Křídla osudu

Tuto povídku jsem napsala na téma Krvavé křídlo, do klání Pisálků na téma, které se pravidelně koná na piste-povidkach.cz.

Hlavní postavou je mladý muž, který je už od dětství oproti ostatním v menší nevýhodě a oni ho nenechají ani chvíli na pokoji. Nakonec najde spřízněnou duši, ale osud rád hraje tvrdě...

---

Utíkal jsem jak nejrychleji jsem mohl, ale přesto mi byli v patách.

"Hej Mrzáku," řvali na mě zdálky. "Však mi si tě chytíme!"

Byl jsem jiný než ostatní. Už od narození. Takže jsem byl v naší vesnici častým zdrojem zábavy.

"Už tě máme ty lidskej bastarde!"

Ostatní děti mě nikdy nenechali na pokoji, ale kdyby mě tenkrát nechytili, zřejmě bych ji nepoznal.

Skočili na mě všichni najednou, pod vahou čtyř kluků jsem bezvládně klesl k zemi a schytal při tom ještě pár kopanců.

"Nemáš právo žít ty špinavej kryple," zasyčel mi jejich kápo do ucha. Bylo mi devět a podobná šikana byla na denním pořádku. Matka si stěžovala, ale se Staršími to ani nehnulo, měli na mě úplně stejný názor. Že jsem Nic, jen nepovedený podvraťák.

Ano, nejsem čistokrevný, v mých žilách koluje jak lidská, tak ještěří krev. Říkáme si Ještěři a ačkoliv vypadáme na první pohled jako lidé, najde se pár do očí bijících rozdílů. Za prvé máme velká kožnatá křídla, zelený šupinatý ocas s menšími ostny a větší tesáky, které jsou velmi praktické při lovu. Za druhé, vlastníme velmi dobré smysly a telepatické schopnosti.

Zkoušel jsem se mnohokrát bránit, ale proti přesile jsem nic nezmohl. V žebrech mě šíleně pálilo, v ústech sem měl plno hlíny. Tady dole pod vesnicí nikdo nechodil, proč jsem jen utíkal právě sem?

"Nechte ho být! Že se nestydíte takhle v přesile! Vždyť nemůže za to, že nemá křídla."

Byl to ten nejkrásnější hlas jaký jsem dosud slyšel.

"Kliď se odsud malá," zaprskal kluk, který mi klečel na zádech.

"Měl by sis vybrat někoho stejně silného, pokud se chceš prát," odsekla mu a založila ruce v bok.

Poznal jsem ji. Byla to dcera jednoho váženého obchodníka se lnem, který se přátelil s vůdcem našeho kmene. Nemohlo jí být víc jak šest let.

"Kare, radši pojď, nechci mít kvůli ní průser," začal žadonit jeden z jeho kumpánů. Určitě ten, co se pořád dloubal v nose. Jako bych ho viděl.

"Protentokrát si vyvázl a ještě k tomu tě zachránila malá holka. Jsi ubohej," zašeptal Kar, zvedl se a naštvaně odešel.

Dívenka přiběhla ke mně a chtěla mi pomoct vstát.

"Nech mě, to ještě zvládnu sám." Oprašoval jsem hlínu a kousky trávy ze svých kalhot. Kůži na hrudi a rukou jsem měl doškrábanou od kamínků. Vzhlédl jsem. Vypadala jako malý anděl a usmívala se na mě.

"Ahoj já jsem Klera, a ty?" usmívala se.

"Aeren. Co vlastně děláš tady dole pod vesnicí a sama?"

Naše vesnice byla vytvořena ve vzduchu mezi skalními masivy. Předkové objevili tajemství jak účelně kutat do skály a vybudovat mnohačetné jeskyně, které stačilo propojit mosty a dřevěnými plošinami. Země nebyla nikdy bezpečná.

Sedla si vedle mě a objala své nohy. Čisté, bez jediného škrábnutí.

"Hraju si. S ostatními dětmi si moc nerozumím a stejně si vystačím sama."

Na svůj věk mluvila celkem rozumně, možná to byl kámen úrazu. Hrála si s pramenem svých vlasů a nátačela si jej kolem prstu.

