Naya - Kapitola 13.

Niro hledal Nayu úplně všude, až ho její stopa dovedla ke skalní stavbě daleko na severu...

---

Kapitola 13.

Cítil jsem ji v jedné mohutné stavbě. Naštěstí stála mimo město. Musela být tam. Jestli se jí něco stalo - zabil bych každého koho bych potkal.

Určitě se uměla bránit i s jednou rukou. Doufal jsem v to.

Vletěl jsem dovnitř otevřeným oknem. Vzbudil jsem pozornost. Neměl jsem slitování a poslal k zemi každého, kdo se mi postavil do cesty - a měl zbraň. Moc jich nebylo. Tohle nebyla pevnost.

Cítil jsem energii její mysli. Nevím jak to. Najednou jsem to věděl. Věděl jsem, že to byla ona. Cítil jsem strach, kterým byla zahalena.

Běžel jsem dlouhou chodbou bez oken, všechny dveře byly zavřené na závoru. Ta chodba byla jako nekonečná spirála. Nikde žádná odnož, jen cesta vpřed.

Zachytil jsem její vůni a nasál ji z plných plic, když do mě někdo v zatáčce vrazil. Naya!

Instinktivně jsem ji zachytil, aby nesletěla a zem. Teprve pak jsem to zaregistroval. Suše jsem polknul. V krku mi vyschlo. Nic na sobě neměla. Tělo měla pokryté krvácejícími rankami. Pod rukama jsem cítil její horkou kůži. Bušilo jí srdce. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči.

Dlouho jsem si ten pohled neužil. V chodbě byl ještě někdo.

Zavrčel jsem. Ten zkurvysyn si na ni dovolil sáhnout! Stál tam a popadal dech jen v bederní roušce. Tohle ho bude mrzet.

Jemně jsem Nayu opřel o stěnu. Vypadala omámeně. Snad nespadne. Moje trpělivost se vypařila. Byl jsem tomu jen rád. Konečně jsem ho mohl bez lítosti zabít.

Nasál jsem vzduch do plic a zařval. Chtěl jsem ho roztrhat na malé kousky.

Skočil jsem po něm pořádně se do něj zakousnul. Odtrhnul jsem kus masa z jeho ramene. Křičel bolestí. Nebyl dost rychlý, aby se mi vyhnul.

Měl ze mě strach. Snažil se bránit pěstmi, ale ani jednou se netrefil. Couval. Byl přímo nasáklý strachem. A já jsem byl jeho noční můra.

Vrazil jsem mu pěstí. Zavrávoral. Vrazil jsem do něj celý tělem a srazil ho na kamennou dlažbu. Ihned vstal a zavrčel. Zřejmě se vzpamatoval. Ohnal se po mě pěstí a minul. Švihl jsem ocasními trny a přeťal mu šlachu na noze.

Zařval bolestí a sesunul se k zemi. Jeho utrpení bude dlouhé, žádného slitování se nedočká.

Za celou dobu si nevzpomněl na svá "chapadla".

Bušil jsem do něj pěstí jako smyslů zbavený. Ze zbytků jeho nosu crčela proudem krev. Začal prosit o svůj život.

Dělalo se mi z něj zle. Bylo načase to ukončit. Pěkně pomalu. Tasil jsem dýku a prořízl mu kůži na břiše. Smyčky střev se mu okamžitě draly ven. Zaječel jako ženská. Zoufale se je snažil nacpat zpátky. Kolem se začal šířit nakyslý zápach. Řízl jsem moc hluboko.

"Budeš tu umírat, dokud tě někdo nenajde a neskončí tvoje utrpení. Nic jiného si nezasloužíš." Plivl jsem na něj. "Ty nechutnej bastarde."

Teď se pokusil použít chapadélka, ale nedostřelil s nimi daleko. Pleskly o zem. Vypadali jak chcíplí oranžoví hadi.

