Poslední dva týdny by se daly celé shrnout dvěma slovy. Samé zmatky.
Ani hlavně se to týká školy, nic takového jsem tam předchozí roky nezažila. Nikdo neví, co bude následující den protože se vše na poslední chvíli přesouvá, nikdo neví kam mám chodit povinně a kam ne - díky tom už mám nechtěně vybranou absenci s počítačích. Pokaždé mi dají jiné číslo, tudíž si mě přehazují jako horký brambor mezi skupinami. (navíc jsem ve středu dorazila do školy zbytečně a až tam se dozvěděla, že vlastně vše odpadlo, nebo se mi stane, že je nemohu najít, protože se usídlili v jiné učebně než měli být)
A mezitím už je půlka února a já nemám zatím nic do absolvenstké práce. Proč? Protože jsem +++ jedna zapomnětlivá a už týden si zapomněla objednat pár knih co by se mi mohly hodit. Strach se mi občas vracívá když pomyslím na větu jedné mé profesorky : Tvá vedoucí práce(schválně neuvádím jméno) je už na tebe MOC zvědavá, co jsi stvořila. Měla bys konečně za ní zajít, protože už začíná být netrpělivá.
Jenže já se tomu snažím vyhnout, stačí si představit ten pohled, kterým mě častuje kdykoliv ji potkám(nebo loňská zkušenost), že jsem nic, nešika, nula, blbec a já se jen krčím a klopím pohled. Že bych ji měla ukázat a ukázkově to sepsat? Jasně, kdybych věděla jak a má mysl vědomě nezapomínala na své povinnosti. Nedokáži to zastavit a vždy se věnuji raději jiným věcem, které mi přnášejí radost a klid v duši, než stres a deprese - potom taky píšu podobné články.
Mluvila jsem teď s jednou mou starou známou a vedle ní, jsou mé starosti maličkostí - aspoň v ohledu za ABS prací - jelikož Diplomka je mnohem těžší a obsažnější.
Kdybych si jen nevybrala tak blbé téma.
A právě těchto chvílích si vzpomenu na úterní ráno, kdy mě k oknu nemocnice, kde jsem byla na praxi přitáhla sytá oranžová záře, která osvětlovala celou stěnu místnosti. Právě svítalo a nebe hrálo snad všemi barvami. Od sytě modré, přez bělost mraků až k zelené, žluté, oranžové, červéné a nejspodněji nad střechami domů se vznášel fialový opar. Byla to taková nádhera, že jsem na chvíli na vše zapomněla a jen se kochala tím pohledem. Jak pomalu barvy světlaly až zbyla jen oranžovo-žlutá a nakonec slunce vyšlo a záře zmizela.
To vše jsem sledovala s 15.patra a stačila to vyfotit jen svým starým mobilem. Měla bych si zvyknout nosit u sebe svůj foťák. Škoda, že tam jen vidět jen minimum barev, ale i tak, když se na ně teď dívám, mají na mě uklidňující účinek.
A pokud jste dočetli až sem, tak bych se chtěla podělit o krátký úryvek z mého nejnovějšího počinu. Měl být do soutěže Fragmentu, ale už jsem zase přesáhla počet povolených znaků (12stránek ve wordu je na mě holt málo).
Plus jedna novinka, vyhodili mě z práce a napařili mi pokutu 500kč za porušení prac. kázně (vzdálila jsem se od stánku a zrovna přišla šéfka) a já si zrovna koupila Tablet a netbook.
Vaše momentálně rozpolcená Dragita
Úryvek:
Vzbudil ji silný zápach. Rozkašlala se a prudce posadila. Náhle vytřeštila oči.
"Sakra, kde to jsem?"
Rozhlédla se. Byla na střeše nějaké budovy a měla na sobě jen pyžamo.
'Bože, co jsem to v noci dělala.' Pomyslela si.
Cítila chlad, měla totiž bosé nohy a ještě k tomu pěkně špinavé. Všude byl prach smíchaný se zbytky sněhu.
Rychle zamířila ke dveřím. Zamčeno.
'To snad ne.' Jímá jí vztek.
Naposledy jimi zacloumá a uslyší menší křapnutí a dutou ránu. Cesta je volná. Na zemi se válejí zbytky zámku. Zřejmě bylo zamčeno zevnitř.
Nevěděla kde je, z tohoto pohledu město ještě neviděla. Ze všech sil se snažila zorientovat.
Podařilo se.
Našla známý záchytný bod - starý kostel.
"To jsem teda pěkně daleko."
Sešla po schodech a vyšla na ulici. Myslela přitom na to, jak je vděčná, že má na sobě aspoň jednobarevné pyžamo, místo toho s medvídkem, co ležel doma ve skříni.
Žádné komentáře:
Okomentovat