Další kapitola je psaná trochu jiným stylem. Už od začátku jsem plánovala, že sem zapasuji vyprávění jiné postavy.
Seznamte se s Niroqem.:-)
Kapitola 8.
-Niroq-
Byla to ona.
Ta, která mi přivodila tolik bezesných nocí. Myslel jsem, že to bylo za mnou. Že jsem se toho zbavil.
Zmýlil jsem se.
Když jsem ji poprvé uviděl, snažila se utéct jednomu Černému. Byla mnohem mladší, skoro ještě dítě. Chtěl jsem letět dál, nezajímala mě cizí kořist. Ale nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Vítr zanesl její vůni ke mně. Nic takového jsem ještě nezažil. Prostupovala mnou a rozechvěla každý můj nerv. Cítil jsem ji, i když byla zastřená pachem strachu.
Zachránil jsem ji na poslední chvíli. Neměl proti mně šanci. Byl jsem budoucí vůdce a on jen hladové zvíře.
Neviděla mě.
Jen, co jsem to s ním skoncoval, zjistil jsem, že omdlela. Vzal jsem ji do náruče a odnesl pryč. Nevěděl jsem odkud pocházela, tak jsem raději zastavil kus od místa, kde jsem ji potkal. Určitě pak sama najde cestu domů.
Hlídal jsem ji a pozoroval. Její dlouhé vlasy se jí vlnily po těle, které už začalo mít ženské křivky. Vypadala tak křehce.
Začal se do mě vkrádat pocit, který jsem neznal... Chtěl jsem ji chránit.
Jakmile se začala probouzet, zmizel jsem. Nesměla mě vidět. Zadupal jsem v sobě ty divné pocity. Tohle nebylo pro mě.
Nemohl jsem spát. Nemohl jsem jíst.
Byl jsem k sobě tvrdý. Připravoval na svou životní zkoušku. Na život a na smrt. Nesměl jsem nic cítit. Vůbec nic. Narodil jsem se jako Černý ještěr, pravda, ne čistokrevný. Ale i tak mě vyhnali z vesnice. Říkali mi bestie. Byl jsem jen kluk. Nechápal jsem proč mě nenáviděli.
Časem jsem na to přišel. Byl jsem Černá bestie. Ničím jiným. Zabíjel jsem, když jsem musel. Všichni přede mnou s křikem utíkali.
Zkoušku jsem přežil a stal se vůdcem smečky. Pro začátek. Konečně jsem někam patřil. Měl jsem uznání.
Nutil jsem se být nejsilnější a nejrychlejší. Každý vyzyvatel dlouho nežil. Začali mi říkat "Rychlá smrt". Ostatní se totiž vyžívali v co nejdelším trýznění svých obětí.
Moje smečka nikdy neplenila města, jen ty opuštěná. Mělo to své výhody - klid od ostatních ještěrů.
Když ostatní přivedli nějakou kořist na zábavu, vždy jsem jim vymazal paměť. Podle mě bylo utrpení zbytečné. Komu se to nelíbilo, musel mi to říct do očí.
Už jsem si začínal myslet, že jsem byl stejný jako všichni ostatní. Bestie, kterou zajímaly jen vlastní potřeby. Krvelačný zabiják. Nebezpečné zvíře. Co jiného jsem mohl vést za život? Než jen lovit a zabíjet…, rozšiřovat své území.
Potom jsem ji znovu uviděl. Docela náhodou. Napřed jsem ucítil známou vůni, která mě připravovala o rozum. Pokud mi tedy ještě nějaký zůstal.
Vydal jsem se po stopě a uviděl jsem ji. Ležela na osvětlené mýtince. Kolik let už uplynulo? Určitě hodně. Byla z ní už žena, ještě krásnější než předtím.
Neodolal jsem a přiblížil se. Ucítila můj pohled. Rozhlížela se kolem a snažila se mě zahlédnout. Ale na to jsem byl až moc dobře ukrytý.
Pak ale za jejími zády někdo přistál. Lekla se. Chtěl jsem po něm skočit a rozsápat ho. Naštěstí jsem se ovládl. Znala ho. Tak jsem se trochu uvolnil.
Začali spolu bojovat, ale tak nějak zvláštně. Žádný úder nezpůsobil velká zranění. Zřejmě ji jen učil bojovat. To bylo dobře.
