Trvalo dlouho než konečně zastavily v jednom městě, protože Naya se potřebovala zbavit sádry. Jenže chování jeho obyvatel je více než zvláštní...
Kapitola 15.
Cestovali jsme převážně v noci, těsně pod mraky. Čím více jsme letěli na jih, tím byla lidská města blíže u sebe - a my museli dávat větší pozor, v jaké výšce jsme byli.
První dny utekly jako voda - jen spánek, jídlo a let.
Když jsem chtěla být s Nirem chvíli o samotě, museli se potají vykrást z tábořiště. Nechtěla jsem ještě více čeřit vody. Stejně jsem měla dojem, že se mi to moc nedařilo.
Niro mě velmi mile překvapil. Zajímal se o mě. Občas jsem pochybovala, jestli si my dva budeme moci jen popovídat aniž bychom se po sobě chtivě neplazili. Bylo pro mě těžké odolat.
Po kouscích mi odhaloval sám sebe. Leželi jsme v trávě a pozorovali hvězdy. David většinou spal jako dřevo.
Vyprávěl mi o tom jak se už od svých devíti musel starat sám o sebe, jak cestoval po světě, co vše viděl. Pokaždé se rozzářil, když jsem chtěla další a další příběhy - o Busquru, kde byly hory větší a mrazivější než jsem si uměla představit, o pouštích, které se táhly donekonečna. Já nikdy tak daleko neletěla. Nedokázala jsem si představit, jak vypadala země plná jezer. Ale Niro mi to ukázal, ze svých vzpomínek.
V těch chvílích jsem cítila, že jsem patřila k němu. Chtěla jsem být s ním. Navzdory mé představě svobody - na nikoho se nevázat.
I David se snažil. Opravdu. Jen pár dní od proměny a už se hodně naučil. Mnohokrát se jsem se před spánkem přistihla, jak mě těšilo, že je byl pozorným žákem. S otevřeným zájmem hltal každé mé slovo. Takhle mě ještě nikdo neposlouchal. Z vlastní vůle, ne z mého postavení.
Chovall se skoro jako dřív - jako ten ukecaný člověk, které ho jsem vytrhla ze spárů smrti. Jen toho lesku v očích se nezbavil. Nelíbil se mi. Ale popravdě, čekala jsem, že to bude horší.
Učila jsem ho o našem světě, zvyky, které bude v životě potřebovat, zatímco Niro lovil. Pořád jsem měla ruku v sádře. Nechtěla jsem kvůli tomu zastavovat v nějakém městečku poblíž, co kdyby mě poznali? Rodiče mě určitě hledali.
David mě měl chránit, když byl Niro pryč. Prolétali jsme územím, kde sídlil nejkrvelačnější kmen Černých ještěrů - podle Nira. Stejně bychom proti nim neměli šanci. Já s rukou a David bez zkušeností.
Rozhodla jsem se přesvědčit Nira, aby začal Davida učit bojovat a lovit. Netvářil se zrovna nadšeně, ale já uměla být přesvědčivá. Kdyby neuměl bojovat, byl by mi jako ochrana k ničemu. A sám by také dlouho nepřežil.
Mrazilo mě v zádech po každé, když spolu bojovali. Ale Niro se uměl držet zpátky, když chtěl. Možná to dělal jen proto, že jsem se dívala.
Ve volných chvílích jsem Davida učila myšlenkové komunikaci. Byla to v naší společnosti zásadní věc. Ukazovala jsem mu jak rozvinout své smysly, jak voní voda, půda, kůra stromů. Učila jsem ho poznávat bylinky. Vše důležité pro přežití.
Zdálo se mi, že se snažil s Nirem spřátelit. Možná se blýskalo na lepší časy.
Konečně jsme se dostali na okraj Sierinqu. Poznala jsem to podle rozlehlého města, ležícího na hranicích. Podle mapy to byl Afen. Nikdy jsem tu nebyla, ale má sádra už zoufale potřebovala dolů. Bílá barva už nebyla vůbec poznat. Tady mě určitě neznali.
Došli jsme k bráně, kterou nikdo nehlídal. Byla otevřená dokořán, tak jsme vešli. Po levé straně stál menší obchůdek, slibující prodej nejlepších map. Různobarevné cetky visící nad vchodem na mě neudělaly dobrý dojem.
