S touto povídkou jsem na vážkách, od soutěže nemám zpětnou vazbu, ze soutěžního blogu nemám zpětnou vazbu a přitom se mi líbí a chtěla bych napsat ještě třetí díl, takový závěr série. Proto bych ráda každého poprosila o názor.
Jedná se o volné pokračování povídky Prokletí, ale dá se celkem číst i bez znalosti prvního dílu. (aspoň můj pocit). Hlavní postavou je zde Atar, vyhlášený lovec černých bestií, ale vždy takový nebyl.
Jeho život však obrátí naruby jeden prostý úkol vyplenit hnízdo bestií, kde potká Tasinq, postrach celého okolí. Jenže nic není jak se zprvu zdá...
Prokletí - Světlo v temnotě
Přišel pozdě, vše bylo už ztraceno. Všichni pobiti nebo přeměněni. Na jeho město zaútočil roj Černých bestií a on nedokázal ochránit svou rodinu. Proč jen musel být na lovu, zrovna v tento osudný den?
Jeho žena mu v křečích umírala v náručí. Byla potrhaná, v jejím těle už proudil jed bestie a pomalu ji měnil. Jenže hodně krvácela a nešlo to zastavit. Pohladil ji po tváři a políbil než naposledy vydechla.
Proč se to muselo stát zrovna jemu? Jeho život byl dosud tak krásný, splnilo se mu vše co si přál. Měl dětství na které rád vzpomínal, stal se váženým uměleckým truhlářem a našel si krásnou ženu, která mu porodila zdravého syna. Jeho život teprve začínal. V jednom okamžiku však o všechno přišel.
Bolestně zařval a přísahal smrt každé bestii, která mu zkříží cestu.
Byl mladý, uměl bojovat, ale pořád nebyl bojovníkem. Musel ještě hodně trénovat jestli se chtěl tváří v tvář postavit bestii. Nebyl ani bezbranným člověkem, patřil k rase Hnědých ještěrů. Na první pohled vypadal jako kterýkoliv lidský muž, jen trochu ošlehaný větrem, ale na ten druhý byste si všimli jeho silného zeleného šupinatého ocasu, který zdobily malé ostny, a také obrovských kožnatých křídel, která dokázala vyvinout Velkou rychlost. Měl tesáky, sloužící k trhání masa a hojně je používal při lovu aby udusil svou kořist.
Zpočátku cestoval od města k městu a nechal se najímat na lov divoké zvěře aby měl na nocleh v posteli. Větve stromů nebyly zrovna dvakrát pohodlné a zem nebyla bezpečná. Také mu chyběla horká koupel a vůbec všechny ty dříve samozřejmé věci. Ale musel to vydržet, touha po pomstě v něm závratně rostla.
Jednoho rána dorazil k velmi zvláštnímu městu. Bylo po zuby ozbrojené, každý muž, žena i dítě nosili zbraň. Ponuré a temné uličky plné stráží mu na půvabu moc nepřidali. Ale právě tady se vskutku náhodou seznámil s řádem Theq. Nikdy předtím o něm neslyšel. Patřilo jim toto město a žádná bestie si na ně netroufla, dokonce i děti se tu uměli o sebe postarat. Tedy aspoň ty, které už uměly létat. Podstoupil přijímací rituál, který nebyl zrovna bezbolestný a byl přijat do učení. Moc dlouho tam však nepobyl. Kolem se šířili zvěsti o blížící se válce proti Černým ještěrům. Jejich masivní houfy čítající na stovky členů se proháněli okolím a stahovali se do Sierinqu, kde se město Theqor nacházelo.
Všichni byli povoláni na pomoc Zarně, hlavnímu a největšímu ještěřímu městu na kontinentu Gayias. Byla to krvavá bitva, při které jich mnoho padlo, ale díky pomoci národa, kterého Atar neznal, ji prozatím vyhráli. Bitva skončila, ale válka trvala dál. Nevrátil se do Theqoru s přeživšími. Rozhodl se sledovat prchající bestie a jednu podruhé zabíjet. I přesto, že jeho výcvik zdaleka nebyl dokončen, se mu dílo dařilo.
Stal se z něho nejobávanější lovec Černých ještěrů, neboli jak se jim říká, bestií, ze začátku si vybíral menší skupinky a vraždil aby pomstil své blízké, později se nechal najímat městy, kde si vybral dobrovolníky a ničil doupata bestií takovou rychlostí, že by se ani vichřice za něj nestyděla.
