Druhá část (závěrečná) druhého dílu povídky Prokletí. Situace se vyostřuje a Lea se snaží udolat tu bestii v sobě. A musí být úspěšná, nezávisí na tom jen její život.
Atar ji v tom pomáhá, ale raději si drží odstup, má své důvody...
Naposledy pohlédl na dívku spoutanou na posteli a musel se pousmát nad tím jak zvědavě zkoumala jeho domov. Cestou musí promyslet co bude dál.
Nemůže ji pustit, protože by zase zabíjela a jeho pověst by utrpěla. Ale v tuto chvíli by ji nedokázal ani zabít. Ať byl jakýkoliv, na těhotnou ženu by ruku nevztáhl. Jenže co sní? To by měla zůstat přivázaná na jeho posteli napořád? A kdyby tu zůstala, tak co potom až porodí své dítě? Zabila by ho jen by ji pustil.
Přece jen na ní bylo něco zvláštního. Ty jizvy, občasný pohled vyjukaného kuřete - ano to mohla být jen hra, na to je mazaná dost. A také ho neustále pálila otázka, proč mu vlastně pomohla.
Dorazil k branám města a hrdě vešel. Všichni před ním ustupovali. Měl na sobě plno šrámů, nebylo pochyb odkud přichází.
Stanul před vůdcem a odhodil na zem tesák a ocasní trn se zbytkem černé kůže.
"Svůj úkol jsem splnil a přišel jsem si pro odměnu."
Vůdce vstal a ostražitým pohledem si ho přeměřil.
"A kde jsou ostatní, to jsi přežil jenom ty?"
"Byla to léčka, mohu mluvit jen o štěstí, že tu teď mohu stát. Příště buďte opatrní, když mluvíte o mé přítomnosti."
"Hm, takže Bestie už problémy dělat nebudou?"
Atar zavrtěl hlavou:
"Aspoň tyto ne, bylo by bláhové doufat, že jiné Vaše město neobjeví."
"I ta ehm, Tasinq je mrtvá?"
Přikývl, malá lež jim neuškodí.
"Dobře tedy, dáme ti tolik jídla a kožešin kolik máme a tady," postrčil svou dceru dopředu, " je má dcera, jak jsem slíbil."
Bylo to pískle sotva na hranici dospělosti a celou dobu jen zavrtávala pohled do země.
"Řekl jsem ti, že nemám o tvou dceru zájem."
"Ale my přece nemáme tolik jídla a kožek, abychom zaplatili celou sumu. Proč si to tedy vzal?"
"To Vás nemusí zajímat, takže raději rychle zabalte mé věci, ať mohu zase vyrazit."
"Když si ji tedy nevezmeš, kdo ochrání naše město?" rýpal dál vůdce. Ustrašený vetchý dědek.
Atarovi docházela trpělivost, tak mu zplna hrdla vmetl do tváře, že pokud se sami nenaučí bojovat, nikdy nebudou v bezpečí ani za horu těch nejvzácnějších kamenů.
V mžiku mu donesli velký pytel plný sušeného masa, ovoce a zeleniny. Bylinky, látky, kůže a nějaká mýdla. Cena za zneškodnění hnízda byla velká, protože riskuje pokaždé svůj život a tito nevlastnili žádné kameny - ani třeba malachit, citrín nebo achát, které se dali dobře prodat.
Odletěl zpátky do své jeskyně, cestou se ujistil, že ho nikdo nesleduje. Některá městečka dokázala být vskutku nevděčná.
"Ahoj holubičko, tak jsem zpátky," zahalasil ale bez odezvy. Tasinq tvrdě spala.
Nebo to aspoň tak vypadalo. Nehodlal se k ní znovu přiblížit. Začal si tedy vybalovat věci a ukládat je do prostor pro ně určené. Vlastnil celkem malou jeskyni, měla hlavní místnost, kde jedl i spal, něco jako koupelnu - pokud se místnost s dírou v zemi sloužící jako vana, dala takto nazvat a spíž.
V obytné místnosti vykutal velký krb, který zde byl hlavním zdrojem světla a tepla. Jediná solná lampa stála u jeho postele. Byl to vysoký slamník plný látek a sem tam pár polštářů. Postel ohraničoval masivní dřevěný rám, který se u čela mírně zvedal. Díky tomu ji mohl k posteli přivázat.