"Chceš si hrát se mnou?" navrhla po chvilce. Ten bezelstný úsměv mě odzbrojil. Chvíli jsem nevěděl, co říct. Každý se mi raději vyhýbal, jako bych je mohl nakazit.

"Moc rád."

Tak jsem ji poznal, lásku svého života. Myslím, že jsem ji miloval už jako malý kluk. Byli jsme spolu každou volnou chvilku a zkoumali okolí vesnice. Sjížděli řeku na dřevěných prknech nebo hrály na příšery. Brala mě takového jaký jsem a vždy mě podporovala.

"Neboj, křídla ti určitě dorostou, vždyť ti léčitel přece říkal, že tam jsou, jen si dávají na čas. Ostatní neber vážně, jsou to jen omezenci, kteří si nevidí na špičku nosu," říkala mi často. Chtěl jsem jí věřit. Jenže jejím rodičům velmi vadilo, že venku běhá se mnou, místním podvraťákem. Kdyby nebylo mé starostlivé matky, nevím jak by to se mnou dopadlo, zřejmě by mě brzy z vesnice vyštvali jak prašivého psa. Vždyť, na co je v životě platný Ještěr bez křídel? Leda na to, co člověk - jako kořist pro Černé bestie, které byly postrachem naší společnosti.

Když mi bylo dvanáct let, rodiče jí naplno zakázali se ke mně přiblížit a nepustili ji z domu. Byli jsme jen kamarádi, ale to je nezajímalo. V tuto dobu mě zradila i má vlastní matka, podporovala jejich rozhodnutí - prý abych nedělal zbytečné problémy, mohlo by to nehezky skončit.

"Je to pro tvé dobro, Aere. Nedávej jim záminku, aby tě vyštvali. Jakmile dospěješ, můžeš jít kam budeš chtít," snažila se mě uklidnit.

"A ty bys šla se mnou? Kdyby mě tu nechtěli?"

Nikdy mi na to neodpověděla, jen se zahleděla oknem ven. Někdy jsem ji nenáviděl za to, že můj otec byl člověk. Co na něm viděla? Věděl vůbec o mě?

S Klerou jsme se scházeli dál, potají. Sice to vyšlo jen občas, ale vždy to stálo za to, měla úžasný smysl pro humor a v její přítomnosti jsem se nemohl přestat smát. Cítil jsem se šťastný.

Dokonce jsme spolu navštívili jedno větší lidské město. Jen si už nevzpomenu na jeho jméno. Chtěla vidět, jak lidé vypadají.

"Aere, dostala jsem nápad," prohlásila jednou a uličnicky zamrkala.

Tázavě jsem se na ni podíval a čekal s čím zase přijde.

"Chtěla bych vidět lidi. Víš né jen tak někde v lese nebo na polích, kde jsou občas k vidění, ale přímo navštívit jejich město. Půjdeš se mnou?"

Váhal jsem, neměl jsem křídla a všechna velká lidská obydlí byla daleko.

"Šel bych, ale nemám se tam jak dostat, vždyť by cesta po zemi zabrala skoro den."

"No tak tě vezmu kousek vzduchem, co je na tom? Navíc, vím o jednom, kde budeme za pár hodin. Stačí když si přivstaneme. Co říkáš?"

"Jsem moc těžký, to nepůjde."

"Schválně, že tě snesu dolů ze skály," vsadila se a odhodlaně mi nabízela ruku.

A snesla, fakt že jo, i když na ní bylo vidět to vypětí, vždyť jsem vážil o mnoho víc než ona.

Na druhý den jsme vyrazili směrem na jih. Chytl jsem se jí za ruce a pár desítek kilometrů mě nesla, než si musela odpočinout a já taky, paže jsem měl jako v ohni. Zítra budu cítit každý sval.

Zbytek cesty jsme skákali mezi stromy z větve na větev. Kolem poledne jsme dorazili na okraj města. Užasl jsem. Budovy se tu tyčily k výšinám, všude strašný hluk a tolik lidí na jednom místě jsem ještě neviděl. Vypadali legračně. Oparně jsme šli při krajích zdí. Uprostřed po nějaké dost tvrdé a černé cestě jezdily zvláštní věci. Vypadaly jako z nějakého kovu, měly různé výrazné barvy a zrovna moc nevoněly. Několikrát jsem musel zakašlat, než jsem si zvykl.