Znechuceně jsem se odvrátil. Tohle by mu mělo stačit. Bude ještě pár hodin trvat než vykrvácí a jeho orgány kompletně selžou.

Očima jsem pátral po Naye. Stála přitisknutá ke zdi, ruce překřížené přes prsa. Byla nádherná.

Šel jsem pomalým krokem k ní. Nekřičela ani se nepohnula. Jen se na mě vyděšeně dívala.

"V pořádku?" zeptal jsem se.

Kývla. Musela být v šoku a já byl od krve. Pustil jsem zakrvácenou dýku na zem a zvedl ruce na znamení, že jí nic neudělám. Muselo jí to všechno pěkně vyděsit.

Díval jsem jí do očí. Vzrušovala mě - i když byla od krve. Na nic jiného jsem nemyslel. Nedokázal jsem to ovládat.

Nevnímal jsem to bolestné sténání s občasnými klouzavými zvuky za mými zády. Už jsem byl od ní jen kousek a ona se pořád nehýbala. Jen se třásla a koukala na mě. Jako raněná laň. Otřel jsem si ruce o kalhoty. Nechtěl jsem ji zašpinit.

Upravil jsem jí neposedný pramen, který jí spadl do tváře a snažil se zůstat v klidu. Chvění se mi šířilo po celém těle. Byl čím dál těžší to nevnímat.

Pevně se ke mě přitiskla a rozeštkala se. Moc mi to neulehčila. Pohladil jsem jí po vlasech, které ani na okamžik neztratily nic ze svého půvabu. Políbil jsem ji na tvář a potom i lehce na rty. Chtěl jsem, aby věděla, že se mnou byla v bezpečí.

Polibek mi vrátila s vřelostí jakou bych v tuto chvíli vůbec nečekal. Rozdráždila mě. Musela to dělat schválně. Přitiskl jsem ji k sobě a vášnivě ji líbal. Nebránila se, spíše mě podněcovala, abych pokračoval. Zapomněl jsem kde jsme byli.

Po chvíli se odtáhla a věnovala svůj pohled té trosce z losího trusu. Ještě pořád dýchal. Válel se v kaluži vlastní krve a vyvrhnutých vnitřností. Sténal bolestí.

"Už trpěl dost. Ukonči to. Nikdo by neměl umírat dlouhé hodiny."

Překvapila mě. Takový soucit si od ní nezasloužil. Měl jsem pocit, že by měl trpět ještě víc.

"Když si to přeješ." Podíval jsem se do jejích očí. Byly tvrdé, rozhodnuté.

Sehnul jsem se pro zakrvácenou zbraň, došel k té sténající hromadě a podřízl mu hrdlo.

***

Naya

Stála jsem tam, úplně rudá v obličeji, a dívala se na umírajícího Rogase. Dostal, co si zasloužil. Ale nesnesla bych vědomí, že tu kvůli mně pomalu a bolestivě umíral celé hodiny. Možná kdyby mi mě znásilnil, tak bych rozhodla jinak.

"Počkej tady, seženu ti něco na sebe," řekl Niroq.

"A co stráže? Neměli bychom raději rychle zmizet?" Bylo divné, že ještě nikdo nepřišel.

"Neboj, žádné nepřijdou," usmál se. Z jeho slov mi přejel mráz po zádech. Pořád jsem ale byla ve větším bezpečí s ním než tady.

"Sehnal jsem jen tuto deku," zavolal na mě a běžel zpátky ke mě. "Pro jistotu bychom měli přece jen zmizet, někdo to mohl přežít."

Přišel ke mně a celou mě do ní zabalil. Hřála. Zřejmě ji objevil v některém pokoji okolo. Všimla jsem si několika dveří se závorami.

Vzal mně do náruče a běžel chodbou dolů. Odtud přišel, tak tam musela být cesta ven.

V chodbě jsem zahlédla pár bezvládných těl v nepřirozených polohách, než proskočil prvním oknem ven.

"Kam tě mám donést?" zeptal se. Vnímala jsem jeho vůni všude kolem sebe. Dělalo mi problém se soustředit. Zatřásla jsem hlavou.