Sedl si polštář k nízkému stolku a dal se do jídla. Sušené maso mělo pro něj své kouzlo, zvláště když se dobře okoření.
Po chvíli se dívka vzbudila a zavětřila. Měla hlad, dříve vydržela dlouhé hodiny bez jakéhokoliv sousta, ale teď by snědla i vola.
Atar se na ni pobaveně díval.
"Odpověz mi a dám ti najíst. Věř mi, takhle dlouho nevydržíš, zvlášť když musíš jíst za dva."
To je to tak důležité? První známka reakce na jeho osobu, která nebyla jen vrčení.
Už jsem se lekl, že jsi oněměla. Ano je to důležité, přemýšlím co s tebou udělám. Můžeš mi to ulehčit. Odpověděl také v myšlenkách.
Tasinq chvíli váhala a bojovala s Leou uvnitř sebe.
Já nevím. Zněla její odpověď a moc ho nepotěšila.
Možná jsem si myslela, že…zasekla se uprostřed věty, zavrčela, otřásla několikrát hlavou a začala sebou házet, jako by měla snad nějaký záchvat.
Atar pohotově vyskočil a snažil se jí uklidnit. Neustále se zmítala a mohla si ublížit. Nakonec za ní musel vlézt na postel a použít veškerou svou sílu. Klečel na ní a držel její ruce od těla.
Po chvíli se vyčerpaně uklidnila.
"Co to bylo?" zeptal se. Přísně na nic shlížel, nevěřil jí a byl teď moc blízko. Navíc si uvědomoval, že jí neobstaral žádné šaty.
Pomoz mi.
Nechápal.
Ať jde ta bestie pryč prosím. Zaúpěla, momentálně z ní mluvila utrápená Leina duše. Ale bestie si hned vzala vládu nad tělem zpátky.
Zabiju tě.
Vstal a kus poodešel. Byl z toho zmatený. Hraje si s ním snad? Přetočila se na posteli a vyzývavě se usmívala. Něco s ní nebylo v pořádku.
Raději odešel ven se uklidnit. Toto schizofrenní chování se mu nelíbilo.
Vrátil se až večer, vzal pár pokrývek a polštářů a mlčky si ustlal před krbem.
Takhle se to táhlo pár dní. Ona nemluvila, občas vrčela a někdy zas netečně koukala do jednoho místa ve stěně. Párkrát ji přistihl jak hladí své břicho a něco šeptá, ale když si ho všimla, stáhla ruce její pohled zase ztvrdl. Byla většinu času jen zamotaná do přikrývek a zdržovala ho. Nemohl totiž jak měl ve zvyku zmizet na pár dní někam daleko. Proto čím dál častěji přemýšlel co s ní udělá. Zasloužila by si smrt jako každá hnusná bestie. Občas si všiml, že mluví sama se sebou a nedokončí pohyb, který začala. Nebo jak se otřese při zvuku svého jména.
Co chvíli ho lákala svým tělem, lačná si do něj kousnout.
"Už toho mám akorát dost, dej mi nějaký příklad, proč bych tě neměl zabít." Atar byl už šílený vzteky. Na ty její hry už neměl náladu, proč měl ze začátku dojem, že v ní je bezbranné stvoření?
Zadívala se na něj, v očích se jí objevil nefalšovaný strach.
Stočila se do klubíčka v nejzazším rohu postele a nespustila z něj pohled.
Chtěl ji zabít, co jiného si však zasloužila? Vždyť ji tu trpěl jen proto co nosí pod srdcem. Lea propadla panice, vytěsnit Tasinq z mysli bylo daleko těžší než se zdálo a ta bestie měla často navrch. Jenže nevěděla jak být zase sama sebou. Při životě ji udržovala jen láska k dítěti.
Uvědomovala si, že přeměnou v bestii znásobila své smysly. Přitahoval ji jako muž, sice už ne tak bláznivě jako Luke, ale stejně musela často velmi odolávat. V těch chvílích, kdy byl blízko si vždy vzala Tasinq slovo a nechala svým smyslům volný průběh. Což většinou skončilo tím, že se na pár hodin ztratil kdesi venku a ona mohla jsem tiše čekat.
Protože se chci zbavit té bestie v sobě?