Když jsem si vzpomněl na svůj výcvik, musel jsem se pousmát. Pod modřinami by mě nepoznala vlastní matka. Škola života na útěku - kdekoliv jsem se objevil, chtěli mě zabít. Než jsem našel doupě bestií.
Pak byl rázem konec. Dostala ho na zem a seděla na něm. Uměla bojovat.
Představil jsem si místo něj sebe. Na chvíli. Raději jsem vrazil obličej do studené hlíny a vydechnul všechen vzduch z plic. Musel jsem být ve střehu. Musel jsem se ovládat. Proč to bylo najednou tak těžké?
Muž, který ji učil bojovat se ni svalil a uvěznil ji pod sebou. To k výcviku určitě nepatřilo. Dostal jsem chuť ho zabít. Napjal jsem všechny svaly v těle.
Už jsem byl blízko. Stačilo jen skočit a zakousnout se do něj, když se zvedl a odletěl.
Ztuhl jsem na místě. Co to mělo znamenat?
Měl jsem sto chutí ho sledovat, pohrát si sním, ale v tom se na mě zahleděla. Neviděla přímo mě. Tím jsem si byl jistý. Jen tušila, že jsem tu byl. Raději jsem rychle zmizel, než bych nad sebou ztratil kontrolu. Byla tam úplně sama. A voněla tak sladce.
Další dny jsem se jí marně snažil vypudit z hlavy. Nenáviděl jsem ji za to, co ve mně probudila.
Toužil jsem po ní. Chtěl jsem ji. Ale bylo to jiné, než jen obyčejný chtíč. Nedokázal jsem to pojmenovat. Chtěl jsem ji chránit. Držet v náručí. Líbat každou část jejího těla. Být s ní.
Měl jsem dost problémů ve smečce. Odváděly mou pozornost. Někteří se neustále domnívali, že jsem byl slabý, protože jsem odmítl účastnit se plenění měst a velké bitvy, která před pár týdny skočila daleko na jihozápadě.
Nechtěl jsem na sebe strhávat pozornost. Stejně to byla jen sebevražda. Rád jsem žil v ústraní. Jestli měl někdo jiný názor, buď mohl jít, což nikdy žádný neudělal, nebo mě vyzvat na souboj a pokusit se mě zabít, což dělali úplně všichni i bez vyzvání. A nějaké bitvy a války za někoho, mě vůbec nezajímali.
Během týdne bylo vše vyřešeno. Vzbouřence už ohlodávaly mrchožrouti a ti ostatní si aspoň na chvíli dali pokoj. Nebylo nic lepšího než názorná poprava. Tady přežil jen ten nesilnější a nejmazanější. Nebylo tu místo pro soucit.
V noci jsem hlídal své území. Sice mi kůže nevylučovala žádný sliz, kterým bych označil své hranice - jako to dělali ostatní, ale existovaly i jiné způsoby. Třeba chapadélka zanechávala pachovou stopu.
Byla to stále stejná rutina. Měl jsem ale i jiný důvod, proč vyrážet každý večer daleko od doupěte. Hledal jsem ji.
Asi týden potom, jsem ji zase našel. Musel jsem ji vidět.
Seděla na okraji útesu. Sama. Plakala, schoulená do sebe. Chtěl jsem ji utěšit. Nedokázal jsem odolat a pomalu se k ní přibližoval. Nasál jsem vzduch a ucítil na ní cizího ještěra. Vzedmula se ve mně vlna hněvu.
V tom ticho rozřízl hlasitý dívčí smích. Někdo se blížil. Taková pustina kolem a zrovna tady musí být někdo další. Odolal jsem praštit vzteky do země.
Schoval jsem se. Cloumal se mnou vztek na toho, kdo ji donutil prolévat slzy.
Začal jsem toho bastarda hledat. Po čichu. Až ho najdu, bude se mít na co těšit. Jeho smrt, bude pomalá. Vychutnám si ji.
Brzy jsem ho našel. Nebyla to zas tak velká výzva. Ale měl jsem smůlu.
Byl uvnitř ještěřího města.
"Sakra," zavrčel jsem. Tam bych se jen tak nedostal. Stráže by mě okamžitě chtěli zabít.
Však jednou ten zmetek vyleze ven a já si na něj počkám.
Dorazil jsem ke svému doupěti a nestačil se divit. Všichni členové smečky čekali venku. Pak se objevili cizinci. Bylo ji pět a já ihned poznal, který z nich byl vůdce. Měl velkou jizvu přes levé oko a masivní kostěný náhrdelník. Jeho plášť z černé koženiny mu sahal až pod kolena.