Nosil tmavě zelený plášť skrývající jeho tmavé kadeře a ledové šedé oči. Opásaný dýkou, kterou si nechal vyrobit speciálně pro sebe cestoval krajem. O pár let později už jeho pověst dosáhla i do nejzazších koutů Gayiasu. Říkali mu Ghastaz, což by mohlo být přeloženo jako Zhouba bestií. Jednou se dostal do menší vesnice, která vypadala velmi zanedbaně, pravidelně tu čelili nájezdům Černých ještěrů. Neměli moc prostředků aby mu za práci řádně zaplatili, dokonce se mu vůdce snažil nabídnout i svou dceru. Právě tady se dozvěděl o postrachu jménem Tasinq. Nelítostné mladé ženě, která se vyžívala v utrpení. Zaujalo ho to. Vyslovili to jméno s takovou bázní, skoro šeptem, jako by je snad mohla i slyšet. Přijal jejich nabídku vybral si tři nestatnější muže, kteří byli ochotni s ním jít a vyrazil hledat její doupě.
Jeho cvičený nos brzy našel jeskyni, kde se ukrývali. Bylo časně ráno, slunce se právě vydávalo na svou osamělou cestu světem a zalévalo okolí jasnou oranžovou září. Všude bylo ticho. Atar Ghastaz našel vchod a pomalu vešel dovnitř. Ocitnul se v prostorné místnosti, ze které odbíhali tři hlavní chodby. Zřejmě ještě spali a byli si sebou tak jistí, že ani nepostavili stráže.
Byli čtyři, snad by to i stačilo, kdyby nepodlehli dojmu, že mají moment překvapení v kapse. Bestie už na ně čekaly, schované v koutech svých spletitých chodbiček protínající jeskyně.
Vše se událo snad v jednom okamžiku. Když došli k ústí jedné chodby byli napadeni. Marně sekali dýkami kolem sebe. Ostré zuby bestií byli rychlejší.
Atar vydržel jako jeden z posledních a právě jemu se podařilo jednoho Černého zabít, když do komplexu vstoupila dívka. Jen na ni pohlédl a věděl, že je to Tasinq. Drobná dívka s vražedným pohledem. Vrhla se po něm, ale odrazil ji.
V tom jeho pohled utkvěl na jejím mírně vypouklém břiše a zaváhal.
Vždyť jsi těhotná. Vyslovil svou poslední myšlenku a její ruka, která se chystala provést smrtící úder se zastavila.
Nechápavě na něj hleděla a potom si bezděčně přejela po břiše.
To vše se odehrálo tak rychle, že než stačil vůdce Bestií zareagovat, uplynulo pár vteřin. Potom se však probral a jednou ranou Atara uzemnil. Všichni jeho společníci leželi kolem něj v kalužích krve.
Tasinq se na něj chtěla vrhnout, ale vůdce kmenu Tsgor ji jen odhodil stranou. Musí počkat, ještě není na řadě, Khara, jeho první družka, má to privilegium. Tsgor ho nezabil ani neproměnil z jednoho prostého důvodu. Zábava. Jakmile ho, nebo jeho ženy ta hračka omrzí, teprve potom ho zabijí a sežerou.
Tasinq se to nelíbilo, byla naštvaná z toho, jakého postavení se jí tu dostává. Venku je tyran, kterého se každý bojí a tady? Tady ji neberou vážně ani potom, jak je upozornila na tyto Lovce. Její ruka zase bezděčně spočinula na pučícím břiše. Co to cítila, když to vyslovil? Měla pocit, že se v ní začalo probouzet její staré Já - Lea. Ta, která již byla pár měsíců zticha až si Tasinq myslela, že je nadobro pryč. Ale nebyla. To ona jí zadržela tu ruku. Co na tom, že v ní zraje nový život, chtěla se toho parazita zbavit. Skrývala to, nemyslela na to a teď se díky nějakému špinavému podřadnému chcípákovi o tom dozvěděla i Lea a na chvíli ovládla její tělo.
Stála tam a koukala jak bezvládné tělo toho odvážlivce (spíše stupidního hazardéra) odnášejí do místnosti s pelechy. Jak příhodné, mít něco na hraní u své postele.
Počkala až vyšli ven uklízet ten bordel kolem a tiše jako myška se vkradla do ložnice. Marně se snažila sama sebe přesvědčit, že jde za ním jen z čistě sadistických důvodů. Lea sílila.
Byl přivázaný ke stěně silnými provazy, hlavu pokleslou, tělo ochablé. Přišla k němu a několikrát ho propleskla.
Probral se téměř okamžitě a zadíval se na ni. Kdyby neměl roubík použil by svá "chapadélka" uložená v čelisti a uškrtil ji. Ustoupila a prohlížela si ho. Všiml si jemného třesu jejích rukou a mírné cukání koutků úst. Tak tahle je postrachem celého okolí? Šálil ho snad zrak?
Dívka, které by netipoval více jak dvacet, velmi spoře oděná a ještě k tomu v jiném stavu. Její oči chvílemi střílely nenávistné blesky a snad zahlédl i strach, ruku měla zaseklou na své břiše a jen ho pozorovala. Dost to Atara znervózňovalo.
