V noci by se nikdo neměl toulat se zlomenou rukou. A rozhodně ne ten, koho sledují...
Kapitola 7.
Probírali jsme tolik věcí, že úplně ztratila pojem o čase. Vysvětlovala jsem mu jak jsem to dělala já. Aspoň věděl základy. Zatím jsem nepotkala muže, který by mě tak přitahoval, že bych se potřebovala kontrolovat.
Podívala jsem se ke dveřím a uviděla černo. Malou škvírkou se drala dovnitř tma.
"Už je tma! To jsme tu už tak dlouho? Musím domů, neví, že tam nejsem." Teda pokud to ještě neví. Suše jsem polkla. Pokud by přišli na to, že jsem utekla, mohli by mě nechat hlídat. A David by tu mohl zemřít hlady, nebo by ho venku chytila bestie.
"Když máš nehybnou ruku, nechceš tu radši zůstat? Je to bezpečnější," navrhnul a usmál se na mě. Ještě na něm nebyla vidět ani stopa proměny… Jak to vlastně probíhalo? Nikdy jsem to nezažila.
"Víš, že nemůžu. Mám domácí vězení. Pokud mě nenajdou v pokoji, nechají mě hlídat a už se sem nedostanu."
"Dobře," řekl trochu sklesle. "Tak buď opatrná."
Usmála jsem se na něj a vahou svého těla otevřela dveře a vletěla do tmy.
Bolest ruky se zase ozvala. Tolik hodin jsem ji nevnímala.
Letěla jsem jen chvíli, když si koutkem oka všimla čtyř postav. Sledovali mě. To se mohlo stát jen mě! Ať to nebyly bestie. Jen ne bestie!
Bleskově jsem sletěla dolů a schovala se v lese. Snad si mě nevšimli. Oblečení jsem měla celkem tmavé, nebude mě tak vidět. Vítr hrál v můj prospěch, ale pokud to byli dobří lovci, tak mi to moc nepomůže.
Šla jsem pěšky. Pomalu jsem našlapovala mechem a schovávala se za každý strom. Kolem bylo ticho. Ani sovy nehoukaly.
Přede mnou bylo pár spadených stromů. Vytvořilo to díru do lesa. Otevřený prostor. Jediná možnost byla to obejít, aby mě nezahlédli. Sledovali mě ještě? Určitě, ale já je necítila. Profesionálové. Zatrnulo mě. S tou ruku jsem neměla šanci se ubránit.
Měla jsem zůstat u Davida přes noc. Na lítost bylo pozdě.
Zahlédla jsem před sebou pohyb ve tmě. Srdce se mi hrůzou zastavilo. Po těle mi naskočila husí kůže. Našli mě.
Jedna postava stála pár desítek metrů v předu. Ani se nepohnula. Jako socha.
Otočila jsem hlavu. Byly všude kolem mě. Vlevo, vpravo i za mnou! Byla jsem v pasti.
Postavy se přibližovaly. Jediná možnost byla vyskočit do vzduchu a snažit se jim uletět.
Měsíc vykouknul z mraků a posvítil mi na ně. Rogasovi nohsledi! Muže před sebou jsem už viděla. Rodiče mu určitě řekli o mém zranění. Počítal s tím, že budu venku. Byla jsem teď snadná kořist. Zmocňovala se mě panika. Pokud s tou rukou budu hýbat, špatně mi sroste. A to byl ten nejmenší problém. Roztřásly se mi nohy.
"Co pak to tu máme. Naši drahocennou Nayu," promluvil ten vepředu. Písmenko r divně protáhnul.
"Víš, že se v noci nemáš toulat?" chechtal se druhý. Toho jsem také párkrát viděla v Miqeru.
Zablýskla se čepel nože. Byli ozbrojení. Čtyři na jednoho. Už bych nestihla uletět.
"Do toho vám nic není," zasyčela jsem na ně a pohrozila chapadélky. Oranžově se zaleskly ve svitu měsíce. Jestli na mě sáhnou, popálím je.
Pokrčila jsem nohy a připravila se zaútočit. Snažila jsem se v sobě zadusit strach. Byla jsem jím úplně prolezlá. Určitě to cítili. V krku mi vyschlo.
Přece mi nemůžou nic udělat, ne? Krom řezných ran a modřin. Rogas by si je podal. Nikdo mu nesměl sahat na majetek. V duchu jsem se zasmála, když jsem si to uvědomila. Olízla jsem si suché rty. Vlilo mi to do žil nové odhodlání.