Ztuhl, tohle nečekal.
Jaké bestie? Jeho pohled směřoval na její břicho.
Zavrtěla hlavou a ukázala na svou hlavu. Ruka se jí mírně třásla a občas sebou cukla.
Ty jsi proměněná?
Se zájmem se posunul o kousek blíž, pořád se však měl na pozoru.
Zatnula zuby a na chvíli zavřela oči. Vypadala jako se musela silně soustředit.
Ano.
Její hlas zněl bolestně. Podívala se na něj a její pohled byl poprvé upřímný.
Za blbost se platí, co bych dala za to být znovu v práci a mumraji velkoměsta.
Potom se její tělo zase vzepjalo v křeči. Zatínala pěsti tak silně, až jí z dlaní odkapávaly tenké pramínky krve.
Skočil na ni a znehybnil ji. Minule to pomohlo a tentokrát to také přineslo kýžený výsledek. Přestala sebou házet. Když se bude takto rozčilovat mohla o to dítě i přijít.
Ty jsi byla člověk?
Chvíli na něj jen pohrdavě koukala, než zase odpověděla.
Vlastně ne tak docela. Snad před pár měsíci se u mě objevily dost zvláštní schopnosti a…nechala zbytek doznít.
Prohlížel si ji přísným pohledem a snažil se zjistit z jejích očí jestli lže nebo ne.
Tak pokračuj.
Lea sebrala své síly, které jí zbývaly aby mohla znovu promluvit. Uvědomovala si, že se Atar rozhoduje jestli ji zabije nebo ne.
V noci jsem se toulala a ráno si na nic nepamatovala, potom jsem potkala Luka a všechno bylo jako v mlze. No a potom nás chytili bestie. Přeměnili mě a já,… v tuto chvíli se naplno rozbrečela, uvolnil trochu stisk svých rukou.
Já jsem ho zabila.
Vstal a sedl si na kraj postele. Myšlenky mu vířily hlavou a hledaly odpovědi.
A ty jsi ho milovala? Vyschlo mu v krku, jak si přitom vzpomněl na svou rodinu.
Vzhlédla, oči plné slz, v tuto chvíli byste do ní neřekli, čeho byla schopná.
Vlastně ne. Přemýšlela a utírala své mokré tváře. Nebyla to láska, spíš jen chtíč, nevím jak to popsat. Vedle něj se ze mě stával úplně někdo jiný. Přesto pro mě hodně znamenal.
Je otec nemám pravdu?
Přikývla, poprvé si uvědomila, že dítě počala ještě před tím, než se stala bestií. Bude potom v pořádku? Nevěděla a začala se děsit toho jaké by mohla mít ta proměna dopady.
Atar začal pomalu chápat proč se poslední dny chovala tak divně, teda aspoň tu část, kdy koukala do blba, házela sebou nebo si mluvila sama pro sebe.
Běž ode mě radši dál, cítím jak sílí. Dlouho nevydržím.
Vstal a viděl jak se jí napjala tvář a její oči zaplavila zase ta chladná vypočítavost. V jeho představách tato situace vždy končila jinak, ale snažil se na to nemyslet. Tasinq věděla co dělá. Vždy, když se ho snažila svést, se mu v mysli objevila vzpomínka na to, co mu dělala v jeskyni a musel opustit místnost. Není přece z kamene a ona má praktiky hodné Kudlanky.
Chtěl jí pomoct ale jak? Nemůže být přece pořád připoutaná a mít při jídle jeho chapadla kolem krku. Stále byl obezřetný.
Teď už ji nemohl zabít ani nechtěl. Nikdy v životě nepotkal Ještěra, který by s tím takto bojoval.
Hodně se jí vyptával. Dokonce mu prozradila své jméno. Leona. Řekla mu ať jí oslovuje Lei, že je jí to milejší než Tasinq, při kterém dostávala skoro kopřivku.
Podporoval ji a povzbuzoval, že to zvládne, když ho varovala o návratu bestie. Nutil jí vydržet každý den déle. Nedělá to přeci jen pro sebe.
Vyprávěla mu o svém lidském životě. To ho hodně zajímalo, věděl jen o jejich existenci, ale jinak se o lidi zrovna moc nestaral.
