Faerlyn musí začít trénovat s Ileirn, ale lnebude to mít lehké. Postupně zjistí, že každý tu má nějaké tajemství, které by raději nemělo spatřit světlo světa
...
Kapitola 5.
Co to mělo znamenat?
Hospodyně mlčela a dál mě držela v kumbále.
"Už můžeme vylézt, pojď za mnou," šeptla, vyšla ven a upravila si svůj pečlivě vytvořený drdol.
Usadily jsme se v kuchyni hned vedle obřích vařičů. Hořela jsem zvědavostí.
"Co se s ním stalo?" zeptala jsem se znovu.
"Podle toho co jsem viděla, jsi ho určitě vyrušila v rituálu Sebeovládání. Zrovna když nad sebou neměl kontrolu."
Podívala jsem se na ni a nechápala, sebeovládání? Předtím se mi zdál docela vyrovnaný.
"Ty sis ničeho nevšimla Faerlyn?"
"Eh, měla bych?"
Konejšivě se usmála a nalila mi do hrnku bylinkový čaj.
"Předpokládám, o Kharsanech toho moc nevíš," povzdechla. "Poznala jsem to na něm, hned ten první den co jsem ho uviděla. Zamiloval se do tebe."
Ztuhla jsem, hrnek horkého čaje mě začal pálit do prstů.
"Víš láska u Kharsanů je zvláštní, jiná než u ostatních ras. Kharsan se zamiluje jen jednou v životě a to celou svou duší. Pozná to okamžitě a už není úniku, city a touhy se znásobí, chce to pořádnou vůli odolat. Velký problém je, když jeho spřízněná bytost city neopětuje. Často se to stává a láska je potom jako prokletí. Někteří mohou být i nebezpeční."
Zamrazilo mě.
"Proto si dávej velmi dobrý pozor na Ileirn," dodala.
"Cože?"
"Nemá tě ráda, toho sis všimla, ale je to tím, že ho chce mít jen pro sebe. On je její životní láska, …neopětovaná. A posledních pár let jsem si všimla, jak se snaží zbavit každé ženy, která by se k němu jen přiblížila. Je schopná čehokoliv."
"Ale vždyť nám pomohla sem…," nechtěla jsem tomu věřit, ano nemá mě ráda, jenže byla by schopná mi něco udělat? Podvědomí mi říkalo, že ano.
"Samozřejmě, udělala to pro něj."
"Proč mi tohle všechno říkáte?"
"Znám Kaleeho už od narození, vychovala jsem ho skoro jako svého syna. Chci pro něj jen to nejlepší a mám dojem, že po něm házíš očkem."
Vnitřnosti se mi smrskly na velikost malého ořechu. Já jsem si to ještě ani nepřiznala a ono je to na mě poznat?
"Chci tě varovat, vím jak to chodí u jiných ras, platonické lásky, rozchody a polygamie. Pokud se s ním spojíš a potom ho opustíš, zabije ho to, popřemýšlej o tom, než něco uděláš." V tu chvíli se na mě přísně podívala, pak se jí obličej zase rozjasnil, dotkla se čela, úst, čímž mi popřála dobrou noc a odešla.
Chvíli jsem tam seděla a popíjela čaj z kořene Jukvy pro dobrý spánek.
Líbí se mi, to si musím přiznat, ale dnes mě vážně vyděsil. Raději jsem se zvedla a rychle doběhla do svého pokoje. Jenže spánek se mi pořád vyhýbal, usnula jsem až těsně nad ránem.
"Tak vstávej už!" zaslechla jsem něčí hlas a cítila jak se mnou někdo třese.
"Co…," zabublám, otevřu oči a uvidím Ileirn.
"Jak co! Slunce už je tři toriny nad obzorem a ty pořád chrníš. Je čas na výcvik!"
"Dobře, však už vstávám."
Ušklíbne se, dnes se mi zdá mnohem podrážděnější než včera.
"Do čtvrt toriny ať si dole u vchodu, budu tam na tebe čekat."
"Kalee musel na celý den odjet." Dodala, když viděla můj překvapený výraz. "Nemysly si, že tě budu šetřit."
S křivým úsměvem na rtech odešla z místnosti.