"Myslím, že se tu raději zeptám kde najdeme léčitele, lepší než bloudit městem ne? Vypadá hodně velké," mrkla jsem na Nira s Davidem. Neměli námitek.
"Dobré jitro přeji," řekla jsem, Snažila jsem se být zdvořilá. "Kde bych tu našla léčitele?"
Vousatý chlápek za pultem se na nás ani nepodíval, jen zabručel: "A máte čím zaplatit?"
"No jistě."
Muž konečně zvedl hlavu, vytřeštil na nás oči. Tváře mu zesinaly.
"Ach, promiňte mi urození cizinci, mou prostořekost. Měl jsem se nejdříve podívat s kým mluvím."
Podívali jsme se na sebe. Nic, opravdu nic nenasvědčovalo tomu, aby nás považoval za urozené.
"Náš skvělý léčitel sídlí jen o patro níže, přesně pod tímto krámem. Mohu posloužit ještě něčím? Třeba nějakou mapou? Kompasem? Dýkou?" Očka mu svítily, když nás rozechvěle pozoroval.
"Pokud máš mapu, ctěný…," Nenechal mě domluvit.
"Rundir, má paní."
"Dobře, pokud máš mapu ctěný Rundire, kde je zaznamenána přesná poloha královského města, tak si ji koupím."
Obličej mu posmutněl. "Nemám, paní. Všechny takové jsou již vyprodané. Však víte, od bitvy chtěl každý pocestný mapu se Zarnou. Je to teďko nedostatkové zboží."
Udržela jsem klidnou tvář. Když mě měl za urozenou paní. Přece bych se neshodila tím, že to jméno jsem slyšela prvně. Zarna, aspoň něco jsme měli.
"Mohu ještě něčím posloužit?" Nervózně těkal očima ze mě na Nira. Cítil drahé kameny.
"Vlastně můžete. Potřebuji nějakou ostrou dýku tady pro mého přítele," ukázala jsem na Davida. Jako jediný z nás neměl ani nůž. Žádný ještěr, který to měl v hlavě v pořádku, by necestoval beze zbraně.
Věděla jsem, že kdyby si ji vybral sám, určitě by mu ten šejdíř dal nějaký nepoužitelný drek, co by se hned zlomil. Rozhodla jsem sama. Obchod jsem uzavřela rychle a za menší valounek Zelenooka, jsem dostala ucházející dýku s jasanovou rukojetí. Šejdíř se nám při obchodu klanil skoro až k zemi. Dělalo se z něj špatně.
"Díky Nayo," ozval se cestou David. "Ale zatím bych se tím asi zapíchl sám, něž něco ulovil."
"Jenže to nikdo neví. V naší společnosti je důležitý první dojem. Nos ji vždy u sebe. Navíc takové věci se říkají jen v myšlenkách, určitě tě teď všichni v okolí pár set stop slyšeli. Vrtá mi hlavou, proč z nás byl tak na větvi."
Místního léčitele jsme našli snadno, vlastně léčitelku, abych byla přesná. Měla v očích vepsanou modrost stáří, i když její pleť nebyla vrásčitá. Hádala jsem jí něco ke stovce, víc určitě ne.
"Tak hotovo, má paní. Ještě pár dní ruku moc nenamáhejte, kost je sice srostlá, ale dlouho jste ji nepoužívala, mohla by se snadněji zlomit znovu."
Léčitelka se k nám chovala stejně úlisně, jako předtím šejdíř. Zvláštní. Dokonce jí stačil jen jeden kamínek Zelenooka. Měla jsem pocit, že takové věci bývali dražší.
Vyšli jsme zpátky na ulici a já málem vrazila do muže ve zlatem vyšívané róbě. Stál přede mnou jako socha. A za ním dva strážní.
"Přeji krásně jitro, velevážení, mohli byste nás doprovodit k našemu vůdci?" řekl posel.
"Proč? Udělali jsme snad něco?" zeptala jsem se. Pořád jsem zachovávala klid. Nestála jsem o problémy. Bylo dobře, že jsme se dohodli, kdo bude mluvit.
"Ne to určitě ne, Pochopte, všichni kříženci a jejich společníci jsou v našem městě veleváženými hosty. Je proto jasné, že vás chce náš vůdce poznat."
