Naya - Kapitola 29.

Naya se prozradila, Rasco uslyšel její myšlenky. Co bude následovat? Nechá si to pro sebe nebo co vlastně plánuje s Nayou udělat? Jak je vůbec možné, že ji mohl slyšet, když ostatní byli proti její vůli chráněni?

---

Kapitola 29.

Čekala jsem všechno možné, ale tohle ne. Když mi Rasco napsal, že mě slyšel, myslela jsem, že zburcuje všechny ty rádoby doktory a budou mě zkoumat až se jim bude kouřit kebulí. Nic z toho se nestalo. Rasco povytáhl koutky úst, vstal a odešel.

Seděla jsem tak jak opařená a čekala, co bude následovat. Vešli strážní a odvlekli mě do velmi divně zařízené místnosti. Měla vycpané stěny, hladkou podlahu, která měla zřejmě imitovat tmavé dřevo a jediným nábytkem tu byla velká postel. To si tu někdo ze mě dělal srandu? Už to tak vypadalo.

Nechali mě tam samotnou.

Po dlouhé chvíli nicnedělání vešel Rasco, sám, neozbrojen. Žaludek se mi sevřel úzkostí, co ode mě čekal?

"Tady budeme mít větší soukromí, potřebuji s tebou probrat pár věcí, které ostatní nemusí slyšet," řekl, když zavřel a zamknul dveře. V obličeji jsem nerozeznala žádnou hrozbu, vypadal zamyšleně. Stejně jsem se ale měla na pozoru.

"Sedni si," pokynul směrem k posteli. Slušnost? Tady? Asi mi už šplouchá na maják.

"Chci si jen promluvit, chápeš? No tak se posaď," jeho hlas byl nekompromisní. Spěchal snad?

Dobře. Zkusila jsem odpovědět. Teď už to bylo jedno.

Usmál se a přiložil si dlaň ke rtům. Zřejmě nevěděl jak začít. Ani jsem se mu nedivila.

"Jak bych začal. Vždy jsem věděl, že jsi inteligentní a jsem rád, že se mi to potvrdilo. Bohužel to nemohu nikomu říct, přestěhovali by tě do jiného sektoru na další zkoumání a já bych ostrouhal. Abys tomu rozuměla, jsem prostě strašně zvědavý. Chtěl bych se o tobě, o vás dozvědět víc." Přecházel po místnosti, byl zřejmě nervózní.

Takže o tom nikomu neřeknete? A co vaši nadřízení, přece musíte mít nějaké výsledky, ne?

Zavrtěl hlavou. V tom jsem si vzpomněla na svůj první den. Vždyť jsem nikomu nemohla vlézt do hlavy a Rasco najednou slyší mé myšlenky? Zatím, co mě pozoroval, bleskově jsem zaútočila na jeho mysl. Byl jako otevřená kniha, na každém listu bylo něco zajímavého, stačilo jen otočit. Zkusmo jsem pohnula jeho rukama.

"Co to děláš?"

Stáhla jsem se. Neviděla jsem zatím důvod k jeho likvidaci.

Proč mohu číst tvé myšlenky a ostatním ne? Zvolila jsem osobnější přístup. Přece jen, jsem viděla jeho nitro. Dokonce jsem tam zahlédla Fei, ale raději jsem tu vizi vypudila z hlavy.

"Protože jsem přestal nosit čip, který ti to znemožňoval. Doufám, že nebudu litovat."

Líbil se mi. Riskoval, chtěl vědět všechno ať to stojí cokoliv.

"Mám tolik otázek a málo času. V tomto pokoji můžeme zůstat nejvýše hodinu. Jak se jmenuješ?"

Stará známá otázka, věděla jsem, že by ji nevynechal. Sedl si vedle mě na postel a propaloval mě zvědavýma očima. Chvilku jsem si hrála s myšlenkou, že ho trochu podusím, ale na to nebyl čas.

Jmenuji se Naya. Usmála jsem se a čekala, co z něj vypadne. Přece jen to byl chytrý muž. To jsem poznala hned. Chytrý a neústupný.

"Rád tě poznávám Nayo," podával mi ruku, jako by jsme byli staří známí. Jsi ze mě utahoval?

To snad nemyslíš vážně? Teď, potom všem ponižování, mám přijmout jeho ruku, jako by se nic nestalo?