Všimla jsem si čistého oblečení, položeného na kraji postele. Bylo přesně na míru a určitě speciálně na souboje. Pružná, syntetická en'kůže, která vypadá jako pravá, jen je ta látka chytřejší. Je vzdušná, monitoruje stav svého nositele a v případě nutnosti zahřívá nebo ochlazuje. Jako na zavolanou, to mé už potřebuje vyprat.
Ileirn stála na verandě, v rukou dvě dlouhé hole, jedna s plochým a druhá s kulatým koncem.
"No že deš."
"Ještě jsem se musela trochu najíst."
"Měla by ses naučit, že jídlo třikrát denně je výsada. No nic, tak začneme." Vrazila mi do ruky hůl s tvarovanými konci.
Napadla mě ještě na verandě, nečekala jsem to a sletěla ze schodů.
"Tak se braň!" řvala na mě.
Plazila jsem se po zemi a viděla jak se úsměškem přibližuje. Vystřelila jsem chapadélka po jejích nohách, ale vykryla můj úder a já chytila její hůl. Okamžitě jsem ji přepálila na polovinu a poskytla jí místo jedné zbraně, rovnou dvě.
Vstala jsem a zaujala bojovou pozici. Cenila jsem zuby, rozhodně se od ní nenechám zmlátit holemi jak malá holka bez boje. Naše zbraně se setkaly, ale byla na mě moc rychlá. Provedla otočku a zasáhla mě do pravého boku. Usykla jsem bolestí a dál se tím nezabývala. Ileirn mi nenechala ani chvilku klidu, neustále na mě útočila. Jen jedna rána ze tří, se mi podařila vykrýt a já cítila nové modřiny deroucí se na povrch mé bolavé kůže. Zítra snad nevstanu z postele.
Znovu jsem použila chapadélka, usmálo se na mě štěstí, chytila jsem ji kolem krku a ošklivě ji popálila. V zápalu vzteku z jejích ran, které se výcviku ani trochu nepodobaly, jsem si nedala pozor na jejich kyselost.
"Hned mě pusť sakra, vždyť mi z toho krku nic nezbyde."
Pustila jsem ji a ona znovu zaútočila, dravěji než předtím a vrazila mi jednu pěstí.
To je jí jedno, že tam může dostat infekci? Napřáhla se na další ránu, ale to jsem se svalila na zem, rychle se překulila doleva a vyskočila k nebi. Mám křídla, nepotřebuji se nechat zabít na zemi. Neutekla jsem, mám ji teď přece jako na dlani. Nebe je mým druhým domovem. Zrychlila jsem a chapadly ji podrazila nohy. Skácela se na zem a setrvačností, kterou ode mě získala, se párkrát převalila. Slyšela jsem jak zavrčela.
"Tak se útok ze vzduchu? Jak chceš děvenko."
Házela po mě kameny, trefila se jen jednou, když sem zaváhala. Létala jsem kolem ní a co chvíli to zařízla k zemi, chytla ji chapadélky a mrštila s ní o zem. V tuto chvíli byla pro mě jako každá bezbranná kořist patřící výhradně souši. Pokud nevlastní střelnou zbraň, nemá šanci.
Ileirn jednu měla, k mé úlevě ji zatím nehodlala použít. Přece jen, mě nesmí zabít.
Honička trvala další torinu než Ileirn poklesla na kolena a těžce oddechovala, krev jí tvořila temné cestičky po těle. Rána na krku vypadala ošklivě, jak přízračná napodobenina obojku.
Nezvedala se, jen koukala do země a dýchala. Váhavě jsem přišla až k ní, co když přišla o hodně krve a už nedokáže vstát? Měla bych jí pomoct.
To jsem se šeredně spletla, byla vyčerpaná, jenže stále dost silná aby mě chytila za ruku, přetočila ji a švihla se mnou o zem.
"Nikdy nepodceňuj protivníka," zachrčela, pustila mě a pomalu belhala k domu.
Nechtělo se mi jít za ní, být sama mezi čtyřmi stěnami. Vyhlédla jsem si krásný mladý strom, pohladila jeho listy a sedla si k jeho kořenům. Musím uklidnit své myšlenky, zavřela jsem oči a přestala vnímat okolní svět.
