Naya - Kapitola 14.

David se proměnil a je roztržitý, ale potom co uvidí se defitivně rozhodne. A není jediný, Naya už má všeho dost, je čas vyrazit do světa...

---

Kapitola 14.

-David-

Stal jsem se ještěrem teprve před pár hodinami, a moje trpělivost dostala pěkně zabrat. Naya slíbila, že tu bude se mnou!

Vypadalo to jako by se po ní slehla zem. Nevím jak bych na ni zareagoval, možná bych to i pokazil. Stejně tu měla být. Vždy své sliby plnila.

Nemohl jsem se zbavit vzpomínky na toho Černého ještěra. Co tu dělal? Proč ji hledal?

Vyprávěla mi o nich, o bestiích. Důsledně mě varovala, abych byl opatrný a snažil se jim za každou cenu vyhnout a najednou si tu jeden přistane a hledá ji, jako by se nechumelilo.

Ignoroval jsem kručení v břiše. Nebylo zrovna příjemné. Kdy jsem vlastně naposledy jedl?

Jídlo počká, napřed jsem musel najít Nayu. Měl jsem přece křídla. Sice jsem nikdy nelétal, ale určitě to nebylo zas tak těžké. Jen si dávat pozor na proudy. Nechávat se unášet těmi správnými.

Odsunul jsem skálu tvořící dveře, šlo to tak snadno. Dotkl jsem se stěny zvenku a užasl jsem. Moje ruce se zvláštně lepily k povrchu, takže jsem se udržel. Snažil jsem se rychle vyšplhat na vrchol skály. Musel na mě být opravdu komický pohled. Nikdy dřív jsem nic takového nedělal. Připadal jsem si jako neohrabané kuře.

Konečně. Sice jsem byl trochu odřený, ale nic jiného než koženou suknici mi tu Naya nenechala. Vítr byl chladnější. Líbilo se mi to.

Rozhlédl jsem se. Mé oči byly jako malý zázrak, viděl jsem všechno. Veverky skákající v dáli ze stromu na strom, ptáky kroužící vysoko na nebi a ty barvy. Tak syté a jasné, tolik odstínů! Jak jsem to mohl předtím nevidět. Dokonce i skála pode mnou byla protkána sítí života. Viděl jsem mravence a drobné brouky prodírající se mechem.

Roztáhl jsem křídla a pozoroval ptáky, jak oni to dělaly?

Zkusmo jsem zamával. Chvíli mi trvalo, než se do nich naplno opřel vzduch. Na plachtění by to mohlo stačit.

Skočil jsem, žaludek sevřený nervozitou. V krku mi vyschlo.

Otevřel jsem oči, které jsem mimoděk zavřel. Nebyl pěkný pohled na rychle se přibližující zem. Ale ne. Nerozmázl jsem se. Plachtil jsem. Neodvážil jsem se zamávat a nechal se raději unášet větrem.

Zachytil jsem zvláštní pach. Odkud jsem ho znal? Rozhodl jsem se to prozkoumat. Přímo mě to táhlo k jeho zdroji. Sletěl jsem do korun stromů malou průrvou, protože přímo mezi větve jsem si netroufl.

"Auvajs," syknul jsem a mnul si kolena. Moje první přistání nebylo nic moc. Krev mi netekla, bylo to v pořádku. To časem vypiluju.

Nikde nikdo, ale pach stále sílil. Dokonce se objevila stopa druhého. Ještě zvláštnějšího - ale odpornějšího. Moje zvědavost vzrostla. Dva pachy, které jsem určitě znal, ale zaboha jsem si nemohl vzpomenout odkud.

Vylezl jsem na nejbližší strom a popadla mě náhlá chuť skákat podobně jako ty veverky. Nechal jsem se vést instinkty.

Ono to šlo! Skákal jsem z jedné větve na druhou jako bych to dělal odjakživa. Instinktivně jsem vybíral jen ty nejsilnější.

Doskočil jsem na poslední strom, který se tyčil před strmým srázem. Rozhlédl jsem se po okolí. Neměl jsem to dělat. To, co jsem uviděl, mnou otřáslo. Uviděl jsem Nayu.

Byla dole, na vrcholku skály a vášnivě se líbala s tím Černým ještěrem. Jenže nezůstali jen u toho.

Po chvilce ze sebe strhali oblečení. Otočil jsem se. Nechtěl jsem to vidět. Bohužel s mým opravdu citlivým sluchem, jsem všechno slyšel. Nemohl jsem si ani zacpat uši. Její sténání se mi zažralo hluboko do mozku.

Ovládl mě šílený vztek. Podíval jsem se na ně znovu a chtěl se tam vrhnout. Rozsápat ho. Teď bych měl slušnou šanci.

Na poslední chvíli jsem se ovládl. Svaly napružené. Aspoň něco jsem uměl.

