednou se zeptáš a budu ti muset připomenout, jak se máš chovat," byli jsme v posteli, špatná doba na otázky. Chytla moje varlata a zmáčkla. Bolest, která mi projela celým tělem, mi vehnala slzy do očí. Bože…, chlap co brečí, jsem k ničemu. Druhý den jsem nemohl skoro chodit.

"Kde jsi ty hajzle jeden?" zařvala na mě, o pár dní později. Zrovna přišla z práce. Samozřejmě až večer, Kačenka dávno spala.

"Neřvi tolik, vzbudíš ji."

Snažil jsem se šeptat, ale uviděl jsem záblesk v jejích očích. Čekal jsem, kdy zase vytáhne nůž na zeleninu. Byl malý, ale ostrý. Místo toho se zlověstně usmála a vrazila si pěstí do nosu. Ihned se jí spustila červená a ona se ji nesnažila zastavit.

"Co to děláš? Nech mě, prosím!" řvala jako pominutá. Trhala rukávy své drahé košile.

"Šílíš, nech toho proboha!" přiběhl jsem k ní a snažil se ji uklidnit. Jenže to jsem neměl dělat. Křičela, ze všech sil mě bušila do hrudi, když někdo vyrazil dveře.

"Tady policie! Nechte ji být a klekněte si na zem, hned! Ruce za hlavu a žádný blbosti!"

Nečekali na mou odpověď, donutili mě kleknout a spoutali mi ruce za záda.

"Ale, ale já jsem jí nic neudělal. Chtěl jsem, aby si přestala ubližovat!" bránil jsem se. Marně. Jeden policista se jen ušklíbl a vrazil mi pěstí. To přece nemohli! Ale v tu chvíli to bylo jedno.

"Podívej se, ty zkurvysyne. Podívej se na ni!"

Měla roztrženou košili, bílá podprsenka jemně zářila ve světle halogenových lamp. Po celém hrudníku a břiše měla modřiny a drobné popáleniny. Některé byly dost staré. Brečela a tiskla se k jednomu policistovi, nohy se jí třásly. Ale já jsem tu přece oběť?

"Tak pojď ty hajzle, v chládku ti otrne. S tvou hezkou tvářičkou si tam ještě užiješ!"

Sedím na pelesti prožrané od myší a čekám na rozsudek. Všechno svědčí proti mně. Jsem muž a až na pár oděrek nemám na sobě nic. Ona? Má popáleniny od cigaret, nevšiml jsem si, že by kouřila, ale v kuchyni našli pár krabiček. Prý patří mě. Modřiny našli i na Kačence, nemám šanci. Pro všechny jsem nechutný despota, tyran, který nikdy nemá dost. Jsem zatím v cele předběžného zadržení. Nedělám si naděje, ale budu se snažit bojovat. Za Kačenku. Vím, moje šance jsou mizivé, ale naděje je to jediné, co mi zbývá.