Přemýšlela jsem o tomto světě, o svém otci, Ileirn a Kaleem. Vesmír není přátelský ani bezpečný a musela jsem to poznat na vlastní kůži. Možná proto mě otec tolik chránil, jen výjimečně jsem opouštěla kupoli. Ale na druhou stranu nic tu není monotónní, předvídatelné, každá rasa, město, planeta, má zažité jiné zvyky, jazyky a také pocity. Slyšela jsem dokonce o jedné, kde si na důkaz své lásky, navzájem sežerou své ocasy, které jim pak samozřejmě zase dorostou. Ale už ten fakt, sníst někomu ocas, mi připadá dost šílený.
Jedna entita se dokonce se svým vyvoleným navzájem bytostně propojí a jakmile se zase oddělí, zůstane v nich část toho druhého, napořád. Turi'ensové, tak se myslím nazývají, bytosti, na bázi čisté energie.
Pak mě to napadlo, vždyť jsem včera nechala v knihovně jeden výtisk ležet na stole. Měla bych ho uklidit. Hm, napřed ho trochu prostuduji, třeba se něco zajímavého dozvím, na prvních stránkách byly jen všeobecné informace.
S novým elánem jsem vyrazila, nevnímajíc pulsující bolest rozlézající se po mém těle. Už musím vypadat jak šílenec, který spadl do kýble s barvami. Od modré, přes červenou, fialovou až po žluto-zelenou. Jak obrázek. Doma mám speciální oblečení tlumící nárazy, tady si o tom mohu nechat zdát.
Vejdu do knihovny a krve by se ve mně nedořezal. Kniha nikde, všude krásně naklizeno ani smítko prachu bych tu nenašla. Zachytím stín mezi regály a divný pach, jak zatuchlá zkažená voda.
Než se stačím pohnout, vynoří se mezi regály muž v obnošeném hávu bledé mentolové barvy, která skvěle doplňuje unylost jeho stříbřitých očí a šedinami prokvetlé vlasy. Mohlo mě napadnout, že Henna tu nebude sama, vždyť se stará jen o kuchyni.
"Dobré poledne, slečno, rád Vás konečně poznávám." Promluvil, v ruce držel prachovku a neustále si s ní v ruce pohrával.
"Dobré poledne," pozdravila jsem. "Chtěla jsem tu knihu uklidit, omlouvám se za nepořádek."
"Byla to jen jedna kniha, ale pro příště si dávejte pozor, knihy mají svou duši a jsou rády, když se s nimi zachází s úctou," vypadal jako normální knihovník, ale něco na něm bylo špatně. Možná ten zvláštní lesk v očích, přehnaný úsměv.
"Vypadáš na mládě nebo pletu krasotinko?"
Řadu cyklů mě nikdo mládětem nenazval, jenže já vždy vypadala mladší.
"Už dávno nejsem mládě."
"Neřekl bych ti víc jak patnáct cyklů," usmíval se čím dál víc až mě z toho mrazilo v zádech a vnitřnosti se nervózně kroutily. Teprve teď jsem si všimla, že po každé, co promluví, se ke mně o něco přiblíží. Navíc mě tím dost urazil, patnáct? To snad nemyslí vážně, právě začínám třiadvacátý cyklus.
"Mohu pro tebe něco udělat květinko?" Stále se přibližoval, dech měl mělčí a já stála na místě, jen co jsem si to uvědomila, začala jsem couvat a jeho úsměv se změnil v zlověstný škleb.
Najednou se zasekl uprostřed pohybu a polekaně se podíval ke dveřím. Zahlédla jsem v jeho tváři strach. Stiskl svou prachovku a zmizel mezi regály knihovny.
U dveří nikdo nestál, co ho tak vystrašilo? Začíná to tu být divné, vzala jsem první knihu, co mi padla pod ruku a rychle se vydala ke svému pokoji. Chuť na jídlo mě přešla.
Cestou jsem zahlédla Hennu jak se mazlí s vycpanými zvířaty a češe jim fousky. Bohové, tady snad není nikdo normální!
Žádné komentáře:
Okomentovat