Chtělo se mi řvát. Cítil jsem, že se musím každou chvíli rozpadnout na milion kousků. Raději jsem se otočil a rychle zmizel. Jakmile se vyskytla větší mezera mezi stromy, vyskočil jsem do nejbližší koruny a vzlétl. Třásl jsem se vztekem a toužil něco roztrhat.

Uviděl jsem pod sebou srnku, docela sama se procházela mezi stromy. Začal jsem prudce klesat k zemi a okamžitě vystřelil chapadélka - jak mi ukazovala Naya.

Trefil jsem se. Srdce mi poskočilo jak jsem se lekl. Srna klesla za chvíli k zemi. Tomu se říkalo náhoda. Ale měl jsem co dělat, abych se nerozsekal o nějaký strom. Do jednoho jsem silně narazil bokem. Zabolela mě chapadélka. Nebyla nekonečně dlouhá a já pořád držel tu srnu. Přistál jsem od ní moc daleko. Ale přistál. Bez zlomenin.

Jako smyslů zbavený jsem to zvíře rozerval na kousky. Neovládal jsem se a bylo mi to fuk. Za chvíli ze srny zbyl jen krvavý flek na zemi. Okolní stromy byly potřísněné krví, masem a zbytky vnitřností. Ani kosti nezůstali na místě.

Stejně mi to nepomohlo. Můj vztek se ani trochu nezmenšil. Nic mi o něm neřekla! Nechala ve mně růst naději, že možná jednou... Přece musela něco tušit! Říct mi promiň, už někoho mám. Nemůžu být víc jak kamarádka. Pche. Kamarádka!

Chtěl jsem letět hodně daleko odtud, ale zároveň vidět toho chlapa trpět. Pomalu jsem se uklidňoval. Stiskl jsem si kořen kosu a snažil se soustředit na dech. Tak přemýšlej, sakra!

Šlo to ztuha. Smysly jsem měl rozjitřené. Rozhodil mě každý nový pach kolem. Musel jsem se uklidnit. Zatřásl jsem hlavou. V ruce jsem nevědomky zlomil klacek. Nepůjdu spáchat sebevraždu tím, že se ho pokusím napadnout. Sotva jsem se udržel ve vzduchu. Co mi ale zbývalo?

V tom mě to napadlo. Stačilo se ho jen nenápadně zbavit. Ne mou rukou určitě ne, muselo by to vypadat jako nehoda. Ano, to bude ono... Ještě najít vhodnou chvíli. A vhodnou metodu.

Vstal jsem a rozhlédl se. Třes rukou ustal jako bych našel klid, který jsem dlouho hledal. Vrátím se za nimi a budu snažit chovat normálně, přátelsky. Bez důvěry to nepůjde. Nemohl jsem zadržet úsměv, který se mi rozlil po tváři. Patřila ke mně, ona to věděla. Jen to potřebovala připomenout.

***

-Naya-

Sletěli jsme ze skály dolů na zem. Kolem dokola nás obklopoval jen hustý les.

"Nayo, počkej tu na mě. Hned jsem zpátky." Lehce mě políbil a vyskočil na nejbližší strom.

Počkám tu na něj. Než odletíme. Konečně jsem se rozhodla. Čas roztáhnout křídla a vypadnout odtud. Už mě tu nic nedrželo. Rodiče si stejně poradí i beze mě. Na co jsem měla sourozence.

Opřela se o kmen stromu a zavřela oči. Bylo mi příjemně. Jako nikdy v životě. Kolem byl takový klid, možná mi to bude chybět. Ušklíbla jsem se. Spíše ne. Potřebovala jsem už nějaký rozruch, něco objevovat, zkoumat.

Ale co bude s Davidem? Úplně jsem na něj zapomněla. Slíbila jsem mu, že půjde se mnou. Tak to vypadalo, že poputujeme ve třech. Pokud se snesou. Nemohli po mě chtít, abych si vybrala. David byl bezbranný, za chvíli by ho ulovila nějaká bestie. Nemohla bych s tou vinou žít. A Niro? Po dnešku, jasná volba. Nemusela jsem se s ním bát ostatních bestií. Ochrání mě, chce mě. A já jeho. Strašně moc.

Kousek ode mne praskla větvička. Zavětřila jsem. Nebyla jsem tu sama.

Otočila jsem se a spatřila Davida. Co tu dělal? Polil mě studený pot. Propásla jsem jeho proměnu! A teď mě našel.

Chtěla jsem ho pozdravit, ale něco s ním nebylo v pořádku. Tušila jsem to.

Měl zastřený pohled a ani nemrknul. Byl v zajetí pudů a emocí.

"Ahoj Nayo, hledal jsem tě." Hlas měl trochu jiný, byla v něm cítit hrozba.

