Označená 2. část

Tak, vkládám druhou část, díky které bude celý děj doufám dávat trochu smysl. Určitě bude ještě pokračování, takový malý vhled z opačné strany barikády.

Přeji příjemné čtení:)

---

Dívka vykřikla, probudila se a chvíli bojovala s peřinami, do kterých se v noci zamotala. Nebránily se. Srdce jí splašeně tlouklo, bavlněnou košilku měla promáčenou potem. Bylo něco málo po šesté, budík zeleně blikal, až to pálilo do očí.

"Doprčic," ulevila si nahlas. "Byla to jen noční můra. Uf, jen sen, jen další pitomá noční můra!" Návštěvy tetky noční můry, u ní byly celkem časté, ale nikdy, nikdy žádná nebyla jako tahle.

Když se jí zklidnilo srdce, ucítila jemné pálení na krku. Dotkla se kůže a bolestivě usykla. Co to tam sakra mám? pomyslela si. Snad jsem se ve snu nějak nepoškrábala? Zamračila se a vstala. Snad to nebylo nic vážného.

Došla k zrcadlu a brada ji klesla ke kolenům. "Proboha," zašeptala. Nemohla křičet, šok tomu zabránil. Na pravé polovině těla, počínající obličejem až po špičky prstů na noze, se jí táhlo červené tetování. Takové složitě propletené obrazce v životě neviděla... vypadalo to jako fraktály. Pak si vzpomněla na kočku ze snu a suše polkla. Polil ji studený pot a ruce jí nepříjemně brněly. To nebyl sen… Ach bože… ono to bylo skutečné!

V hlavě se jí rozlehl smích. "Tvůj čas přijde. Nezapomeň!"

Dívka zaječela, jako by ji na nože brali a do pokoje vtrhla její matka. Bohužel stále bydlela s rodiči. "Co tu tak ječíš?"

Zuzana se pomalu otočila a nejistě se na ni podívala. Bylo to přece nad slunce jasné!

"Zase špatný sen? Opravdu nechceš nějaký prášek?" ptala se jí žena v sepraných teplácích a drdolem na hlavě. Právě se chystala na ruční praní.

Dívka na ni mlčky hleděla. Copak to nevidí? Vždyť měla na polovině těla rudé tetování. Matka by měla správně vyletět z kůže. Zmateně se otočila zpět k zrcadlu - třeba se jí to jen zdálo?

Naděje zhasla ve chvíli, kdy se otočila. To tetování tam bylo, ale viděla ho jenom ona. Zešílela snad?

"Jo, jen noční můra. Budu v pořádku, mami," pronesla hlasem, který měl být vyrovnaný. Aspoň se o to pokusila. Matka se na ni usmála a odešla.

Zuzana zůstala stát uprostřed pokoje a pokoušela se o ni hysterie. Co to má znamenat? Proč na sobě měla tetování, které nikdo nevidí? Kůže ji pálila... a pak jí to došlo. Nikdo ji neuvěří, nikdo jí nepomůže… Byla v tom sama. Klesla na zem a tiše se rozplakala. Bělostné stěny ji tiše poslouchaly.

Za pár týdnů si na tetování zvykla a celkem se i uklidnila. Nikdo jiný tetování neviděl, noční můry zmizely a kolem byl až děsivý klid. Vše bylo při starém. Minuly dny, kdy při každém hlasitějším zvuku nadskočila, ale přece jen se do její duše vkrádal klid. Avšak nezapomněla, nedovolila si to - znaky na její kůži byly až příliš výrazné. Měly nějaký význam?
Věděla, že jednou to přijde. Žena-kočka jí slíbila, že se vrátí.

Zuzana se probudila a jako každé ráno si prohlédla své tetování. Nic zvláštního na něm nezaznamenala, vypadalo stejně jako včera nebo před měsícem. Ale její okolí si té změny všimlo. Na ulici se lidé otáčeli, poulili zvědavé oči a některým bylo vidět až do žaludku.

"Ty máš tetování!" vykřikla Lucie, největší drbna na škole. "Počkej až to uvidí profesoři, nebo ředitelka. To ti, holka, neprojde," smála se. "Nemohla sis nechat udělat králíčka na rameno nebo srdce jako ostatní?"

Zuzaně se stáhl žaludek, nikdo tu nesměl vybočovat z řady.

Po hodině v ředitelně, kdy si vyslechla přednášku o nutnosti dodržování školního řádu, etikety a slušnosti, hodině, kdy zadržovala svůj vztek na všechny okolo - kteří se buď smáli, nebo vyjeveně zírali beze slov, byla konečně volná. Proč najednou to tetování všichni viděli?

Bloumala městem a snažila si zvyknout na reakci okolí. Byla duchem mimo, zahloubaná do vlastních myšlenkových pochodů a vzpomínek a probrala se, až když vrazila do nějakého muže.