Lea sílila každým dnem. Sice občas převzala nadvládu bestie a předstírala, že je Lea, ale Atar to poznal, neošálila ho. Pomalu jí také prodlužoval provazy. Ještě ji nepustil, ale po týdnu mohla konečně sundat roubík. Sice hnedka prvním reflexem bylo, že ho chytla "chapadélky" pod krkem, naštěstí v jejich neleptavé formě. Chvilku trvalo než je zatáhla zpátky. Celý den se pak tvářila provinile.
Vyprávěl jí o svém životě, sice měla pocit jako by něco schválně vynechával, nechala to však být.
Dítě pomalu rostlo a ona musela jíst čím dál častěji a více. Brzy spotřebovali zásoby, které dostal za svou malou prácičku.
Ten malý uzlík v ní jí dodával sílu bojovat za svou duši, která přežívala na tenkém vlásku.
"Chceš ještě vědět, proč jsem tě zachránila?" zeptala se jednou po večeři.
Vzhlédl od kosti, kterou čile ohlodával a zpozorněl. Už dávno se neptal proč.
"Připomněl jsi mi Luka a já v tobě viděla svou naději. Nemohla jsem jen tak zmizet od smečky, našli by si mě. Proto ti moc děkuji za šanci."
Pořád jí ještě cukala ruka a občas nad každým pohybem hodně dlouho uvažovala, avšak pokrok byl vidět. Snažila se ze všech sil.
Dlouho bylo dusné ticho. Nevěděl co říct. Jen se na ni povzbudivě usmál a pokračoval v jídle.
Často musel chodit lovit daleko, protože v okolí bylo málo medvědů. Záleželo mu na ní čím dál víc, ale nechtěl si to připustit. Cítil přece za ní odpovědnost. Teď by se o sebe nedokázala postarat. Také už dávno nespal na zemi, neměl to v lásce a postel byla velká dost. Leželi každý na své straně, ale občas se v noci vzbudil a cítil jak Lea svírá jeho ruku ve spánku, když měla špatné sny.
Sehnal jí oblečení a dokonce nějaké knihy aby se tu nenudila, když je pryč.
Jak ubíhaly týdny, Lea k němu začala cítit něco víc než vděčnost, než to křehké přátelství, které mezi nimi vzniklo. Bestie se projevovala jen minimálně, prohrávala. Ale ona s jistotou věděla, že Tasinq nikdy nezmizí. Vždy bude číhat.
Jenže Atar na ni vždy shlížel skoro jakoby otcovským pohledem a úsměv na tváři měl jen ve vzácných chvílích. Byl pořád ve střehu a ona se tomu vůbec nedivila. Sama se soustředila aby zachytila jen náznak bestie deroucí se ven. Když se párkrát dotkla jeho ruky, vždy se odtáhl. Aspoň že maličký dával o sobě často vědět a ona mu hodiny vyprávěla, když čekala na Atara, který lovil zásoby. Trápila se, protože věděla všechno co ví Tasinq a v noci se jí zdály děsivé sny o jejích obětech a o něm.
Ve volném čase ho učila svému jazyku, Češtině. Centrální Ještěrštinu se naučila jako Bestie, ale na svůj rodný jazyk nezapomněla. Rád se učil, i když to byl jazyk poměrně těžký, brzy dělal pokroky a bavil Leu svým přízvukem.
Jednou jí zase zaplavily obavy, které jí tížili dlouhé týdny. Svěřila se mu.
"Určitě to bude v pořádku, neboj se," snažil se jí uklidnit.
"Neznáš nějakého doktora, nebo Porodní bábu, cokoliv abych věděla, že je všechno jak má být?"
"Poptám se ti v nějakém městě poblíž."
Seděl u ní na kraji postele a rozhodoval se. Už drahnou dobu neměla pouta a mohla si jít kam chtěla, určitě potřebovala protáhnout křídla. Zvedl se z postele dřív, než ho stačila chytit za ruku. Stejně chtěl jít do města.
Bloumal okolím a rozhodoval se, kam zamíří. Nakonec se rozhodl pro Horn, ležící nejblíže jeho jeskyni. Bylo to v celku středně velké městečko vedené klanem Hornů, milé a většinou přívětivé - tedy pokud jste oplývali cennými kameny a drahými kožešinami. Jejich postoj se od války změnil, vyráběli více zbraní a většina z obyvatel je nosila. Vítali Křížence a z duše nenáviděli Černé bestie.