"Rogas tě chce vidět. Takže půjdeš hezky s náma. A moc sebou nemel, o mrzáka nestojí." Ukázal první, na mou ruku "Nemusela by se ti dobře zahojit." Stál pár metrů přede mnou. Ruce založené na prsou. Odplivnul si. Vypadal sebejistě.
Byla jsem ve střehu. Zraněnou ruku jsem si tiskla k tělu. Snažila jsem se nevnímat tupou bolest, kterou pulzovala. Zatím si udržovali odstup. Syčela jsem na ně. Kdo by se přiblížil jako první, schytal by to.
Blížili se ke mně ze všech stran. Vysmívali se mi. Přepočítala jsem se. Byla jsem s tou rukou neohrabaná. Kdyby aspoň byla v sádře. Trhaně jsem se otáčela a syčela na všechny strany.
Zavětřila jsem a ucítila tu krásnou vůni. Jako kůra javoru po dešti. Povolila jsem na chvíli v ostražitosti. Na vteřinu. Jeden z mužů mě okamžitě sevřel v pase. Na krku jsem ucítila ostří nože.
"Ani se nehni a drž hubu," syknul mi do ucha. Dech mu páchnul rybinou.
Ve stejném okamžiku dva jeho kumpány srazil tmavý stín. Jejich těla se zastavila až o nejbližší strom. Slyšela jsem bolestné zasténání a křupnutí kůry stromu. Ztuhla jsem na místě. Stejně jako chlap, co mě držel v sevření.
Spatřila jsem muže, který je srazil. Ne, Černou bestii! Ty šedé pruhy na těle nikdo jiný neměl. Zařval a vrhnul se na muže, kteří se zrovna snažili vstát. Křičeli strachem.
Uslyšela jsem údery pěstí do masa, bolestný řev. Ta bestie je snad trhala na kusy přímo přes mýma očima!
Byla jsem v šoku. Nohy se mi třásly. I kdybych mohla, nepohnula bych se ani o píď. Nůž na krku jsem necítila. Žaludek jsem měla sevřený strachy. Snažila jsem se nedýchat moc hlasitě. Píchalo mě z toho v hrudi. A nebyla jsem jediná.
Střenka nože se začala chvět. Cítila jsem jak se ten hajzl, co mě držel, rozklepal strachy.
Najednou mě pustil a zaútočil na Černého. Asi chtěl zemřít v boji a ne s rozklepanýma nohama.
Neměl šanci. Černý ještěr ho chytil pod krkem a mrštil s ním do lesa. Uslyšela jsem zapraskání stromové kůry.
Přežil to. Viděla jsem jak se snažil belhat pryč. Počkat! Všichni byli na živu ani jednoho nezabil. Plazili se pryč odtud. Cítila jsem jejich krev. Ale žili. Hekali bolestí, šustili trávou, praskaly pod nimi větvičky. Nedávalo mi to smysl.
Černý ještěr se na mě podíval temnýma očima. Hluboce oddechoval.
Zbyli jsme tu sami dva. Bestie a já. Černého ještěra jsem na tak blízko ještě neviděla. Jedno bylo jisté - já jsem byla kořist a on byl lovec. Byla to krvelačná zvířata. Jediný kousanec, nebo škrábnutí jejich zubem, znamenalo smrt. Proměnilo vás to na bestii v řádkách hodin. A pak zabijete každého v okolí, protože už to nebudete vy.
Pozoroval mě. Bylo to normální? Už jsem to chtěla mít za sebou. Oddechoval, jako by pro něj byla nějaká práce seřezat pár ještěrů.
Černá křídla i ocas měl neustále v pozoru. Byla obrovská, mnohem větší než jaké jsem měla já, nebo kdokoliv z mé rodiny. Čekal snad na něco? Bylo jich tu víc?
Prohlížela jsem si ho. Byl vysoký a měl kratší tmavé vlasy. Kolem uší trochu přerostlé. Kůži mu lemovaly šedivé pruhy. Na hrudi to bylo znát nejvíc. Jako vlnobití. Kdyby mě nechtěl zabít, líbily by se mi.
Tváře měl hladké, pěkně se mu rýsovaly lícní kosti. Myslela jsem, že všichni Černí měli obličeje zarostlé. Vypadali by potom víc jako zvířata.
Třeba mě nechtěl zabít? Chtěla tomu věřit. Proč by tam jen tak stál?
"Děkuji," řekla jsem třesoucím se hlasem. Kdyby mě chtěl zabít - neudělal by to už dávno? Byl přece mnohem rychlejší než já.
Pohnul se a srdce se mi rozbušilo děsem. Pomalu kráčel mně a propaloval mě pohledem bez mrknutí. Hruď se mu mohutně zvedala. Snad jen námahou. Na krku měl zavěšenou dračí lebku.