"Už vím co to je!" vykřikla nadšením Klera. "Mamka říkala, že se to jmenuje silnice a slouží jako zpevněné cesty pro, hmm, počkej já si vzpomenu,... jo auta tomu říkají. Já myslela, že to víš, když byl tvůj táta člověk." Koukala na mě, nevinnost sama.

"Máma o něm nikdy nemluví." Vlastně jsem ani nevěděl jak se jmenoval, nebo jestli ještě žil. Slyšel jsem, že když člověk zjistil, co jsme zač - členové kmene ho okamžitě zneškodnili. A někdy to znamenalo i smrt.

Zastavil jsem se u jednoho domu a se zájmem si ho prohlížel. Měl takovou špinavou růžovou barvu.

"Tohle nebude z kamene," řekl jsem a rýpnul nehtem do popraskané části. Po chvilce se kus odlomil a zůstal mi v ruce. Drolil se a zrovna nevoněl.

"Ne, to není skála."

"Holomci jedni! Mazejte odtamtud než vás přetáhnu holí!" zaznělo za námi. Kdyby ten starý člověk nevysílal své myšlenky tak nahlas ani bych jeho slovům neporozuměl. Klera mě chytila za ruku a rychle táhla pryč. Utíkali jsme a zastavili se až mezi stromy a keři. Zřejmě měli části lesa i ve městech. Opřeli jsme se o nebližší kmen a začali se smát.

"Jak to, že jsem mu rozuměl?"

"Spíš jak to, že jsem četla jeho myšlenky? To bylo divný."

O našich schopostech jsme se měli dozvědět až jako dospělí.

Pár hodin jsme se ještě potulovali po městě a budili pozornost. Co jiného, když jsem měl na sobě jen hnědé plátěné kalhoty a Klera zelenou tuniku s páskem, kde měla nůž. Museli jsem tenkrát vypadat mezi lidmi jako vandráci.

Ve volných chvílích jsem pilně cvičil. Smiřoval jsem se s pozemním životem a chtěl z toho vytěžit maximum. Musel jsem se naučit lovit ze země, a také hodně posílit své ruce. Díky tomu jsem skákal ze stromu na strom takovou rychlostí, že se mi občas povedlo skolit i srnku. Při lovu jsme nepoužívali tradiční zbraně, stačila nám jen mrštnost, vlastní tesáky a občas i leptavá "chapadélka, uložená v čelisti. Kdykoliv jsme je mohli vystřelit a napadnout kořist. Mě to spíš přpomínalo nějaké šlahouny než chapadla.

Začaly mě bavit ruční práce, hlavně s dřevem. Musel jsem si najít nějaké uplatnění ve společnosti. I kdybych ji měl opustit. Učil mě starý mistr Norx, ze začátku s nechutí, ale když viděl co mé šikovné ruce dokážaly, naučil mě vše, co znal.

"Z tebe přece jen něco bude," říkal a já se konečně cítil jako součást kmene. Toužil jsem po tom. Někam patřit, mít uznání za svou práci.

A když už jsem myslel, že život přece jen mohl být krásný, občasné řádění s Klerou, uznání mého mistra, všechno se pokazilo.

"Aere, musím se s tebou rozloučit," řekla mi jednou večer, když jsme seděli na vyvýšeném pahorku a sledovali, jak se na obloze objevovaly první hvězdy, "rodiče mě posílají pryč, prý pro moje dobro. Na pět let do učení." Nervózně si hrála s copánkem, kterých měla na hlavě spousty.

Žaludek se mi sevřel, věděl jsem proč. To kvůli mně! Vždyť jí už táhlo na patnáct let a stávala se ženou. Sice bylo mezi námi opravdu jen přátelství, tedy hlavně z její strany, stejně ve mě ostatní viděli hrozbu. Vždyť jsem ani teď, na prahu dospělosti, neměl křídla.

"Kam?" řekl jsem sklesle a díval se na žížalu, snažící se zavrtat do změklé půdy po dešti.

"Nevím, to mi neřekli. Vím jen to, že je to velké město. Nechce se mi tam," vzdychla.

Objal jsem ji. Možná jsem ji dnes viděl naposledy ve svém životě.