Vypadalo to, že se považoval za hodně důležitého.
"Co se to tu děje!" Pohledem jsem vyzýval ostatní. Chtěl jsem vysvětlení.
Slovo si vzal cizinec. Přesně jsem věděl, co řekne. Scénář byl vždy stejný.
"Ty jsi pánem tohoto území?" zeptal se mě.
"Ano to jsem a cizinci tu nejsou vítáni."
"Chci toto teritorium. Má pro mě velmi výhodnou pozici. Sousedí s pozemky města Miqer, kde pohybuje opravdu hodně čerstvého masa." Zazubil se a propletl si prsty na rukou. Zdálo se mi to, nebo mluvil až moc formálně? To nebyl obyčejný hovnivál z jeskyně. Možná patřil k nějakému z klanů.
"S nikým se nedělím," zavrčel jsem. Neměl jsem chuť poslouchat ty jeho kecy. Jestli si potřeboval dodat odvahu, jeho problém.
Zaútočil. Konečně. Aspoň to bude rychle za mnou a já si užiju trochu klidu.
Podcenil jsem ho. Myslel jsem, že to bude rychlovka. Měl jen jedno oko! Spletl jsem se.
Ve vzduchu bojoval velmi dobře, jenže to já také. Pomalu jsme se posouvali směrem k zemi. V tuto chvíli byla většina soků po smrti.
Měl výdrž.
Bojovali jsme na život a na smrt. Bez pravidel.
Nebyl jsem dost rychlý a dostal pár zásahů. Připadal jsem si pomalejší. Co se to se mnou stalo? Slyšel jsem kolem nesouhlasné mručení a nadšený povyk.
V nestřeženém okamžiku se mnou mrštil o skálu a přidal k tomu kopanec do žeber.
Něco ruplo.
Slyšel jsem jak se štěkavě chechtal. Chybělo mu pár zubů. Zřejmě pěkný rváč. Tvář se mi zkroutila bolestí, ale nevydal jsem ani hlásku. Nic to nebylo. Jen žebra.
V tu chvíli jsem si na ni vzpomněl. Co by se stalo, kdybych selhal? Jiné město přece v okolí nebylo.
Chlap s jizvou se napřáhl k dalšímu úderu, ale nedával pozor. Byl si jistý svým vítězstvím.
Chytil jsem ho za nohu a praštil s ním o skálu. Svými ocasními ostny jsem mu prořízl hrdlo. Rychle a čistě. Neměl šanci.
Okolí propuklo v jásavý řev. Bolely mě žebra. Chtěl jsem co nejdříve odejít do své jeskyně. Ale zastavil mě doprovod toho mrtvého chlapa.
"Velký Niroqu, porazil jsi vůdce našeho kmene. Dosud dobyl na dvacet území. Všechny jsou teď tvoje a my ti budeme oddaně sloužit."
Jen kecy. Zabili by mě hnedka při první příležitosti. Zavrčel jsem na ně. Lekli se mě a nechali mě projít.
Odešel jsem a nechal je tam stát. Musel jsem zjistit, jestli jsou ta žebra zlomená nebo ne. Příštích pár dní bude kritických.
Svalil jsem se do pelechu z kůží a při čekání počítal krápníky na stropě.
Léčitel přišel brzy. Prohmatal mi levý bok, který už se začínal vybarvovat. Žebra byla v pořádku, jen silně naražená. Takže to rupnutí nepocházelo ode mě. Dostal jsem odporně páchnoucí mast a konečně zůstal osamotě.
Oddechl jsem si. Kdyby byla zlomená, následující dny by se mě všichni snažili zabít víc než kdy předtím. Byl bych oslabený. A možná bych to nepřežil. Tady se na důvěru nehrálo. Slabí a zranění neměli ve smečce co dělat. Každý by mi vrazil kudlu do zad při první příležitosti.
Čtyři dny jsem musel odpočívat. Udělal jsem z mých nejvěrnějších své zástupce. Neměl jsem chuť ani čas sám spravovat nově nabité území. Samozřejmě - všichni se mi museli pravidelně hlásit. Disciplína byl základ, jinak by všichni zvlčili.
Přemýšlel jsem o ní. Vždyť jsem neznal ani její jméno. Přesto mi nedala pokoj.