"Do města ani jeskyně takhle nemůžu. Nemám kam jít." K rodičům se už nevrátím a David mě takhle vidět nesměl. Pokud byl vzhůru.

"Něco mě napadlo," poslal mi myšlenku odmlčel se. Neměla jsem sílu mluvit. Bolelo mě celé tělo. V hlavě mi hučelo.

Letěl Vysokou rychlostí. Zavřela jsem oči, aby mě tolik neslzely. Možná jsem na chvíli omdlela.

Uviděla jsem osamělé skalisko. Kolem rostl jen hustý les. Vzal mě k sobě.

"Nikdo tu není a potřebuješ ošetřit," řekl, když si všiml, jak jsem zbledla.

"To je tvá jeskyně?" Doufala jsem, že tu bydlel sám.

"Tak nějak."

Pozvedla jsem obočí, ale odpověď jsem nedostala.

Vnesl mě dovnitř a já pochopila. Tady jich bydlelo víc. Stáli jsme ve velké místnosti s krbem. Kolem byla spousta míst k sezení, plno kožek, dek a mechu. Cítila jsem zaschlou krev. Byla jsem v doupěti Černých ještěrů. Pravých bestií! Rozbušilo se mi srdce.

Nesl mě úzkou tmavou chodbou do nitra skály. Nebyly tu lampy, výzdoba nebo cokoliv co prozradilo, že to tu bylo obydlené. Bylo to tu úplně holé.

U posledních dveří zastavil a jedním kopnutím je otevřel. Všude kolem byla tíživá tma, ve které jsem měla problém s orientací. Rozeznala jsem pár obrysů něčeho, co vypadalo jako stůl. Zahlédla jsem i solnou lampu - jedinou ozdobnou věc v tomto pokoji.

Položil mě do pelechu, který měl do postele daleko. Vypadal čistý a měkký. Chvíli mě držel v náručí a hypnotizoval rozšířenýma očima. Větřil kolem sebe stejně jako já. Už jsem se netřásla.

"Ehm, půjdu pro mastičky. Ty ranky potřebují ošetřit," odkašlal si a vstal. Cestou zapálil knot lampy a místností se rozlilo hřejivé oranžové světlo.

Rozhlédla jsem se. Měl tu několik hrubě tesaných truhlic, krb a malý stůl. Na zemi leželo pár vlčích kožichů.

Za chvíli byl zpátky s vodou, čistými kusy látky a miskou masti. Chvěl se, když mi je podával. Nebyla jsem na tom o nic lépe. Rogas mě sice chtěl znásilnit, mučil mě bolestí, ale když byl u mě Niroq tak blízko, vše se rozplynulo v mlze. Jakoby se to stalo už dávno, jen oděrky po kousancích mi to připomínaly.

Stál kousek ode mě. Sálalo z něj horko. Můj rozum zmizel ani se neobtěžoval mi zamávat.

"Otočíš se aspoň?" přerušila jsem napjaté ticho. Už mě sice viděl nahou, ale nemusel mě pozorovat jak jsem si ošetřovala rány. Ne teď a tady, když i jiskra mohla zapálit vzduch dělící naše těla.

Chvíli mě zkoumal očima. "Myslím, že raději půjdu sehnat nějaké oblečení." Otočil se a rychle zmizel za dveřmi.

Shodila jsem deku na zem a začala čistit rány po kousancích. Zítra po nich nebude ani památka, ale nechtěla jsem riskovat infekci. Skoro bych o nich ani nevěděla, kdyby ty potvory tak neštípaly.

"Už jsi hotová?" uslyšela jsem hlas za dveřmi.

"Jo, hotovo, akorát to pěkně štípe."

Vešel a podal mi pruhy nějaké hnědé látky. "Našel jsem jen jeden větší a menší kus. Všechno ostatní bylo nepoužitelné."