Ty jsi určitě Tasinq, pokud se nemýlím.
Její chvílemi ustrašený pohled při zvuku jejího jména ztvrdl, zastavila se.
To jsem ráda, že už jsi o mě slyšel. Budu tvá nová noční můra.
Pomalu se k němu přibližovala a její krvelačný výraz mluvil za vše.
Atara to neděsilo, co by mu mohlo to pískle udělat. Bolest snášel velmi dobře, nedopřeje jí to potěšení.
Nemyslím, že bys byla schopná mě něčím vyděsit. Upřímně, vydal jsem se sem hledat postrach okolí a z toho co jsem tu našel, jsem velmi zklamán. Nechápu jak se tě někdo může bát víc, než ostatních bestií.
Nenávistně se zašklebila a okem mrkla ke vchodu, který zel prázdnotou.
Přiblížila se k Atarovi skoro na doraz až cítil vůni jejích vlasů, horkost vycházející z její kůže. Nemohl říct, že by ho svým způsobem nepřitahovala. Přece jen byla ženou, kterou zahalovalo jen pár tenkých kousků černé kůže přes prsa a menší kousek látky na bocích, který byl na světle i mírně průsvitný.
Budeš mě prosit abych přestala.
Co ty slova znamenají došlo Atarovi až ve chvíli kdy, zajela svou rukou pod jeho zbývající oděv a dráždila ho na citlivých místech. Přitiskla se k němu a zakousla se mu do krku. Tělo ho zradilo a jeho vzrušení bylo brzy vidět. Kousala ho po těle a přejížděla svými rty po jeho kůži směrem ke slabinám. Na tohle nebyl připraven, čekal bolestivé mučení, ale tohle bylo mnohem horší.
Aspoň už vím, proč si v tom.
Jakmile to zaslechla, přestala a pořádně mu vrazila pěstí, div, že mu nezlomila nos. Zavrčela a vypadala jakoby ho chtěla na místě zabít. Potom se jí v oku mírně zaleskla slza. Otočila se a rychle zmizela pryč.
Atar si najednou vzpomněl na to co slyšel ve městě. Na to jak její oběti byly nalezeny rozpárané, bez vnitřností a hlavně bez genitálií. Zřejmě měl štěstí. Místo Ostrý tesák by jí měli říkat Černá vdova.
Tasinq rychle zmizela z místnosti a uklidila se do spíže. Po tváři ji pomalu stékala jediná slza. Lea se domáhala slova. Vřel v ní boj, na jedné straně touha zabíjet, působit bolest a na té druhé s ní cloumal soucit a výčitky z toho co všechno provedla. Lea nedala Tasinq pokoj a vytahovala na povrch vzpomínky, které měli zůstat v hloubi její mysli. Na Luka, jenž je otcem jejího dítěte. Přesně teď věděla, jak se cítí lidé s rozdvojenou osobností, není to žádný med. Jedna její část chtěla toho zajatce rozpárat a potom se zbavit parazita ve svém těle a ta druhá jí v tom bránila. Musel být na ní komický pohled, jak mluví sama se sebou a každou chvíli se zasekne v pohybu. Bestie v jejím těle začala prohrávat, i když jen na chvíli.
V očích jí zaplál plamen naděje. Rozhodla se vrátit k zajatci, co bude potom se uvidí. Tasinq byla velmi silná.
Proběhla chodbou a vešla do ložnice. Uviděla tam Kharu jak ho mučí. Řezala ho nožem po těle a hltala jeho krev. On měl jen zatnuté zuby. Tento výjev ji připadal skoro jako deja-vu. V mžiku se na ni vrhla, odhodila ji a jedním seknutím podřízla hrdlo. Ruka se jí ani nezachvěla. Z duše tu potvoru nenáviděla. S překvapeným pohledem klesla Khara k zemi, kde od Tasinq schytala pár kopanců. To už ale necítila, její smrt byla celkem rychlá.
Atar to vše překvapeně sledoval, nemohl uvěřit svým očím. Dívka oddechovala a syčela na mrtvolu. Potom se k němu otočila a zabodla do něj svůj pohled. V ruce pořád třímala zakrvácenou dýku.
Vypadalo to, jako by se nemohla rozhodnout co bude dál. V tuto chvíli Atara napadlo, že ji zabila proto aby ho mohla mít jen pro sebe a dělat si sním co by chtěla. Nebyl zas tak daleko od pravdy, Tasinq to opravdu napadlo. Jenže Lea viděla jen šanci na útěk.
Rychle přišla k zajatci a pár přesnými zásahy přeřezala jeho pouta. Uskočila a ostražitě ho pozorovala.
