Naya - Kapitola 35.

Naya se ocitla v nové místnosti, ale žádné testy ji tam nečekají, jen boj o holý život. Rasco něco našel - Nayinu brašnu - co s ní udělá?

Přeji příjemné čtení :-)

---

Kapitola 35.

Hned ráno mě zavedli do jedné z dalších zvláštních místností. Už jsem se tu ničemu nedivila. Tahle byla velká snad pět délek na šířku a šest na výšku. Vysoká jak několik průměrných mužů nad sebou. Hned mě píchlo u srdce, jakmile jsem vstoupila na mechem porostlou zem, kolem kapradiny a jemné křoví. Místnost vypadala jak zmenšenina výběhu, akorát její stěny tvořila obří zrcadla. Naslouchala jsem, ale zřejmě tu byly tak tlusté zdi, že jsem nezachytila ani hlásku.

Věděla jsem, že tu něco nehrálo už když pro mě do cely přišel jeden ze strážných a nebyl to zrzek. Ten většinou odváděl na testy a ty mě dnes měli čekat nebo ne?

Dvou malých východů jsem si všimla až tehdy, když se s neslyšným zašustěním otevřely a místnost vyplnil pach dvou ještěrů. Do prdele! Srdce mi vyskočilo až do krku, když jsem si uvědomila, co mě tu mělo čekat. Přitiskla jsem se zády ke stěně, připravená bojovat do posledního dechu. Nikdy jsem se předem nevzdala a nehodlala jsem s tím začínat. Nedostanou mě!

Uslyšela jsem hrdelní zavrčení, zježily se mi všechny chloupky na těle. Z otvoru nalevo vylezl obří ještěr a mě se málem podlomila kolena. Samozřejmě strachem, tak hnusného chlapa jsem ještě neviděla. Doufala jsem, že mu svaly zarostl i mozek, jinak bych neměla šanci. V jeho očích jsem uviděla čité šílenství, ale nestihl se pohnout a z otvoru napravo se vyřítil druhý muž a srazil ho na zem. Karos!

S otevřenou pusou jsem se na ně dívala a chvilkami nemohla rozeznat, který byl který. Na skleněné stěny dopadaly kapky krve, oba řvali až mi zaléhaly uši. Stála jsem jako přimrazená, ten cizí ještěr měl notnou chvíli navrch. Ale bylo to jen mé zdání, protože v zápětí ležel ten obr na zemi v bezvědomí. Karos byl jako smyslů zbavený a chtěl mu prokousnout krk. Nemohl, k zemi ho složili elektrické výboje. Jenže odkud? Jako by vycházely z jeho těla. Stáhl se a nechal mechanickou ruku, která vyjela z levého otvoru, odtáhnout muže pryč.

Karosi, jsi v pořádku?

Neodpověděl, jen dýchal na všech čtyřech a díval se do země. To mu nebylo podobné.

Karosi?

Zvedl hlavu, postavil se a vyděsil mě ještě víc. Jeho pohled nebyl o nic méně šílený a zastřený, než toho obra, které před chvíli složil. Rozběhl se ke mně a chtěl mě chytit. Na poslední chvíli jsem se z toho šoku probrala a uhnula mu. Řval a syčel, jako by ho na nože brali. Kamkoliv jsem skočila, byl mi v patách, tahle místnost byla moc malá na nějaké odvážné kreace.

Karosi! Nech toho, slyšíš mě! snažila jsem se na něj mluvit zatím, co jsem se vyhýbala jeho chapadélkům. Věděla jsem, že na něj nemám. Chytil mě pod krkem a zvedl do vzduchu. Ne! Chtěla jsem vykřiknout, ale nemohla jsem mluvit, natož vyslat myšlenku. Chvíli na mě vrčel, než mě odhodil stranou.

On je zdrogovaný! uslyšela jsem myšlenku, ale nepatřila nikomu v této místnosti. Patřila Rascovi. Musel být za zrcadlovými stěnami. Jak to, že ho teď slyším?

Stejně mi to nepomohlo, Karos mě srazil k zemi a chtěl se mi zakousnout do krku, abych se nemohla hýbat. Ale byl roztržitý, nedal se pozor na mé ruce. Zbývající silou jsem mu vrazila pěstí a odstrčila ho od sebe. Rozevřela jsem čelist, zasyčela na něj a chytla ho chapadly pod krkem.

Tak vzpamatuj se, sakra!

Kdyby se rozhodl pokračovat v boji, porazil by mě. Ale takhle jsem stála hrdě nad ním, svírala mu hrdlo a dívala se mu do očí. Musel to přece překonat. Když sklonil hlavu, spadl mi kámen ze srdce. Byl to silný muž. Zůstal klečet u mých nohou s obličejem zabořeným v mechu, i když se třásl po celém těle. Co to muselo být za drogu?