Byla jsem v pozoru a pomalu ustupovala k potůčku za mými zády. Hlavně žádný prudký pohyb.

"Ahoj Davide, cítíš se dobře?" Neodpovědět by bylo mnohem horší.

"Víš, je mi naprosto skvěle. Úžasně." V jeho hlase nebyla ani známka jakékoliv emoce. Kysele se usmál a dál se přibližoval. Netušila jsem, že se uměl takhle šklebit. Vypadal pak jako úplně někdo jiný.

Musela jsem přeskočit potok, zřejmě se nemínil zastavit. Jako zombie z filmů. Ještě by mohl natáhnout ruce, vypláznout jazyk a chrčet.

Zatracená ruka, kdybych ji měla v pořádku. Hned by bylo po všem. Vypadal silný, ale ještě byl neohrabaný. Nezvykl si na nové svaly.

"Snaž se tomu vzdorovat Davide. Vzpomeň si, co jsem ti říkala."

Nehnul brvou, jako by mě snad vůbec neslyšel. Jen výraz očí se změnil. Nebezpečně se v nich blýsklo.

"Jestli se ještě přiblížíš použiju je," zahrozila jsem chapadélky. Když budu muset, odnese si pár šrámů.

Místo odpovědi se prudce vrhne vpřed. Čekala jsem to. Chapadélky jsem ho chytila pod krkem a chtěla ho strnout k zemi. Snažila jsem se udržovat povrch chapadélek co nejméně kyselý.

"Ani se nehni!"

Jako bych mluvila do dubu. Chytil má citlivá chapadélka a prudce zatáhnul k sobě. Vyhrkly mi slzy bolesti jak mnou projela šokující vlna ostrých jehliček. Celou čelist jsem měla v jednom ohni. Pustila jsem ho. Chapadélka jsem skoro necítila. Bolestivě mě pulzovala.

Normálně by si to nikdo nedovolil, jejich kyselost se dala změnit během vteřiny. A já ho nechtěla zabít. Za chybu se platilo. Držela jsem si bolavé čelisti. Přibližoval se ke mně. Pomalu, jako ke kořisti. Vrčel.

Na chvíli se na mě podívá překvapenýma očima. Jako by nevěděl, kde je. Oči se mu rozjasnily - jen na okamžik. Zaťal čelisti a blíži se ke mě. Nenapadlo mě nic jiného než couvat.

Rozhodla jsem se zaútočit. Popálila jsem ho chapadly na hrudníku. Bolelo mě to víc jak jeho. Usyknul a zatřásl hlavou. Chytil se za spánky. Zdálo se mi, že konečně přišel k sobě. Jenže to už ho srazil černý stín. Niro se vrátil.

Uslyšela jsem praskot stromu, do kterého David narazil. Niro k němu doběhl a chytil ho pod krkem. Zvedl ho ze země a hlasitě na něj zařval. Čelisti měl rozevřené a tesáky odhalené v celé své kráse. Chystal se ho zabít.

"Nech ho prosím," zakřičela jsem. "Vždyť nevěděl co dělá."

Niro ve své stisku nepolevil. Svíral Davidovo hrdlo ve smrtelném stisku a hlasitě vrčel.

Chtěla jsem je od sebe odtrhnout, ale v tu chvíli ho Niro odhodil stranou a opřel se o strom. Zády ke mně.

"Promiň Nayo," zachrčel David. Klečel na zemi, mnul si krk a lapal po dechu.

"Říkal jsem, že s ním budou jen problémy," zavrčel Niro a konečně se otočil ke mě.

"Nebudou, vážně," sípal David. Po chvíli se mu podařilo vstát.

Niro přišel ke mně, chytil mě za ruku a nedůvěřivě si ho změřil.

"Jak to můžeš tvrdit, po tom, co si tu předvedl?"

Pozvedla jsem tázavě obočí a podívala se něj. Asi zapomněl na své menší uklouznutí.

"Už se to fakt nestane," řekl David a díval se na mě štěněčím pohledem. V tu chvíli jsem mu věřila. Jeho oči měli zase ten stejný nádech jako vždy, ale přesto v nich zůstal takový znepokojivý lesk. Předtím tam určitě nebyl.

David promluvil do ticha jako první. "Myslím, že bychom se měli představit, jmenuji se David," napřáhnul ruku k Niroqovi. Ten si ho notnou chvíli nedůvěřivě prohlíže. To mi scházelo, jak dva kohouti. Nakonec přece jeho ruku přijal. Kdyby ne, klesl by u mě.

"Já jsem Niroq, ale říkají mi Rychlá smrt." Vycenil zuby v úsměvu.

Vzpomněla jsem si na svůj plán. Musela jsem si v jeskyni zabalit pár věcí, a pak jsem mohu nerušeně zmizet.