Tu noc jsem vůbec nespal, ona jediná mě měla ráda a teď bude pryč. Moje matka byla vážně nemocná. Mělo vůbec cenu tu zůstávat? A kam bych vlastně šel? Pešky to bylo všude hrozně daleko.

Druhý den, když už jsem myslel, že odjela, mě našla a zatáhla dolů pod vesnici.

"Mohl bys pro mě něco udělat?" tvářila se tajuplně.

"Jasně, co potřebuješ?"

"Polib mě."

"Cože?"

"Jedu do velkého města a nechci vypadat jak venkovský balík. Bude mi už patnáct a ještě jsem žádnou pusu nedostala. Uděláš to?"

Byl jsem zmatený, ale tohle jsem chtěl vždy udělat. Akorát mě mrzelo, jaké k tomu měla důvody. Možná lepší než nic.

"Tak dobře."

Stála opřená o skálu ani se nehýbala. Pomalu jsem se přiblížil a dotkl se jejích rtů. Nevím co jsem čekal, ale bylo to zvláštní, takové teplé a vlhké. Tělem mi projelo mírné brnění. Najednou mi bylo strašně horko. Po celém těle.

"Děkuji. Vždycky tě budu mít ráda," řekla když jsem se odtáhl a objala mě.

"Na viděnou Aere z Numiru. Ať Reshaq ochraňuje tvé kroky, ať povedou kamkoliv," dotkla se nosu dvěma prsty, jak nás to učili rodiče.

"Na viděnou Kler. Ať Reshaq vyslyší i tvé prosby."

Najednou byla pryč a já zůstal. Jakmile jsem totiž dokončil své učení, stal jsem se v Numiru, naší vesnici, váženým truhlářem. Ano čtete dobře, váženým - ale záleží jak se to vezme. Když po mě něco chtěli, měly sladké řeči, ale běda kdybych se začal zajímat o nějakou z jejich dcer. Matka brzy podlehla nemoci a zemřela, přesto jsem pořád zůstával. Nevím proč. Snad proto, že jsem neměl kam jít a tady jsem měl zajištěné teplé jídlo a vlastní jeskyni. A práci, kterou jsem miloval.

Léta utíkala jako voda a já nezapomněl. Nikdy nezapomenu. Naděje existovala vždy, jen se teď stala mým nejlepším přítelem má pravačka.

Kolik uběhlo času? Snad čtyři roky? Určitě se už vystřídaly čtyři období Spánku. Skákal jsem mezi stromy a hledal kořist pro svou dnešní večeři. Nezůstával jsem ve vesnici, když jsem nemusel a raději přebýval ve své lesní skrýši. Už jsem byl na stopě krásnému dvanácterákovi, když jsem ucítil ten známý kovový pach krve. Nechal jsem jelena jelenem a hledal zdroj toho pachu. Podle toho, co jsem cítil, jednoznačně patřil Ještěrovi. Třeba tu někdo ležel zraněný a potřeboval pomoct. Než ho najdou bestie - nebo ho už našli.

Spatřil jsem v dálce bezvládné tělo, ležící vedle šípkového keře. Jen, co jsem se dostal blíž zjistil jsem, že to byla žena. Její křídlo bylo potrhané, zlámané a celé od krve.

Přiběhl jsem až k ní a podíval se na její tvář. To snad ne! Vždyť je to Klera!

"Vzbuď se slyšíš mě?" Poplácával jsem ji po tvářích. Jen jemně dýchala. Potřebovala ihned ošetřit a hlavně zastavit krvácení.

Rychle jsem odpáral kus své tuniky a zavázal jí nejhorší rány. Hojivé a desinfekční masti jsem měl jen ve skrýši. Musel jsem ji tam dostat.

Byla lehká jak pírko, nejhorší bylo nepolámat ji ty křídla cestou ještě víc. Normálně jsme je mohli zatáhnout do zad, aby nepřekážela, ale když byla poraněná, nešlo to. Aspoň, co mi vyprávěla Klera. Položil jsem ji na svůj provizorní pelech. Rozdělal jsem v malém krbu oheň. Naštěstí jsem tu měl dřevo pro všechny případy a dal vařit vodu. Rychle jsem začal drtit ve hmoždíři hojivé byliny. Jakmile jsem ji rány vyčistil, probudila se. Otevřela oči a obluzeně se ptala kde to je, než zase upadla do nevědomí. Z nejhoršího jsem ji snad dostal, ale to křídlo se bude dlouho a špatně hojit.