"To nějak půjde," usmála jsem se. Žaludek jsem měla stažený do pevného uzlu. Vřely ve mně protichůdné pocity. Měla bych být vyděšená a klepat se. Místo toho ve mně rostla touha, aby mě Niroq sevřel v náruči.

Přešel ke skříni a vytáhnul z něj přívěsek dračí hlavy. Ten už jsem na něm viděla.

"Počkám venku." Bez mrknutí odešel, pěsti měl zaťaté.

Ty hadry byly zkouška mého důvtipu. Ale zdolala jsem je. Vypadalo to celkem obstojně. Kolem pasu jsem obmotala jeden kus a zavázala u pasu na dva uzly. Druhý, menší kus, jsem omotala křížem krážem kolem hrudníku a krku. Zatím to drželo.

Už se mi neklepaly nohy, slabost mě opustila. Ale srdce mi pořád bušilo jako o závod. Už ne z toho zážitku. Jako by to má mysl nějak vytěsnila. Jen mě bolela hlava.

Myslela jsem na něj. Na Nira. Na jeho objetí, jeho polibky. Zřejmě jsem se měla lépe naučit sebeovládání, mé základy nestačily. Bojovala jsem sama se sebou - chtěla jsem ho a zároveň se toho děsila. Byla jsem tu s ním sama. Daleko od civilizace. Mým tělem neustále proudilo vzrušení. Nemělo by. Teď ne. Rozum by měl převládat. Aspoň bych měla být v šoku. Něco. Měla bych sedět v koutě a klepat se strachy.

Vstala jsem a vyrazila ke dveřím. Vůbec jsem nevěděla, co dělám.

Ve stejnou chvíli vešel dovnitř Niro. Popadl mě do náruče a políbil.

Přitiskla jsem se k němu, chtěla jsem ho na sobě cítit. Naše jazyky se proplétaly jako hadi. Instinktivně jsme se přesouvali k pelechu. Zády jsem narazila do vysoké truhlice. Ani jsem to necítila.

Z vášnivého transu mě probral křik. Vycházel z chodby za námi.

Niro zbystřil a odtáhnul se ode mě. "Schovej se tady a počkej na mě." Otočil se a zavřel za sebou dveře.

Zřejmě už dorazili ostatní.

Polil mě studený pot. Ostatní byly přece bestie. Pravé krvelačné bestie! Přísahala bych, že jsem zaslechla dívčí křik.

Blížily se nějaké kroky. Ztuhla jsem na místě. Nebylo tu kam se schovat.

"To jsem jen já," poslal mi myšlenku Niro a otevřel dveře. "Promiň, většinou se vrací až v noci, ale zřejmě dnes udělali výjimku. Přinesli si zábavu sebou."

"Zábavu?" Děsilo mě, co to tady znamenalo.

"Musím tě ihned dostat pryč, umíš hrát bezvědomí?" přešel mou předchozí otázku.

"Cože? Proč nezůstaneme tady, sem přece nevlezou nebo ano?"

"Nevlezou. To by si nedovolili. Jsem jejich vůdce."

Tázavě jsem zvedla obočí, takže vůdce jo?

"Jde o to, že bys tu následujících pár hodin fakt nechtěla být. Kámen neodstíní všechno." Ani jsem se ho nemusela ptát jak to myslel. Odpovědí mi byly tlumené výkřiky, které nabíraly na intenzitě.

Najednou jsem chtěla co nejrychleji pryč.

"Nayo, nedovolím, aby se to něco stalo, věříš mi?" chytil mě za ramena a díval se mi přímo do očí. Cítil můj rostoucí strach. Bát se bestií bylo přece normální. Zvlášť když byly pár metrů ode mě!

Podívala jsem se na něj. Do jeho očí. Věřila jsem mu.

"Věřím ti."

"Dobře, takže tě ponesu přes rameno. Na tobě bude abys vypadala bezvládně, ano? Ocas si nech venku, stejně poznají, že nejsi člověk."