Pokrčila jsem rameny. Co jiného jsem mohla dělat.
Připojili jsme se k nim. Posel neustále mluvil a zuřivě u toho gestikuloval. "Víte Kříženci pomohli Zarně v bitvě a našemu městu zachránili úrodu. Jinak bychom tuto sezónu hodně prodělali."
"Úrodu? Takže ta pole kolem města jsou vaše?" divila jsem se. Nikdy jsem neslyšela o městě, které by se věnovalo zemědělství. Miqer byl ale zapadákov - ještěři byli většinou lovci a obchodníci.
"Jistě, jsme jediné zemědělské město v této oblasti Gayiasu, pěstujeme amarant. Je to výnosná plodina. Lidé v tomto kraji ji nepěstují a poptávka je velká. Hlavně po našem tradičním nápoji Amas. Je to velice silný alkoholický nápoj."
Vedl nás do středu města, přes zdobné mosty a lávky. Všude to vřelo životem.
"Proč mají všichni tak naspěch?" zeptal se David. Přízvuk mu ještě skřípal, ale za chvíli to nebude poznat. Učil se opravdu rychle.
"To jsem vám chtěl říct. Dnes se koná velkolepá slavnost Sklizně. Musíte přijít jako čestní hosté."
Zastavili jsme u mohutné skalní budově. Každé patro, balkon i terasu hlídali stráže. Budila respekt. Tohle muselo být bohaté město.
Vešli jsme do haly, zdobené nespočtem kamenných soch a obřích květin. Na můj vkus to všechno vypadalo přeplácaně. Ani vybrané barvy k sobě neladily.
"Náš vůdce už vás očekává," řekl posel a ukázal na vyřezávané dveře před námi. Někdo tady měl opravdu rád růže. Byly úplně všude.
Podívala jsem se na Nira s Davidem. "Nevypadá to nebezpečeně, co říkáte?"
"Myslím, že by bylo horší je urazit a odmítnou jít dál," řekl Niro a povzbudivě se usmál.
Místnost byla k mé smůle ještě větší a mnohem více přeplácanější. Barevné gobelíny na zdech, solné lampy různých odstínů a tvarů, obří květiny a sochy zvířat z barevných kamenů. Jak tohle mohl někdo dát takhle dohromady, jsem nemohla pochopit. Výraz strakaté, bylo slabé slovo.
"Vítejte, drazí cizinci. Doufám, že se vám u nás zatím líbí," zahřměl vůdce a pokynul, abychom přišli blíž. Měl hluboký hlas, který se nedal přeslechnout.
"V těchto nejistých dobách, jsme rádi za každou návštěvu. Hlavně od tak vážené rasy jako Kříženci."
Zaslechla jsem jak si Niroq znechuceně odfrknul. Vůdce to zdá se, nezaregistroval.
"Je nás málo. Mnoho mužů a žen zahynulo v Bitvě u Zarny. Tak se aspoň snažíme být pohostinní pro každého, kdo k nám zavítá."
Dostala jsem neblahou předtuchu - pustí nás odtud? Už jsem myslela, že větu dokončí slovy: A potom u nás zůstane.
"Budu velmi poctěn," pokračoval směle vůdce. "Když se zúčastníte naší slavnosti Sklizně. Začíná dnes se setměním a o jídlo a dobrou zábavu nebude nouze. Co říkáte?"
Raději jsem odpověděla já. Bez diplomacie bychom tu nepochodili. Jak uhlazeně se tu všichni vyjadřovali.
"Jsme velice poctěni vaší nabídkou a rádi se zúčastníme, Velectěný."
"Říkejte mi Afqor, ctěná paní. Zařídím vám nejlepší ubytování a stravu za polovinu našich cen, uznejte z něčeho žít musíme."
Tak proto tu bylo vše tak levné, že mě to hned nenapadlo. Přejel mi mráz po zádech. Nějak moc koukali na Nira. Tak fanaticky. To nikdy nic dobrého nevěstilo.
Představili jsme se. Byla to slušnost. Jen po zaznění Davidova jména se pár ještěrů kolem nervózně ošilo. Neměla jsem důvod uvádět falešná jména, ale u něj bych to měla promyslet. Nebylo dobré takhle budit pozornost.