"Kde to jsem?" zeptala se hned druhý den, co se naplno probudila.

"V bezpečí, neboj. Na, vypij to, uleví ti to od bolesti."

"Aere?" vydechla a usmála se.

"Vypij to Kler, pak si promluvíme." Měl jsem na jazyku tolik otázek. Ale musely počkat.

Vzala si misku s odvarem kořene Kreshar, který dodával sílu a zmírňoval bolesti. Byla to hnusná břečka, ale pomáhala.

"Co tu děláš? Myslel jsem, že si ještě pořád v učení," zeptal jsem se, když všechno vypila.

"To ano, ale utekla jsem."

Na chvíli mi svitla drobná naděje. Utekla za mnou? A hned zase pohasla. V duchu jsem si nadával, že jsem vždy všechno viděl tak sobecky.

"Chtěli mě spojit s jedním dost nechutným nafoukaným Ještěrem. Brr," oklepala se a usykla bolestí. Podívala se na své křídlo a zesmutněla.

"Kdo ví, jestli budu moci ještě létat."

"Jak se ti to stalo?" zeptal jsem se opatrně. Kdyby to byly bestie, tak by už nebyla naživu.

"Byla jsem na cestě do Numiru, když mě ve vzduchu napadla jedna bestie. Divím se, že ještě žiju, něco ji muselo vyrušit." Podívala se na mě zkoumavě. "Děkuji ti."

Vyrazila mi tím dech. Přece jen bestie! Snažil jsem se uklidnit, aby na mě nebylo znát jak jsem se leknul. Za celý život jsem děkoval Reshaqovi za to, že jsem bestie viděl jen na obrázcích. Daleko odtud byly prý vesnice, kde byly bestie na skoro na každém kroku.

Během pár dní se jí zahojily téměř všechny rány. Jen křídlo měla pořád strupaté a nehybné. Vyrobil jsem jí provizorní dlahu, aby jí ještě k tomu špatně nesrostlo. Co bych si nalhával, líbilo se mi, že jsem ji měl znovu nablízku. Stala se z ní velmi krásná žena s jemně ořískovými vlasy po pas. Několikrát jsem se přistihnul, že jsem je chtěl pohladit.

Běhal jsem mezi městem a skrýší. Naštěstí se objevila jen menší zakázka, tak se mohl o Kleru starat jak potřebovala. Byla ještě moc slabá na lov, ztratila hodně krve. Vyprávěla mi, co všechna za ta léta zažila, velké město jako Afen, mělo své výhody. Hlavně pro mladé ještěry.

"Aere," řekla jednou Kler a zvláštně se na mě podívala. Zelené oči se jí zaleskly. "Víš proč jsem letěla do Numiru?"

"Popravdě, vrtalo mi to hlavou, zvlášť, když Spojení domlouvají rodiče… "

Nenechala mě domluvit a políbila mě.

"Letěla jsem za tebou," usmála se. Uvědomila jsem si co pro mě znamenáš. S nikým jiným jsem necítila to zvláštní chvění jako s tebou, když si mě políbil."

Strnul jsem opřený o zeď v jakémsi polosedu a nemohl tomu uvěřit. Znovu mě vroucně políbila, neodolal jsem těm hebkým rtům a přitáhl si ji víc k sobě, ale musel jsem dávat pozor na její křídlo. Připadal jsem si neohrabaně. Nevadilo jí to. Hladila mě po hrudi, a potom zajela svou rukou do mých vlasů. Ucítil jsem pnutí v kalhotách a nemohl to zastavit. Šíleně jsem ji chtěl.

Odtáhla se od mých rtů, všimla si toho. Do křivý hnáty! Měl bych se naučit lépe ovládat!

Myslel jsem, že se znechuceně odtáhne, místo toho se na mě šibalsky usmála: "S tím se dá udělat jen jedna věc."

"Co… co to děláš?"

Sklouzávala svými rty po mém těle, rozvázala mé kalhoty, a pak už jsem o sobě nevěděl. Ten slastný pocit, který ovládl mé tělo, bohužel netrval moc dlouho. Vyvrcholení přišlo příliš brzy.

Natáhla se zpátky ke mně a opřela si hlavu o mé rameno.