Přikývla jsem. Hodil si mě přes rameno a vkročil do temné chodby. Zavřela jsem oči a snažila uvolnit všechny svaly v těle. Své smysly jsem otupit nedokázala.

Cítila jsem strašný zápach všude kolem. Ten tu předtím nebyl tak silný. Šířil se z hlavní místnosti před námi. Pak jsem ucítila ty dívky. Věděla jsem kolik jich je a kde přesně byly. Jejich lidský pach byl nezaměnitelný. Strachem byl ještě silnější.

Snažila jsem se dýchat co nejméně. Slyšela jsem jejich vyděšené myšlenky. Vysílaly je nevědomky do všech stran. Měla jsem pocit, že mi z toho křiku praskne hlava. Nešlo to zastavit!

Pak už nebylo slyšet nic, jen blahodárné ticho. Konečně jsme byli venku.

Vzal mě do náručí a letěl rychle pryč. V hlavě jsem pořád slyšela jejich křik. Jako bych viděla jejich očima.

Niroq letěl dál. Bez zastavení. Nevypadal, že by ho trápil jejich osud. Zajímalo ho to vůbec?

"To snad nemůžeš myslet vážně, že tam necháš ty dívky s nimi!"

"A co mám podle tebe jako dělat? Postavit se mezi deset bestií a ještě k tomu hlídat aby se ti nic nestalo? To by byla hotová sebevražda!"

"Polož mě na zem, HNED!" Začala jsem se v jeho náručí zmítat, ale nepustil mě.

Přistál se mnou na ploché skalní vyvýšenině. Kolem nás byly jen husté lesy.

Vytrhla jsem se mu z náruče a pomalu ustupovala. Doteď jsem si takové věci nechtěla připustit. Byl vůdcem bestií. A co bestie dělaly ve volném čase? Co považovaly za větší zábavu než zabíjení? Jak jsem mohla být tak naivní!

"To ti mám věřit, že ty jediný si takový svatoušek, který se zamkne v pokoji se špunty v uších?"

Byl naštvaný. Viděla jsem, jak to v něm vřelo. Jeho nálady se měnily takovou rychlostí. Probodával mě očima, které přímo hořely. Co čekal? Že mu to schválím? Že to bylo přirozené? Byli to přece jen lidi. Špína na botě, kterou šlo snadno odstranit.

"Nikdy jsem o sobě netvrdil, že jsem kdoví jak svatý. Pokud chceš nějakého slušného tichého hošánka, který bude trpět tvé nálady se skloněnou hlavou a úsměvem na rtech, který nezkřiví vlásek ani mouše, tak to jsi se ve mně spletla. Jsem co jsem. Nebudu se tady obhajovat! Není co. Už jsem se stejně dlouho žádné ani nedotkl a co se týká těch dívek - oni si je našli. To jim mám říct, že se to nedělá? Víš jak dlouho by potom trval můj život?"

Pomalu se ke mně přibližoval. Tak dlouho ještě nikdy nemluvil. To nebylo dobré. Měla jsem utéct nebo zůstat?

"Takže jsi to dělal taky? To si děláš srandu!" řekla jsem, když se ve mně zvedla vlna adrenalinu. Třásla jsem se vztekem. Věřila jsem mu. Přitom nebyl jiný než ostatní. Měla bych se konečně poučit.

"Každá žena se mnou šla dobrovolně. Co bych z toho asi měl?" Přerušil tok mých myšlenek. Jasně s vymytým mozkem šly všechny.

"Ničemu nerozumíš," vydechnul a díval se na mě. Vztek z něj vyprchal.

"Tak mi to vysvětli. To přece nemůže být nic těžkého." Už jsem nevěděla, co si myslet. Celý svět se semnou točil. V hrudi mě píchalo.