Přece jen jsem pořád byla z rodiny vůdce klanu. A jako takový mi byl oddaný. Nesměl mi ublížit, mohl by přijít o život - ne že by to všichni dodržovali. Pro něj to byla věc hrdosti.

"Co to tam dělá? Jak to, že před ní klečí!" rozčiloval se někdo za zrcadly tak hlasitě, že jsem ho uslyšela.

"Říkal jsem, že se znají, třeba je v hierarchii níž než ona," odpověděl druhý hlas, ale dál už jsem slyšela jen mumlání. Ztišili se a zdi byly silné.

Pustila jsem jeho krk a sedla si ke stěně, Karos se ani nehnul. Jen těžce dýchal. Zábava skončila vážení.

Po chvíli přišel ke mně celý shrbený a kleknul si přede mě.

Hluboce se ti omlouvám, Nayo ď Moaq, měl jsem se lépe ovládat. Mohu požádat o tvé odpuštění? promluvil v myšlenkách. Vždy jsem se podivovala nad jeho starými způsoby, ale tady mi připadaly tak civilizované, že jsem po všeobecně uznávaného vzoru vzala jeho obličej do dlaní a políbila ho na čelo.

Odpouštím ti, nebyla to tvoje vina.

Jsem tu, abych ti pomohl, ne ti ublížil, už na to nezapomenu.

Přibližně hodinu jsme tam seděli jako sochy, než to doktory venku přestalo bavit. Karose zahnali zpátky do tunelu a mě si zase vyzvedl strážný s pouty a roubíkem.

"Co to mělo znamenat!" vybuchla jsem vzteky na Rasca ve vypolstrované místnosti. Zase jeden dýchánek plný všetečných otázek.

"Víš přece, že nemám pravomoc do toho zasáhnout," hájil se. Bohužel jsem mu viděla až do žaludku, nic přede mnou neutajil. Ani, to jak tu minule dováděl s Fei. Brr.

"Mluvím o tom, že byl omámený. Vždyť mě málem zabil! Taky vím, že nejsi ledajaký poradce, dokonce nepracuješ ani pod touto společností. Většině tvých myšlenek nerozumím, ale obyčejný a bez pravomocí, jak říkáš, rozhodně nejsi. Vůbec nejsi tím, co říkáš. Je to jen maska. Nemám pravdu?"

"Právě kvůli tomu, nemohu do věcí zasahovat," ukončil debatu a sedl si na postel.

"Proč před tebou klečel, je přece starší?" mhouřil oči Rasco a díval se na mě.

"Pracoval pro mě."

Rascovi cuklo jedno oko, jinak nedal své překvapení znát. Zase přemýšlel a jeho myšlenky tvořili dokonalý chaos. Možná to dělal záměrně, abych je neviděla všechny najednou.

"Potřebuji, abys ty testy o pár dní odložil, víc nechci. Víš přece, že Fei teď sotva chodí. Až jí bude lépe, postará se zase o mě."

"Nemohu ti nic slíbit. Ale už žádné drogy."

Přecházela jsem po místnosti a úplně mě přešla chuť o čemkoliv mluvit. Od teď už žádná ochrana. Snad by mi mohl zařídit další setkání s Karosem. Jak to myslel, že mi přišel na pomoc? Odkud věděl, že tu jsem? Od Nira?

"Nayo, poslouchej mě prosím tě," zaslechla jsem na půl ucha. "Poznáváš tyhle věci?"

"Cože?" obrátila jsem se k němu a krve by se ve mně nedořezal. Byla to moje brašna, malý zarnský čip, váček s kameny, měch na vodu, moje dýka, nožík, plus pár drobností jako hřebínek, žvýkací bylinky a náhradní spodní prádlo.

"Kde jsi to vzal?"

"Naše jednotka to našla v lese, prý kus od místa, kde tě chytili. Nedávno to tam celé pročesali. Samé zajímavé kousky, co říkáš?" prohrabával mé věci.

"Viděl to ještě někdo?"

"Zatím jenom já a pár strážných," jeho slova mě utvrdila v domněnce, jeho zdejší postavení, je jen záminka pro něco mnohem většího. Přece nemohl jen tak zadržovat důkazy?

"Takže to poznáváš, je to tvoje?" pokračoval, jeho hlas zněl najednou stroze.

