V zajetí múzy

Kde se vlastně múza v nás bere? Vážně - ráda bych tomu přišla na kloub, protože poslední dobou ke mně přijde, na nic se mě nezeptá a celou mě pohltí nehledě na to, kolik mám rozděláno jiné práce, jaké mám povinnosti a co jsem slíbila třeba jen za recenze na blogu.

Na druhou stranu jsem moc ráda, že ji mám zpět, že v ní mohu koupat a objevovat nové osudy a příběhy doposud skryté. Měla jsem totiž takové období, zhruba něco přes rok, kdy jsem nedokázala napsat ani řádku, natož kreativně přemýšlet. Bylo díky frustrující náročné práci, kdy mě při smyslech udržovaly jenom knihy - ten rok jsem jich přečetla čtyřicet, což je a mé poměry opravdu hodně.

---

Múza má mnoho podob, a také mě kolikrát zaskočila, jak různorodá může být. Když jsem se nevěnovala psaní, strhla mě vlna rukodělné kreativity. Napřed jen prosté ketlování šperků, následovalo drátování, šití šperků na různé způsoby. Dokonce jsem na chvíli propadla i fimo světu, ale neměla jsem na to vlohy. Po dvou měsících divných výtvorů jsem se vrátila zpět k šitým šperkům.

Jenže, to nebylo všechno. Múza si se mnou pěkně pohrála. Ve výbuchu nadšení jsem si pořídila předrahý šicí stroj a začala kreslit spoustu návrhů na různé doplňky. Zároveň jsem bohatě utrácela za látky z Ameriky, protože ty barvy a vzory jsem prostě musela mít. Nelituji tohoto období. Ušila jsem si pěknou peněženku, kterou nikdo nemá, mám obal na mobil, notebook, neteři jsem vyrobila pár hraček a ještě k tomu navrch několik obalů na polštářky, včetně kulatého.

Potom jsem se vrhla na kreslení. Už odmala jsem ráda kreslila, ale nikdy to nedovedla k dokonalosti. Krátce jsem zkoušela i digitální kresbu, ale nakonec to vyhrála obyčejná tužka. Kreslící múza ke mně přichází jen zřídka, ale pokaždé je to smršť - cítím jak mě svrbí prsty, nedokáži myslet na nic jiného než na obrázek, který pod víčky vidím a toužím ho přenést na papír. Nápady jsem určitou dobu přímo sršela, tak vznikla celá složka desítek detailních i méně detailních návrhů šperků a módních doplňků - různé typy peněženek a diářů. Dnes jsem dokonce našla u jeden starší portrét tužkou a zjistila, že je to zase Naíklyn (Síla duše, Oheň v srdci). Vážně netuším proč ji pořád kreslím. Tolik obrázků nemají ani hlavní hrdinové.

Pořád jsem necítila, že je to ono. To pravé, kterému se chci pořád věnovat. Všechny mé záliby jsou prostě taková nárazová záležitost, která mě strhne jako vichřice. Jediné, co se mě drží už spoustu let, je psaní. S přestávkami se k němu neustále vracím a teď zjišťuji, že zastiňuje všechny ostatní záliby. Šperky leží ladem, na tužku se práší ( jediné, kdy ji použijí je, když mám vnuknutí a chci nakreslit něco k příběhu).

Psací múza je ale velmi vrtkavá dáma. Přichází pokaždé jinak a člověk nikdy dopřed neví, kdy ho to praští. Proto jsem se rozhodla napsat i tento krátký článek. Možná to má někdo stejně, možná to osvětlí, proč se poslední týden zpožďuji s recenzemi. Chytla mě múza a ne jen jedna jediná. To by bylo moc jednoduché. Mám rozpracovaný závěr ještěří trilogie Krevní msta (provizorní název) a zdá se, že konečně tento týden jsem chytila správnou slinu. Jde to jedna báseň.

A právě tento víkend, kdy jsem chtěla dohnat resty (třeba i slíbený náhrdelník pro jednu paní) mě ze soboty na neděli praštil do čela další nápad. (provizorně mu říkám Jasnozřivá) A to tak netradičně, že jsem to nemohla nechat být a plně se mu oddala. Začalo to nenápadně - přítel mě ráno probudil brzo, protože zjistil, že náš potkan (chudinka Dale) má bouli na noze. Nemohla jsem už usnout a utěšovala hyperaktivního potkana, kterému noha jak balon zřejmě nevadila a vzpomněla si, že mě vyrušil ze sna. Během té chvíle, co jsem hladila měkký kožíšek mi došlo, že se mi zdál nějaký příběh a rozhodně nebyl o mě. Jako bych ho sledovala z výšky. A tu chvíli jsem věděla, že ten příběh musím napsat. Věnovala jsem tomu většinu dne a zatím mám devět stránek A4. Uvidím, kam to s ním povede.

Už se někdy někomu stalo, že se mu zdál příběh, který potom musel vyprávět? Mě se to právě stalo podruhé v životě. Poprvé, to je snad sedm let, se mi zdál příběh o Janě (Ještěři - Síla Duše) a to mě vlastně přivedlo k psaní. Viděla jsem ve snu létající bytosti s kožnatými křídly, šupinatým zeleným ocasem, kteří nezpozorováni žijí kolem nás. Jak si většinu snů nepamatuji, základní myšlenka příběhu ve mně dlouho zůstala. Stejně jako dnes. Je to příběh ze světa Červených ještěrů, kteří se skrývají uprostřed lidských měst. Dějově je to zasazeno na konec příběhu Oheň v srdci, ale není nutné jej znát. Jak to nechám uležet, rozhodně ho tu publikuji. Zatím je to spíš povídka, uvidím, jestli to v něco přeroste.

Jak chodí múza k vám? Pomocí obrazů? Pomocí správné hudby? Atmosféry? Místa? Zážitku nebo nějakého zvoleného větného souvětí? Já osobně volím obrázky a hudbu. Stvořila jsem tak několik povídek, které by jinak zůstaly zasunuty v mém podvědomí. Když píši je vhodná hudba velmi důležitá, jinak dokáže zkazit dojem a slova ze mě lezou jak z chlupaté deky.

Ticho je luxus, který se mi bohužel nedostává.

Jednou jsem se dokonce nechala ovlivnit i událostí - když světem kolovali spekulace o Cernu a černých dírách, které by mohli vzniknout při zapojení urychlovače částic. Je jím Saurie. Několik let jsem nápad nosila v hlavě a teď jej pomalu realizuji. Díky jednomu obrázku v klubu Snílků třeba vznikla i celá povídka Kult Zeleného hada.

Takže, mějte se mnou strpení, když múza zavolá, já poslušně datuji do počítače. Doufám, že se v týdnu na chvíli uvolním z jejího sevření a dokreslím jednu kresbu, která na to čeká už skoro měsíc, vyrobím šperk pro zákaznici (co čeká ještě déle, ale zřejmě nespěchá) a začnu zase vyrábět recenze - plus mám v plánu pomalu upravit i ty staré, aby se na ně dalo aspoň koukat.

Uf, vážně jsem netušila, že to bude tak dlouhé. No nic. :) Hezký zbytek nedělního večera a já jdu zase poslušně datlovat. Nemohu se dočkat, až to bude vše na papíře.

Obrázky, až na poslední, jsou moje vlastní tvorba.