Dostaly jsme průvodkyni. Dívenku snad ani ne patnáctiletou. Zavedla nás do honosného pensionu, kde na nás čekali tři pokoje. Zřejmě byli hodně nábožensky založení, sice každá víra měla svá pravidla, ale pokud jsme museli všichni spát odděleně, bylo to nad slunce jasné. Spojení tu bylo velmi ctěno a bez něj nemohli být muži a ženy dohromady. Snad z toho nebudou problémy.
Dívka nám nechala chvíli soukromí. Ujistila nás, že se pro nás vrátí, až bude začínat slavnost.
"Docela pěkné město, uvidíme, co předvedou. Ale z té přehnané zdvořilosti se mi zvedá kufr. Tolik přeslazenosti jsem ještě nezažil," pomyslel si Niro. Seděli jsme na polštářcích v mém pokoji.
"Uznávám. Chovají se dost zvláštně. Na ten Amas jsem zvědavá, měla jsem za to, že poznám jakýkoliv alkohol
David se zakřenil.
"Čemu se směješ?"
"Představil jsem si,, jak do sebe házíš jednoho panáka za druhým. To bych do tebe neřekl."
"Dost už bylo srandiček," utnula jsem Davidovi myšlenky. "Ta jejich slavnost bude určitě velkolepá událost a abychom je neurazili, musím vám říct základy etikety chování. Takže všechny musíte oslovovat podle jejich postavení. Vysoce postavené Vážený, Velevážený nebo Velectěný. Pokud si nejste jisti, používá se ctěný - tím nikoho neurazíte…"
Skoro hodinu jsem jim vysvětlovala základy. David chvílemi usínal, tak sem do něj musela sem tam drbnout, jinak by se svezl na stranu. Věděla jsem, že takové věci byly nezáživné, jenže když někoho urazíte, může vám jít i o život. Jen prostá poklona se dá udělat tolika způsoby, záleží na situaci.
Můj stále nekončící monolog přerušilo klepání.
"Nesu vám speciální háv na slavnost, ctěná Nayo," ozvalo se za nimi.
"Pojďte dál."
Byla to ta samá dívenka. Lekla se mých společníků.
"Ctěný Niroqu a Davide, na vás čekají hávy ve vašich pokojích." V očích měla neúprosný výraz. Byla jen nepatrně oblečena, přes její plášť jsem si toho skoro nevšimla, ale David se zarazil na místě a sledoval ji. Rozbušilo se mu srdce a zatnul čelist.
"Niro, prosím odtáhni ho odtud, než se něco stane."
Vzal Davida za paži, ale ten jen zlostně odfrknul, vytrhnul se mu a rychle zmizel z pokoje. Za vteřinu se prostorem rozlehlo prásknutí dveří. Jestli se bude takhle rozčilovat častěji, tak to bude problém. Musel přece pochopit, že to vše bylo pro jeho dobro - a naše bezpečí.
Niro pokrčil rameny a také zmizel.
Teprve až jsme byly samy, uvolnila se. Podala mi háv. Vypadalo to jako nějaký plášť v hnědo-oranžových barvách, splývaly do sebe. Všimla jsem si zeleného pruhu, který byl přes celý plášť.
"To znamená," vysvětlovala mi dívka, "že jste ve městě cizinci."
Zapnula jsem plášť s ozdobnou přezkou u krku a vyšla ven. Oba už tam čekali.
"Této slavnosti se mohou zúčastnit pouze dospělí muži i ženy. Potom následuje hromadné Spojení, jako vzdání díků za úrodu naší bohyni Úrodných pastvin, Lavany," vyprávěla dívka během cesty do chrámu
Ztuhla jsem na místě, říkala hromadné Spojení?
"Spojení?" zeptala jsem se nahlas.
"Jistě, pokud chceme mít i následující léta bohatou úrodu, musíme zažehnout plameny nového života, což bez Spojení nelze," řekla ledabyle, jako by to vysvětlovala malému dítěti.
"Jste samozřejmě naši hosté, takže se vás nemůžeme nutit do našich rituálů. Přesto doufám, že si tento večer užijete stejně jako já. Dnes se poprvé mohu zúčastnit slavnosti." Oči ji při poslední větě zajiskřily.
Žádné komentáře:
Okomentovat