"Líbilo se ti to?"

"Moc. To si se tam, ehm, taky naučila?"

"Vlastně ne. Jen jsem to viděla, ve velkém městě se dá vidět hodně věcí."

Sklonil jsem hlavu a jemně ji políbil. Byl už večer, tak jsem se nedivil, že za chvíli usnula. Seděl jsem u vchodu a hlídal. A chtěl jsem víc. Chtěl jsem ji.

Následující dny byly snad nejlepší v mém dosavadním životě. Mohl jsem všechno! Úplně všechno, co jsem si kdy přál. Líbat ji, dotýkat se její horké kůže, milovat ji. Bohužel s jejím křídlem to vypadalo bledě. Nutil jsem jí ho procvičovat, všechny strupy měla zahojené. Jenže kdykoliv se snažila vzlétnout, nepodařilo se jí to. Mrzelo mě to snad víc než ji. Já byl na pozemní život zvyklý.

"Kler, dej tomu čas. Určitě budeš zase létat,"nevěděl jsem, co jiného říct. Tak moc jsem jí chtěl pomoct. Chtěl jsem ji vidět zase létat.

"Aere? Víš co je pěkný paradox?" zašeptala, když jsme leželi v pelechu.

"Paradox? Co to je?"

"To je něco zvláštního. Taková zvláštní podobnost. Aer, totiž znamená v jednom lidském jazyce vzduch. Chápeš?"

"Vážně?" řekl jsem. Nic jiného mě nenapadlo. Pěkný vtípek od mé matky - byl jeden chlápek jménem Vzduch a neuměl létat.

Políbila mne. Přitáhl jsem si ji k sobě a rozvazoval její skromné oblečení. Celou dobu, co tu byla, měla na sobě jen pruh látky přes prsa a krátkou sukni. To jediné neměla od krve. Nebyl problém se toho hned zbavit. Zabořil jsem hlavu mezi její ňadra a těšil se na ten pocit, kdy zase bude pode mnou sténat slastí. Nezajímal jsem se o situaci venku, co všechno se kolem nás dělo. Když si na to teď vzpomenu, tak to byla největší chyba jakou sem mohl udělat.

Sténala čím dál hlasitěji, tak jsem až pozdě zaregistroval hluk vyražených dveří. Nacházeli jsme se hodně pod zemí, stejně je to nezastavilo. Vtrhlo dovnitř několik po zuby ozbrojených lidí. Na hlavách měli nějaké divné masky s velkýma očima. Než jsem se vzpamatoval, odtrhli nás od sebe a spoutali.

Kler vyvedli jako první. Zmítal jsem sebou jak jen to šlo, ale měli s sebou spoutaný blesk. Pár zásahů mě oslabilo. Co byli zač? Jak to, že o nás věděli? O existenci Ještěrů? O našem ukrýtu hluboko pod zemi?

"Uklidni se, bestie jedna!" řval mi jeden do ucha. Jeho hlas byl přes masku divně tlumený. Mířili na mě nějakou dlouhou kovovou věcí. Nepochyboval jsem, že to byla zbraň.

"Stejně ti nerozumí, je to jen blbý zvíře!" štěkl po něm druhý chlap.

Když jsme vyšli ven z chodby, naposledy jsem se pokusil osvobodit a podařilo se. Nedali si pozor na má "chapadélka." Padli na zem s překvapenými výrazy a rozleptanými krky. Rozhlédl jsem se, ale Kler nikde nebyla. Zachytil jsem její vůni směrem na jih a vyrazil.

"Kler? Slyšíš mě? Kde jsi?" volal jsem ji v myšlenkách. Neodpovídala. Musela být v bezvědomí.

Zachránil bych ji, kdyby neměli ty zvláštní létající stroje, helikoptéry, jak jsem se později dozvěděl. Bez křídel jsem neměl šanci je dohnat. Zlostně jsem zařval. Unášeli ji pryč, přímo před mýma očima a já jim nestačil. Nedokázal jsem běžet tak rychle. Já se však nevzdám!, Najdu ji a zabiju každého, kdo se mi postaví do cesty, nebo ji zkřiví jen jediný vlásek. Tak přísahám! Reshaq, Ohnivý drak, můj Stvořitel, je mi svědkem.