"Nikdy jsem nesouhlasil s jejich metodami, ale musíš uznat, že ostatní se jako zvířata chovají."

Zamračila jsem se na něj a vycenila zuby.

"Jsem jen vyšetřovatel, nemohu tady udělat nic víc, než se pokusit ochránit ty, kteří vynikají. Jako třeba tebe a číslo čtyřicet.

Všichni jsme inteligentní, vždyť většina vašich vězňů byli předtím lidé. Ale vaše zacházení z nich udělalo šílence. Viděla jsem tu jen zoufalství a tolik, bolesti.

"Takže se všichni zbláznili? Ale co jsem viděl, vždy řvou a syčí už od začátku."

Pohodila jsem hlavou a unikl mi krátký povzdech. Chtěla jsem si protřít spánky, ale jak jsem se pohnula, ozvala se má pouta. Sakra, už ani poškrábat se nemůžu.

Po proměně, jsou lidé ovládáni jen svými pudy a potřebami. Nejsou zvyklí ovládat své nově zesílené emoce. Časem to přejde. U každého to trvá jinak dlouho. Jenže, když jsou v tomto období odchyceni a týráni takovým způsobem jako tady, už jim to zůstane. Nikde jsem to ještě neviděla. Měli byste se stydět.

Chvíli na mě nevěřícně koukal a přímo jsem viděla, jak mu to v hlavě šrotuje. Ještě chvíli budu muset něco vysvětlovat a unudím se k smrti.

"Pořád tomu nemohu uvěřit, vždyť ty mluvíš jak, jako…"

Jako člověk? doplnila jsem jeho větu.

"Přesně," vydechl a znovu se zamyslel. Jak mohl někdo pořád takhle přemýšlet? Vždyť si za chvíli musel zavařit mozek. Jako člověk, jasně, že to bylo k neuvěření. Vždyť jsem tu seděla v otrhaných zbytcích svého spodního prádla, špinavá a páchnoucí, protože voda na koupání byla k dispozici jednou za týden. Ještě, že tu neměli žádná zrcadla.

Najednou se mu něco rozdrnčelo v kapse.

"Do prdele, to snad nemyslí vážně," vytáhl na světlo světa malou krabičku.

"Pager," ukázal mi blikající udělátko.

To jsem se toho dozvěděla.

"Aha, to znamená, že mají pro mě nového adepta. Máme ještě tak pět minut. Chtěl bych vědět, odkud jsi a co jste zač?"

To je nadlouho.

"Aspoň něco, musím to vědět."

Jak chceš. Chvíli jsem pátrala v mysli po lidských výrazech než jsem začala.

Vyrostla jsem v srdci Evropy a prostě chtěla poznat okolní svět, ne jen samé nekonečné lesy. Myšlenky se mi zadrhly u Nira. Nejsem kdoví jaká fňukna, ale přesto mi unikla jedna slza. Odvrátila jsem hlavu. Pozdě.

"Co se děje?" naklonil se ke mně a otočil mi hlavu k sobě. Pevně držel mou bradu a prohlížel si mě. Pak jsem v jeho očích uviděla poznání. I když jsem jeho myšlenky raději nečetla, přesně jsem věděla, co mu blesklo hlavou.

"To byl tvůj…," začal a zjevně nevěděl jaké slovo použít. Pustil mě a zahleděl se před sebe.

Přikývla jsem. Nechtěla jsem to ještě víc rozmazávat. Nemohla jsem se smířit s myšlenkou, že už ho neuvidím. Byla to jen hloupá naděje. Co by asi tak mohl udělat? Sám proti zbraním? Nic.

Bylo vidět, že s otázkami neskončil, jenže jeho pagr nebo co to bylo, zadrnčel znovu. Dokonce někdo silně zabušil na dveře. Pípnula ta zvláštní krabice u dveří, sloužící k dorozumívání a ozvalo se: Rasco, okamžitě nástup, máš tu nový kus. Spíš pěkný kusanec. Tak dělej, chlape. Užít si můžeš potom."

"Ještě jsme neskočili, příště si promluvím s vámi oběma." počastoval mě přímým pohledem.

To bude Fei skákat radostí. Neunikl mu můj sarkastický tón. Pokud vím, ona by s ním raději byla úplně sama.

"Fei?"

To už se otevřely dveře a objevil se jeden ze strážných.

"Já už ji pohlídám," řekl a zašklebil se.