Prošel otevřenou branou a zamířil si to k informačnímu uzlu. Byl to menší krámek, kde se daly sehnat všemožné i nemožné mapy světa a oceánů. Atar se někdy divil, že na to jak je klan malý a neznámý, v mapách se hodně vyznají.
Za menší úplatek zjistil sídlo zdejší proslulé Porodní báby. Prý jí už táhlo na 120let. Takže už toho má hodně za sebou, ale ještě je pořád při síle.
Vyřešil všechno v rychlosti, nechtěl tam nechávat Leu dlouho samotnou, navíc v tak rozpolceném stavu. Bába si sice řekla o polovinu předem, ale možná i proto, že sídlil mimo město a tam poslední dobou ještě pořád není bezpečno.
Záhy dorazili k jeho jeskyni.
"Atare to jsi ty?" Zavolala na něj Lea, když viděla pohyb za dveřmi.
Vešel i s ženou, která nezapřela zkušenosti ve svém oboru. Ihned odebrala k Lee, ale Atarovi neušlo, že se mírně zasekla v pohybu. Jistě, vždyť Leino tělo bylo zdobeno šedými vlnitými pruhy, které mají jen Bestie, nebo Kříženci. A ostatní Ještěry to ještě pořád děsí.
"Vy jste otec?" zeptala se žena.
"Ano." Přitakal a nevšiml si udiveného pohledu dívky na pelesti. Něco takového od něj nečekala.
"Tak se na Vás podíváme Maminko. Vidím, že jste už v pokročilém stádiu těhotenství, proč jste mne nezavolali dříve? Máte štěstí, ne pokaždé je to takhle bezproblémové."
Žena domluvila a začala z Ley odmotávat její zavinovací šaty aby mohla odhalit břicho a zkontrolovat stav nyní už pěkně zvětšených ňader.
"Mohl byste zklidnit své srdce? Dělá moc velký rámus a já se musím soustředit." Napomenula Atara žena. Teď si uvědomil, že bez mrknutí pozoroval polonahou Leu na posteli. Raději odešel do spíže aby se zklidnil.
Babka jí opatrně prohmatala břicho a také si poslechla srdce plodu.
"Vše je v pořádku, jen se mi zdá, že jste celá napjatá. Určitě jste už dlouho nelétala. Doporučovala bych Vám čerstvý vzduch a pravidelné masáže, určitě se Vám po nich uleví. Odhadovala bych, že Vám do porodu zbývají tak dva měsíce."
Dala Lei nějaké bylinky a mastičky, jakmile Atar vešel zpátky do místnosti, vysvětlila mu co jeho žena potřebuje.
"Mám Vám ukázat jak správně masírovat křídla, nebo to znáte?"
"Nemusíte, vím co a jak. Děkuji Vám."
Zaplatil Bábě zbytek platby pěkným kouskem čistého Citrínu. Což je docela vzácná věc. Žena zvolila kameny, i když mohla požádat o zásoby sušeného jídla, zřejmě byla dobře zajištěná.
Ještě než odešla všimla si, jak si Atar přisedl k Lee a snad poprvé pohladil její břicho.
Jak pomalu hladil po její hladké kůži, přemýšlel. Bylo mu jasné, že tu už Lea zůstane a vlastně ani nechtěl aby odešla. Možná mu osud dal novou šanci. Miloval ji, i když si to ještě stále nechtěl přiznat.
Vzal její ruku do své a usmál se na ni.
Následující týdny se o ni staral jak nejvíce mohl. Pravidelně jí masíroval záda i křídla. Bylo na ní vidět, jaký uvolňující účinek to má. Rozhodl se dokonce ji vzít ven. Sama už létat nemohla a zoufale potřebovala na sobě cítit sluneční paprsky.
Vzal ji do náruče a odnesl na palouček mezi stromy, kousek od jeskyně. Letní slunce tu jemně prosvítalo a všude bylo ticho a klid.
Povídali si o všem možném a jí začalo vrtat hlavou, jak to, že toho o dětech tolik ví. Nervalo dlouho a svěřil se jí. Když se tohle dozvěděla, skoro nemohla pochopit, proč ji na začátku nechal na živu. Byla přece také Bestií a ještě k tomu hodně nebezpečnou.