"Jsou to bestie, chovají se jako bestie. Nic lepšího od nich nečekej. Já mezi nimi žiju skoro celý svůj život. Stálo mě hodně, abych dostal takové postavení. Postavení, ve kterém můžu leccos ovlivnit." Mluvil tišeji než předtím, ale pořád jsem z něj cítila napětí. "Třeba používání ochrany, ovlivnění paměti, receptorů bolesti. Je spousta možností, které nejdou zjistit."

"Ochrany?" zašeptala jsem a zastavila se. To už jsem někde slyšela.

Chytil mě a sevřel mě v náručí. Na chvíli jsem nedávala pozor.

"Přece proti početí. Taková znalá lidských poměrů a nikdy jsi o tom neslyšela?" Usmíval se na mě a trochu mě děsil. Nemohla jsem se odtrhnout od jeho očí. Utápěla jsem se v nich. Pravda, hodných hochů jsem mohla mít kolik jsem chtěla. Aspoň se tak vždy tvářili. Nikdy nevzbudili můj zájem.

Moje vnitřnosti se kroutily jako slizcí hadi. Vřel ve mně boj s mým rozumným já. Opravdu jsem přemýšlela o tom, že zapomenu na to, co jsem viděla? Že to dělal taky?

"Takže všechny… tam…, na to zapomenou?"

"Všechny. Nemám rád zbytečné utrpení. Ani necítí tolik bolesti jako normální člověk. Víc už pro ně nemůžu udělat." Jeho hlas se zjemnil. Bouře odezněla.

"A proč nešlo rovnou…" Umlčel mě polibkem. Nechala jsem se. Nemohla jsem si pomoci. Bylo to silnější než má vůle.

"Je lepší někam patřit. Kamkoliv. Než být úplně sám," zašeptal.

Přitisknul mě k sobě ještě víc. Objala jsem ho kolem krku. Líbali jsme se čím dál zuřivěji. Neovládala jsem se a bylo mi to úplně jedno.

Zavrčela jsem. Nešlo to zastavit. Nechtěla jsem.

Na chvíli se odtáhnul. Držel mě v náručí a chvěl se. Čekal, co udělám. Hladil mě po kůži na zádech a já ztratila rozum. Podívala jsem se mu do očí. Byla v nich výzva. Přijala jsem ji. Už nebylo cesty zpět.

Nedočkavě jsem ho políbila a naše jazyky se propletly v jeden. Rozvazoval přitom uzly mého oblečení. Ovládnul mě chtíč. Nic jiného neexistovalo. Jen exploze hormonů zaplavující mé tělo. Chtěla jsem shořet v jeho náručí.

Rozepnula jsem mu kalhoty a nechala se strhnout na zem.

Laskal mě polibky po celém těle. Při každém jeho dotyku mnou projela nová vlna horka. Ještě jednou se mi podíval do očí.

"Chci tě," vydechla jsem, i když slova byla zbytečná.

Celou mě zalehnul a dlouze mě políbil.

Objala jsem ho stehny. Vzdychla jsem. Cítila jsem ho v sobě. Jeho pohyby byly stále rychlejší a prudší. Vykřikla jsem. Nemohla jsem to vydržet. Byla jsem sopka těsně před erupcí.

Po chvíli hlasitě vydechnul a odvalil se. Prudce jsem oddechovala. Třásla jsem se. Nemohla jsem se ani hnout. Vůbec jsem si neuvědomovala kde jsem byla, jen to, co jsem cítila. Vlna horké energie zaplavila mé tělo. Všechny smysly jsem měla rozjitřené.

Slyšela jsem, jak vedle mě hlasitě oddechoval.

Opřel se o lokty a podíval se na mě. Usmál se. Také jsem se usmála.

Uvědomila jsem, že jsme byli oba nazí, na vrcholku nějaké skály, ale pak se myšlenky rozplynuly. Niro se ke mně naklonil a políbil mě. Zabořila jsem ruku do jeho vlasů a nechávala se unášet na vlnách vášně. Všimla jsem si, že měl kolem nás roztažené křídlo. Bylo černější než sama noc a tak velké, že mě celou zakrylo.

>>další kapitola