"Pardon," zašeptala, ale potom vyjekla překvapením. Ten chlap byl ztuhlý jako socha. Rozhlédla se - každý člověk, dítě, dokonce i ptáci byli zamrzlí v jedné poloze. Čas se zastavil. Co to znamená? Proč se nikdo nehýbe? Dotkla se toho nešťastníka vedle sebe - jeho kůže byla horká a poddajná, jako by byl živý. Každou chvíli čekala, že se na ni oboří, ale nic se nestalo.

"Raději se ho nedotýkej, můžeš ho zabít," ozval se prostorem ženský hlas a Zuzana poplašeně nadskočila. Nebyla tu sama…

Otočila se, svírajíc svou tašku přes rameno a spatřila ženu, hrdě vykračující na vysokých podpatcích. Její rudé šaty, které svým bohatým střihem připomínaly dávná století, vlály v neexistujícím větru. Kde se vzal? Vždyť se netřepotal ani lístek na větvi! Ona jediná se pohybovala… vypadala jako bohyně s prameny vlasů, ve kterých se skrývalo samo slunce.

Usmívala se, jako by jí patřil svět.

"Už je čas Zuzano, doufám, že si připravená." Hlas měla jemný, medový a čišela z něj nadřazenost. Zastavila se kousek před dívkou a prohlédla si jí od hlavy k patě. Zuzanu ovanul její parfém, vonící po zahradě planých růží. Byla to nádherná žena.

"Pojď se mnou, mé dítě, vykonáme spolu věci, o kterých se ti ani nesnilo. Potřebujeme tě a ty zase nás."

"Kdo jste? Co se stalo ostatním?" vychrlila ze sebe Zuzana v návalu odvahy. "Já vás vůbec nepotřebuji!

Žena nesouhlasně zamlaskala. "Ale dítě moje, jistě že potřebuješ. Vidím do tvé duše, znám tvá přání, tvé tužby, které by sis v životě nepřiznala a všechny ti je mohu splnit…"

Zuzana divoce vrtěla hlavou. "Já nic z toho nechci."

"Zlatíčko, tobě nedochází v jaké jsi situaci. Jsi Označená, to znamená, že jsi moje dobrovolně nebo z donucení. Můžeš si vybrat, jsem laskavá královna. Přemýšlej nad mou nabídkou."

Zuzaně proběhl před očima její dosavadní život, průměrný život s průměrnými starostmi… nikdy netoužila po něčem víc… nebo že by ano? Věděla, že v koutku duše si přála být něco víc…, aby ji lidé znali, aby k ní vzhlíželi… ale kdo si to aspoň jednou nepředstavil? Každý to přece v sobě má, ale ne každý se tím nechá ovládnout.

Jenže… co kdyby se to splnilo? Chtěla by to? Spíš, měla vůbec nevybranou? Vždyť ta žena úplně zastavila čas! Nemohla se rozhodnout… co by se stalo, kdyby podlehla?

Cítila pulzující tlak uvnitř své hlavy, cit se jí vytrácel z těla. Pak vše zmizelo, a její tělo jako by jí nepatřilo. Co se stalo? pomyslela si. Najednou byla nehybná jako ostatní na ulici. Zuzana se mohla jen dívat na ženu před sebou.

"Nebraň se, potřebujeme tvou sílu, tvou duši, která vyniká nad ostatními. Máš uvnitř sebe sílu a já ji chci. Jak z ní tvá odpověď?" Propalovala žena Zuzanu ohnivýma očima a vítězně se usmívala.

Obraz její okouzlující tváře, kde dívka zahlédla záblesk špičáků, se jí rozmazal před očima. "Tak je to správně, mé dítě," slyšela ve své mysli.

Zuzanu pohltila tma, ze které nebyla cesta zpět, ale ona už nechtěla uniknout. Rozhodla se. Neměla na vybranou. Buď jí zůstane vlastní vůle nebo bude jen loutkou. Co bylo lepší? Zvolila si a nebylo cesty zpět.

Cítila prudký nárůst energie v konečcích prstů, vlévala se jí do celého těla a rozechvívala každý sval, hladila každý nerv. Byla najednou tak silná… dokázala by cokoliv! Stačilo si jen přát!

Zuzana otevřela oči a usmála se. Když už musela zvolit, tak jedině to, co je lepší pro ni samotnou. Proč prožívat věčnost v okovech, když se sama může stát katem? Není to lepší než mučit vlastní duši? Dívčin zdravý rozum křičel v hlubinách podvědomí.

"Jsi má první, Zuzano, jsi první z mých Zářících dětí a svět ti bude ležet u nohou."

"Je mi ctí, má královno." Zuzana, která se tím nevědomky zbavila části své duše, následovala ženu v krvavých šatech, skrz lidské mraveniště.

Svět se znovu dal do pohybu, ale nikdo si nevšiml bohyně, vedoucí svou první ovečku.