Pomalu si zvykala a smiřovala se s tím, že se k ní chová pořád jako k dceři.
Atar se pořád snažil schovávat své city, přece jen je zvyk železná košile. Bál se znovu upoutat. Ano, postará se o ni a její dítě, avšak jeho srdce bylo sevřeno strachem, strachem, že by o vše mohl zase přijít.
Jeden úplně obyčejný den se vrátil domů z lovu a našel ji zkroucenou v bolestech. Věděl, že to brzy přijde, proto neváhal a Vysokou rychlostí letěl pro Porodní bábu. V mžiku byli zpátky, to byla už celá zpocená bolestí a postel kolem ní skoro plavala ve vodě.
Držel ji za ruku, kterou mu nemilosrdně drtila celou svou silou, a otíral ji studeným hadříkem čelo. Netrvalo dlouho a porodila zdravou holčičku.
Jakmile ji uviděl, srdce mu poskočilo. Definitivně se rozhodl.
Žena položila novorozeně Lee na břicho a nechala jim chvilku soukromí. Potřebovala připravit další horkou vodu a pomůcky pro poslední fázi porodu.
"Je překrásná." zašeptal Atar, sklonil se k Lee a dlouze ji políbil.
Ona překvapením ani nehlesla. Zahleděla se na holčičku.
"Jaké jí dáš jméno?" nemohl od toho uzlíku spustit oči.
"Neznám žádná ještěří jména, ale co třeba Liliana?"
Usmál se na ni. Ano Lily je moc pěkné jméno.
Časem se ukázalo, že Lily je přece jen zvláštní. Už od narození měla menší tesáky, na hlavě hustou hřívu tmavých vlasů a rostla o něco rychleji, že ostatní děti.
Atar, který nezapomněl své dřívější řemeslo, vyrobil vše potřebné a zahrnoval je svou péčí a nyní i láskou. Každou noc se s Leou k sobě tulili aby si vynahradili ty měsíce předtím.
Už nelovil Bestie, jeho priority se změnily a začal se znovu živit jako truhlář. V Hornu jeho práce dobře ocenili, věděl, že takovéto řemeslo jim ve městě schází. Jenže život je vrtkavý a nikdy není jisté, že činy Vaší minulosti nebudou mít následky.
Právě když bylo Lily skoro půl roku, dohonila oba jejich minulost.
Zrovna když se oddávali svým vášním, vtrhla dovnitř skupina cizích, vzteky šílených Ještěrů.
Atar je poznal, pocházeli z toho bohem zapomenutého městečka, nebo spíše vesnice, které velel jen vetchý stařec.
Vztekle na ně zařvali. Byli to totiž příbuzní jeho mrtvých společníků, kteří s ním šli tenkrát vyplenit hnízdo. Neúnavně po něm pátrali až zachytili stopu v Hornu. Uplynulo snad víc jak rok a čtvrt, ale jejich touha po pomstě ještě více vzrostla. Jakmile spatřili Tasinq, která měla být dávno mrtvá, na chvíli oněměli úžasem. Všimli si také spícího nemluvněte v kolébce. To je ale nezadrželo a zaútočili.
Atar se snažil bránit svou rodinu a docela se mu to dařilo, nebýt hlučné rány, která se prohnala prostorem. Jeho tělem otřásla vlna bolesti, jakou nezažil. Lea zděšením vykřikla a Lily se dala do pláče. Podíval se na svou hruď, zela v ní díra a nezadržitelně krvácela. Přemohla ho slabost, klesl na kolena a naposledy se podíval na Leu, než upadl do temnoty.
Lea věděla co to bylo, poznala tu zbraň, vyrobily ji lidé. Neměla na sobě ani cár látky, přesto se na ně vrhla. Tasinq se probrala a pomohla jí zabít dva Ještěry, ještě než si to uvědomili. Jenže kulka byla rychlejší. Zasáhla ji do srdce a ona se bezvládně sesunula vedle Atara.
Lily ustavičně brečela, ale nikdo jí dosud nevěnoval pozornost. Vedoucí skupiny si odplivl na jejich bezvládná těla, došel ke kolébce, vzal holčičku do náruče a odešel.
Už o ní nikdo nikdy neslyšel.
Žádné komentáře:
Okomentovat