Couvala jsem před ním, ale narazila jsem do stromu. Tiše jsem vyjekla. Nesměla jsem křičet. Nesměla jsem ho rozčílit.
Rychle se přiblížil až ke mě. Zavětřila jsem. Ta vůně! Vždyť to byla samá, kterou jsem cítila, když mě někdo sledoval. Tak mě pozorovala bestie! Suše jsem polkla. Srdce mi chtělo vyskočit z hrudi.
Nespustil ze mě černé oči. Díval se přímo do mých a já se nemohla ani pohnout. Utápěla jsem se v temnotě. Byl tak blízko.
Jemně mě pohladil po tváři. Dlaň měl drsnou, ale teplou. Mravenčení z jeho doteku se mi rozlilo do celého těla.
Měla jsem chuť ho uškrtit svými chapadly a utéct - ale najednou jsem nemohla. Jeho vůně procházela každou buňkou mého těla a rozechvívala ji. Otupovala mi všechny smysly. Tlumila reflexy. Vdechovala jsem jeho vůni naplno. Mravenčilo mě v konečcích prstů. V břiše mě hřejivě lechtalo.
Co se to se mnou dělo?
Cítila jsem teplo jeho kůže. Nemyslela jsem na nic. Myšlenky neexistovaly. Utopila jsem se v jeho pohledu.
Sevřel mě v pase a prudce políbil.
V tu chvíli jsem se vzpamatovala. Snažila jsem se ho od sebe odstrčit, ale neměla jsem sílu. Byl moc těžký.
Líbal mě a nevadilo mu, že jsem se snažila držet rty u sebe. Nikomu jsem ještě nedovolila, aby se dostal tak daleko. Všechno mé vzrušení se vypařilo. Vystřídal ho strach. Líbal mě tu cizí muž. Sahal na mě!
Začal mě líbat na krku a jeho ruce bloudily po mém těle. To nebyly ruce, ale tlapy s dlouhými prsty! Tiskl mě k sobě čím dál víc.
On mě tu snad znásilní!
"Ne," hlesla jsem. Hlas mě zradil. Ztuhla jsem. Skoro jsem nedýchala. Po tváři mi stekla první slza.
Pustil mě stejně rychle jako mě chytil. Podíval se mi krátce do očí.
"Omlouvám se," zašeptal. Vzal mou ruku a jemně ji políbil. Měl příjemný hlas, žádný chraplák. Pak se otočil a rychle vyskočil na nebližší strom a zmizel mi z dohledu.
Stála jsem tam jako přikovaná. Nohy se mi třásly. Co to mělo znamenat? Moje myšlenky byly tak rychlé. Nestíhala jsem je. Byla jsem zmatená. Ještě stále jsem ho viděla před sebou. Brněly mě rty. Pálila mě kůže, ale neměla jsem jedinou odřeninu.
Chvíli jsem jen dýchala. Snažila jsem se sebrat.
Musela jsem rychle domů. Aby si to náhodou nerozmyslel a nevrátil se.
Celou cestu jsem ho cítila kolem sebe. Popohánělo mě to ke stále rychlejšímu tempu. Hlídal mě nebo pronásledoval?
"Ctěná Nayo, co tak pozdě večer děláte venku?" zaskočil mě strážný na vrcholu skály u okraje města. Málem jsem si ho nevšimla.
"Je vám něco? Jste úplně bledá."
"Ne, nic mi není. Jen jsem omylem usnula na louce, prosím, nikomu to neříkejte."
Strážný na mě spiklenecky mrknul.
Krbem jsem prolezla do svého pokoje. Nikde nikdo. Zřejmě si mysleli, že jsem trucovala. Ulevilo se mi. O problém méně.
Rychle jsem zapálila oheň v krbu a šla si napustit vanu. Cítila jsem ho na sobě úplně všude, Levandule mi pomůže.
Ponořila jsem se do horké vody. Kolem mě plavaly fialové květy.
Neustále se mi to vracelo. Zachránil mě Černý ještěr. Děsil mě a zároveň tak přitahoval. Mrazilo mě kolem žaludku - přitahovala mě bestie. Tam mezi stromy - jako bych to nebyla já. Napřed mi pomohl a pak mě málem znásilnil. Co jsem si o tom měla myslet?
Pozorovala jsem jak levandule tančila ve zvířené vodě. Ruce se mi ještě trochu klepaly. Ponořila jsem se do vody a nechala myšlenkám volný průběh.
Žádné komentáře:
Okomentovat