Nikdy nebude moje. Věděl jsem to. Utekla by, jen bych se k ní přiblížil. Stačilo by jí se na mě jen podívat. Byl jsem Černý ještěr. Každý se mě děsil. Uměl jsem jen zabíjet.
Rozhodl jsem se, že ji aspoň budu chránit - v rámci svých možností. Najdu a zabiju každého, kdo ji zkřiví byť jen jediný vlásek. Co jiného bych mohl udělat. Byl jsem nelítostným predátorem.
Vydal jsem se na lov. Byla teplá noc a já toužil něco rozsápat. Strašně moc. Vždy mě to uklidnilo. Nemusel jsem u toho přemýšlet.
Stopoval jsem zrovna smečku vlků, když jsem ji ucítil. Co tu dělala? Tak daleko od města a v noci? Bylo to skoro na kraji mého teritoria.
Zavětřil jsem strach.
Hned jsem taky poznal proč. Stála na prostranství mezi pokácenými stromy a byla obklíčena čtyřmi postavami. Měla obvázanou ruku. Přimhouřil jsem oči a musel se přemáhat, abych nezavrčel. Ten, kdo jí to udělal, bude prosit o svůj život. Nebylo možné aby si to udělala sama, Ještěři měli tvrdé kosti.
Vyrazil jsem právě včas. Už žádné plané hrozby. Jeden z nich ji právě chytil kolem pasu. Na jejím krku se leskla čepel nože.
Byli pro mě snadnou kořistí. Nedávali pozor na své okolí. Stačilo pár chvil a všichni leželi na zemi. Jejich bolestné sténání mi znělo jako rajská hudba. Jen ať měli strach. Byli jím přímo nasáklí.
Nezabil jsem je, i když jsem chtěl. Moc. Třeba si jen kousnout. Ale dívala se na mě. Zaťal jsem pěsti a snažil se uklidnit. Soustředil jsem se hlavně na dýchání.
Byla v šoku ani se nepohnula. Zatím nekřičela.
Snažil jsem se ovládnout. Stála jen pár metrů ode mě. V krátké sukni vynikaly její dlouhé nohy.
A voněla.
Už jsem chtěl odejít, když mi poděkovala. To jsem nečekal. Moje vůle začal slábnout. Prostě jsem musel jít blíž.
Začala couvat, ale narazila na strom.
Mohla se mě pokusit uškrtit chapadélky, ale neudělala to. To bylo dobré znamení. Dovolil jsem si přijít ještě blíž. Táhla mě k sobě jako magnet.
Mé zábrany se hroutili jako domeček z karet. Byl jsem od ní sotva pár centimetrů. Pozoroval jsem ji a užíval si tu chvíli, kdy jsem mohl být tak blízko. Obklopovala mě a vtahovala do sebe.
Chtěl jsem ji políbit. Hleděl jsem do jejích rozšířených očí a něco zahlédl. Snad vzrušení?
Ztratil jsem kontrolu a políbil ji. Bušila do mě pěstí, ale skoro jsem to necítil. Bylo mi jedno, že měla sevřené rty. Její vůně mě pohltila a připravila o rozum. Mé ruce brázdily po její hladké kůži. Z každého doteku mě mravenčilo po těle. Chtěl jsem ji. Nic jiného pro mě neexistovalo. Musela být moje teď hned.
Ucítil jsem její strach. Ztuhla.
"Ne," vydechla potichu. Jako by se bála promluvil nahlas, nebo zakřičet. Zmítala sebou.
Uvědomil jsem si co jsem udělal a pustil ji. Tohle jsem nechtěl. Byla vyděšená. Viděl jí to na očích. Třásla se a bála se mě.
Rychle jsem se jí omluvil a vypařil se. Zklamal jsem sám sebe.
Měl jsem sto chutí vymlátit to zvíře ze sebe. Kdyby nebyla dole pode mnou, zařval bych z plných plic. Chvíli to vypadalo, že se mě nebála - a já to podělal.
Zastavil jsem těsně pod mraky a uklidnil se - aspoň trochu. Musel jsem dohlédnout aby se v pořádku dostala domů. S nehybnou rukou byla snadným terčem.
Vynikal jsem v maskování, ale v její přítomnosti jsem v ní měl mezery. Věděla, že jsem poblíž. Vím, že ano.
Žádné komentáře:
Okomentovat