"Ona jde se mnou. Nech si zajít chuť, Bobe."

Kývl hlavou, chytl mě pod paží a táhnul za Rascem.

"To je škoda zlato, třeba někdy jindy. I přes to všechno jsi docela pěkná ženská," šeptal mi cestou. Přejel mi z toho mráz po zádech. Už ty jeho medvědí tlapy budily hrůzu. Asi jsem byla naivní, když si nechtěla připustit, že by tu něco takového probíhalo. Za blbost se platí, že?

"Tady si ji už vezmu sám," prohlásil Rasco u známých robustních dveří výslechové místnosti.

Můžeš mi pomoci s identifikací. Teda jestli chceš. Nebo můžeš jít s ním. Pomyslel si. Helemese, tady něco pochopil jak se to dělá. Ještě, že dávám na jeho myšlenky pozor. Když si člověk něco silně pomyslí, vždy je to slyšet.

Uvidím, co zmůžu. S Bobem jít opravdu nechci.

Jen, co jsme vešli do místnosti, hned jsem poznala rozdíl. Byli jsme na opačné straně a za sklem už seděla drobná dívka s rukama složenýma v klíně. Nevztekala se. To bylo dobré znamení. Bohužel s námi vešel i jeden strážný a zůstal u vchodu.

Rasco si sedl na mě známou židli a já musela stát vedle něj. Dívka ke mně zvedla a oči a já v nich viděla překvapení.

Zatím, co Rasco nahlas četl její údaje, z čehož jsem pochytila jen to, že ji přeložili z jiného ústavu, zkoumala jsem ji.

Jak jsem si kdy mohla myslet, že tohle bylo jediné výzkumné zařízení? Už bylo na čase sundat růžové brýle a podívat se na zoubek tvrdé realitě.

Ahoj, jak se jmenuješ? Já jsem Naya. Zkusila jsem s dívkou zavést konverzaci. Pohnula rukou, jako by se něčeho lekla. Rasco si v duchu četl její spis a jediné, ale jen jedna věta mě zarazila. Dívka byla těhotná. Zatnula jsem pěsti, ale Rasco po mě švihnul pohledem. Musela jsem se uklidnit. Tohle prostě neovlivním.

Já,…já jsem Klera. Už tak dlouho jsem s nikým nemluvila.

Bingo. Musí být silná, když si ještě uchovala svůj rozum.

Rasco k ní promluvil, tak přenesla svou pozornost na něj. Ani nemukla. On si zapsal pár vět a potom na mě mrknul.

Tak jak to s ní vypadá?

To to nepoznáš podle očí, nebo jsi u mě kecal?

Povzdechl si. Ale já měla hravou náladu.

Nebo jsem měla na čele nálepku - zde sídlí inteligence?

Dobře, když se na ní podívám, vidím prázdno. Odevzdanost jako u jiných. Zase si něco zapsal, ale jen nějaké klikyháky. Zřejmě nechtěl být strážnému nápadný.

Je jako já. Vlastně silnější. Když ji vidím, žasnu, že má ještě svůj rozum. Vždyť musí být mezi vámi už měsíce. A je těhotná.

Usmál se.

"Ještě se uvidíme, slečno," řekl dívce za sklem, vstal a balil své papíry.

Ve skutečnosti už v takovém stavu přišla.

Ztuhla jsem na místě a dostala od strážného herdu do zad. Nemohla jsem se chvíli hnout. Ale pak jsem si vzpomněla na to plačící dítě, kolem kterého bylo hejno lovců. Lidé byli schopni čehokoliv a nevadilo jim ani trhat rodinu.

Zřejmě díky Rascovi, byla přidělena k naší skupině. Ujala jsem se jí, i když měla Fei zpočátku námitky. Raději jsem se neptala proč. Hlavní přece bylo, abychom se tu všechny nezcvokly. Proto bychom měly držet při sobě, ne?

Když jsem jí pověděla o Rascovi, napřed málem vyletěla z kůže a vzápětí vrněla blahem. V jejích očích jsem uviděla známé jiskření, jako pokaždé, když se od něj vracela.

V tuto chvíli jsem si byla jistá, že Rasco nic neprozradí. Ale co se stane potom až se dozví vše, co chce? Nedokázala jsem přečíst všechny jeho myšlenky, myslel na hodně věcí, hlavně na Fei a tam bych šťourat nechtěla. Neskrýval něco?