Přišla jsem až k věcem, které rozložil vedle sebe na postel a vzala do ruky svou dýku. Nebránil mi. Přejela jsem roztřesenými prsty po čepeli, umazané od hlíny. Tuhle mi daroval otec, když jsem složila zkoušku dospělosti - odnesla jsem to potrhanými křídly. V třešňové rukojeti byl vsazený malý valounek dračího oka, který zářil červenými a oranžovými odstíny, doplněnými prasklinami ve tvaru šupin. Kolem něj vyryto mé jméno, naším písmem. Čepel byla označena znakem našeho rodu. Tesák, ovinutý popínavou rostlinou s pučícími květy.

"Tuhle dýku mi dal můj otec," zašeptala jsem a položila ji zpátky na postel. Tady bych si ji nemohla nechat.

Rasco mlčel. Ale já už jsem nepotřebovala vzít nic do rukou. Vše ostatní bylo nahraditelné.

"Kde jsi vzala tohle? Na spodní straně to má čip," zvedl kartičku a otáčel ji v prstech. "Vždyť to vypadá jako obyčejná sim karta, ale obsahuje spoustu zaheslovaných dat," mluvil spíš pro sebe.

Zamyšleně jsem se dívala na své věci, pokud je předá dál, spustí to poprask. Výroba slitin kovů? Čipy, oblečení? Teprve potom by začal skutečný hon.

"Co s tím uděláš?" zeptala jsem se ho.

"Řekneš mi k čemu slouží?"

"Když ti řeknu, že nevím jak to funguje, tak mi stejně nebudeš věřit."

Chvíli přemýšlel, teď vše záviselo jen na něm. Jak patetické.

"Ale věřil, vzhledem k tomu, jak si minule nevěřícně koukala na dotykový telefon. Spíš mě zaráží, proč to máš mezi svými věcmi. Prostě to sem nezapadá."

Nemohla jsem mu to říct, nikdo se o Zarně nedozví, ne ode mě. Kéž bych mohla uhodnout jeho záměry, ale v tomto odvětví jsem se u lidí nevyznala. Nevěděla jsem, co v jeho mysli hledat. Byla tak složitá.

"Věci zatím zůstanou u mě a ty se do zítra rozmyslíš, co mi o tom řekneš, ano?" řekl Rasco a jeho zamyšlený výraz mě začal znervózňovat. Teď jsem teprve v prdeli.

Ani druhý den jsem nebyla klidnější. Co když to všechno předá zdejším vědcům? Co se mnou pak udělají? Fei už na tom byla lépe, ale pořád ji dělalo potíže chodit. To malé bodnutí v zádech jí dělalo problémy. Raději jsem nechtěla myslet, kdy si pro mě přijdou, abych dostala také jeden bodanec. Naštěstí byl na dopoledne naplánován výběh, myslím, že za to stejně mohl Rasco, protože do sálu jsme měli jít až za tři dny. Počítala jsem to, abych byla připravená a aspoň si procvičovala mozek.

Tady jsme Karosi, zavolala jsem na něj, hned jak jsem ho spatřila mezi stromy. Jeho oči byly zase normální a přátelské.

Sedni si k nám, uvelebily jsme u širokého kaštanu.

Fei, Klero, tohle je Karos, můj učitel z Miqeru. Mistr Soubojů.

Fei na něm mohla oči nechat a Klera se na něj aspoň usmála. Neměla důvěru k nikomu, kromě mě.

Ty jsi Klera? Potkal jsem tvého druha Aerena. Statečný muž, i když nemá křídla, neustále tě hledá, řekl Karos, jen zaslechl její jméno.

Klera vytřeštila oči, a potom se rozbrečela.

Za pár dní budeme všichni venku, to vám slibuji. Právě proto jsem tady.

Opřel se o strom a objal mě i Fei kolem ramen. Ta na něj pořád mlsně koukala. Jestli se díval Rasco, musel skřípat zuby. Nemohla jsem si pomoc a vlepila Karosovi malou pusu na tvář. Trochu toho človíčka popíchneme.

Jak jsi věděl, že jsem tady?

Od Niroqa, přece sis nemyslela, že tě přestal hledat. Ale moc se mi nelíbil Laertin, to abys věděla. Vždyť je to Černý ještěr.

Dlouho mě takhle nikdo nenazval. Laertin - Vločka, překrásná, složitá, ale ledová jako led.

Niro mě hledal a já skoro ztratila naději. Vždyť, co by zmohl sám, proti této instituci? Karos se sebejistě usmíval, jako by to snad byla hračka a ujišťoval nás, že za chvíli budeme zase na čerstvém vzduchu. Kéž by měl pravdu. Opřela jsem se o jeho rameno a ponořila se do svých myšlenek v nichž se svářila moje nedůvěřivost s optimismem Karosových slov. Co by zmohly meče a dýky proti střelným zbraním?