Atar stačil si stačil jen protáhnout svaly, než zaregistroval pohyb u dveří. Stál tam vůdce smečky. Byl sice chytrý, ale toho dne udělal svou životní chybu. Zaútočil jako první na Atara. Zmátl ho bojácný pohled Tasinq.
V mžiku mu dívka svými "chapadly" podrazila nohy. Když chtěla, působily při doteku s kůží jako kyselina. Vrhla se na něj, ale odrazil ji ke stěně.
Atar se vzpamatoval a zaútočil na Tsgora.
Do místnosti vběhl i poslední člen smečky a schytal hned pár ran od Tasinq. Nežil dlouho. Rozervala mu krk a dýkou rozpárala břicho. Začala se jí zmocňovat zvláštní slabost, než se však sesunula bezvládně na zem, hodila Atarovi dýku.
Docházely mu síly. Celé tělo ho pálilo, ale ta dýka od Tasinq mu zachránila život. Odhodil od sebe mrtvolu bestie a rozhlédl se. Spatřil ji bezvládně ležet na zemi. Je co k ní přiběhl, zjistil, že je naživu. Asi omdlela.
Kolem se linul hutný pach krve a Atar horečně přemýšlel. Zachránila mu život, osvobodila ho. Proč?
Rozhodl se vzít ji sebou. Třeba to z ní potom dostane. Zvedl její bezvládné tělo ze země a zmizel v peřině mraků.
Samozřejmě ani na chvíli nezapomněl, co je zač.
Pomalu otevřela oči a rozhlédla se. Ležela v nějaké jeskyni, kterou nepoznávala. Chtěla se pohnout a ucítila pouta na svých rukách a nohách. A také měla roubík.
Uviděla záda nějakého cizího muže a lekla se.
Naštěstí byl její provaz dost dlouhý na to aby se mohla na posteli aspoň posadit. Všimla si zvláštnosti svých okovů. Byly z tvrdé kůže, ale zároveň uvnitř něčím vypolstrované.
"Tak už jsi se probrala, začal sem mít obavy. Měla bys na sebe dávat větší pozor." Otočil se a ona ho poznala.
Vzpomněla si na svůj uzlík co nosila pod srdcem. Proč to necítila už dříve?
Všiml si jak si prohlíží své okovy.
"Jak jsi přišla k těm ošklivým jizvám na zápěstí? Jsou docela hluboké."
Nic, nedočkal se odpovědi, jen jejího upřímného nenávistného pohledu. Zdálo se mu to divné, vsadil by všechno na to, že předtím viděl jen normální vyděšenou dívku. Ptal se tedy dál.
"Řekni mi, proč si mě vysvobodila?"
Tasinq mlčela. Po tváři si hledala cestu další slza. Lea už neměla takovou sílu, ale občas se jí podařilo ovládnout její emoce.
Atar se obezřetně přiblížil, momentálně vypadala tak bezbranně.
V mžiku se vymrštila s připravenými drápy z postele. Marně, provazy byly moc silné.
"Ty budeš asi nakonec přece jen nebezpečná mrška co?" Uskočil od ní.
Chvíli se ještě vzpínala a chrčela zpoza roubíku, než se stáhla, schoulila do klubíčka a rozprostřela kolem sebe svá křídla.
Lea věděla, že to bude těžký boj zkrotit tu bestii v sobě, ale musela. Chovala pod svým srdcem naději a nechtěla se jí vzdát. Tasinq by ho jistojistě zabila. Navíc ji tento muž asi jen tak ven nepustí. Proč ji jen vzal sebou? Ano ve slabé chvilce mu zachránila život, on ji za to zbavil smečky, ale co dál?
"Promiň ještě jsem se vlastně nepředstavil, jmenuji se Atar. Atar Ghastaz."
Vzhlédla k němu a její oči prozrazovaly, že už o něm slyšela.
"Ty mě znáš, ó jak milé. Mohla bys mi konečně odpovědět na mou otázku, proč jsi mi pomohla?"
Jeho hlas byl pevný a autoritativní ani nezakolísal. Chvíli do sebe navzájem zabodávali pohledy, než to Atara přestalo bavit. Však až bude mít hlad, tak mu to řekne.
Drahnou chvíli bylo ticho, ošetřoval si rány a na dívku ani nepohlédl. Neviděl její střídající se výrazy vzteku a beznaděje. Jakmile byl se vším hotov, ucítil kručení ve svém žaludku. Už to bude nějaká doba co nejedl. Rozhodl se tedy zajít do toho malého města pro odměnu. Vzal ze stolu tesák a odříznutý ocasní trn, který sloužil jako důkaz splnění svého úkolu. Jistě nebudou mít radost, že se vrací sám, ale boj s Bestiemi je vždy hazard se životem.
Žádné komentáře:
Okomentovat