"Klidně na sebe vrčte dál, já mizím. Až zase začnete normálně přemýšlet, tak víte kde mě najdete." Vzlétla jsem a nečekala na ně. Jestli se chtěli rvát, tak beze mě. Nebyla jsem žádná trofej, o kterou bylo nutné bojovat.

Jen, co jsem odvalila kámen, přistáli oba vedle mě.

Začala jsem balit své věci a nevěnovala jim pozornost. Cítila jsem to napětí kolem. Nepotřebovala jsem zjišťovat jak se tvářili.

Ani nehlesli, jen mě pozorovali.

"Kam chceš letět?" ozval se Niro.

"Ještě nemám moc představu. Hlavně daleko odtud. Ráda bych stihla Lanyin obřad Spojení a pokud vím, měl být daleko na jihozápadě. Pozvala mě, abych byla její Lavinqe. Když se budete chovat slušně, oba, můžete jít se mnou." Záměrně jsem zdůraznila slovo oba. Chtěla jsem je mít nablízku. Věděla jsem jak to bylo sobecké. Nira nejen kvůli ochraně a David se přece stal mým přítelem. Přátelé se neopouštěli.

Niro přišel ke mě a zlehka mě políbil. "Půjdu s tebou kamkoliv."

Koutkem oka jsem si všimla Davida. Lehce zaťal pěsti, jen na okamžik. Když pak promluvil, hlas měl vyrovnaný. "Půjdu s tebou, jestli si to přeješ."

"Jsme přece přátelé ne? Proč bych nechtěla." Byla jsem v koncích. Co jsem měla říct, abych mu zbytečně neubližovala? Že bych něco nevědomky udělala a on získal dojem, že mezi námi bude něco víc?

Po chvíli se pousmál. "Co to znamená to Lavi…něco, nebo jak se tomu nadává? Je to něco jako družička?"

"No, dalo by se to tak říct. Mimochodem vyslovuje se to "lavyné". Tato osoba je při obřadu velmi důležitá. Před spojením musí družku důkladně připravit a psychicky podpořit. Je to velká pocta a já bych se toho ráda ujala."

"Dobře a máš nějakou mapu?" zeptal se Niroq.

"Jo, myslím jednu mám, ale mám silný pocit, že je neúplná." Přešla jsem ke svému nočnímu stolku a chvíli se v něm přehrabovala. Našla jsem ji v záplavě papírů a svitků. Na jedné straně byla podrobně popsána oblast Sierinqu a na té druhé byl Attiger, kde jsme se nacházeli.

"Co je na ní podle tebe neúplného? Vypadá normálně," poznamenal Niro a pečlivě si mapu prohlížel.

"Slyšela jsem, že v Sierinqu existuje město tak velké, že se předčí i ty, které postavili lidé. Prý je to královské město. Nejvyspělejší v celém Gayiasu. Dá se tam sehnat úplně všechno! Ale na mapě žádné takové není, " povzdechla jsem si.

Niro se zamyslel. David nás jen mlčky pozoroval.

"Počkej, já o něm slyšel," řekl Niro. "Byl jsem nedávno v lidském městě a slyšel jsem v hospodě o tom mluvit Černého ještěra. Chvástal se, jak se mu podařilo zabít královského posla. Jméno jsem nepochytil, ale bylo to ještě před tou velkou bitvou." Zamyslel se a přitom se bezděčně poškrábal na bradě.

"Jakou bitvou?" zeptala jsem se.

Překvapeně se na mě podíval. "Neříkej mi, že o ničem nevíš. Vždyť ta zpráva musela obletět polovinu Gayiasu. Před nejméně měsícem se sjednocovali Černí ještěři. Plenili spoustu měst. Potom všichni zaútočili na královské město. A stejně jim to nevyšlo," pousmál se. "Sakra, nevzpomenu si na to jméno."

Byl jsem z toho zmatená. Zas tak daleko od oblasti Sierinq jsme nebyli, že by to otec tajil? V jednom měl Niro pravdu. Před pár měsíci tu bylo v okolí tolik bestií až jsme se museli schovat ve skalách města a nevylézat. Několik týdnů jsme žili ze zásob a díky podzemním chodbám.

"Vím jedině o tom velkém množství Černých ještěrů v okolí, jinak nic," řekla jsem zamyšleně. "Takže půjdeme hledat královské město?"

Oba svorně přikývli.

Už jsem se nemohla dočkat. Tetelila jsem se radostí. Už od mala jsem věřila, že to město existovalo. Hned od první povídky, co jsem o něm slyšela. A nejen to. Muselo přece existovat něco, co tak dlouho bránilo lidem nás objevit.

Dobalila jsem ještě pár nutných věcí. Pak jsme nasadili vaky na břicho a vyrazili. Slunce se klonilo k obzoru.

>>další kapitola